Nová povídka. - Trochu bláznivá povídka, ale ani taková čas od času nezaškodí 
JUSTIN
Co jsem si, sakra, myslel?! Že když si mě Brian vezme i po tom, co jsem mu utekl do New Yorku a následně se vrátil s tím, že bez něho nemohu žít, tak se z něho stane manžel, romantik a vyjadřovatel citů v jednom 24/7?! To jsem byl asi hodně naivní, protože manželem mi dokáže být, jen když ho nikdo jiný nevidí, romantiku snese opět, jen když ho nikdy nevidí a vyjadřování citů? Myslím, že by se šikla další bomba! Ale nejhorší na tom je, že vím, že tentokrát to nedělá schválně ani úmyslně, jen se toho jednoduše bojí, myslí si, že když se ke mně bude chovat, jako zamilovaný blázen, snese mi modré z nebe a před nikým svou lásku nebude skrývat, tak se zase jednoho dne seberu a uteču mu, bojí se toho pocitu být zlomený, protože přesně tak se cítil, když jsem odjel do New Yorku a nejspíš bych se to ani nikdy nedozvěděl, kdybych se nevrátil, on není zrovna svěřovací typ! No ale ať dělám, co dělám nebo říkám, nemůžu mu za žádnou cenu vtlouct do hlavy, že se nikam následujících 80 let nechystám, že s ním už budu navždy a že se svých citů už nikdy nemusí bát... je to opravdu, jak mluvit do dubu, možná horší!
B: "Proč na mě tak civíš?"
J: "Snažím se tě pochopit!"
B: "Nepotřebuješ příručku?"
J: "Na tebe? Určitě!"
B: "Nemám náladu na tvoje vtipy!"
J: "Tak mě neštvi a nemusím je dělat!"
B: "Já štvu tebe? Nebude to spíš naopak?"
J: "Bojím se snad já říct ti, že tě miluju? Já jen, že jsem myslel, že to už máme za sebou."
B: "A já myslel, že víš, že myšlení je..."
J: "Nebezpečné! Jak bych mohl zapomenout?"
B: "Tak vidíš!"
J: "Co to s tebou je? To se pořád bojíš, že tě zase opustím?"
B: "Nevím, proč bych se měl bát."
J: "Přesně! Nemáš proč! Tak co ti brání mi říct to, co už si párkrát dokázal... Myslel jsem že když se vezmeme tak..."
B: "Možná jsme neměli."
Slyšel jsem opravdu dobře?! On řekl, že jsme se vzít neměli? Prosím, řekněte mi někdo, že tohle je jenom zlý sen, noční můra, cokoliv jiného racionálnějšího, jen mi jednoduše vyvraťte, že to řekl, protože jinak se snad na místě rozbrečím! Však tohle nemohl myslet vážně, on mě miluje a chce mě, záleží mu na mně a potřebuje mě, už několikrát mi to řekl takže tohle je jednoduše jeden z těch jeho zkratů, který budu muset zkrátka vydýchat, ale někde jinde... Jednoduše musím na vzduch, protože mu snad jinak po hlavě hodím ten kávovar, co se na mě směje z kuchyně!
J: "Myslím, že se půjdu projít."
B: "Justine,"...Snažil se mě chytit za ruku, ale já se vysmekl.
J: "To je dobrý, Briane, aspoň budeš mít čas si v hlavě urovnat, jestli toho, že jsme se vzali, opravdu lituješ... Já prostě musím ven!"
Popravdě jsem nikam jít ani nechtěl, chtěl jsem být s ním, vlastně tenhle den jsme plánovali několik týdnů, čekali jsme jen na to, až se oba uvolníme z práce a budeme mít čas, abychom si někam vyrazili a ne do Babylonu ani k Woody's, jednoduše ven, možná do kina nebo nějaké restaurace, jenže já jsem mu těsně před odchodem musel říct, že ho miluju a čekat na jeho odpověď, které jsem se nedočkal a tak jsem spustil tuhle katastrofu, díky které on je sám v loftu a já na cestě k Woody's...
J: "Skotskou,"...Ještě jsem ani nedosedl a už jsem objednával.
Barman: "Hned to bude."
Jakmile mi barman dal sklenku tak jsem jí do sebe okamžitě chtěl vyklopit, jenže jsem se zarazil, připadalo mi to hloupé řešit každou blbost alkoholem, protože vím, že pokud by to tak mělo být pokaždé, už bych se z Briana musel léčit s cirhózou jater a čekat na jejich transplantaci! Tohle je prostě postavený na hlavu, Brian pořád říká takový hovadiny a neuvědomuje si to a věřím tomu, že tentokrát to bude stejné, vždyť mě při odchodu ani nechtěl pustit, snažil se mě zastavit, takže je to jasné... On mě miluje, jen se to prostě ještě nenaučil říkat!
Skleničku jsem položil zpátky na bar a hlavu složil do dlaní, potřeboval jsem přemýšlet a pokusit se vymyslet něco smysluplného, čím tuhle situaci dáme do pořádku, jenže na mysl mi nepřišlo vůbec nic, alespoň ne normálního! Najednou jsem uslyšel smích a musel jsem zvednout hlavu... Seděli naproti mně nějací dva kluci a vypadali, jak naprosté hrdličky, neustále si něco špitali, líbali se a hladili "Miluji tě!" jsem od nich slyšel asi stokrát a nechápal jsem to! Nechápal jsem, jak někdo může tak skvěle fungovat, nestydět se za to, co cítí, zatímco já s Brianem jsme, jak chodící výbušné zařízení, tohle je opravdu nad moje síly! "Jsi v pořádku, Sluníčko?" Byl jsem tak mimo a zamyšlený, že jsem si ani nevšiml, že se ti dva přemístili ke mně...
J: "Já? Jsem v pohodě... Úplně!"
Ethan: "To si nemyslíme... Mimochodem já jsem Ethan."
Danni: "Já Danni."
J: "Těší mě, já jsem Justin, ale opravdu jsem v pořádku."
Ethan: "Zlatíčko, jsou 4 hodiny odpoledne a ty tu upíjíš skotskou."
Danni: "A ještě k tomu si nás koukal s takovým zdrceným výrazem."
J: "Promiňte, nechtěl jsem civět a neupíjím, vlastně jsem se toho ani nedotkl."
Ethan: "Vím, že nás neznáš a že nám do toho nic není, ale mám takový pocit, že tvoje dušička by se potřebovala vyzpovídat, takže pokud chceš, můžeme tě vyslechnout."
Už vím, koho mi Ethan tak zatraceně připomíná, to je úplně celý Emmett! Ta jeho starostlivost, ta potřeba někomu pomoct a vyslechnout ho, díky tomu vím, že mu můžu věřit, i když ho vůbec neznám!
J: "Je to složitý..."
Danni: "To vždycky je."
J: "Nezdá se mi, vy vypadáte, že vám to skvěle funguje."
Ethan: "Takže je za tím kluk?"
J: "Je to asi k neuvěření, ale je to můj manžel."
Danni: "Páni, trochu mladý, ne?"
Ethan: "Danni nezapomeň, že když jsme se brali my dva, bylo nám 25."
J: "Vy jste svoji?"
Ethan: "Už 7let a skvěle nám to klape."
Danni: "Jak to máš s tím svým?"
J: "Já sám nevím... Když jsme se poznali, bylo mi 17 a jemu 29, okamžitě jsem věděl, že je to láska na celý život, teda z mé strany, jemu trvalo tři dny, než si zapamatoval moje jméno, rok, než mě dokázal snést, čtyři roky, než mi nabídl, abych se k němu nastěhoval a pět let než mi řekl, že mě miluje a před 8 měsíci jsme se vzali, jenže nic se nezměnilo, pořád se bojí mi říkat, že mě miluje."
Danni: "Wow, to je skoro příběh z romanťáků."
J: "Romantiku nenávidí!"
Měl jsem pocit jako by mi ze srdce spadl minimálně šutr, jako bych se zbavil nějakého obrovského břemene, sice tyhle dva neznám, ale už vím, že mě zachránili před minimálně jednou depresí!
Ethan: "Možná se to nezdá, ale ani my ze začátku neměli jednoduchý vztah, vlastně kdykoliv jsme se hádali, tak musely být všechny nože z dohledu, jenže pak Danniho něco napadlo a po chvilce přemlouvání jsem s tím souhlasil a teď na to nedám dopustit."
J: "A co přesně máš na mysli, pokud se smím zeptat?"
Ethan: "Tohle..."
Ethan se ke mně otočil zády vyhrnul si tričko a přesně nad linií jeho kalhot jsem to spatřil... Měl tam vytetované jméno - jméno jeho životní lásky "Danni" hned po tom si i Danni odhrnul tričko z ramene a měl tam "Ethan" a hned v ten okamžik jsem věděl, co přesně se mi snaží říct...
J: "S tím nikdy nebude souhlasit!"...Vyhrkl jsem.
Ethan: "Za pokus nic nedáš, nemyslíš?"
Danni: "Podle mě nám to zachránilo vztah, dali jsme si najevo, jak moc se milujeme že jsme byli klidně ochotní si dát něco nezměnitelného... Říkáme tomu "Symbol lásky" a pokud je vaše láska tak silná, jak jsme z tvého vyprávěni pochopili, můžete mít svá jména vytetovaná na těle toho druhého."
Nelíbí se mi, že se mi ten nápad líbí, ta smyslnost při těch dvou slovech "Symbol lásky" mě nutí doufat, že mi Brian tento návrh nesbalí i s oblečením a věcmi do kufru a následně mě mezi dveřmi nekopne do zadku! Sakra, tohle je buď ten nejlepší nápad v dějinách našeho vztahu anebo naopak ten nejhorší a poslední!
No comments:
Post a Comment