BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Cítil jsem se naprosto bezmocně a částečně i provinile, protože kdybych neustále nedával pozor jen na to, abych Justinovi nějak nenaznačil svoje city k němu, tak jsem si mohl dřív všimnout toho, že s ním něco není v pořádku a pak, když jsem zjistil, že mu je zle, dokonce i mizerně, tak jsem vůbec neměl čekat na to, zda se mu udělá líp, ale místo toho ho rovnou vzít k doktorovi, to by pak neměl otřes mozku, nepotřeboval by dva stehy a věděli bychom, že ta bolest břicha pochází od slepého střeva, které jen zázrakem ještě neprasklo!
B: "Tak jak se cítíš?"
J: "Jako kdybych se praštil do hlavy,"...Usmál se.
B: "Hlavně, že jsem ti říkal, aby ses tam nepřizabil, že?"
J: "Příště se polepším."
B: "To teda ne! Žádné příště nebude."
J: "To máš pravdu, jelikož se mi to slepé střevo chystají za chvíli vyndat."
B: "Budeš v pořádku, uvidíš."
J: "Já vím, ty se o to postaráš."
Kdybych promluvil tak bych mu určitě odpověděl něco ve smyslu, ať se o sebe postará sám, protože je to pro mě zkrátka snazší vyslovit něco takového, než mu říct pravdu, takže jsem ho místo toho raději jen políbil, aby pochopil, že já tu pro něho vždycky budu, ať se děje, co děje a že se o něho vždycky postarám.
J: "Budeš tady, až se vzbudím?"
B: "Ani neodejdu."
J: "Slibuješ?"
B: "Slibuju,"...Políbil jsem ho.
Když si pro něho přišli doktoři tak jsem zprvu myslel, že ho nikam nepustím, ale věděl jsem, že tu operaci nutně potřebuje, takže jsem ho dlouze políbil a po dlouhém přemlouvání sebe sama jsem ho pustil a modlil jsem se, aby všechno dobře dopadlo.
Zavolal jsem ostatním, co se stalo a ujistil jsem je, že bude v pořádku, protože jinak by se sem všichni okamžitě nachomýtli a to je to poslední, co Justin po probuzení bude potřebovat, aby ho všichni láskou umačkali k smrti, ale jednomu člověku se mi nepodařilo vymluvit, aby přijel a to byla Jennifer... No co se budeme divit, ona Justina miluje a je to úžasná máma, která tu pro něho vždycky je a bude a tomu nemůžu bránit, ačkoliv bych s ním chtěl být po té operaci o samotě.
Jennifer: "Briane?"
B: "Ahoj, Jennifer, to byla rychlost."
Jennifer: "Vyjela jsem, jak nejrychleji jsem mohla, jak je na tom?"
B: "Pořád ho operují, ale měl by být v pořádku."
Jennifer: "Muselo ho to přece šíleně bolet, proč nic neřekl?"
B: "Protože si hrál na hrdinu, ale je sakramencky silnej, nevím, zda bych to tak dlouho vydržel."
Vím, že jsem právě řekl něco, co si sám ani nemyslím, protože popravdě já bych se svou tvrdohlavostí ještě šel do práce po tom, co bych si ve sprše rozbil hlavu, a prasklo by mi střevo, ale bylo mi jasné, že tím Jennifer uklidním, když jí řeknu, jak moc silný je.
Jennifer: "Děkuju, Briane."
B: "Za co?"
Jennifer: "Že ses o něho postaral."
B: "On to zvládl sám."
Jennifer: "Já vím, ale stejně, vždycky tu pro něho jsi."
B: "Snažím se."
Jennifer: "Má štěstí, že tě má."
B: "Anebo taky hroznou smůlu."
Jennifer: "To si nemyslím, když jsem zjistila, kdo že je ten slavný Brian, kterého můj syn miluje, tak jsem si tě nepřála v jeho blízkosti, ale teď vím, že jsi pro něho ten nejlepší a nemyslím si, že by ho někdo dokázal milovat víc, než ty."
Něco jiného je vyvracet mou lásku k němu Justinovi a sobě, ale vyvracet jí jeho matce je snad ještě horší, než to vyvracet Debbie, protože ona ví, že bych jí lhal a vůbec ničemu bych tím nepomohl, takže jsem se jen usmál a pak jsem se jako obvykle snažil navázat na jiné téma a na to Jennifer, díky bohu, přistoupila.
Trvalo to zhruba hodinu, ale mně to připadalo jako celou věčnost, než nám konečně přišli říct, že je v pořádku a že ho právě převezli na pooperační. Opravdu se mi ulevilo, nedokázal bych totiž žít s tím, že se mu něco stalo anebo, že... Ani na to nechci pomyslet!
Byl jsem moc rád, že nás za ním okamžitě pustili, ale čekání na to, až se vzbudí, bylo stejně nekonečné jako čekání na to, až ho dooperují ne-li delší. Seděli jsme u něho a neustále ho drželi za ruce, každý z jedné strany, nedivil bych se, kdyby mu odumřely z toho, jak jsme mu jen svírali, ale asi jsme jen potřebovali mít jistotu, že je v pořádku a to můžeme jedině tak, že ho cítíme.
J: "Briane..."...Zamumlal.
B: "Ahoj, ospalče."
Jennifer: "Jsi v pořádku, zlato?"
J: "Mami, ty jsi tady?"
Jennifer: "A kde jinde bych měla být? Vždycky tu pro tebe budu."
J: "Já vím, děkuji."
B: "Bolí tě něco?"
J: "Právě mě vykuchali, Briane, ovšem, že mě to bolí."
B: "Vzhledem k tomu, že už pliveš oheň tak budeš brzo v pořádku."
J: "Co nevidět tě budu zase prohánět."
B: "Ty mě?"
J: "Ano!"
B: "O tom si ještě promluvíme, ale teď odpočívej,"...Políbil jsem ho.
Po pár hodinách Jennifer odešla domů, kam jsem jí spíš vyhnal, takže jsem s Justinem mohl být konečně o samotě, sice spal, ale aspoň jsem ho mohl pozorovat, no taky by si dalo říct, že hlídat, aby se mu nepřitížilo. Ruku jsem mu pouštěl jen minimálně, potřeboval jsem cítit jeho kůži na své a mít jistotu, že je se mnou, ačkoliv jsem ho viděl, ale dotek je prostě lepší.
Odešel jsem od něho jen na chvíli a to jen proto, abych zjistil co a jak, doktor mi řekl, že si ho tu nechají den nebo dva a pak může jít domů, ale musí odpočívat - jinými slovy ho budu nucen přivázat!
J: "Ty jsi pořád tady?"
B: "Slíbil jsem to ne?"
J: "Já vím, ale myslel jsem..."
B: "Tak nemysli, jsem tady a tečka."
J: "Tak dobře, děkuju."
B: "Nemáš za co."
J: "Už víš, kdy budu moct jít domu?"
B: "Za den nebo dva."
J: "Sláva."
B: "Ale máš odpočívat, doufám, že víš, co to znamená?"
J: "Vím, že ty mi to rád ukážeš."
B: "Pokud bude třeba tak tě k té posteli klidně přivážu."
J: "Udělám, co budeš chtít, ale musíš mi to říct."
B: "Co říct?"
J: "Ty víš, co myslím."
Věděl jsem moc dobře, co tím myslel, ale i tak jsem se bál cokoliv říct, najednou jsem nebyl schopný mu říct to, co obvykle, že mezi námi nic kromě sexu není, to bych si totiž neodpustil. On to prostě potřeboval slyšet a vlastně i já jsem to potřeboval, i když jsem z toho měl strach...
B: "Ano... Jsme pár, Justine."
Konečně ten jeho velký sunshinovský úsměv se objevil. Čekal jsem, že k tomu bude mít dlouhatánský proslov o tom, že vždycky věděl, že ho miluju, ale místo toho se prostě jen usmíval a za to jsem mu byl vděčný.
J: "Kdy už mě konečně políbíš?"
B: "Právě jsem se chystal."
J: "Tak honem!"
K tomuhle by mě mohl popohánět neustále a já bych mu to neustále mohl plnit, protože opravdu nevím, který blázen by odmítl ty jeho krásné plné rty nabízející se k políbení? Odpověď je jednoduchá - doufám, že všichni, protože tyhle rty patří jenom mně!
No comments:
Post a Comment