BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Justin byl dneska hrozně nevrlý a ani já jsem mu moc náladu nezlepšoval - choval jsem se zase jako obvykle a to jako naprostý pitomec a opět jsem se ho snažil přesvědčit o tom, že my nejsme žádný pár, takže ať mě konečně přestane hlídat jako nějaký svůj majetek a tentokrát i z jeho strany na můj účet padlo pár nelichotivých poznámek a hned na to jsem pouze viděl jeho záda vzdalující se ode mě a od příchodu do Babylonu se u mě ani jednou jedinkrát nenahlásil a přiznávám, že spíš než že by mě to těšilo, mě to spíš štvalo, přece jen čas s ním trávím moc rád a ta moje snaha přesvědčit ho o opaku je už vážně... Ani nevím, jakým výrazem bych to měl označit! Každopádně za celou dobu v Babylonu jsem mohl myslet jen na něho a to mě nejspíš co nevidět zničí...
B: "Kde je Justin?"...Tázal jsem se, když jsem znuděně přisedl na bar.
Ted: "Asi před deseti minutami šel domů."
B: "Počkat, co?"
Emmett: "Říkal, že mu není moc dobře tak šel."
B: "A proč mi nic neřekl?"
Ted: "Asi tě tím nechtěl zatěžovat... Ne počkat, nejspíš proto, že si ho zase odpálkoval!"
B: "Nechtěl by si aspoň jednou držet hubu?"
Emmett: "Briane, radši jeď za ním, byl fakt bledý a tohle pošťuchování si s Tedem můžete nechat na potom."
B: "Díky, bez toho se obejdu."
Ted: "Tak to jsme dva."
Chápu, pokud nemá zájem se se mnou vybavovat po naší hádce, no já bych to ani hádkou nenazval, ale spíš jen výměnou názorů anebo pouze nesrovnalostí, kterou mezi sebou máme prakticky neustále, ale aby mi ani neřekl, že mu není dobře tak to už je na mě trochu přes čáru. Přece jen nemám rád nebo spíš nenávidím, když mu něco je a já nevím, jak mu můžu pomoct, v takových chvílích bych totiž i zabíjel.
Nasedl jsem rovnou do auta a vydal se za ním domů a vážně jsem se modlil, abych ho tam našel a to nejlíp zachumlaného v posteli, protože jestli mu bylo tak špatně, že to s ním cestou někde seklo, tak to bude ještě mnohem těžší, než bych si dokázal představit...
B: "Justine?"...Zavolal jsem ode dveří.
J: "Tady!"...Ozvalo se z ložnice a okamžitě se mi neuvěřitelně ulevilo.
Šel jsem za ním rovnou do ložnice a když jsem ho spatřil v posteli, jak je celý bledý a třese se, tak mě to popravdě dost vyděsilo a vůbec jsem nevěděl, co mám dělat... Jak překvapivé!
B: "Justine, co se děje?"...Přisedl jsem k němu a pohladil ho po rameni.
J: "Jen mi není dobře, jinak v pohodě."
B: "V pohodě? Vždyť si jak před umřením... Bolí tě něco?"
J: "Jen trochu břicho, ale jinak je mi opravdu fajn."
B: "To vykládej někomu jinému, úplně hoříš."
J: "Proto jsem v posteli, vyležím to a vypotím se a zítra budu jako nový."
B: "To doufám, protože jinak jdeš k doktorovi."
J: "Ale..."
B: "Mlč! A pro příště, jestli mi neřekneš, že ti je zle tak si mě nepřej."
J: "Myslel jsem, že nejsme pár, takže..."
B: "Hezky se vyspi,"...Rychle jsem se zvedl a zamířil do sprchy.
To je celý on, člověk se o něho chvíli zajímá a on na mě hned vytasí ty nesmysly o našem "vztahu" a tom, jaký jsme úžasný "pár" a už mě opravdu přestává bavit mu to vyvracet, je totiž těžké vyvracet něco, co je pravda, ale vyslovit to nahlas? Bože, to mě radši zastřelte!
Dal jsem si rychlou sprchu, abych se k němu mohl co nejrychleji vrátit a ujistit se, že je v pořádku a když jsem dorazil do ložnice, tak jsem zjistil, že už spí, ale hořel pořád stejně a jak nejlíp vypotit horečku, než tělo na tělo? Odložil jsem proto ručník, který jsem měl omotaný kolem pasu a zalezl jsem si k němu pod peřinu, abych ho k sobě mohl pořádně natisknout a obejmout ho... Držel se mě jako klíště, ale stejně se furt celý chvěl, což se mi vůbec nelíbilo. Bylo mi naprosto jasné, že z tohohle se přes noc nemůže ani za nic vyležet a pokud jde o to, abych ho k něčemu přesvědčil tak je stejný jako já - dostat ho k doktorovi bude absolutně nemožné!
Byl jsem šíleně unavený, ale i tak jsem se popravdě bál usnout - vidět, že dýchá je prostě jistota, ačkoliv tohle určitě nebylo nic smrtelného, ale i přesto jsem na něho potřeboval dávat pozor... Jenže ať jsem se snažil jakkoliv ani nezamhouřit oko tak únava stejně nakonec zvítězila a já naprosto odpadl.
Když jsem se ráno probudil tak Justin pořád spal, sice už neměl tak vysokou horečku, ale bledý byl pořád stejně, no možná ještě víc než včera a to mi vůbec nedělalo dobře, ale radši jsem ho nechal spát a doufal jsem, že se mu udělá brzo líp, ale pro jistotu jsem u něho zůstal ležet.
J: "Briane?"...Ozvalo se zmučeně.
B: "Jsem tady, jak ti je?"
J: "Jako kdybych sežral dynamit."
B: "Pořád tě bolí břicho?"
J: "Ještě víc."
B: "Takže jdeme k doktorovi."
J: "Ne, prosím, jen mi udělej čaj."
B: "Chceš se pozvracet?"
J: "Je to jen čaj, prosím."
B: "Fajn, ale jestli se ti do hodiny neudělá líp tak tě k tomu doktorovi klidně odtáhnu za vlasy."
J: "Dobře."
Kluk jeden zabedněnej! By mě zajímalo, kdo ho tohle naučil? No, že se vůbec ptám, ovšem že to má ode mě - proklínám sám sebe. Místo toho, aby šel k panu doktorovi, nechal si předepsat kouzelnej prášek a pak se tvářil zase jako sluníčko, tak se radši bude svíjet v křečích a usrkávat čaj... Vážně bych ho zaškrtil!
B: "Tady je čaj a tady prášek na bolest."
J: "Děkuju."
B: "Jak dlouho hodláš předstírat, že jsi v pořádku, zázraku?"
J: "Tak dlouho, jak ty budeš předstírat, že nejsme žádný pár."
B: "Tak to si tu bolest užij,"...Nechal jsem ho dál se mučit a šel jsem se posadit na pohovku.
Pustil jsem si televizi, ale popravdě jsem nepobral ani jednu scénu toho slaďáku nebo, co to mělo vůbec být, jelikož mé myšlenky pořád směřovaly k Justinovi a k tomu, jestli se mu udělá brzo dobře nebo, jestli se mi ho podaří dostat k doktorovi anebo, zda si dál bude hrát na hrdinu, jen aby se mi pomstil za to, že já sám ho mučím svými negativními teoriemi o vztazích.
Nevydržel jsem to ani čtvrt hodiny a už jsem se na něho musel jít zase podívat a zdálo se mi, že snad vypadá ještě hůř, než před tou malou chvíli - byl stočený do klubíčka a neustále se držel za břicho, v tu chvíli jsem věděl, že není na co čekat.
B: "Tak a dost jdeš k doktorovi."
J: "Ale..."
B: "Myslím to vážně!"
J: "Jen jsem chtěl říct, že si dám nejdřív sprchu."
B: "Jsi blázen nebo co? A jak to chceš udělat?"
J: "Normálně!"
B: "Normálně? Aha! Tak to jsem na tebe nesmírně zvědavý."
J: "Já to zvládnu,"...Začal se hrabat z postele, ale dost neúspěšně.
B: "Jo to vidím, jsi úplně neporazitelný."
J: "Co kdyby si mi radši pomohl na nohy?"
Měl jsem sto chutí ho do té postele zase zatlačit a nejlíp ho k ní přivázat, ale věděl jsem, že na to je až moc tvrdohlavý a že by nakonec stejně dosáhl svého a mně by se to určitě nelíbilo a jemu by se stoprocentně ještě něco stalo, takže jsem se alespoň minimálně pokusil zabránit katastrofě a dostal jsem ho na nohy, což je asi dost silný výraz!
B: "A nezabij se tam, buď tak hodnej."
J: "Pokusím se."
Seděl jsem netrpělivě na posteli připravený mu být kdykoliv k službám, pokud by mě potřeboval. Nedělalo mi vůbec dobře vědět, že je ve sprše ve stavu před umřením a já tady můžu jen tiše sedět a poslouchat, zda náhodou nezakřičí moje jméno nebo cokoliv jiného, protože bude potřebovat mou pomoc. Tohle jsem si ale myslel jen do chvíle, než jsem uslyšel něco jiného a to velkou ránu.
Okamžitě jsem vyběhl zjistit, co se děje a Justina jsem zahlédl na zemi ve sprše úplně bez pohybu. Vlezl jsem si k němu, zastavil jsem vodu a snažil jsem se ho probudit...
B: "Justine, slyšíš mě? Prober se!"
Neumíte si představit, jakou jsem měl radost, když otevřel oči, jenže pak jsem si všiml, že mu vzadu na hlavě teče krev a to mě hrozně vyděsilo. Jakmile se trochu vzpamatoval tak jsem ho dostal ze sprchy, na tu ránu mu přiložil ručník a pomohl mu do postele a do doby než přijela záchranka, jsem se od něho nehnul ani na krok, vypadal totiž příšerně! Takový strach bych nepřál ani tomu nejhoršímu nepříteli...
No comments:
Post a Comment