Chyba(6)

Nový díl.

JUSTIN

Představoval jsem si opravdu hodně závěrů, ale tenhle jsem se snažil udržet na posledním místě, to že se k tomu ani nevyjádří a následně mě ze své kanceláře více méně vyhodí, mě opravdu zaskočilo, ale já si to zasloužil, to vím stoprocentně. Teď už je mi naprosto jasné, že mi to nejspíš nikdy neodpustí a ani bych se nedivil, že mě momentálně nenávidí, protože já sám se rozhodně nenávidím, to co jsem udělal je to nejhorší, co člověk ve vztahu, i v tom našem nedefinovatelném, může udělat a nikdy by mě nenapadlo, že to budu zrovna já, kdo vyvede takovou volovinu, to že jsem byl opilý a napěchovaný vztekem to zkrátka neomlouvá!

---

Nebyl jsem si ani jistý tím, zda můžu jít do loftu, zda to vůbec je ještě můj domov, ale i tak jsem se tam vydal a nervózně vysedával na pohovce, věděl jsem, že Brian nepřijde domů dřív jak v šest večer, ale i tak jsem neustále hypnotizoval dveře a doufal, že jakmile dorazí tak se to všechno vyřeší.

Mezitím jsem se pořád rozhlížel a vzpomínal na to všechno, co jsme tady spolu prožili, a v hlavě se mi usadila myšlenka, že kvůli jedné obrovské chybě je všemu konec. Nevěděl jsem, jestli mám připravit romantickou večeři o svíčkách a pokusit se tím všechno napravit anebo si jednoduše sbalit všechny věci a odjet co nejdál to půjde. Ale usoudil jsem, že ani jedno z toho není řešení - u té první možnosti bych asi opravdu nepochodil, vzhledem k tomu, že Brian na takové "kraviny" nevěří a už vůbec na ně není a u té druhé bych mu určitě ublížil ještě víc, než doposud, přeci jenom prozatím jsem mu srdce "jen" zlomil, ale kdybych od něho teď utekl tak bych mu ho dokonce i vyrval, takže mi zbývá poslední možnost - bojovat!

Tak dobře, aby ten den utekl takhle rychle, jsem fakt nechtěl, přeci jenom jsem potřeboval nějaký čas, abych vymyslel, jak tohle všechno vyřeším, ale teď mám v rukávu úplný kulový a dveře se pomalu otevírají, no je jistý, že jsem v hajzlu!

J: "Ahoj,"...Jak ubohé, ale nějak se začít musí.

B: "Čau."...Chladný tón jsem očekával, ale ne až takový.

Už zase! Už zase kolem mě prošel, jako kdybych neexistoval, akorát, že tentokrát jsem se mu ani malinko nedivil, ale asi si dokážete si představit, jak moc jsem po tom polibku toužil, teď se ale zdá, že s tím je na dlouhou dobu konec.

J: "Budeš se mnou mluvit?"

B: "Vždyť s tebou mluvím."

J: "Myslím normálně."

B: "Mám snad důvod s tebou mluvit nenormálně?"

J: "Proboha, Briane, řekl jsem ti, že jsem... Že jsem..."...Zadrhával jsem se.

B: "S někým chrápal?"

J: "Jo a ty děláš jakoby nic!"

B: "A co mám jako dělat? Nemám tě na vodítku, nikdy jsme si nezakázali spát s jinýma, pouze jsme dodržovali, že jen jednou tak to tak nehroť."

J: "Nejde jen o to, že jsem s ním spal, byl jsem v jeho posteli až do rána a líbal ho, to ti to vážně nevadí?"

B: "Jediný, kdo to řeší, jsi ty, já jdu do sprchy."

Nikdy by mě nenapadlo, že Brian bude až takhle ulhaný, jen aby zakryl to, co ve skutečnosti cítí, což je momentálně vztek a ten mu z očí přímo vyzařoval. To co mu vycházelo z úst, nemělo ani cenu vnímat, protože on to vážně nemyslel. A ano sice je tohle všemohoucí Brian Kinney, který nevěří na lásku a nehraje na kluky, takže něco jako nevěra pro něho nemá žádnou váhu vzhledem k tomu, že mu každý den postelí projde pár kluků, ale já vím a to dost dobře, že ho tohle doslova požírá zaživa a taky že on mě miluje a to dokonce šíleně a nejen, že nesnese když je poblíž mě někdo jiný, pokud mi ho teda on sám nevybere anebo to pečlivě nepozoruje zblízka, zatímco má jiného tricka, většinou vybraného mnou, ve své moci, ale tady jde o ten princip, o to, že jsem to udělal za jeho zády a dá se to vnímat i jako pomsta po té hádce a to ani nemluvím o porušení naší dohody, především toho, co mělo patřit jenom jemu a to je něco co ani arogantního vznešeného a chladného Briana Kinneyho nenechá bez následků na srdci a může si hrát, jak se mu zachce, ale já mu tohle nežeru, vím, jak moc ho to ničí, ale jeho hrdost nedávat nic najevo ho nutí to v sobě dusit a to je asi ta nejhorší možnost.

Vzhledem k neobvyklé době, jakou se Brian v té sprše zdržoval, jsem se začínal bát o to, že se tam snad nějakým záhadným způsobem utopil, ale když se nakonec otevřely dveře a on v nich stál jen v ručníku se zbytky kapiček na hrudi... Bože jak já ho v tu chvíli chtěl!

B: "Na co tak zíráš?"...Vytrhl mě z fantazie o tom co bych mu právě teď všechno chtěl udělat.

J: "Co? Na nic!"

B: "Prohlížíš si mě jak obrázek."

J: "Jen jsem se zamyslel."

B: "Trochu pozdě,"...Zašeptal si pro sebe, ale já mu i tak rozuměl a hned mi bylo jasné co tím myslel - já vím, měl jsem se zamyslet dřív, než jsem udělal tak hroznou chybu, ale teď už to nevrátím, jediný, co můžu udělat, je pokusit se to nějak napravit.

J: "Já vím."

B: "Co víš?"

J: "Že jsem se měl zamyslet, než jsem to udělal."

B: "Už jsme zase u toho?"

J: "A budeme tam, dokud to nevyřešíme."

B: "Ale já to nechci řešit! Chápeš? Není co, nezajímá mě, co si udělal nebo neudělal, nejsme žádná šťastná manželská dvojice ani dvojka heterosexuálů..."

J: "Já vím, jsme spolu, protože chceme, ne proto, že máme zámek na dveřích."

B: "Tak vidíš!"

Kdybych si momentálně neuvědomoval, že za všechno tohle můžu jedině já, tak bych mu jí snad jednu ubalil, on nemůžu jednou o něčem mluvit a pořádně to vyřešit, on nám oběma musí lhát a předstírat že ho to netrápí - jak Brianovské!

J: "Já už ti tohle nežeru, Briane! Nehraj tady přede mnou, že jsem ti neublížil."

B: "Nic nehraju! Jak jsem řekl, šukej si, s kým chceš, ale mě s tím nezatěžuj."

J: "A co ty druhý dvě věci?"

B: "Co? Že si u něho spal? A co? Jednu noc bez tebe jsem přežil ve zdraví, a že si ho líbal? Taky tvoje věc, nehodlám ti to zakazovat."

J: "I když taková byla naše dohoda?"

B: "Očividně neúčinná."

J: "A pak že tě to nežere."

B: "Sakra Justine! Přestaneš už? Nebo mám z vlastního bytu utéct, jen abych tě nemusel poslouchat?"

J: "To je totiž nejjednodušší že?!"

B: "A dost spím na pohovce, ty si tady dělej, co chceš!"

Tohle se mi fakt už jenom zdá, on si vážně radši zpřeráží páteř a způsobí bolesti hlavy na pohovce, než aby se mnou mluvil nebo mě třeba praštil, řval na mě, prostě cokoliv, abych věděl, že mě pořád miluje a že se mě nechce vzdát, kvůli jedné chybě, prostě si radši jen lehne na pohovku a bude čekat, až to vyšumí, no hádej co Briane? Tohle nevyšumí! A až ti to dojde tak mě budeš doopravdy nenávidět a na nějakou nápravu bude pozdě, takže je to teď nebo nikdy!

J: "Tohle ne Briane!"...Stoupl jsem si před něho nebo lépe řečeno jsem se svým tělem natiskl na to jeho, abych mu zabránil v pohybu.

B: "Co ne? Nemůžu si vybrat místo na spaní?"

J: "Řekni něco!"

B: "Stojíš mi v cestě!"

Bože, jak já jsem mu v tu chvíli chtěl něco omlátit o hlavu, dokud jsem na svém rozkroku neucítil ten jeho a následně pochopil, že on je nadržený jako peklo, ani si neumíte představit to napětí, když se naše rty pomalu blížily k sobě...