Nový díl.
BRIAN
Už zase jsme se hádali a opět to bylo o tom samém o tom zda ho miluji nebo spíš zda mu to někdy vůbec hodlám říct a já mu už zase lhal zase jsem mu vtloukal do hlavy, že na lásku nevěřím a že moje city k němu nejsou opravdové, měl jsem sto chutí si dát do huby roubík, jen abych to nemusel neustále opakovat, ale já jsem radši jak už je u mě známé upřednostnil svojí hrdost před tím co mezi sebou s Justinem máme před naším vztahem, kterému každým dnem víc a víc propadám jen se mi to stále daří nějak skrývat a nedávat najevo jak moc pro mě znamená a mám pocit, že dělám obrovskou chybu!
Ani nevím, proč jsem ho v té jídelně ignoroval, ale v tu chvíli jsem to prostě udělat musel, jako kdybych si myslel, že tím že budu hrát "naštvaného" tak po mě snad přestane chtít ty dvě slova slyšet a já ho tak nebudu muset svým lhaním neustále zraňovat jenže pak když jsem odcházel tak jsem se ho zkrátka musel zeptat, zda má v plánu spát doma, bez toho bych odejít nemohl, další noc v posteli bez něho a byla by ze mě troska. Nedokážu ani popsat jakou jsem měl radost, když nakonec opravdu dorazil, už jsem prostě neměl sílu hrát si na uraženého, jediné co jsem chtěl, bylo se ho dotýkat, líbat ho, zkrátka být s ním, být jeho a aby on byl můj a skoro se mi to i podařilo, dokud ten zatracený telefon nezazvonil a Justin se následně nezdekoval k Daphne se slibem, že se vrátí, ale i tak mě dál sžírala myšlenka ohledně minulé noci o tom, kde byl a kde spal, tohle byly totální muka.
Po jeho odchodu jsem se pustil do jedné prezentace, ale dnes mi to opravdu ani zdaleka nešlo i prvňák by to udělal líp než já už ani nevím, zda to bylo z frustrace z toho, že jsem s ním neměl sex anebo že jsem ho neměl vůbec na očích, sakra vždyť já jsem na něm závislejší než on na mně a to není dobré! Mohl jsem udělat jen jedinou věc abych se zase trochu vzpamatoval a to jít na místo, které ze mě vždycky udělá někoho, ale od té doby co znám Justina, co vím, že ho miluju, už tam není nikdo, kdo by mi to udělal tak jako on od koho bych to chtěl tak jako od něho...
Maikey: "Už jsem myslel, že dneska vynecháš."
B: "Maikey kdy naposledy jsem vynechal?"
Maikey: "No není to tak dávno a vůbec kde máš přítele?"
B: "Co jsem se naposledy díval tak jsem přítele neměl, takže nemůžu říct."
Maikey: "Chápu, něco se stalo."
B: "Jak to myslíš?"
Maikey: "Pohádali jste se."
B: "Nechtěl bys jít do prdele?"
Maikey: "Vy to vyřešíte."
B: "Už jsme vyřešili a teď pojď tancovat, než z tebe zcvoknu."
Maikey: "S radostí."
A to jsem si myslel, jak se tu odreaguju, jak mě to vůbec mohlo napadnout, když bylo zcela jasné že Maikey tu bude a i když je tu ta jeho žena tak potřeba otravovat mě je nejspíš silnější - jak skvělé! Nebudu zapírat, že by se mi zrovna spíš líbilo se tisknout na Justina a cítit jak moc mě chce, ale jednoduše jsem se musel smířit s tím co mám a i když to možná zní hnusně a Maikeyho mám opravdu rád tak přiznejme si já a Justin? To je prostě něco jiného nepopsatelného nenahraditelného a já, i když si to uvědomuji a připouštím tak to raději držím za zuby a neustále opakuju tu stejnou chybu - lžu o tom co k němu doopravdy cítím!
B: "Myslím, že půjdu."
Maikey: "Vždyť si teď přišel."
B: "Jsem utahanej."
Maikey: "A od kdy dřív si prošukal noc jako králík a teď se tu jen ukážeš, aby to vypadalo, a zase zmizíš."
B: "Běž se věnovat své ženě a mě nech být."
Maikey: "Fajn jak je libo, pozdravuj Justina!"
Sice už jsem byl otočený k odchodu ale tohle mi prostě nedalo, vím, jak moc mu chybím a jak moc mu chybí ta naše show to, jak jsme byli neustále spolu, ale oba jsme teď jinde, jen jeden z nás má odvahu to přiznat a já to rozhodně nejsem, já nikdy nebudu to co je Maikey - hodný manžílek - ale můžu se alespoň pokusit být dobrý přítel.
B: "Poslouchej Maikey. Posloucháš?"
Maikey: "Jo sakra poslouchám!"
B: "Miluju tě."
Maikey: "Jo jasně."
B: "Myslím to vážně a slibuju, že si to vynahradíme, ale teď prostě musím domů."
Maikey: "Já vím, taky tě miluju."
Ještě jsem ho políbil a následně se vydal domů s nadějí, že Justin už tam je a já s ním zase konečně budu, že budeme zase v pohodě, ale spletl jsem se můj loft snad nikdy nebyl prázdnější a tišší myslím že fráze tenhle byt je dost velký jen pro jednoho už nemá vůbec žádnou váhu protože já tady rozhodně už nikdy nechci být sám, ale mám pocit, že dnes nebudu mít na vybranou něco mi prostě říká že on svůj slib nedodrží už zase nebude spát doma.
Ráno jsem se probudil brzo a překvapivě SÁM! Ani si neumíte představit, jak mě to vytočilo, ale samozřejmě i vyděsilo, co když se mu něco stalo anebo je na mě pořád naštvaný a sdílet se mnou jednu postel je pro něho momentálně nepředstavitelné? Sakra tohle je tak děsný to co všechno obnáší vztahy je fakt na hlavu a obzvlášť nesnesitelné vždyť člověk neustále žije ve strachu a nevědomí tak kdo by se tomu sám dobrovolně upsal? Jedině cvok jako já!
Dal jsem si jednu rychlou sprchu a vydal se do Kinneticu kde jsem doufal, že si mi podaří nějak opravit a dodělat tu prezentaci na kterou mám čas už jen do zítra, takže momentálně něco jako modlení se dá nazvat mým nejlepším přítelem.
T: "Dnes si tu nějak brzo."
B: "To říká ten pravý."
T: "Takhle chodím vždycky."
B: "Že si blázen, vím už dávno, ale až takovej."
T: "Necháme těch urážek a ty mi radši řekni proč si tu tak brzo? Justin snad měl ranní?"
B: "Tvoje firma?"
T: "Co?"
B: "Je tohle snad tvoje firma?"
T: "Ne."
B: "Tak přestaň mít tak blbý otázky, jen jsem přišel dodělat jednu prezentaci, stačí?"
T: "Fajn nemusíš hned kousat."
B: "Tak mi dej pokoj a nikdo ať mě neruší, opakuji vůbec nikdo, jinak se může jít hlásit o podporu."
T: "Chápu."
B: "Skvělý."
Okamžitě jsem se do toho pustil, ale moje výkonnost nebyla o nic lepší než včera, ale už mi zkrátka docházel čas a já se musel smířit s tím, že dnes nic lepšího nevymyslím, takže jsem doladil ještě nějaké detaily, aby to alespoň nějak vypadalo, a pak jsem raději pustil do nějaké podřadnější práce jako je vyplňování papírů velice zábavné. Ale povedlo se mi jich vyplnit zhruba asi šest, než jsem se myšlenkami zase vzdálil k Justinovi a k tomu kde asi je opravdu jsem ohledně toho neměl dobrý pocit ale vyhlásit pátrání jsem po něm nemohl alespoň zatím ne a prostě jen čekat na to až se ukáže.
B: "Co jsem říkal o tom že..."
Synthia: "Promiň, ale máš návštěvu, prý je to důležité."
B: "A kdo je ten otrava?"
Synthia: "Justin."
Opravdu jsem nečekal, že se během několika sekund přenesu od myšlenky, že po něm vyhlásím pátrání k myšlence, že je živý a zdravý a že ho konečně uvidím, ale nejdřív mi rozhodně vysvětlí, kde byl poslední dvě noci, s těmi tajnostmi končím!
B: "Tak ho pusť."
Synthia: "Dobře."
Ten pocit štěstí okamžitě vystřídala nervozita, už z dálky přes sklo jsem viděl, že se něco děje a že se mi to rozhodně nebude líbit, mám pocit, že takovýhle výraz jsem snad u něho ještě nikdy neviděl.
B: "Ty ses rozhodl ukázat?"
J: "Neměl jsem na vybranou."
B: "Co tím myslíš?"
J: "Musíme si promluvit."
Tak silně u srdce mě snad nikdy v životě nebodlo ten pocit že to co se mi chystá říct mi nejspíš vyrve srdce z hrudi byl nesnesitelný a kdybych mohl tak bych se snad raději zvedl a utekl, jak nejdál bych mohl nebo bych ho alespoň umlčel polibky, jen abych se nedozvěděl něco očividně hodně zlého, ale musel jsem tomu čelit jako chlap, nic jiného mi nezbývalo...
No comments:
Post a Comment