Nový díl.
JUSTIN
Nechtěl jsem mu lhát, ale ani jsem mu rozhodně nechtěl říct pravdu, jenže když se mě nakonec zeptal, kde jsem minulou noc spal, tak jsem věděl, že jedno z toho budu muset udělat a bohužel já ho znám až moc dobře, může mi říkat co chce, může mi klidně do očí říct, že mě nenávidí a že pro něho absolutně nic neznamenám, ale mně by to šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven, jelikož by to byla ta jeho největší lež, kterou více méně používá od doby, co jsme se poznali, ale nikdy neměla žádnou váhu a proto kdybych mu teď vmetl do tváře to, co jsem po té naší hádce udělal, tak by mi to nikdy neodpustil, i když by se ze začátku tvářil jako že nic, takže mi zbývá jediná věc a to za tak krátkou chvíli vymyslet tu nejlepší lež, kterou mi spolkne i s navijákem, i když se pak za to budu proklínat, ale... Bože můj! Nikdy jsem tak moc rád neslyšel zvonící telefon...
B: "Co jsem komu udělal?"
J: "Měl bys to jít zvednout,"...Snažil jsem se ho tak nějak zbavit.
B: "Ať nechají vzkaz."
J: "Může to být důležité."
B: "Sunshine snažíš se mě vyhnat?"
J: "To bych si nedovolil,"...Šibalsky jsem se usmál.
B: "Dobře, ale nikam mi neuteč, za chvíli jsem zpátky."
J: "Neboj se."
Brian mě políbil a následně se vydal zvednout ten otravný nebo spíš v mém případě záchranný telefon a já se okamžitě snažil vymyslet jak z tohohle vybruslit, protože mu lhát opravdu nechci vzhledem k tomu, že už jsem mu ublížil, jak nejvíc jsem mohl a to to ještě neví... Je to jasné - musím se zdekovat alespoň na pár hodin než se mi podaří vymyslet minimálně aspoň nějaký malý zázrak, který by nejlíp tu včerejší noc vymazal, ale to asi nebude tak jednoduché.
Omotal jsem kolem sebe ručník a zamířil do ložnice, Brian ještě telefonoval podle všeho s Tedem a zdál se napjatý, takže mi bylo jasné, že tuhle ránu by teď neměl žádnou šanci unést. Hodil jsem na sebe první oblečení, na které jsem narazil a chtěl jsem nepozorovaně vyklouznout ven, vím naprosto srabácké, ale to jediné co mě napadlo...
B: "Hele ty! Nemáš být ve sprše?"
J: "Promiň, já zapomněl, že mám jít dneska k Daphne a nechtěl jsem tě rušit, když si telefonoval."
B: "Aha takže si chtěl utéct?"
J: "Zavolal bych."
B: "Jsem radši, když tě mám u sebe,"...Šel až ke mně a přitáhl si mě k polibku.
J: "Vážně musím jít."
B: "A vrátíš se?"
J: "Říkal jsem, že dneska spím doma."
B: "Já vím ale..."
J: "Přijdu slibuju."
B: "Fajn,"...Políbil mě a následně mě propustil ze svého objetí.
Cítil jsem se jako totální hajzl stačilo jen aby se na mě usmál a bylo mi ze mě samotného zle a to ani nemluvím o tom když mě líbal nebo se mě dotýkal to jsem měl sto chutí zakřičet co jsem udělal, ale neměl jsem k tomu odvahu nebo jak by řekl Brian - koule! A proto jsem zkrátka musel vypadnout, vím, že akorát tak oddálím nevyhnutelné a nic tím nejspíš nevyřeším, ale alespoň si trochu urovnám myšlenky a snad se mi podaří najít způsob a ta správná slova, kterými mu to sdělím, ale mám pocit že k tomuhle "Podvedl jsem svého kluka!" asi příručka neexistuje a já se v tom pěkně vykoupu a to zaslouženě, ale hlavně se modlím, aby po mně nehodil moje věci a neukázal na dveře, protože to by byl můj naprostý konec!
Původně jsem sice za tou Daphne opravdu chtěl jít, ale nakonec když jsem vyšel na ulici tak jsem si uvědomil, že tam bych si hlavu rozhodně nepročistil, ale naopak bych měl nervy v kýblu, protože ona by ze mě hned tahala, co se stalo a následně by mě za Brianem klidně odtáhla za vlasy, jen abych to s ním vyřešil a to je to poslední co právě teď potřebuju, už vážně stačí jen maličkost a já se totálně složím jako domeček z karet.
Neměl jsem ani zdání o tom kam půjdu zpátky do loftu se nemám alespoň následujících pár hodin v plánu vrátit, do Babylonu by to vyšlo asi stejně, jako kdybych šel rovnou za Brianem, v jídelně bych narazil na mou milovanou a otravnou Debbie a Woody's? No když si to tak vezmu tak to je asi jediný místo kde se tak nějak zklidním, nějaká ta sklenička mi s tím rozhodně pomůže, alespoň doufám.
Měl jsem opravdu kliku, protože se tam nenacházel nikdo koho bych znal, okamžitě jsem usedl k baru a dal barmanovi povel aby pořád dolíval, asi po dvaceti minutách už jsem se opravdu jen tak tak na té židli držel a k tomu mi bylo hrozně do breku všechno se to ve mně rozleželo a já měl chuť někam zalézt a už nikdy nevylézt, já už se mu zkrátka nedokážu ani podívat do očí a dělat jako že nic to je jako kdybych mu tu kudlu do zad bodal neustále znova a znova a to on si nezaslouží vlastně to co jsem udělal byl naprostý hnus a to jen proto že jsem TO chtěl slyšet to co už stejně dávno vím on mi to ukazuje každý den jen já to nechtěl vidět ale slyšet a to byla chyba obrovská chyba!
Emmett: "Sunshine,"...Ozvalo se nečekaně za mnou a na mém rameni se ocitla jeho ruka.
J: "Bože Emmette, vyděsil si mě."
Emmett: "Já tebe? Spíš ty mě! Co se děje?"
J: "Nic jen tady tak relaxuju."
Emmett: "Relaxuješ? A ví o tom tvém relaxování tvůj přítel?"
J: "Přítel?"...Uchechtl jsem se anebo možná zavzlykal.
Emmett: "Vy už jste se zase pohádali?"
J: "O to tady nejde."
Emmett: "A o co zlato?"
J: "Udělal jsem hroznou chybu."
Emmett: "Nezapnul si alarm?"
J: "Kéž by."
Emmett: "Tak co Justine?"
J: "Já to nemůžu říct, když to řeknu znova nahlas tak mu ještě víc ublížím."
Emmett: "Justine, začínáš mě opravdu děsit."
J: "Promiň."
Emmett: "Co kdyby si mi prostě řekl, co se stalo? Uleví se ti."
Myslím, že jediný důvod, proč jsem se s tím rozhodl svěřit zrovna Emmettovi, byl, že jsem byl totálně na mol a taky mě sžíral pocit, že stejně za chvilku už nebudu mít pro co žít, protože jsem si stoprocentně jistý že tohle mi Brian nikdy neodpustí!
J: "Podvedl jsem ho."
Emmett: "Cože jsi?!"
J: "Byl jsem s někým jiným."
Emmett: "Vždyť to vy jste pořád tak..."
J: "Tohle je jiný pohádali jsme se a já s tím klukem okamžitě skočil do postele a zůstal jsem u něho přes noc, takže naše třetí hodina pro mě dá se říct neexistovala a to co mělo patřit jen Brianovi jsem dal i jemu."
Emmett: "Ty si ho líbal?"
J: "Jsem parchant co?"
Emmett: "Nejsi, udělal si jenom chybu a Brian to určitě pochopí."
J: "Bude mě nenávidět."
Emmett: "Nebude, on tě miluje."
J: "Tohle si nikdy neodpustím."
Emmett: "Pojď se mnou."
J: "Co?"
Emmett: "Musíš se z toho vyspat."
J: "Já domů nemůžu."
Emmett: "Půjdeš ke mně, pak to Brianovi vysvětlíme."
J: "Děkuju Emme."
Emmett: "Nemáš za co."
Jo ulevilo se mi ale si jen pár minut pak mi snad bylo ještě hůř než předtím a vím, že mě má Emmett rád, ale jsem si sakra jistý, že i přes to co mu Brian někdy dělá a říká tak jeho taky a moc takže se opravdu bojím, že mi ani on tohle neodpustí, i když se mě snaží povzbuzovat, ale jediné co teď vím je, že jsem vděčný za to že mě u sebe nechá přespat, protože momentálně bych domů opravdu nemohl, jen mám pocit, že Brian teď bude hodně naštvaný vzhledem k tomu že jsem mu slíbil, že budu spát doma!
No comments:
Post a Comment