Můj život // 4 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Jakmile jsem se ráno probudil, tak jsem se cítil ještě hůř než včera, všechno se to ve mně rozleželo a já si víc a víc uvědomoval, co že se to tady vlastně děje. Měl jsem o Guse hrozný strach a za každou cenu jsem chtěl být u něho, byl jsem připravený se klidně rvát, jen aby mě k němu pustili.

Vymanil jsem se s Justinova sevření a šel jsem si dát ještě jednu rychlou sprchu před odchodem. Když jsem se vrátil zpět do ložnice, tak už byl Justin vzhůru a vypadal stejně mizerně jako já...

B: "Jak ses vyspal?"

J: "Nic moc, ty?

B: "Taky to stálo za nic."

J: "Kdy tam jdeš?"

B: "Za chvíli."

J: "Můžu taky?"

B: "Samozřejmě, tak se obleč."

J: "Jdu na to."

B: "Dobře."

Hned, jak se oblékl, tak jsme vyrazili. Tentokrát už jsem měl sílu alespoň řídit, ale celá cesta probíhala stejně jako včera - ani jeden jsme nic neříkali, Justin hleděl nepřítomně a vyděšeně z okýnka a já se modlil, aby až přijdu, byl Gus v pořádku a můj život se zase mohl vrátit do normálu.

Když jsme dorazili, tak se tam už nacházeli téměř všichni, aby nám mohli vyjádřit podporu a já jsem si uvědomil, jaký jsem idiot, protože jsem ani jednomu z nich nezavolal, co se stalo, takže to zůstalo na Lindsay a Melanie. Já jsem vážně chlap k ničemu.

Lindsay: "Briane, tady jste."

B: "Promiň, trochu jsme zaspali."

Lindsay: "Doktor s námi prý potřebuje mluvit, čekali jsme na tebe."

B: "A o co jde? Je Gus v pořádku?"

Lindsay: "To nevím, zatím jen řekl, že s námi chce mluvit."

B: "To je nějakej zvrácenej vtip? To nám nejsou schopný říct, jak je na tom?"

Melanie: "Určitě nám brzo něco řeknou," vložila se do toho.

B: "To doufám," usmál jsem se na ni, chtěl jsem jí dát najevo, že mě mrzí to, jak jsem na ni vyjel.

Melanie: "Gus bude jistě v pořádku... máme toho nejsilnějšího syna na světě."

B: "Máš pravdu, ten se jen tak nevzdá."

Zase jsme čekali na příchod doktora, ale tentokrát jsem byl trochu optimističtější a věřil jsem, že všechno bude v pořádku.

Když konečně přišel, tak se tvářil jinak než včera, v jeho výrazu bylo znát, že nese alespoň trochu dobré zprávy...

Lindsay: "Tak co, jak to vypadá?"

Melanie: "Zlepšil se jeho stav?"

Doktor: "Můžu říct jen, že váš syn je opravdový bojovník, od včera se jeho stav zlepšil natolik, že jsme se rozhodli, že ho dnes probudíme z umělého spánku."

Lindsay: "Pane bože, děkuju."

Melanie: "To je skvělá zpráva."

B: "Ale?" věděl jsem, že tam nějaké ale musí být.

Doktor: "Ale jak už jsem říkal, i přesto, že se jeho stav zlepšil, není jisté, že se probudí, a také měl opravdu silný otřes mozku a to může způsobit i nějaké následky."

Lindsay: "Následky?"

Doktor: "Může mít silné bolesti hlavy, sníženou schopnost pozornosti, častou únavu a také závratě... to by však, pokud se probudí a půjde vše dobře, mělo maximálně do několika měsíců odeznít."

Do několika měsíců? Tohle má být pozitivní zpráva, že nejlepší možnost, co může nastat, je, že Gus bude mít několika měsíční bolesti hlavy a kdo ví, co ještě?

B: "Co prosím? Měsíců? Takže mi tu právě teď říkáte, že se dnes pokusíte Guse probrat z umělého spánku a šance, že se probudí je dost mizivá, a pokud jen přece, tak následující měsíce bude trpět?"

Doktor: "Pochopte, že jeho zranění byla vážná a upřímně můžu říct, že je zázrak, že se nachází v tomto stavu. Většina dětí po takové nehodě ani nepřekročí práh nemocnice naživu."

B: "To je vážně útěcha."

Melanie: "Briane..."

B: "Co?!"

Melanie: "Musíme věřit, že to zvládne."

B: "Já vím, ale prostě... prostě je na mě toho moc."

Melanie: "Já vím."

Lindsay: "A kdy s tím začnete?"

Doktor: "Za chvíli."

Melanie: "A můžeme být u toho?"

Doktor: "Samozřejmě... je lepší když osoba probouzená z umělého spánku uvidí jako první někoho, na kom mu záleží... obzvlášť u dítěte."

Lindsay: "Děkujeme."

Doktor: "Není zač... za chvíli pro vás přijdu a začneme."

Lindsay: "Dobře."

Tak jestli jsem měl strach předtím, tak nevím, jak to popsat teď. Ta představa, že by se neměl probudit, mě hrozně děsila a málem jsem zešílel, ale snažil jsem dávat najevo, že jsem silný, protože mě ty dvě opravdu potřebovaly.

Řekl jsem Justinovi a ostatním, co se bude dít a všem se ulevilo, ale zároveň i přitížilo. Měli o něho hrozný strach a ani si nedokázali představit, že bychom o něj měli přijít. Debb s Maikeym mi řekli slova plná podpory a snažili se mě ujistit, že Gus bude v pořádku už jen proto, že právě já jsem jeho otec a všechnu sílu má ode mě.

Doktor: "Tak můžeme?"

Lindsay: "Ano, můžeme."

Doktor: "Dobře, tak pojďte."

Políbil jsem Justina a vydal se za svým milovaným synem. Když jsme vešli do místnosti, kde ležel Gus, tak jsem se hrozně zděsil, jeho malé tělíčko bylo pokryté ranami a modřinami, všude byly samé hadičky a přístroje a já se bál jakkoliv se ho dotknout, abych mu nějak neublížil nebo nezpůsobil bolest. Lindsay s Melanie se k němu okamžitě vydaly, každá z jedné strany postele a obě ho chytly za ruku a políbily na tvář, ale já jsem zůstal stát u dveří a nemohl se pohnout.

Doktor nás informoval o tom, co bude následovat a pak začal s celým procesem a mezitím nám říkal, co právě teď dělá, ale já těm doktorským řečem vůbec nerozuměl... jen jsem pořád pozoroval Guse nebo spíš jeho oči a modlil se, aby je otevřel.

B: "Jak dlouho to bude trvat?"

Doktor: "Mělo by to trvat od několika minut až po pár hodin, možná déle."

B: "A taky možná vůbec."

Doktor: "Snažte se to vydržet... určitě to zvládne."

Melanie: "Děkujeme."

Doktor: "Nechám vás s ním o samotě, kdyby něco tak stačí říct."

Lindsay: "Dobře, děkujeme."

Doktor: "Nemáte za co."

Konečně se mi podařilo dostat se ode dveří, ale pravděpodobně to bylo tím, že doktor nimi vycházel, jinak bych tam asi zůstal stát už napořád. Nakonec jsem se odvážil a šel až k jeho posteli...

B: "Ahoj, synku."

Políbil jsem ho na tvář a hladil po jeho hebkých vlasech. Bylo mi do pláče, že ho musím vidět takhle, ale nic jsem nedával najevo, abych už takhle dvěma uplakaným ženským nepřidělával další starosti.

O 3 DNY POZDĚJI

Bylo to k nevydržení. Z několika minut se stávaly hodiny a z hodin se stávaly dny. Nekonečně dlouhé dny plné modlení a čekání na zázrak, který nepřicházel a všechna má naděje pomalu mizela. Už to bylo 3 dny od doby, kdy ho začali probouzet a já se tu každý den střídal s Lindsay a s Melanie, všichni jsme byli hrozně vyděšení a doktoři nám vůbec nepomáhali, naopak nás utvrzovali v našich obavách, že se Gus už možná nikdy neprobudí a já z toho málem zešílel.

Dnes večer jsme tu byli všichni tři najednou a neustále jsme ho pozorovali, Lindsay mu četla pohádku a Melanie usnula s hlavou položenou na jeho posteli. Připadalo mi, jako by si ani neuvědomovaly, o co tady jde, jako by úplně zapomněly na to, že Gus není už několik dní při vědomí a jeho šance na uzdravení je mizivá...

B: "Já už to nevydržím!"

Lindsay: "Briane, nekřič."

B: "A proč? Probudím snad Guse?!"

Lindsay: "Musíš se uklidnit."

B: "Už to trvá dlouho, moc dlouho."

Lindsay: "Já vím, ale musíme věřit, že to zvládne."

B: "Říkali maximálně pár hodin a přitom jsou to už tři dny, tak jak tomu mám věřit?"

Lindsay: "Nic jiného nám nezbývá."

B: "Ale mně to nestačí!"

Melanie: "Co se děje?" zeptala se rozespale.

Lindsay: "Brian je rozrušený."

B: "Já nejsem rozrušený, já jsem přímo vytočený!"

Přestával jsem to naprosto zvládat, celé tři dny jsem se snažil být silný, i když jsem uvnitř naprosto šílel, ale už dál nemůžu, nedokážu víc skrývat, co se ve mně skutečně odehrává.

Melanie: "Tímhle ničemu nepomůžeš."

B: "A vy myslíte, že tím, že budete dělat jako, že je vše v pořádku, něčemu pomůžete?!"

Lindsay: "Jen se snažíme držet při smyslech a být pro něho silné!"

B: "Ale to je k ničemu, jestli jste si nevšimly!"

Lindsay: "Ty seš tak paličatej!"

B: "A ty jsi naivní!"

Melanie: "Lindsay... Briane..." vůbec jsme ji nevnímali.

Lindsay: "Nechtěl bys jít pryč?!"

B: "Proč nejdeš ty?! Běž si číst ty pohádky třeba Jenny... Gusovi je to k ničemu!"

Lindsay: "Ty idiote!"

Melanie: "Halooo!!"

B: "Co?!"

Lindsay: "Co?!"

Melanie: "Podívejte."

Oba jsme se podívali na Guse a já v tu chvíli nemohl uvěřit vlastním očím. "Tati," zašeptal tím svým dětským hláskem. Okamžitě jsem šel k němu, abych se ujistil, že je to reálné, že se mi to jen nezdá a opravdu nezdálo, vážně se to dělo. Gus se probudil a já se nikdy v životě necítil šťastnější.