BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Celou dobu jsem netrpělivě čekal na příchod lékaře s dobrou zprávou, ale když nakonec dorazil, byl jsem vyděšenější než kdy dřív. Z jeho výrazu jsem poznal, že nám přišel říct něco zlého. A to buď, že můj syn zemřel anebo pokud se nestane nějaký zázrak, tak s jistotou brzo zemře. V ten moment se mi chtělo brečet, ale kvůli tomu strachu jsem to nedokázal, ale ani jsem nebyl schopný se zeptat, co s ním je, můj strach mi to za žádnou cenu nechtěl dovolit...
Lindsay: "Tak co, jak je na tom?"
Melanie: "Je naživu?"
Doktor: "Ano je..."
Ze srdce mi spadl obrovský kámen a na obličeji se mi vykouzlil úsměv, myslel jsem, že tímto oznámením se vše vrátilo do normálu, že už se nemáme čeho bát a Gus bude v pořádku, ale zmýlil jsem se...
Doktor: "Ale ještě nemá ani zdaleka vyhráno. Měl rozsáhlá vnitřní krvácení, která se díky bohu podařilo zastavit, ale bohužel jsme mu museli vzít ledvinu, což je u dítěte jeho věku velký zásah do jeho těla a také měl silný otřes mozku a má zlomenou ruku. Právě teď ho udržujeme v umělém spánku, ale velice se bojím toho, že až ho z něho budeme probouzet, tak se neprobere... jeho život doslova záleží jen na něm, na tom, jestli zabojuje anebo se vzdá."
Lindsay se okamžitě složila Melanie do náruče a Justin se hned rozbrečel, jen já jsem tam stál jak přikovaný a nevěřícně na něho hleděl. Bodalo mě u srdce a v hlavě jsem měl nepřetržitý koloběh myšlenek. Právě mi někdo řekl, že můj syn pravděpodobně zemře a já nemohl udělat absolutně nic, abych to změnil. Všechno, co jsem věděl, bylo, že má můj pětiletý syn svůj život ve svých rukou.
B: "Takže mi chcete říct, že není žádná záruka, že se probudí?"
Doktor: "Bohužel ne."
B: "To je jako všechno, co mi řeknete?! To opravdu nic neuděláte?!" začínal jsem to naprosto ztrácet.
Doktor: "Je mi líto, ale..."
B: "Strčte si svou lítost někam!"
J: "Briane, no tak."
B: "Co?!"
J: "Musíš se uklidnit."
B: "Já jsem v klidu, nevidíš?"
J: "Ne nejsi, jsi rozrušený a Gus tě teď potřebuje."
B: "Já vím, já vím..." třásl se mi hlas.
Potřeboval jsem ho okamžitě vidět, ale bál jsem se toho, že mě za ním nepustí, ale taky toho, co budu dělat, když mě k němu pustí. Bál jsem se naprosto všeho...
Lindsay: "Můžeme za ním?"
Doktor: "Dneska ne... musí odpočívat."
Melanie: "A kdy?"
Doktor: "Možná zítra, ale nic neslibuji."
B: "To jsme si už stihli všimnout."
J: "Briane!"
B: "Omlouvám se, já, já..."
Doktor: "To je v pořádku... chápu vás. měli byste jít domů, teď stejně nic nezmůžete."
B: "Já nikam nejdu."
J: "Briane, musíš si odpočinout," pohledem mě prosil.
B: "Tak dobře, půjdeme."
Ačkoliv jsme nechtěli, tak jsme se všichni vydali domů se strachem o našeho syna. Když jsme dorazili do loftu, tak jsme oba mlčeli, já si sedl na pohovku a díval se před sebe do prázdna a Justin zůstal stát v kuchyni jako opařený. Nevěděl jsem, co mám dělat, co mám říkat a on byl taky v šoku a absolutně neschopný mluvit, i když bylo znát, že bych chtěl říct něco, čím by mi mohl vyjádřit oporu a nějak se mě pokusil uklidnit, ale poněvadž pro něho Gus znamená stejně tolik jako pro mě, tak oporu potřeboval i on, ale já v tu chvíli nebyl schopný mu ji poskytnout. Mohl jsem myslet jen na to, že se můj syn právě nachází v nemocnici a pravděpodobně zemře.
Justin's POV
Byl jsem hrozně vyděšený, takový strach jsem nikdy v životě nezažil a Brian byl absolutně mimo, nemohl jsem udělat nebo říct nic čím bych mu pomohl, mohl jsem na něho jen tupě zírat a modlit se, aby Gus přežil, protože jsem věděl, že pokud to nezvládne, tak už nikdy nebudu mít toho Briana, kterého jsem měl, absolutně by ho to zničilo a vlastně nejen jeho, zničilo by nás to všechny, už nikdy bychom nebyli jako dřív a Gus je Brianův život, pokud zemře on, zemře i Brian... jeho duše určitě.
Už to bylo dvě hodiny od chvíle, co jsme přišli a ani jeden za tu dobu neřekl jediné slovo, Brian se stále nacházel na pohovce a já se opíral o kuchyňskou linku, ale čím déle jsme jen mlčeli, tím horší to pro nás oba bylo a také bylo na čase, abych se vzchopil a pomohl Brianovi.
Šel jsem za ním a chtěl si k němu sednout, ale když jsem spatřil jeho obličej, na kterém se nacházely cestičky od slz a jeho skleněné oči, tak jsem se hrozně vyděsil... tohle bylo totiž poprvé, co jsem viděl Briana brečet...
J: "Briane?"
Ani se na mě nepodíval a jen se dál koukal do prázdna. Vypadalo to, jako kdyby tam sedělo jen jeho tělo, ale jeho vnitřek jako by byl pryč...
J: "Briane, slyšíš?"
Konečně se na mě alespoň podíval nebo se spíš díval skrze mě. Byl jsem naprosto zoufalý. Skoro jsem ho nepoznával.
J: "Briane, prosím, mluv se mnou," sedl jsem si k němu a chytl ho za ruku, on mi ji okamžitě pevně sevřel.
B: "Já nevím, co mám dělat, Justine."
Podíval se na mě s výrazem, který doslova prosil, abych mu pomohl, abych mu řekl, co má dělat, ale já to nevěděl, nevěděl jsem, co má udělat nebo, jak mu pomoci.
J: "Měl by sis odpočinout." nic jiného mě nenapadlo, ale bylo nutné mu to říct, protože byl velmi vyčerpaný a znatelně unavený.
B: "Jsem v pořádku."
J: "Nejsi, musíš se vyspat... Gus tě bude potřebovat silného."
Čekal jsem, že bude vzdorovat nebo alespoň nějak odmlouvat, ale on se místo toho zvedl a nechal se odvést do ložnice. Pomohl jsem mu dostat se z jeho oblečení a potom jsem sundal i svoje a oba nás dostal pod peřinu. Hlavu jsem si položil na jeho hruď a on mě pevně objal a políbil do vlasů.
B: "Děkuju."
J: "Za co?"
B: "Za to, že jsi tak silný a že tu pro mě jsi."
J: "Jen jsem tě dostal do postele, nijak jsem ti nepomohl... jsem k ničemu."
B: "To neříkej, Justine... bez tebe bych se už dávno složil, to, že jsi u mě, mi pomáhá ze všeho nejvíc."
J: "Ale chtěl bych být schopný ti pomoct víc."
B: "To už víc ani nejde, děláš vše, co je v tvých silách, to já bych ti měl být taky oporou a místo toho se tu skládám jako domeček z karet."
J: "Jde o tvého syna, ty potřebuješ oporu ze všech nejvíc."
B: "Potřebujeme ji oba."
Na to už jsem mu nic neřekl, protože měl pravdu, já jsem ho jen jemně políbil a jemu se poté podařilo usnout, ale já nemohl, mohl jsem myslet jen na to, co bude následovat.
No comments:
Post a Comment