Můj život // 2 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Byl jsem hrozně vyděšený a vůbec jsem netušil, co mě čeká. Nevěděl jsem, co bych dělal, kdybych ho ztratil. Nikdy jsem si nedokázal představit, že bych mohl mít dítě, ale teď po pěti letech Gusovo života, si nedokážu představit a vlastně ani nechci představit, že bych ho neměl. On není jen součástí mého života, on je můj život a miluji ho nade všechno a zapřísáhl jsem se, že ho vždy před vším ochráním, tak jak to, že jsem tentokrát zklamal?

Za celou cestu jsme ani já a ani Justin nevydali jedinou hlásku, ale kdykoliv jsem se něho podíval, tak jsem viděl, jak moc vyděšený je a to mě děsilo ještě víc a taky jsem si vzpomněl, že už jednou jsem v této nemocnici bojoval za život někoho, koho miluju a to právě za ten Justinův a teď byl na tomto místě můj milovaný syn a já nebyl schopný vymyslet způsob, jak bych mu pomohl, ale hlavně jsem se hrozně bál toho, že už mu nebude pomoci.

Když jsme dorazili k nemocnici, tak jsem okamžitě zpozorněl a snažil se vzchopit, abych alespoň když nebudu moct pomoct, mohl být oporou, ale třes jsem nemohl vůbec zastavit. Oba jsme se rychle vydali dovnitř a okamžitě jsme hledali Lindsay nebo alespoň někoho, kdo by nám mohl říct, jak je na tom můj syn. Po chvíli jsem konečně zahlédl Lindsay i Melanie a vydali se za nimi...

B: "Linds, Lindsay..."

Lindsay: "Pane bože, Briane."

Okamžitě šla ke mně a doslova se mi složila do náruče, celá se klepala a neustále plakala, já jsem ji pevně objímal a snažil se stát na nohou, ale téměř jsem nemohl, jak se mi podlamovala kolena, hned jsem totiž věděl, že to musí být hodně zlé. Nikdy v životě jsem ji neviděl tak moc vyděšenou. Po chvilce jsem ji pustil a šel jsem obejmout dokonce i Melanie, která to potřebovala stejně jako Lindsay, kterou mezitím objímal Justin.

B: "Co se, sakra, stalo?" upřel jsem svůj pohled na Lindsay.

Lindsay: "Byla to nehoda, prostě ho srazilo auta a já... já..." zase začala plakat.

B: "Ale jak se to stalo?"

Melanie: "Byla to moje vina."

B: "Cože?"

Lindsay: "Ale ne Melanie... nebyla."

Melanie: "Ale ano byla... měla jsem na něho dávat pozor."

B: "O čem to, sakra, mluvíš?"

Melanie: "Byli jsme na procházce a já jsem se na pár vteřin otočila a Gus v tu chvíli vběhl rovnou do silnice, ani nevím, odkud se to auto vynořilo, ale najednou tam prostě bylo a Gus, on... najednou ležel na zemi a vůbec se nehýbal a... a..."

B: "A co jsi, kurva, dělala, když mého syna sráželo auto?!" najednou mě popadl vztek.

J: "Briane, nech toho."

B: "Jak nech toho? Mám snad právo vědět, proč můj syn právě teď leží na operačním stole!"

Melanie: "Měla jsem na něho dávat větší pozor... já to vím!"

B: "No to jsi teda měla!"

Lindsay: "Přestaň, Briane... ona za to nemohla, byla to nehoda!"

B: "Jestli Gus umře, tak to bude tvoje vina Melanie... Tvoje."

Lindsay: "Briane!"

Vzdálil jsem se od nich a složil se na židli a chvíli jen hleděl do prázdna. Pomalu jsem si začínal uvědomovat, jaký jsem idiot, neměl jsem na ni takhle křičet a obviňovat ji, ale potřeboval jsem ze sebe vybít svůj smutek a vztek a ona bohužel byla na ráně. Po nějaké chvíli se za mnou vydal Justin a mně bylo jasné, co jeho slova budou obsahovat.

J: "Briane..."

B: "Já vím, já vím... neměl jsem se k ní takhle chovat."

J: "To jsi neměl, ale kvůli tomu jsem za tebou nepřišel... musíš být hrozně vyděšený."

B: "Jsem v pořádku."

J: "Briane, nemusíš se přede mnou přetvařovat."

B: "Musím, protože jinak bych to nezvládl."

J: "Mám něco udělat?"

B: "Já nevím co."

Sedl si vedle mě, chytl mě za ruku a hlavu položil na mé rameno a já za chvíli uslyšel jeho pláč. Okamžitě jsem ho vzal za bradu a donutil ho se na mě podívat. Tolik strachu v jeho očích jsem nikdy neviděl, ani jsem si nikdy nedokázal představit, že se tolik strachu dát vyčíst z jedněch očí.

B: "Sunshine?"

J: "To je dobrý... jsem v pohodě."

B: "Ne, nejsi."

J: "Jsem, Briane."

B: "Byl jsi to ty, kdo řekl, abych se nepřetvařoval, tak to sám nedělej."

J: "Promiň, já se pro tebe jen snažím být silný."

B: "Vždyť jsi," políbil jsem jej.

J: "Ne dost."

B: "Na tohle člověk nikdy nemůže být dost silný... Ty Guse miluješ."

J: "Ale je to tvůj syn."

B: "Tvůj skoro taky."

Něžně mě políbil, chtěl mi tím dát najevo svůj vděk. Vždycky jsem viděl, co všechno pro něj Gus znamená a že ho bere téměř jako vlastního, ale já mu nikdy neřekl, že to tak vidím i já, alespoň do teď.

J: "Děkuju."

B: "Nemáš za co."

Dál jsme jen seděli a já se doslova modlil, aby byl Gus v pořádku. To čekání bylo přímo nesnesitelné a myslel jsem, že na místě umřu nebo alespoň zešílím. Začal jsem pochodovat sem a tam a všechny tím tak nervoval, ale nemohl jsem se posadit, bylo by to pro mě mnohem horší a bolestivější.

Věděl jsem, že pokud to bude trvat ještě pár dalších minut, tak se neovládnu a začnu se neodbytně dožadovat informací a odpovědí a rozhodně to nebude klidným tónem.

B: "Tak a mám toho dost."

Lindsay: "Briane, musíš se uklidnit."

B: "Uklidnit se? A jak asi, když už tu čekáme dvě hodiny a nikdo nebyl schopný nám říct, jak na tom je!"

J: "Určitě bude v pořádku, uvidíš... za chvíli jistě někdo přijde a něco nám řekne."

B: "To se do té doby zblázním."

J: "Musíš to vydržet."

B: "Skvělý."

Moje nervy se nacházely na samém bodu mrazu a má zlost naopak na tom nejvyšším bodu, potřeboval jsem okamžitě vědět, že je v pořádku, že ho brzo budu moct vzít do náruče, že si s ním budu moct zase hrát, že bude zase šťastný.

To čekání bylo opravdu k nevydržení a vážně jsem byl připravený zjistit, jak je na tom, když v tom ale odněkud přišel doktor s výrazem, na který do smrti nezapomenu...