VAROVÁNÍ 18+
Justin's POV
Pořád jsem se vzpamatovával z toho co se mezi mnou a Brianem stalo... To jak mě zastavil před jasným problémem, to jak mi dal najevo, že mu vůbec nejsem lhostejný, že i přesto, že nás spojuje už jen minulost, tak mu nejsem ani zdaleka ukradený, že jeho touha po mně pořád nevyprchala a snaha ochránit mě je v něm pořád zakořeněná a i přesto, že je mezi námi jasný konec, tak tu pořád je malá naděje... Jak popsat lásku k muži, který vám každým dnem dával najevo, že jste mu lhostejný a že k vám nikdy ani zdaleka nebude cítit to co vy k němu a teď když už by na ničem z toho nemělo záležet, tak se tu ukáže jak princ na bílém koni a přinutí mě si vzpomenout, proč jsem se do něho tak bláznivě zamiloval a já začnu během vteřiny zpochybňovat každé rozhodnutí, které jsem učinil včetně toho, že jsem ho opustil!
Dělalo mi tak moc dobře když jsem cítil každý Brianův pohled při každém mém kroku, byl tak roztomilý když se snažil být nenápadný, ale mohl se snažit, jak chtěl, já to stejně věděl i když jsem se tvářil jako, že vůbec nic netuším... Téměř jsem nemohl ovládnout své lícní kosti, jak moc se mi chtělo radostí usmívat... Připadal jsem si jako puberťačka o kterou se zajímá starší spolužák.
Seděl tam ani nevím jak dlouho, ale já nechtěl, aby jen tak odešel, chtěl jsem aby mě pořád sledoval, chtěl jsem cítit každý jeho pohled, který věnoval každé části mého těla... Především mému zadku. Ten pocit vědět, že o mě má pořád zájem ne-li větší než dřív, mě tak moc uspokojoval... V tu chvíli jako bych zapomněl na vše špatné, co kdy udělal... Toužil jsem po něm jako nikdy dřív... Má láska k němu ze mě doslova křičela.
Tohohle všeho mě ale zase zbavila Debbie, protože mu podle všeho zase udělala přednášku, která ho donutila odejít...
J: "Co se stalo?"
Debbie: "Co máš na mysli?"
J: "Očividně jste se s Brianem nepohodli."
Debbie: "To on se nepohodl, já mu jen sdělila svůj názor."
J: "A ten byl jaký?"
Debbie: "Aby se konečně rozhoupal a začal bojovat."
J: "A co ti řekl?"
Debbie: "Co asi?"
J: "Jo celý on."
Debbie: "Nechápu ho, celý dvě hodiny tě tu sledoval, jak kdybys byl bůh a je očividné jak moc mu chybíš, ale on mi i přesto do očí řekne, že tě nemiluje."
J: "Tak na tom asi něco bude."
Debbie: "Co? Brianův talent na předstírání?"
J: "A co když nepředstírá? Co když si opravdu jen nalháváme, že mě miluje."
Debbie: "Zlato, nalhávat si můžeš o čemkoliv, ale o lásce ne... Tu jen tak neskryješ, ať se snažíš sebevíc a z něho přímo teče proudem."
J: "Ale očividně se tím nic nemění."
Debbie: "Ledaže..."
J: "Ledaže co?"
Debbie: "Ledaže bys to byl ty kdo udělá první krok."
J: "Ne Debb já nemůžu."
Debbie: "Proč ne?"
J: "Opustil jsem ho z nějakého důvodu a ten tu očividně pořád je, takže by nemělo smysl se k němu vracet, ačkoliv to chci."
Debbie: "Já se z vás asi jednou zblázním... Vy doslova chodíte po minovém poli a jeden z vás na ní dřív nebo později stoupne."
J: "To se uvidí... Jdu makat."
Debbie: "Běž než ten problém za vás vyřeším sama."
Nemohl jsem na něho přestat myslet, byl jsem na tom úplně stejně jako tehdy když jsem ho poznal a díky němu jsem objevil dosud nepoznané... Lásku... Čím to je, že se díky němu cítím jinak, výjimečně, skvěle, že jen jeho pohled do mých očí mi dokáže zvednout náladu, cítím, jak mě doslova svazuje každá myšlenka na něho...
Ale i přesto se pořád nedokážu zbavit pocitu, že my dva spolu prostě nemáme být, že jsme nikdy neměli poznat, že životem spolu bychom se zničili.
Nevím, absolutně nevím, co mám dělat, jestli dát šanci něčemu co tu podle všeho ještě je a může z toho být něco po čem jsem tak moc toužil anebo se mám vzdát příležitosti na něco co jsem nikdy nemyslel, že může existovat a teď je tu podle všeho naděje.
Celý den jsem byl absolutně polapený myšlenkou na něho... Nikdy v životě jsem tak moc netoužil po jeho dotecích a polibcích, dal bych snad cokoliv za to, aby se mi toho dostalo... Myslel jsem, že se bez něho doslova zblázním, ale věděl jsem, že už mi ani zdaleka nebude stačit jen jeho přítomnost a ani zírání na něho... Potřeboval jsem víc, mnohem víc a nemohl jsem tu touhu nijak zastavit... Ani jsem vlastně nechtěl.
Kdybych ještě jenom malou chvíli strávil zavřený mezi těmi čtyřmi stěnami bez Briana, tak bych asi vážně zcvoknul... Bylo rozhodnuto, dnes jsem chtěl být za každou cenu s ním bez ohledu na to jestli se tím něco změní nebo jestli nám to zajistí lepší budoucnost, prostě jsem ho za každou cenu chtěl...
Jenn: "Kam jdeš, zlato?"
J: "Ven."
Jenn: "Kam ven?"
J: "Prostě ven."
Jenn: "To mi jako neřekneš, kam jdeš?"
J: "Už jsem ti to řekl."
Jenn: "Ale já bych byla ráda, kdyby si byl konkrétnější."
J: "Myslel jsem, že když mě k sobě vezmeš, tak to nebude znamenat, že se mě budeš pokoušet ovládat a kontrolovat."
Jenn: "Víš moc dobře, že něco takového nedělám, Justine... Jen bych občas chtěla vědět, kde budeš a kdy se vrátíš, abych se každou noc nemusela strachovat jestli se ti nic nestalo."
J: "Promiň mami... Jdu do Babylonu."
Jenn: "Za ním?"
J: "Já nevím... Možná... Jo."
Jenn: "Jsi si jistý, že se do toho chceš zase pustit?"
J: "Mami já ani nevím, co jdu dělat... Jen mám pocit, že se bez něho za chvíli zblázním."
Jenn: "Já vím zlato, vím, jak moc ho miluješ a jsem si dost jistá, že on tebe taky... Ale tím komu nakonec bude ublíženo budeš zase ty... On ti to nikdy neřekne."
J: "Já vím, že mi to nikdy neřekne, ale nedokážu se zbavit pocitu, že bych udělal chybu kdybych tomu nedal ještě šanci... Jen jednu."
Jenn: "Je to na tobě Justine... Mám Briana ráda, ale přísahám bohu, že pokud ti zase ublíží, tak ho zabiju."
J: "Děkuju mami."
Jenn: "Nemáš zač zlato."
Možná mi to svým způsobem otevřelo oči, že Brian se asi vážně nikdy nezmění a nakonec to budu zase já, kdo prohraje, ale já bych nemohl žít s tím pocitem, že jsem tomu nedal šanci.
Když jsem dorazil na místo, tak jsem ho okamžitě začal hledat v davu tancujících gayů, ale ať jsem se kouknul na kteroukoli stranu, tak jsem ho nikde neviděl ani v zadní místnosti jsem ho nenašel, začínal jsem se domnívat, že dnes není ten den, kdy se třeba k sobě třeba vrátíme nebo spolu alespoň strávíme nějakou chvíli... Chtěl jsem se zase vydat domů a začal jsem se davem probojovávat ven, když v tom mě někdo zezadu chytil kolem pasu...
Otočil jsem se v domnění, že to je nějaký dotěrný trick, na kterého jsem vůbec neměl náladu, takže bych ho odpálkoval asi tak rychle jako se tu objevil... Jenže v momentě co jsem tomu záhadnému muži stál tváří v tvář, jsem věděl, že se mu bránit nebudu.
J: "Briane, co, co to děláš?"
B: "Co bys řekl?"
J: "Že tancujeme."
B: "Vadí ti to?"
J: "Ne."
Byli jsme na sobě doslova nalepení a hráli si s vlasy toho druhého a při tom jsme si nezastavitelně hleděli do očí, jeho horký dech jsem cítil na svém krku a ani nemluvím o jeho erekci, která se otírala o tu mou, celým tělem mi projížděli vibrace a mravenčení, rukama mi zajížděl pod tričko a neustále jsme se pohybovali do rytmu hudby a pak mi jazykem přejel přes ohryzek a v tu chvíli jsem se už nemohl ovládat... Začali jsme se líbat jako šílenci, jazyky jsme si strkaly až do krku a jeho ruka se během chvíle nacházela v mých kalhotách, cítil jsem silné a nezastavitelné vzrušení a neovladatelnou touho po jeho těle, po jeho penisu uvnitř mě.
Rukou mě chytl za pásek a začal mě tahat pryč z parketu a já se absolutně ničemu nebránil na to jsem po něm až moc toužil a on po mně, byla to taková doba bez jeho těla, že to bylo až k nevydržení, naše kroky směřovaly rovnou do zadní místnosti, zatlačil jsem ho na zeď a okamžitě se začal věnovat jeho penisu, tak chuť byla úžasná, jeho chlouba byla snad dokonalejší než kdy dřív, okamžitě jsem mu začal dopřávat neuvěřitelné kouření a jemu se z toho podlamovala kolena, hlavu mi svíral v dlaních a korigoval tak rychlost, kterou jsem mu dopřával potěšení, svou hlavu měl zakloněnou dozadu a vzdychal slastí, jako kdybych mu právě dopřával něco co nezažil spousty a spousty let... Během chvíle se mi ústa začala zaplňovat jeho vyvrcholením a on se téměř sesunul k zemi... Stoupl jsem si a začal ho dravě líbat, doslova jsme už měli opuchlé rty z neustálého líbání a Brian byl po chvíli připravený pokračovat... Otočil mě čelem ke zdi a strhnul ze mě kalhoty i trenky, nandal si kondom a vstoupil do mě tak silně až to bolelo, ale zároveň mě ta bolest vzrušovala, pohyboval se tak rychle, že mi téměř vyšukal mozek z hlavy a já nechtěl aby vůbec někdy přestal, chtěl jsem ho neustále cítit uvnitř mě... Zaklonil jsem hlavu a on si ihned podmanil mé rty a pohyboval se čím dál tím rychleji, vydával zvuky, které ani nedokážu popsat a dýchal jak kdyby právě uběhl maraton... Oba jsme byli na pokraji svých sil a pak jsme vyvrcholili jako kdyby to bylo poprvé po hrozně dlouhé době... Ještě chvíli jsme jen stáli a Brian se stále nacházel uvnitř mě a vydýchávali jsme právě prožitý orgasmus. Pak ze mě vyndal svůj penis, otočil mě čelem k sobě a díval na mě s výrazem, který nedokážu definovat... Řekl bych možná, že to byl i výraz radosti možná lásky?
Jenže já najednou zpanikařil, absolutně nevím, co se se mnou stalo, ale vím jen to, že jsem ze zadní místnosti doslova utekl a vydal se domů s pocitem, že jsem právě pravděpodobně udělal velkou chybu!
No comments:
Post a Comment