BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
(Druhý den)
Když jsem se vrátil z nemocnice domů, vůbec jsem nemohl usnout, pořád jsem musel myslet na Justina. Na to moje sluníčko plného života. Jenže když se mi konečně podařilo usnout, vzbudil jsem se až ve tři hodiny odpoledne. Na telefonu jsem měl pět zmeškaných hovorů. Co nejrychleji jsem se osprchoval, oblékl a utíkal do nemocnice. Jakmile jsem výtahem dojel do patra, ve kterém se nacházel Justin a uviděl jsem usmívající se Debbie před jeho pokojem. Hned co mě zbystřila, šla mi naproti.
D: "Kde si tak dlouho? Víš kolikrát jsme ti volali?"...Dala mi pohlavek.
B. "Au. To je mi teda přivítání. Kde jsem byl? Kde jinde než v Babylonu, pořádně jsem si užil."...Mluvil jsem s ironií a s pozdvihnutým obočím.
D: "Briane, neštvi mě!"
B: "Au. Fajn včera jsem nemohl spát, a když jsem nakonec usnul, probral jsem se až teď. A proč se tak usmíváš?"
D: "Proto jsme ti volali, Justin se probral. Neříkala jsem to, že je to bojovník?"
Začala se smát, objala mě a dala mi velkou pusu na tvář, jenže já jí nevnímal. Nemohl jsem tomu uvěřit. Justin se probral.
D: "Briane... Briane, vzpamatuj se a běž za ním, slyšíš mě?"
B: "Co? Jo už jdu."
Byl jsem šťastný a těšil jsem se, až ho uvidím, ale kdybych věděl, co mě čeká, vůbec bych se netěšil. Otevřel jsem dveře, vstoupil jsem a počkal, až vejde i Debbie, abych mohl zavřít dveře. V tu chvíli se na mě podívali. Svůj pohled jsem věnoval, ale jen Justinovi. Troufal bych si říct, že jsem se na něj koukal s láskou a štěstím, že se probral, ale Justin se na mě zmateně koukal. Střídavě se koukal na mě, na Debb, na Jennifer a pak zase na mě. Byl jsem zmatený, chtěl jsem se mu vrhnout o okolo krku, zasypávat ho polibky a říct mu jak moc ho miluji a že jsem rád, že se probral. Myslel jsem si, že bude taky šťastný, že mě vidí, ale on se na mě jen mračil.
Jenn: "No konečně, kde si byl tak dlouho?"
B: "Promiň to je na dlouhé povídání."
D: "Neboj, já už jsem mu dala pár pohlavků."
J: "Mami, kdo to je?"
Tak tohle nečekal nikdo. Já jsem málem dostal infarkt, Debbie se přestala smát a zhroutila se na postel a Jennifer na něj nevěřícně koukala.
"Cože?" na nic jiného jsem se nezmohl, co to má znamenat? On si jako nepamatuje, kdo jsem? Cítil jsem se, jako kdyby mi někdo vyrval srdce přímo z hrudi právě teď a tady. Cítil jsem šílenou bolest. Nemohl jsem ani stát, tak jsem si sedl vedle Debbie na postel a šokovaně na ní koukal, pak jsem svůj šokovaný pohled vrátil zpátky na Justina. Pak jako kdybych se probral, rychle jsem vstal, došel jsem až k němu a začal s ním třást v tu chvíli jsem ani nepomyslel na to, že se právě probral, bylo mi to jedno.
B: "Justine. Tohle mi nedělej. Slyšíš?! No tak řekni, že si děláš jen srandu. Sunshine prosím řekni, že víš, kdo jsem. Justine…Justine."
Třásl jsem s ním jako smyslu zbavený. On jen vzal mé ruce a odhodil je pryč. Podíval se na Jennifer a něco jí říkal, ale já to vůbec nevnímal, neslyšel jsem ani slovo. V duchu jsem si pořád opakoval, že tohle není možný, že to musí být jen špatný sen. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nechtěl jsem tomu věřit. Doufal jsem, že si ze mě jen utahuje, že tohle je za trest kvůli tomu, že jsem s ním nejel, ale pak jsem pochopil, tohle je trest za všechno, co jsem mu kdy udělal.
Jennifer rychle běžela pro doktora, a když se s ním vrátila, začala mu říkat, co se stalo. Doktor k němu přistoupil a začal ho vyšetřovat, ptal se ho na různé otázky, ptal se všech i mě, ale já nebyl schopný odpovědět ani na jednu otázku.
Dok: "Mám pro vás špatnou zprávu nevím to jistě, protože budu muset udělat ještě nějaké vyšetření, ale obávám se, že má post traumatickou amnézii, což znamená, že PTA je dočasná porucha paměti projevující se ihned po úrazu nebo probráním se z bezvědomí, kdy se postižená osoba neorientuje v čase nebo v osobách. Samozřejmě se, ale nemusíte bát, že by si na nic nevzpomněl, možná to bude tak týden možná měsíc trvat, ale určitě si vzpomene, i když vám to stoprocentně zaručit nemůžu."
Jenn: "Jak to myslíte? Jak mi to jako nemůžete zaručit?"
Dok: "Chci tím říct, že pan Taylor prožil něco traumatického a právě se probral a jeho vzpomínky jsou jakoby uzamčeny a záleží jen na něm, jestli si bude chtít vzpomenout nebo ne."
Tohle jsem nemohl poslouchat, proto jsem odešel a vůbec nereagoval na Debbie, jak na mě volala. Sedl jsi na židli před Justinův pokoj a obličej si schoval do svých dlaní. Nebrečel jsem, i když jsem moc chtěl. Raději jsem své slzy zadržel, tady jsem si brečet nedovolil tentokrát už ne, kdybych tu měl Maikeyho jako minule mohl bych s ním sdílet tu bolest, která mě tak píchá do srdce, mohl bych brečet a on by byl mou oporou, ale teď jsem tu sám a Maikey je po operaci a je řada na mně abych tu byl pro ně ale já nemohl zase jsem to já, kdo ho teď znova potřebuje. Justin, člověk, se kterým jsem si plánoval svou budoucnost, i když jsem mu to nikdy neřekl si mě nepamatuje.
Nepamatuje si, co všechno jsme spolu prožili, naše první setkaní, náš první polibek, náš první sex, náš pokus o společný bydlení, náš ples, naše první milováni po té nehodě ano bylo to milování žádný sex, ale milování. Já prostě nemůžu uvěřit tomu, že si nic z toho všeho nepamatuje a mrzí mě to.
Nejhorší na tom všem je, že před tím odjezdem jsme se pohádali, a já teď nemám možnost se mu omluvit, usmířit se s ním, nemám možnost mu říct jak moc jak hluboce a upřímně ho miluju, tak šíleně mě to štve a bolí. Bolí mě srdce ano je to tak Briana Kinneyho bolí srdce, bolí mě tak šíleně moc, že nemůžu ani dýchat, mám pocit, jako kdyby mi ho někdo svíral a chtěl vyrvat z hrudi. Nejradši bych řval, brečel, nebo něco rozbil, ale nemohl jsem se hýbat. Při pomyšlení, že už neuslyším, jak volá mé jméno, jak se na mě usmívá, nebo jak se mě dotýká, jak se mazlí s mými rty, jak se se mnou miluje, jak mi dává najevo, jak moc mě miluje, jsem se cítil bezmocný. Cítil jsem tu bezmoc, protože jsem nevěděl, jak přimět Justina aby si na mě vzpomněl. Měl jsem pocit jako bych ztratil všechno, co mi v mém životě dávalo smysl, vždyť je to pravda Justin byl jediný smysl mého života a teď mě opustil a já už nikdy nebudu mít možnost mu dokázat, jak moc mi na něm záleží a jak moc ho miluju a jak moc lituju toho, že jsem mu to nikdy neřekl.
I přesto, že jsem slyšel toho doktora, jak říkal, že je tu možnost aby si vzpomněl, tak jsem tomu nevěřil. Nedivil bych se kdyby si na mě nevzpomněl, protože všechny vzpomínky, co na mě má jsou špatné a ještě ke všemu jsme se před tou nehodou pohádali moc naděje jsem tomu nedával.
Najednou jsem ucítil něco mokrého na mé tváři. Zhrozil jsem se. To ne. Takhle mě nikdo nesmí vidět. Rychle jsem ty slzy setřel, ale čím víc jsem se snažil, tím víc jich přibývalo. Bez žádného přemýšlení jsem vstal a chtěl odejít. Mé nohy mě neposlouchaly, každý krok byl těžší a těžší, tak jsem se zastavil a otočil se zpátky, pro změnu jsem se nemohl hýbat už vůbec. Chtěl jsem jít za ním a přinutit ho vzpomenout si, ale mé tělo na moje povely nereagovaly, neposlouchalo mě a ani já sám jsem neměl žádnou odvahu jít zpátky do toho pokoje s vědomím, že si mě nepamatuje. Tak jsem se jako zbabělec rozhodl odejít. Trochu mě mrzelo, že jsem nešel za svým nejlepším kamarádem za Maikeym. Měl jsem jít za ním, měl jsem mu dát najevo, že mi na něm záleží stejně tak jako jsem měl jít za Emmettem a Tedem, ale já jsem nemohl. Chtěl jsem být sám, chtěl jsem svojí bolest prožít sám, chtěl jsem se vybrečet a pořádně se opít a pak upadnou do hlubokého spánku s tím, že mě má jediná láska opustila. Snad to Maikey pochopí. Doufám, že až se probudím, tak vedle sebe uvidím mého Justina plného života a se zářivým úsměvem, který bude patřit jenom mně. Doufám, že tohle všechno bude jen špatný sem, noční můra, kterou odeženu tím, že ho vedle sebe nahmatám, ucítím a políbím ho na rty a nakonec se oddáme vášni a pomilujeme se spolu a já mu přitom budu něžně šeptat, jak moc ho miluju a potřebuju. Snad to bude jen špatný sen. Splní se mi toto přání?
No comments:
Post a Comment