BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Někdy si říkám, že za mě místo slov, mluví moje činy poněvadž jsem mu svou lásku už víc najevo dát nemohl a ačkoliv jsem věděl, že mu tím nasadím brouka do hlavy o tom, že ho miluji a tom, že se o něho bojím, tak jsem ho musel zastavit i navzdory tomu, že si to ten blbeček zasloužil... Vyslechl jsem si celý rozhovor mezi ním a Justinem a opravdu jsem měl co dělat, abych zastavil cukání čelistí, které zadržovaly nepříliš vábná slova určená pro toho vola a svou ruku jsem musel zaměstnávat neustálým žmouláním vidličky, abych mu nezasáhl do úsměvu, ale v momentě co jsem zahlídl, že se chystá udělat to samé Justin, tak jsem mu v tom musel zabránit, protože ty problémy, které by z toho měl za to nestojí a já bych se nemohl koukat na to jak ho to ničí, protože vím, že bych mu nemohl pomoct, když teď už vlastně nepatřím do jeho života a ta myšlenka mě pravděpodobně jednoho dne odrovná ne-li zabije!
Při rozhovoru s ním jsem viděl každou jeho myšlenku v jasných barvách... On se mě snaží chránit, on se o mě bojí, on mě musí milovat... Snažil jsem se mu tyhle myšlenky vyvrátit nějakými ironickými poznámky, ale jak už jsem řekl já se nevyjadřuji slovy... Moje řeč těla a očí mluvila úplně jinak, snažila se mu potvrdit, že mi není ukradený a že nikdy nebyl a že jsem nikdy netoužil po ničem jiném víc než po jeho polibcích, dotecích, po jeho těle, po jeho úsměvu... Po jeho lásce.
I navzdory tomu, že jsem už dávno vypil svůj hrnek kafe a snědl oba citrónové řezy, tak jsem se nedokázal hnout z místa, nechtěl jsem se od něho vzdálit když jsem konečně po šesti měsících dostal trochu naděje, že by se to zase mohlo vrátit do normálu, že Justinovi nejsem lhostejný a pořád ke mně cítí stejnou lásku jako předtím a téhle naděje se jen tak nevzdám.
Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděl, ale pohledu na něj jsem se nechtěl vzdát, neustále jsem ho potřeboval mít na očích, ale pořád tak aby on to nezaregistroval... Studoval jsem každou část jeho těla jako kdyby to byl exponát, který jsem nikdy v životě neviděl, neustále jsem se musel soustředit na jeho smyslné rty za které bych dal cokoliv kdyby se teď dotýkaly těch mých a poskytly mi to co už jsem šest měsíců neměl možnost ochutnat... Polibek od Justina.
Bylo mi jasné, že dřív nebo později mu to začne být nápadné a tak jsem se i navzdory tomu, že jsem nechtěl, připravoval na odchod, ale chtěl jsem si ho ještě pár minut vychutnávat, ale kdybych věděl co bude následovat odešel bych dřív...
Debbie: "Tak a mám toho dost."
B: "Co?"
Debbie: "Uděláš už něco konečně?"
B: "O čem to sakra mluvíš?"
Debbie: "O tom, že tady už dvě hodiny beze slova sedíš a zíráš na něj jak na obrázek."
B: "Měl jsem tě radši když si mě ignorovala."
Debbie: "Ty si nedáš pokoj, že ne?"
B: "S čím?"
Debbie: "S tvou tvojí hrou, že jsme ti všichni ukradení a především Justin."
B: "Hry jsem přestal hrát ve svých deseti."
Debbie: "Sakra Briane prober se už."
B: "Vypadám snad na to, že spím?"
Debbie: "To si vážně tak blbej?"
B: "Pravděpodobně."
Debbie: "Ty si ho vážně necháš utéct i přesto, že je očividné jak moc tě pořád miluje?"
B: "Prosil se snad někdo o tvoje poznámky?"
Debbie: "Tvůj zoufalý obličej sledující každý Justinův pohyb."
B: "Vážně se nechceš vrátit k tvému slibu mlčení?"
Debbie: "Co kdybys přestal s těma chytrýma řečma a šel mu říct, že ti chybí."
B: "No samozřejmě už jdu na to... Jen co si vzpomenu kdy naposledy jsem použil slovo chybí a Justin v jedné větě."
Debbie: "Takže dál hodláš předstírat, že ho nemiluješ?"
B: "Já nic nepředstírám."
Debbie: "Já zapomněla... Vždyť ty jsi jen chodící bezcitná mrtvola."
B: "Živej si připadám až dost."
Debbie: "Nevím jak dlouho si myslíš, že to bez něho ještě vydržíš, ale garantuju ti, že ten čas pro tebe bude utrpením."
B: "Takže hádám, že zbytek mého života bude utrpením."
Debbie: "To záleží jen a jen na tobě."
Ta ženská mě jednoho dne přivede do hrobu a to jsem si myslel, že jsem při pozorování Justina nénapadný, ale Debbie zase uhodila hřebíček na hlavičku s tím, že bych se měl konečně rozhejbat a alespoň nějak mu dát najevo, že bez něho jsem ztracený, že ho potřebuju tak moc až to bolí... Že on je vše co dává mému životu podstatu a bez něho se bortí jako domeček z karet.
Ale místo toho abych se k tomu konečně dokopal jsem se zase stáhl a vydal se zpět do spárů těch čtyř stěn, kterým říkám domov ačkoliv to pro mě přestalo být domovem v momentě co Justin odešel těmi dveřmi a ani se neohlédl. Doufal jsem, že si trochu odpočinu nebo že se alespoň trochu odreaguju, ale v momentě co jsem otevřel dveře jsem věděl, že je to nemožné...
B: "Co tu kurva děláš?"
Maikey: "Čekám na tebe."
B: "A jak si se sem dostal? Pochybuju, že si vylezl jak tarzan po zdi."
Maikey: "Víš občas by ses měl podívat jestli si pořádně zamknul."
B: "Do hajzlu! A to tě opravňuje mi lézt do bytu?"
Maikey: "Prosím tě Briane nedramatizuj to."
B: "Nechtěl by si radši zase jít?"
Maikey: "Dneska mě neodeženeš tak snadno."
B: "Potřebuješ něco?"
Maikey: "Chci tady být pro tebe."
B: "A kdo řekl, že tě potřebuju?"
Maikey: "Nehraj si na drsňáka Briana, vím moc dobře, že ti Justin chybí, ale taky vím, že to nikdy nepřiznáš a ani to, že bys občas potřeboval u sebe někoho mít, aby se ti ulevilo, ale to nevadí, protože já to vím a nikam nejdu."
Nevím, co bych bez Maikeyho dělal, on mě zná ze všech nejlíp, ví co chci nebo co potřebuju bez toho abych mu to řekl a momentálně opravdu potřebuju někoho kdo by se mnou byl a držel mě, abych věděl, že na to nejsem sám, že tu bude vždycky někdo kdo mě z toho srabu dostane.
B: "Dáš si něco k pití?"
Maikey: "Dám."
Po chvíli strávené s Maikeym a upíjení alkoholu se mi svým způsobem ulevilo, na tom, že mi Justin chybí se nic nezměnilo a pravděpodobně ani nikdy nezmění, ale teď je tu alespoň Maikey, který mi pomůže, abych na to tolik nemyslel a zase trochu žil.
Maikey: "Jak ti je Briane?"
B: "Proč se mě na to ptáš?"
Maikey: "Protože jsi v podnapilém stavu a v tom mi věčinou řekneš alespoň polovinu pravdy."
B: "Bohužel na tohle ještě nejsem dosatečně opilí."
Maikey: "Proč za ním nejdeš?"
B: "Proč se o to staráš?!"
Maikey: "Protože tě miluju a ty miluješ jeho."
B: "Strč si to někam Maikey."
Maikey: "To si celej ty... Místo abys o tom mluvil, tak mě radši uzemníš."
B: "Je to snažší."
Maikey: "Než co? Než myslet na Justina, protože tě to bolí?"
B: "Bolí mě jedině tak uši z toho tvého žvatlání."
Maikey: "Teď ti řeknu něco, co nebudeš chtít slyšet..."
B: "Tak proč mi to říkáš?"
Maikey: "Protože musím... Ty seš jeden velkej zabedněnej arogantní vůl, který i navzdory tomu, že nikdy neměl dostat příležitost se zamilovat, tak jí dostal a Justin je to nejlepší, co tě mohlo v životě potkat a jestli si ho neháš utéct, tak tě přísahám bohu zabiju."
B: "Tak byste se asi měli začít skládat na pohřeb."
Maikey: "To to vážně hodláš vést takhle?"
B: "Jak?!"
Maikey: "Předstíráním, zatajováním... Vzdáváním."
B: "Já se nikdy nevzdávám."
Maikey: "Ne? Tak kde je teda Justin?"
B: "To on ode mě odešel vzpomínáš?!"...Už jsem vypěnil.
Maikey: "Ale proč Briane?"
B: "Protože jsem pro něho nikdy nic dobrého neudělal... Já bych se taky opustil!"
Maikey: "To tení pravda a ty to moc dobře víš."
B: "Jo a co jsem pro něho udělal?!"
Maikey: "Vzal jsi ho k sobě když ho táta vyhodil, pomohl jsi mu když ho napadli, držel jsi ho když to potřeboval, miloval jsi ho... Pořád miluješ."
B: "Očividně to nebylo dost."
Maikey: "Takže je prostě konec? Necháš ho odejít?"
B: "On už odešel."
Maikey: "Jo, ale ještě není pozdě na to aby si ho získal zpátky."
B: "Já ho nechci."
Maikey: "Briane..."
B: "Víš co Maikey buď to jdi ty svý chytrý řeči říkat profesorovi anebo se zvedáme a jdeme do Babylonu... Potřebuju si trochu užít."
Maikey: "Ty si vážně vůl Briane."
B: "Takže...?"
Maikey: "Fajn tak jdeme třeba se mi povede tě přivést na jiné myšlenky."
B: "Tobě ne, ale někomu určitě."
Popravdě jsem spíš než po troše sexu toužil po Justinovi a tak nějak jsem doufal, že by mohl být v Babylonu a já bych ho z dálky zase mohl pozorovat jak nějaký zbabělec.
No comments:
Post a Comment