Strach // 6 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Už zase jsem měl tu noční můru! Byl jsem naprosto zpocený a třásl jsem se! Ale ze všeho nejvíc jsem se šíleně bál... Tak moc, že jsem ani nechtěl vylézt z postele! Nechtěl jsem dělat vůbec nic, jen ležet, zapomenout na všechno a mít u sebe Briana!

Debbie: "Sunshine jsi v pořádku?!"...Vletěla mi do pokoje.

J: "Co?"...Nechápavě jsem na ní pohlédl.

Debbie: "Slyšela jsem tě křičet!"

Pane bože, až teď jsem si to uvědomil... To nebyla jen noční můra, já opravdu křičel ze spaní!

J: "To je dobrý Debb, nic mi není."

Debbie: "Justine, tohle není nic! V tomhle stavu jsi byl naposled, když..."

J: "Prosím neříkej to!"...Přerušil jsem jí.

Nechtěl jsem to slyšet a oživovat si ty vzpomínky na můj maturitní ples, obzvlášť když kvůli nim právě teď nemůžu být s Brianem!

Debbie: "Ale Justine..."

J: "Prosím, jen mě nech o samotě."

Zbavit se Debbie je absolutně nemožné, i kdybych jí nabídl peněžní odměnu!

Debbie: "Já nikam nejdu!"

Sedla si ke mně a začala mě hladit po vlasech... A bylo to popravdě velmi příjemné! Alespoň na chvíli jsem se mohl uklidnit a k někomu se přitisknout! Položil jsem si hlavu na její klín a ona mě dál jen hladila po zádech a vískala ve vlasech... Netušil jsem, že potřebuju něco takového, aby se mi trochu ulevilo!

J: "Děkuju Debb."

Debbie: "Není zač Sunshine."

Takhle to se mnou vydržela asi hodinu, bylo mi jí až líto... Musely jí hrozně bolet záda! Ale ona za žádnou cenu nechtěla přestat, nechtěla mě zkrátka nechat samotného!

J: "Debb, musíš přece do práce."

Debbie: "Oni to beze mě přežijí."

J: "Ty nějak pořád zapomínáš, že to tam vedeš a že i já nejsem k mání, takže tě potřebují."

Debbie: "Tak ať se jdou najíst jinam."

J: "Debbie prosím, už je mi o hodně líp."

Debbie: "Ale Justine..."

J: "Nic neříkej a prostě běž, Emmett na mě dá pozor."

Debbie: "No tak toho se bojím."

Emmett: "Já to slyšel!"...Zavítal k nám.

Debbie: "Nemáš poslouchat cizí rozhovory!"...Kárala ho.

Emmett: "Já jsem šel jen kolem a slyšel pouze to, jak mě podceňuješ! Sunshine se mnou bude v těch nejlepších rukách!"

Debbie: "Justine, nechceš jít radši se mnou?"...Utahovala si z něj.

Emmett: "Ha, opravdu vtipný!"...Hrál uraženého.

J: "My to zvládneme a teď už mazej, ať tam neumřou hlady!"

Debbie: "Tak dobře, ale slibuju, že se vrátím co nejdřív."

J: "Dobře."

Emmett: "A můžeš přinést citrónové řezy!"

Debbie: "Emmette Honneycutte polib si zadek."

Emmett: "Taky tě miluju."

Sledovat ty dva jak se hádají a při tom to berou jen s humorem je opravdu k nezaplacení! Nevím, co bych bez nich dělal, právě teď mě oba drží nad vodou!

Emmett: "Tak co budeme dělat zlato?"...Přisedl ke mně.

J: "Řekl si to někomu?"...Musel jsem to vědět.

Emmett: "Jestli sis nevšiml, tak jsem ještě ani nevylezl z baráku, ale za hodinu mám sraz s Maikeym... A slibuju, že neřeknu, to co nemám říkat i když nevím co to je."

J: "Že nevíš, kde jsem!"

Emmett: "To vím, jen nevím, proč to mám říct... Vím jen to, že vypadáš jak po rvačce s medvědem a nechceš aby tě viděl Brian."

J: "To nechci, tak to prosím nikomu neříkej."

Emmett: "Mám pusu na zámek!"

J: "To zas nemusíš, nebudu tě obírat o tvou oblíbenou činnost."

Eemmet: "A to má být?"

J: "Orální sex!"...Rozesmál jsem se.

Emmett: "Zlato ty mě znáš ze všech nejlíp!"

J: "Nechci být zlý, ale myslím, že to vědí všichni."

Rozhovor s Emmettem je opravdový životabudič. Nebýt jeho tak tu asi umřu na nudu!

Emmett: "Hele ty jeden... No dobře máš pravdu."

J: "Já vím."

Emmett: "A chceš teda něco?"

J: "Ne děkuju, běž se připravit na sraz s Maikeym."

Emmett: "No když nad tím tak přemýšlím, tak asi nikam nepůjdu."

J: "A proč?"

Emmett: "Slíbil jsem Debb, že se o tebe postarám."

J: "A já tě toho slibu zbavuju... Klidně běž."

Emmett: "Určitě?"

J: "Ať už tě tu nevidím!"

Emmett: "Děkuju, děkuju!"...Dal mi pusu na čelo a běžel.

Chtěl jsem se pokusit znovu usnout, ale ani za boha jsem nemohl! Jen jsem několik hodin civěl do stropu a snažil se nemyslet na tu hroznou bolest žeber, nezabíraly mi ani léky, pod sádrou mě to neustále svědělo a nijak jsem se nemohl podrbat, jedině, že bych jí rozstříhal a sundal, ale to by asi nebyl dobrý nápad! Nakonec se mi však nějakým zázrakem podařilo usnout, ale to nebylo dobré...

Debbie: "Justine, slyšíš mě? Vzbuď se!"

J: "Co, co je?"

Debbie: "Hrozně se třeseš!"

J: "To je dobrý."

Debbie: "Vždyť si celý zpocený, musíš mít horečku."

J: "Je mi jen trochu špatně, jinak nic."

Debbie: "Jenom trochu? Vypadáš, jak kdyby si měl umřít!"

J: "To je dobrý Debb. Neměla by si být v jídelně?"

Debbie: "Vůbec jsem neměla odtud odcházet a kde je sakra Emmett?"

J: "On šel za Maikeym."

Debbie: "To si snad dělá srandu ne?"

J: "Řekl jsem mu, že může jít."

Debbie: "Ale já ne, měl se o tebe postarat!"

J: "On má svůj život, nemusí se starat o zmláceného teplouše."

Ani nevím jak, ale prostě jsem to najednou vyslovil!

Debbie: "Justine, o čem to mluvíš? Řekni mi konečně, co se ti stalo?"

J: "Nic Debb, to je jedno."

Debbie: "Mně to teda jedno není, okamžitě mi to řekni!"

J: "Stejně jsem si to zasloužil, kdybych takový nebyl..."

Debbie: "Jaký kdybys nebyl, Justine?"

J: "Takový! Gay!"

Jen na mě šokovaně zírala, jako kdyby nikdy nečekala, že já někdy něco takového řeknu! Ale já si nemohl pomoct! Prostě jsem cítil, že kvůli tomu, kdo jsem, se mi dějí tak hrozné věci a bylo by snad lepší kdybych se hned teď mohl změnit!

Debbie: "Justine ty jsi ten nejúžasnější člověk, jakého jsem kdy poznala! A ano jsi gay, ale není to nic špatného, si takový, protože to chceš, protože takový prostě jsi a navíc máš přece Briana."

J: "Bylo by snazší zapomenout na to, kdo jsem."

Debbie: "Ale tím bys zapomněl i na nás, na mě, na kluky, na Lindsay a Melanie a především na Briana."

J: "Jak se stát někým jiným aniž bych ztratil ty, co miluju?"

Debbie: "Zlato ty se nepotřebuješ změnit, všichni tě milují takového jaký si."

J: "A co třeba můj táta?!"

Bylo vidět, že jsem jí zaskočil a že neví, co má odpovědět, ale já věděl, že tohle ode mě byla podpásovka, ona se mi jen snažila pomoct, ale já mám pocit, že už to nepůjde!

Debbie: "Justine, tvůj táta je zmetek, a pokud tě nemůže přijmout takového jaký si, tak je to jen a jen jeho problém!"

J: "Jo, asi jo,"...Nezněl jsem moc přesvědčivě.

Debbie: "Nechtěl bys mi už konečně říct, co se stalo?"

J: "Teď ne Debbie, potřebuju se trochu vyspat."

Debbie: "Dobře Sunshine, ale už mě tak neděs."

J: "Slibuju."

Debbie: "Budu tě chodit kontrolovat jasný?"

J: "Nelámej si se mnou hlavu."

Debbie: "Takže jasný."

Mohl jsem jí vůbec vzdorovat, když už takhle jsem jí vyděsil, jak nejvíc to jde? Myslím, že by se ze mě dál snažila dostat, co se mi stalo, kdybych nevypadal tak úděsně a absolutně vyčerpaně!

Bylo mi jasné, že přirozenou cestou neusnu, tak jsem si vzal dva prášky na spaní a doufal, že se mi bude něco hezkého zdát - O Brianovi!

Brian's POV

Když jsem vešel do jeho pokoje a uviděl, jak leží v posteli, celý se třese, má sádru a všude samé modřiny a pohmožděniny, hrůzou jsem se okamžitě zděsil! Nevěděl jsem, co mám dělat! Jestli ho vzbudit anebo na něj jen koukat a z pohledu na jeho jindy dokonalé tělo a obličej, který teď pokrývají jen rány, brečet! Byl jsem naprosto zoufalý!