Strach // 5 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Ten kluk mě jednoho dne zabije! Prý že se o něho nemám bát! A co jiného mám asi tak dělat, když nevím kde je, s kým je, co vlastně musí vyřídit?! Nevím absolutně nic! Jen to, že se mi to vůbec nelíbí a chtěl by ho teď mít u sebe, jen ho držet a cítit jeho vůni, jen to aby mi bylo líp, abych si byl stoprocentně jistý, že je v pořádku a že je pořád jen můj!

Snažil jsem se usnout, ale jediné na co jsem dokázal myslet, byl Justin, pohled na druhou stranu postele, která byla prázdná, mě ničil a vůbec jsem nevěděl, kdy ho zase uvidím, jestli vůbec, pokud je to tak jak si myslím, že to je, že má někoho jiného a jen se snaží přijít na způsob jak mi to říct!

Tohle byla snad nejhorší noc v mém životě, v té posteli jsem nebyl sám bez Justina tak dlouho, že už ani nevím jaké to je, teda až do teď a je to opravdu nesnesitelné a ta představa toho, že mám teď jít do Kinneticu, dělat, že jsem v pohodě a poslouchat Teda se Synthií, se mi opravdu příčí!

Ted: "Bri..."

B: "Nic neříkej... Nevím, kde je!"

Ted: "To jsem neměl na mysli, ale jsem rád, že ses k tomu dostal... Takže pořád nevíš kde Justin je?""

B: "Chceš to říct snad čínsky, aby si tomu rozuměl? Nevím to,"...Byl jsem už opravdu vytočený.

Ted: "A to jako...?"

B: "Ne!"

Ted: "Ani nevíš, na co jsem se chtěl zeptat."

B: "A ani mě to nezajímá."

Ted: "Ale..."

B: "Nech mě žít."

Ted: "Fajn."

Může to být vůbec ještě horší? Ne, nemůže! Justin je kdo ví kde, Theodhor mě neustále otravuje a můj mozek může myslet pouze na jedinou věc a sex to není! Je to jen a jen Justin, kterého až najdu tak ho snad zabiju za to, že mi tohle dělá!

Vůbec jsem se nemohl soustředit na práci, nad papíry, který jsem měl mít vyplněné za dvacet minut, jsem seděl skoro tři hodiny a nenapsal ani čárku, jen jsem na ně civěl, vlastně jsem ani nebyl schopný udržet v ruce tužku! Neustále jsem si v hlavě přehrával to, co se stalo v jídelně s Debbie a nějak mi to prostě nesedělo, chovala se tak divně, nervózně a záhadně, prostě to nebyla ona - Ta veselá ženská, která tě buď rozesměje anebo posadí na zadek a to doslova! A myslím, že v tu chvíli to udělat měla... Seřvat mě a přikázat mi ať ho jdu hledat, místo toho jako by jí to vůbec nezajímalo nebo spíš jako by věděla, kde je!

B: "Tede!"

Ted: "Ano šéfe?"

B: "Potřebuju si odskočit, tak to tu pohlídej."

Ted: "Ještě něco milostivý pane?"

B: "Co to má znamenat?"

Ted: "Že pro příště by si mohl říct alespoň prosím."

B: "Tak příště."

Ted: "Mě omejou."

B: "To ti přeju."

Nemělo cenu jít do jídelny, protože kdyby Debbie opravdu nevěděla kde je a on by se tam objevil tak by mi dala vědět. Takže jsem vydal rovnou k ní domů...

Debbie: "Bri, Briane co tady děláš?"

B: "Přišel jsem na návštěvu."

Debbie: "Teď?"

B: "Je na tom něco divného?"

Debbie: "Měl by si být v práci ne?"

B: "Vzal jsem si menší pauzu, můžu dál?"

Debbie: "No, no..."

B: "Děkuju,"...Nečekal jsem na odpověď a prostě vešel.

Debbie: "Takže asi můžeš."

B: "A jak se máš?"

Debbie: "Dobře a ty?"

B: "Naprosto báječně."

Debbie: "To jsem ráda a dáš si něco?"

B: "Kafe by bodlo."

Debbie: "Hned to bude."

Byla tak hrozně nervózní, když mě spatřila mezi dveřmi tak zbledla hrůzou a mě v tu chvíli bylo jasný, že musí něco vědět.

Debbie: "Tady to je."

B: "Děkuju."

Debbie: "Není zač a o čem sis chtěl popovídat?"

B: "Jen tak, o všem možným."

Debbie: "Vážně chceš mluvit se mnou? Co třeba Maikey, ten těm chlapským věcem bude určitě rozumět líp."

B: "Dneska chci mluvit s tebou."

Debbie: "Aha tak dobře."

B: "Nezajímalo by tě náhodou něco?"

Debbie: "Co máš na mysli?"

B: "Justina."

Debbie: "J-Justina? Co je s ním?"

B: "Nezajímá tě, jestli už jsem ho našel?"

Debbie: "Jo jasně... Našel si ho?"

B: "Ne."

Debbie: "On se určitě objeví."

Můj pohár trpělivosti právě přetekl!

B: "Sakra Debb, řekni mi, kde je?!"

Debbie: "Co tím myslíš? Já to nevím."

B: "Debbie nehraj si se mnou, doteď jsem byl trpělivý."

Debbie: "Briane, já nevím, o čem mluvíš, a je na čase, aby si odešel."

B: "Kde je?"

Debbie: "Já nevím."

B: "Kde je?"

Debbie: "Já to nevím!"

B: "Do hajzlu Debbie, tohle nejsi ty... Tamta Debbie by mě seřvala, možná i zabila kdybych jí řekl, že nevím kde je Justin a přinutila by mě ho jít hledat, ale ty! Ty se chováš jako by ti to bylo úplně jedno!"

Debbie: "Věř, že mi to není jedno, ale určitě se brzo objeví."

Začínal jsem si myslet, že to opravdu neví a že jí obviňuji neprávem, jen tu bylo takových věcí, které mi prostě neseděli! Ale zase proč by měla Debbie důvod mi lhát? To ona přece nesnáší a ještě k tomu mě má rada, to by mi přece neudělala!

B: "Promiň Debb, já už jsem prostě zoufalý."

Debbie: "To je dobrý zlato, já tě chápu, ale určitě je v pořádku."

B: "Doufám v to... Tak já teda půjdu."

Debbie: "Dobře."

Měl jsem za to, že odcházím s prázdnou, dokud jsem něco nezahlédl...

B: "To snad nemyslíš vážně Debb?"

Debbie: "Co máš na mysli?"

B: "Vždyť to je jeho bunda a neříkej mi, že už jí tady má delší dobu, protože stoprocentně vím, že jí měl na sobě, když odcházel!"

Debbie: "Pane Bože!"

B: "Nemluv s bohem, ale se mnou."

Debbie: "Briane, já..."

B: "Jak mi můžeš koukat do očí a lhát?"

Debbie: "Já ti nelžu!"

B: "Ne? A jak mi tu bundu vysvětlíš?"

Debbie: "Já nevím!"

Tohle bylo naprosto vyčerpávající! Už jsem si byl stoprocentně jistý, že Debbie ví kde je, ale i nadále lhala! Nejhorší ale bylo, že jsem nevěděl proč!

B: "Fajn, tak to ti nebude vadit, když se podívám po domě... S dovolením!"

Debbie: "Briane, prosím...!"

Začala mi bránit tělem, opravdu jsem čekal, že mi jednu ubalí!

B: "Kurva, co to s tebou je?"

Debbie: "Já mu to slíbila!"

B: "Co si mu slíbila?"

Debbie: "Že ti neřeknu kde je."

B: "Ale proč? Já to nechápu."

Debbie: "To je složitý, on si jen potřebuje něco vyřešit."

B: "Aha, takže takhle to je!"

Debbie: "Co tím chceš říct?"

B: "Aby si mu řekla, že už se nemusí obtěžovat vracet domů, aby mi řekl, že si někoho našel! Nepotřebuju to vědět, je to jeho věc!"

Debbie: "Co? Cože?! Briane, takhle to není!"

B: "A co jiného si teda mám myslet?"

Debbie: "On ti to určitě vysvětlí, jen co bude moct."

B: "Ne, ať mi to vysvětlí teď... Justine?!!"

Debbie: "Přestaň!"

B: "S čím? Justine!"

Debbie: "Můžeš přestat řvát?"

B: "Nemůžu, budu řvát, dokud se neukáže... Justine?!"

Debbie: "Bože Briane, ty jsi vůl!"

B: "Děkuju."

Tohle mě absolutně nebavilo, Debbie mi nadále svým tělem bránila, abych se dostal dál do domu, ale nějak zázračně se mi povedlo vysmeknout a vyběhl jsem schody nahoru, okamžitě jsem zamířil do Maikeyho pokoje a v momentě co jsem otevřel dveře jsem nevěřil vlastním očím...