Strach // 4 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

U Debbie doma to miluju, vždycky mám dveře otevřené, můžu se tu schovat, cítím se tu bezpečně... Vlastně cítil! Už ani nevím, kde je to bezpečné, mám hrůzu z toho, že si mě najdou a budou chtít dokončit to, co začali, že mě zabíjí!

Hrozně jsem chtěl, aby už se Debbie vrátila, jelikož jsem nemohl být s Brianem, potřeboval jsem alespoň jí abych se cítil v bezpečí, začínal jsem být až paranoidní, každé bouchnutí mě vyděsilo a v hlavě jsem si pořád přehrával tu scénu... Mohl jsem tomu zabránit? Je to moje vina? Co jsem udělal špatně? Všechny tyhle myšlenky mě dovedly k jedinému závěru - Být gay je špatný, kdybych takový nebyl, nikdy by se nic z toho nestalo, táta by mě pořád miloval, nebál bych se vyjít na ulici a plno dalších věcí! Jenže si musím uvědomit i tu dobrou stránku toho být gay... Poznal jsem ty nejúžasnější lidi, kteří mě přijali takového, jaký jsem, milují mě a mám Briana... to vše mi za tu bolest stojí!

Debbie: "Justine?"

Když jsem zaslechl její hlas, hrozně se mi oddychlo a rychle jsem sešel schody, ale když jsem uviděl její výraz, bylo mi jasné, že je něco špatně!

J: "Co se stalo Debb?"

Debbie: "Co se stalo? Co se stalo?!"

J: "Debbie o co jde?"

Debbie: "O Briana."

Sakra, ona mu to určitě řekla a on je teď na cestě sem. Pane bože co budu dělat?

J: "Co s ním je?"

Debbie: "Hledal tě."

J: "Cože?"

Debbie: "Přišel do jídelny a ptal se, jestli náhodou nevím kde jsi."

J: "Neřekla si mu nic, že ne?"

Debbie: "Ani nevíš, jak moc jsem se přemáhala, abych mu nic neprozradila, ale nevypadalo to, že by mi to sežral, rozhodně ne s navijákem."

J: "A co ti řekl?"

Debbie: "Abych mu dala vědět, když tě uvidím... Sunshine, já tě asi zabiju."

J: "Debbie já se omlouvám, že tohle musíš dělat."

Debbie: "Justine, víš, že pro tebe udělám cokoliv, ale stejně tak pro Briana, musí se o tebe hrozně bát."

J: "Určitě si myslí, že jsem se zasekl s nějakým klukem."

Debbie: "Bože ty jsi tak naivní, nezapomněl jsi náhodou na tu vaší dohodu, která říká ne víc než jednou... To si jako myslíš, že tahle myšlenka je pro něj přívětivější?"

Debbie má pravdu... Brian si může myslet jen dvě věci, buď, že se mi něco stalo anebo, že mám zase někoho jiného... ať už tak nebo tak, obojí je hodně špatný.

J: "Nech to na mě Debbie, slibuju, že jen co se dám trochu dohromady, tak půjdu domů."

Debbie: "A co mu řekneš? Taky to co mě, že to byla jen nehoda?"

J: "Taky, že byla."

Debbie: "Justine, nelži mi, tyhle zranění nemůžeš mít jen po srážce s kolem, věř, že už jsem takové lidi viděla a ty vypadáš stejně."

J: "Jaké lidi?"

Debbie: "Gaye... Taky byli takhle pomlácení, zlámaní a všichni se báli o tom mluvit."

J: "Řekl jsem, že to byla jen nehoda, tak mě nech kurva být!"

Hrozně se mě lekla, byl jsem jako někdo úplně jiný a taky jsem se tak cítil, už jsem nechtěl, aby nade mnou měl někdo moc, a tak jsem se neovládl!

Debbie: "Justine, uklidni se."

Styděl jsem se sám za sebe a už jsem ani neměl odvahu se jí podívat do očí.

J: "Debb, pro-promiň, já nechtěl, já..."

Utekl jsem do pokoje a rychle za sebou zamknul dveře, skácel jsem se do postele a propukl v šílený pláč! Chtěl jsem, aby to všechno zmizelo... Ta bolest, ten strach, ten pocit, že být gay, je i navzdory tomu co za štěstí mě potkalo, špatný! Ale té myšlence jsem se nemohl ubránit... Nikdy bych se v tomhle stavu nenacházel, kdybych nebyl gay.

Debbie: "Justine, otevři ty dveře."

J: "N-n-nech mě, prosím,"...Řekl jsem mezi vzlyky.

Debbie: "Dobře."

Chtěl jsem alespoň na chvíli usnout, ale zase jsem nemohl a k tomu mi neustále zvonil telefon, neměl jsem ani sílu se podívat kdo to je, ale když zazvonil po šesté, tak jsem se konečně překonal a šel se podívat... Byl to Brian! Chtěl jsem to zvednout a slyšet jeho hlas, ale kdybych ho zaslechl, tak bych začal brečet ještě víc a on by věděl, že se něco stalo! Sedl jsem si na zem a opřel se o dveře, telefon jsem položil vedle sebe a čekal, dokud to nevzdá... Pak už bylo ticho! A já usnul.

Ráno mě probral nějaký rámus, ale věděl jsem, že Debbie to být nemůže, protože je jako obvykle v jídelně, Carl se má vrátit až za dva dny a Emmett je na nějakém výletě! Srdce mi začalo šíleně tlouct, do ruky jsem vzal první věc, na kterou jsem narazil a která by mi mohla posloužit alespoň trochu jako zbraň... Klasická lampička! Asi bych se začal smát, kdybych nebyl tak moc vyděšený! Opatrně jsem sešel schody a šel do kuchyně, odkud se ten šramot ozýval, někoho jsem zahlédl, ale pořád nebylo dostatek světla na to, abych poznal kdo to je, ruku jsem začal napřahovat a pak...

Emmett: "Pane bože! Co to děláš?!"

J: "Emmette to si ty, tys mě vyděsil."

Emmett: "Já tebe? To ty ses mě pokusil zabít lampičkou... Co tě to popadlo?"

J: "No víš, já..."

Emmett: "Zlato, co se ti stalo? Vypadáš, jak kdyby tě srazil náklaďák."

J: "To nic není, jen jsem měl menší nehodu, a co tu děláš ty? Neměl ses vrátit až za týden?"

Emmett: "No, chyběli jste mi, tak jsem se rozhodl vrátit dřív."

J: "Aha, rád tě vidím."

Emmett: "To já tebe taky zlato, i když ne zrovna v tomhle stavu."

J: "Vím, vypadám hrozně."

Emmett: "A co si měl za nehodu?"

Už zase to udělám, už zase zalžu někomu, na kom mi záleží...

J: "Ale, jen mě srazil jeden pitomec na kole."

Emmett: "Doufám, že si mu to vrátil."

J: "Dvakrát tolik."

Emmett: "To je dobře a co vlastně děláš tady? Neměl by tě opečovávat Brian?"

J: "To je dlouhý vyprávění."

Emmett: "Aha chápu, nebudu to z tebe tahat, když nechceš."

J: "Děkuju, Emmette."

Emmett: "Není zač, no nic půjdu si lehnout, jsem absolutně vyčerpaný."

J: "Dobře, hezky se vyspi a můžu tě požádat o jednu věc?"

Emmett: "Samozřejmě, o cokoliv."

J: "Nechal by sis to pro sebe, že si mě viděl?"

Emmett: "Co tím myslíš?"

J: "Prostě nikomu neříkej, kde jsem, hlavně ne Brianovi."

Emmett: "Justine, ty mě začínáš děsit."

J: "Uděláš to pro mě prosím?"

Emmett: "Tak dobře."

J: "Slibuješ?"

Emmett: "Slibuju."

Vím, že chtít po Emmettovi, aby něco slíbil je proti přírodě, bohužel je to drbna a nikdy neudrží pusu na uzdě, jen budu muset doufat, že tentokrát to dokáže.

Vrátil jsem se zase zpět do po koje, lampičku vrátil na noční stolek a dál jsem se litovat a postupně si uvědomoval, co to vlastně vyvádím, vždyť já lžu lidem, které miluju a kteří milují mě, ale bohužel lhát se někdy musí, pokud chcete ochránit lidi na kterých vám záleží... Vím, že pravda by je zničila a zase by mě tahali k soudu, který by stejně nedopadl podle našich představ, nechci, aby se ta bolest a bezmoc pro ně znova opakovala!

Debbie: "Sunshine, můžu dovnitř?"

J: "Jo, pojď."

Debbie: "Tak jak ti je?"

J: "Líp a promiň za to předtím."

Debbie: "To je dobrý, až budeš chtít, tak mi to sám řekneš."

J: "A jak bylo v jídelně?"

Debbie: "Myslíš bez tebe? Absolutní frmol."

J: "Vím, že kvůli mně máš moc práce."

Debbie: "Teď je hlavní, aby ses uzdravil."

J: "Děkuju."

Debbie: "Není zač a ještě jedna věc... Maikey a Ted se na tebe taky ptali. Neboj, nic jsem jim neřekla."

J: "Je mi líto, že kvůli mně musíš lhát svému synovi."

Debbie: "On by to pochopil, vlastně už i já to chápu... Vím, že se ti muselo stát něco hrozného a ty jen nechceš, aby nám to ublížilo, hlavně ne Brianovi, ale měl by ses zamyslet nad tím, jestli by se ti spíš neulevilo, ale teď je to na tobě."

J: "Děkuju Debbie."

Debbie: "Nemáš zač zlato."

Debbie vždycky dokáže říct něco, co mě povzbudí, sice ještě nejsem připravený o tom mluvit, ale už vím, že to jednou zvládnu!

Lehl jsem si do postele a ještě před tím než jsem si vzal prášky na spaní, jsem se rozhodl někomu napsat - "Ahoj Briane, vím, že by si mě nejspíš nejradši zabil, ale teď nemůžu přijít domů, nejdřív musím něco vyřešit, hlavně se o mě neboj, i když to je asi zbytečný ti psát, ty se přece ničeho nebojíš. Miluju tě a brzo se uvidíme." - Musel jsem mu alespoň dát vědět, že jsem v pořádku, i když nejsem, ale jemu to vědomí bude stačit... Doufám!