Strach // 7 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Stál jsem pořád na místě, jako bych byl k té zemi přikovaný! Neustále jsem na něho šokovaně hleděl a zadržoval slzy, ale bylo to pro mě čím dál tím těžší! Ze všeho nejvíc jsem si k němu chtěl lehnout a obejmout ho! Ale bál jsem, že mu nějak ublížím, že ho to bude bolet! Celé tři dny jsem ho chtěl tak moc spatřit - smějícího se, dokonalého jakým on je, ale takhle jsem ho vidět nechtěl, ne v tomhle otřesném stavu!

Konečně se mi povedlo odlepit nohy od země, téměř po špičkách jsem odešel z pokoje a opravdu potichu za sebou zavřel dveře, sešel jsem schody a zamířil rovnou do kuchyně, kde už na mě čekala vynervovaná Debbie...

Debbie: "Bri-Briane..?"

B: "Můžeš mi říct, co to má sakra znamenat?!"...Doslova jsem vypěnil.

Debbie: "Briane, prosím tě uklidni se!"

B: "Uklidnit se?! A jak asi, když jsi mi celé tři dny lhala o tom, že nevíš, kde je Justin a nakonec ho u tebe najdu v tomhle stavu?!"

Debbie: "Vím, že jsem ti to měla říct, ale..."

B: "No, to si teda opravdu měla, ale místo toho si mi jen sprostě lhala do očí! To bych zrovna od tebe nikdy nečekal!"

Debbie: "Necháš si to konečně vysvětlit?"

B: "A poslouchat další lži?!"

Debbie: "Sakra Briane, on nechtěl, aby si to věděl, nechtěl, aby si ho viděl takhle!"

B: "Ale proč? Co se mu do háje stalo?!"

Debbie: "Já nevím, nechce mi nic říct... Před třemi dny mi v noci zaklepal na dveře a byl celý od krve a pomlácený, vzala jsem ho do nemocnice, kde ho ošetřili a pak jsem mu musela slíbit, že nikomu nic neřeknu, hlavně ne tobě."

B: "A ty si prostě usoudila, že je to ten nejlepší nápad?"

Debbie: "Snažila jsem se mu to vymluvit, ale on si stál za svým!"

B: "A od kdy tě tohle zajímá? Měla jsi mi to říct!"

Debbie: "On to nechtěl!"

B: "Mně je jedno, co chtěl! Já, já bych se o něj postaral!"

Debbie: "Ty? Ty se nedokážeš postarat ani sám o sebe!"

Absolutně mi vyrazila dech, tohle jsem nečekal, zrovna od ní ne! Díky ní jsem se vždycky cítil jako někdo, jako někdo potřebný, ale teď mi tu iluzi vzala!

B: "Děkuju, že to vím!"

Debbie: "Briane, promiň, já jsem nechtěla."

B: "Ale chtěla, jen si čekala na správnou příležitost, aby si mi to mohla vmést do tváře, takže gratuluju, povedlo se ti to! Cítím se jako větší nula, než kdy dřív!"

Debbie: "Briane..."

B: "Už nic neříkej, nechci to slyšet, od tebe ne!"

Debbie: "Bri..."

B: "Mlč!"

Emmett: "Co, co se to tady děje?"...Zničehonic se zjevil.

B: "Ah, zrovna někdo koho jsem potřeboval!"...Neodpustil jsem si ironii.

Emmett: "Jo, těší mě, že mě rád vidíš!"...Hned mi to vrátil.

B: "Ty si to taky věděl?!"...Vyletěl jsem.

Emmett: "Co máš na mysli?"

B: "Že tu je Justin?"

Emmett: "Justin je tady?! Dobře, věděl."

B: "To je výborný, vy dva byste se měli chytit za ruku a jít do prdele!"

Byl jsem doslova vytočený na plný otáčky! Opravdu jsem měl chuť roztřískat tu židli, co stála vedle mě!

Debbie: "Briane, můžeš pochopit, že jsme to udělali kvůli němu? Ty bys to taky udělal!"

B: "Jo a to říká kdo?!"

Debbie: "Tvoje láska k němu!"

B: "Už jsme zase u toho? To tě to tak baví nebo co?!"

Debbie: "A tebe to baví neustále zapírat?!"

B: "Já nic nezapírám, není co!"

Emmett: "No..."

B: "Nic neříkej!"

Emmett: "Dobře!"

Debbie: "Ty si tu tak hloupě nalháváš! Kdyby si ho nemiloval, tak by si tu teď na nás takhle neřval!"

B: "Co ty víš? Třeba mě baví na vás řvát!"

Debbie: "Do hajzlu, vzpamatuj se!"

Chtěl jsem tak moc říct, že ho miluju a že mi na něm záleží, ale nemohl jsem! Dál jsem tam jen stál a lhal jim do očí, lhal jsem i sám sobě, protože vím, co všechno pro mě Justin znamená i přes všechny možné způsoby, kterými se to snažím zapřít!

B: "To ty se vzpamatuj a přestaň mi tyhle sračky cpát do hlavy!"

Debbie: "Já bych ti nejradši jednu vrazila!"

B: "To už si před chvílí udělala... Slovně!"

Debbie: "Už jsem ti řekla, že se omlouvám!"

B: "Tak to se budeš muset snažit víc!"

Emmett: "Nerad vám do toho zasahuju, ale..."...Neměl šanci!

B: "Tak nezasahuj!"

Debbie: "Tak nezasahuj!"

Emmett: "Dneska jsou všichni přátelský."

Maikey: "Ahoj, co se tu děje?"...Ozvalo se za mnou.

B: "Co ty tu děláš?!"

Emmett: "To jsem vám chtěl říct... Maikey přišel,"...Přihloupě se usmál.

Maikey: "Zdá se mi to nebo tady opravdu nejsem vítaný... V domě své vlastní matky?"

Debbie: "Teď ne zlato."

B: "Ne Maikey přidej se do diskuze, tys to určitě taky věděl!"

Maikey: "Co - jsem - věděl?"...Ptal se zmateně.

B: "Že tu je Justin!"

Maikey: "Justin?"

Emmett: "Mohl bych...?"

B: "Nemohl! Tak co Maikey? Povídej!"

Maikey: "Já... Nějak... Nechápu... O co... Tady jde."

Debbie: "Maikey to nevěděl."

B: "A jak si můžu být tak jistý?"

Maikey: "Co jsem nevěděl?"

Emmett: "Že Justin byl celou dobu u Debbie doma."

Maikey: "Justin je tady?!"

Emmett: "Cink, cink!"

Maikey: "Ale to je báječný, takže je v pořádku?"

B: "Tys to fakt nevěděl co?"

Maikey: "Do hajzlu! Můžete mi říct, o co tady jde?!"

B: "Justin byl celý tři dny schovaný u tvojí mámy a ona nám o tom celou dobu lhala!"

Dabbie: "Já nelhala, jen jsem dělala to, co chtěl!"

B: "Jedním slovem - lhala!"

Maikey: "Počkat, takže ty si celou dobu věděla kde je?"

Dabbie: "Jo věděla."

Maikey: "A proč si nic neřekla? Víš, jak jsme se o něho báli?"

Debbie: "Protože nechtěl, aby ho někdo v tomhle stavu viděl."

Maikey: "Stavu?"

Emmett: "Není těhotný!"

B: "V takovém, že vypadá jak, kdyby ho přejel vlak!"

Maikey: "A co se mu stalo?"

B: "To bych taky rád věděl!"

Maikey: "Mami?"

Debbie: "Já to nevím, nechce mi nic říct, ale mám takové tušení..."

B: "Tak to si rád poslechnu!"

Debbie: "Vzpomínáte, jak na tom byl po plese?"

Když to vyslovila, tak jsem se zhrozil, všechny ty vzpomínky vypluly na povrch! Tenkrát na tom byl hrozně špatně! Nechtěl jsem ani pomyslet na to, že by se mělo opakovat!

Maikey: "Jo."

Debbie: "Tak teď je na tom stejně... Má neustále noční můry, křičí ze spaní a pořád se jen třese."

Maikey: "Ty chceš říct že...?"

Debbie: "Myslím, že ho někdo napadl a ne jen jeden."

Za žádnou cenu jsem si to nechtěl připustit, nikdy bych si neodpustil, že jsem ho neochránil... Znova! Jako tenkrát na plese! Tohle určitě není pravda... Nemůže být!

Maikey: "A jak si na to přišla?"

Debbie: "Myslíš si, že kdyby to byla jen nehoda tak, že by se schovával u mě, aby ho nikdo neviděl?"

Moje nejhorší noční můry se naplnily, už zase jsem se selhal, zase mu někdo ublížil a já neudělal nic, abych tomu zabránil anebo abych mu alespoň pomohl!

B: "A když tohle víš, tak tě jako nenapadlo někomu něco říct?!"

Debbie: "Vy jste ho neviděli... Chová se jako někdo úplně jiný, neustále je vyděšený a taky ještě jedna věc..."

Bál jsem se zeptat, nechtěl jsem znát odpověď, podle jejího výrazu jsem totiž poznal, že se mi nebude líbit!

B: "Jaká?"

Debbie: "Řekl něco, co jsem nečekala."

B: "Co řekl?"

Debbie: "Že nechce být gay, že se chce zapomenout na to, kdo je."

Slzy se mi začaly drát zespod víček, ale pořád tak aby to nikdo nepoznal, nechtěl jsem, aby viděli, jak moc mě tohle ranilo! Pro mě to vyznělo jako, že nechce být se mnou! Nezmohl jsem se na jedinou větu, slovo ani podělaný citoslovec, prostě na nic! Jen jsem na ní zíral se skleněnýma očima!

Maikey: "Tohle přece nemohl říct."

Emmett: "Jo Debb, jsi si jistá? Vždyť on je po mně ten největší gay jakého znám."

Debbie: "Nevím proč, ale každopádně to řekl a bylo mu jedno, že mu říkám, že ho všichni milují takového jaký je... Včetně tebe,"...Upřela svůj pohled na mě.

B: "Co jsi říkala?"

Maikey: "Briane, jsi v pohodě?"

B: "Cože?"

Byl jsem absolutně mimo, pořád jsem rozdýchával to, co Debbie řekla, snažil jsem se to nějak zpracovat, ale nešlo to!

Debbie: "Zlato? Jsi úplně bledý."

B: "To je dobrý, jen se mi udělalo trochu nevolno."

Debbie: "On to tak určitě nemyslel."

B: "Co nemyslel?"

Debbie: "Že nechce být gay, on tě miluje."

B: "A proč mi to říkáš? Je to jeho věc, kým chce být."

Maikey: "Tak teď bych ti vrazil i já."

Emmett: "Nápodobně."

B: "Moc rád bych byl vaším fackovacím panákem, ale budete mě muset omluvit."

Debbie: "Kam si myslíš, že jdeš?"

B: "Domů!"

Debbie: "To nemyslíš vážně... A co Justin?"

B: "Doteď si se o něj starala skvěle, tak jen tak dál!"

Debbie: "Bri..?!"

Vystřelil jsem ze dveří, jak nejrychleji jsem mohl, nasedl do auta a jel! Ujel jsem dostatečnou vzdálenost od Debbiina domu, zastavil u kraje, vyndal klíčky ze zapalování a jen koukal před sebe, bylo to čím dál tím těžší, protože se mi oči začaly zaplňovat slzami a dech se mi zrychloval pod návalem vzlyků! Začal jsem tlouct do volantu a neustále jsem si nadával! Měl jsem ho ochránit, prostě měl! Ale on se teď chce změnit, chce na mě zapomenout! "Do hajzlu! Do hajzlu!" Byl jsem jak smyslu zbavený a brečel jsem jak malé dítě a hrozně jsem chtěl, aby to přestalo bolet... Bolet u srdce!