Strach // 20 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

I přesto, že jsem věděl, že se mě Brian tímto způsobem snaží bránit, jsem nechtěl, aby to dělal! Sledovat ho, jak do něho mlátí jako smyslu zbavený, byl ten nejhorší pohled a já nemohl udělat nic, abych jej zastavil! Nakonec se ostraze podařilo ho z něho dostat, hrozně jsem se bál toho, co by se stalo, kdyby nepřestal! Představa toho, že by šel kvůli mně do vězení, byla hrozná! Melanie se pak snažila zjistit, co s ním bude a to čekání bylo nesnesitelné...

Debbie: "Tak co? Co s ním je?"

Maikey: "Je v pohodě?"

Lindsay: "Pustí ho?"

Melanie: "Můžete mě se nechat nadechnout?"

Lindsay: "Promiň, zlato, jen chceme vědět, co s ním bude?"

Melanie: "Snažila jsem se udělat, co jsem mohla..."

Ted: "Proboha oni ho zavřou, že ano?"

Emmett: "Já to tak nemyslel, že by se mu tam líbilo... Nemůžeme ho tam nechat!"

Melanie: "Kdybyste mě nechali domluvit, tak by to taky bylo super!"

Ted: "Promiň, pokračuj."

Melanie: "Dneska si ho nechají ve vazbě, ale zítra ho pustí... Vzhledem k tomu, že nemá kriminální minulost, tak ho čeká pouze noc ve špatné společnosti a dost mastná pokuta... Ten výkon u soudu berou jako pomatení smyslů."

Emmett: "Díky bože."

Debbie: "Alespoň bude mít čas nad sebou popřemýšlet."

Maikey: "Mami!"

Debbie: "No co?"

Lindsay: "Miláčku, jsi skvělá."

Melanie: "Já vím."

Debbie: "Stejně jsem nečekala, že by něco takového udělal."

Lindsay: "Kdyby to neudělal on, tak já ano."

Jennifer: "Myslím, že my všichni... Měla jsem hodně momentů, kdy jsem myslela, že se neudržím."

Melanie: "Bylo to těžké, ale Justin to zvládl,"...Upřela svůj pohled na mě.

Ale já jí nedokázal vnímat, slyšel jsem jen - ve vazbě, pokuta, pomatení smyslů! Nevěděl jsem, co mám dělat, protože tohle všechno byla jenom moje vina, ani jsem se nemohl radovat z toho, že jsem vyhrál! Cítil jsem se jako by mi to bylo jedno, jako by se tím nic nezměnilo! A teď se kvůli mně do problému dostal ještě Brian... To si nikdy neodpustím!

Emmett: "Zlato jsi v pohodě?"

J: "Cože?"

Jennifer: "Brian bude v pořádku, nemusíš se bát."

J: "Já vím, mami."

Ted: "Ale tváříš se dost..."

J: "Jsem v pohodě, jasný?!"

Lindsay: "Justine?"

J: "Promiňte, já nechtěl."

Debbie: "Měl by sis trochu odpočinout."

J: "Jo asi bych měl, pak zavolám."

Šel jsem rovnou k Debb domů a bylo mi jasné, že až dorazí ona, bude se mnou vést vážnou diskusi, ale já byl připraven jí za každou cenu odpálkovat!

Debbie: "Justine, můžu dovnitř?"...Ozvalo se klepání.

J: "Nech mě!"...Nechtěl jsem být až tak zlý, ale potřeboval jsem klid.

Bez pozvání vrazila do pokoje... Klasická Debbie!

Debbie: "Tak to teda ne mladý muži mě se jen tak nezbavíš."

J: "Debb prosím..."

Debbie: "Žádné prosím! Dnes to mělo všechno skončit, tím že půjdou do vězení se mělo všechno změnit! Tak proč mám pocit, že se nezměnilo vůbec nic?"

J: "Protože nezměnilo, spíš se to naopak zhoršilo!"

Debbie: "Co tím myslíš?"

J: "Brian je vězení."

Debbie: "Není ve vězení, ale jen ve vazbě a zítra se zase bude válet ve své posteli."

J: "Jo, ale je tam kvůli mně."

Debbie: "Ano je tam kvůli tobě, protože tě miluje, protože tě chtěl ochránit a vsadím se, že by to udělal znovu."

J: "No právě, tím, že se mě bude pořád snažit chránit, se zničí!"

Debbie: "Přestaň, Justine! On by se pro tebe klidně rozkrájel, takže na to přestaň myslet."

J: "Na co?"

Debbie: "Na to, že by si ho opustil."

J: "Bylo by mu líp."

Debbie: "Víš co je pro člověka nejhorší?"

J: "Co?"

Debbie: "Ztratit osobu, kterou miluje."

J: "Ale taky možná to nejlepší, pokud ho ta osoba ničí."

Debbie: "Já bych tě...! Ne, nebudu na tebe křičet, protože si očividně mimo, takže ti jen popřeju dobrou noc,"...Zaklapla za sebou dveře.

Copak neví, jak bláznivé mi to přijde? Vím, že opustit Briana by byla ta největší pitomost v mém životě, ale mám pocit, že bych ho tím zachránil! Raději jsem se šel trochu vyspat na to, co mě bezpochyby čeká, ačkoliv to nechci!

Debbie: "Dobré ráno,"...Pozdravila mě, když přišel do kuchyně.

J: "Ahoj Debb."

Debbie: "Ty někam jdeš?"

J: "Ven."

Debbie: "Ven? Kam konkrétně?"

J: "Prostě ven... Projít se."

Debbie: "Tak dobře."

J: "Zatím se měj."

Debbie: "Ty taky a Justine?"

J: "Ano?"

Debbie: "Promysli si to, než uděláš něco čeho budeš litovat."

J: "Ahoj!"...Bouchl jsem dveřmi.

V podstatě mi to šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven! Byl jsem rozhodnutý, že to co musím udělat je správné! Šel jsem rovnou k němu domů, ale pořád tam nebyl a tak jsem se rozhodl počkat! Sedl jsem si na postel a hypnotizoval dveře! Ale čím déle jsem tam seděl, tím pro mě byla nesnesitelnější představa, toho co se chystám udělat, jako bych věděl, že je to správné, ale zároveň to nejhorší! Najednou se dveře začaly otevírat a moje srdce mi začalo tlouct neuvěřitelnou rychlostí a když mě Brian spatřil, bylo jasné, že mě vůbec nečekal!

B: "Justine?"

J: "Ahoj."

B: "Co tady děláš?"

J: "Čekám na tebe."

B: "Aha... A jak se máš?"...Usmál se.

J: "Spíš jak se máš ty? Je mi líto, že ses dostal do problému."

B: "To je v pohodě, ten hajzl si to zasloužil."

J: "Jo, ale nestálo to za to."

B: "Mě to za to stálo."

J: "Neměl si to dělat!"

B: "Neměl, ale potřeboval jsem to udělat a udělal bych to znovu."

J: "Ale..."

B: "Co kdybys to nechal být?"

J: "Tak dobře."

B: "A tobě je jak? Když si to dokázal?"

J: "To spíš Melanie, já jen řekl, co se stalo."

B: "Melanie byla neuvěřitelná, ale jen díky tobě to dopadlo, tak jak to dopadlo."

J: "Děkuju."

B: "Nemáš za co."

Chvíli jsme na sebe jen koukali, bylo znát, že by mě šel nejradši políbit a abych pravdu řekl nejradši bych udělal to samé, ale nedokázal jsem to, ale ani jsem mu nedokázal říct to, kvůli čemu jsem za ním přišel! Odvrátil jsem od něho pohled a snažil se vymyslet kloudnou větu, ale to bylo zhola nemožné, ale věděl jsem, že to s ním rozhodně nechci skončit, jen jsem ještě nebyl připravený pokračovat!

J: "No asi bych měl jít."...Zpanikařil jsem.

B: "Asi jo."

J: "Tak zatím ahoj."

B: "Měj se."

Byl jsem už téměř u dveří, když v tom...

B: "Justine?"

J: "Ano?"

Zdálo se jakoby chtěl něco důležitého říct, ale nemohl!

J: "Co Briane?"

B: "Vrať se,"...Jeho hlas se třásl.

J: "Co tím myslíš?"

B: "Chci, aby ses ke mně vrátil."

J: "Briane já..."

B: "Justine, prostě řekni ano."

J: "Já nemůžu."

B: "Jak to myslíš, že nemůžeš?"

J: "Ještě nejsem připravený."

B: "A budeš vůbec někdy? Mně totiž přijde, že ne!"

J: "Vím, že tě to ničí, ale já prostě potřebuju čas."

B: "Kolik?"

J: "Já nevím."

B: "Ani netušíš, jak moc tuhle větu nesnáším."

J: "Promiň, já jen opravdu potřebuju trochu času než..."

B: "Než se vrátíš nebo než se rozhodneš, jestli se vrátíš?"

J: "Nemůžu ti teď odpovědět, protože by se tím nic nezměnilo."

B: "Změnilo, jen ty si to nechceš přiznat."

J: "Měl bych jít."

B: "Jako obvykle, když jde do tuhého tak utečeš."

J: "Promiň, Briane, já prostě musím jít."

Nevím, jak jinak než útěkem nazvat to, co jsem právě udělal! Brian měl pravdu, já vždycky uteču místo toho, abych tomu čelil! Už zase jsem ho tam nechal s nejistotou, ale tentokrát jsem si nebyl jistý ani já! Nevím, co chci! Vlastně vím, jen si nejsem jistý, zda to je správné!