Strach // 19 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Vyšel jsem na chodbu a šel jsem rovnou za Justinem, který byl podle všeho hodně, hodně naštvaný a já začínal věřit, že mi to pěstí opravdu dá, místo toho mi však věnoval pár nelichotivých přezdívek a velmi rozzuřený výraz!

J: "Co si nerozuměl tomu, že tě tady nechci?!"

B: "Justine..."

J: "To jsi vážně tak natvrdlý?"

B: "To záleží na tom, jak to myslíš?"

Vážně Briane? To je všechno co tě právě teď napadlo říct?! Prosím zastřelte mě někdo!

J: "Vtipný jako obvykle... Teď kdybys mohl zase odejít!"

B: "Já nikam nejdu, jsem tady... Jsem tady pro tebe!"

J: "Nenapadlo tě někdy, že to je to co právě nechci?"

B: "Napadlo, ale mě nezajímá, co chceš""

J: "Tak na to už jsem si nějak zvykl... Můžeš prosím tě odejít?"

B: "Nemůžu, chci tu být, i když ty to nechceš, a vím, že to děláš jen proto, aby mě to neranilo, ale tím, že mě budeš odhánět, mi nepomůžeš!"

Melanie: "Justine, co se sakra stalo?"

To si ze mě děláte srandu?! To musela přijít zrovna teď?

B: "Nemůžeš nás nechat o samotě?"

Melanie: "Ne, to opravdu nemůžu, jsem jeho právník, a pokud to nechce projet na celé čáře, musí se okamžitě vzpamatovat!"

J: "Já se tam nevrátím!"

Melanie: "Cože?!"

B: "Cože?!

J: "Já už se tam nedokážu vrátit... Prostě nemůžu!"

Melanie: "Ale Justine..."

J: "Melanie přestaň, prostě na to kašlu!"

Melanie: "Ale oni je pustí, rozumíš tomu?"

J: "Tak ať, je mi to jedno!"

Melanie: "Justine, posloucháš se vůbec, já mám totiž pocit, že ne."

B: "Tak to jsme dva."

Melanie: "Ty se do toho nepleť, je to jen a jen tvoje vina."

B: "Co prosím?"

Melanie: "Byl v pohodě, dokud si se neukázal."

B: "To je snad vtip ne?"

Melanie: "Přísahám bohu že..."

J: "Můžete toho oba nechat sakra?!"

B: "Ne to opravdu nemůžeme, protože ty se na to nevykašleš!"

Melanie: "Poprvé v životě s tebou souhlasím, Briane."

B: "Děkuju."

J: "Jsem rád za tuhle vaší dojemnou chvilku, ale nebudete mi říkat, co mám dělat."

Melanie: "No to ti teda...!"

B: " Melanie můžeš nás prosím omluvit?"

Melanie: "Ale..."

B: "Prosím!"

Melanie: "Fajn, máš pět minut na to, aby se vzpamatoval."

B: "Hned si mi dodala víc odvahy... Dobře, pět minut."

Melanie: "A nezvorej to!"

B: "Já? Prosím tě, copak jsem někdy něco zvoral?"

Melanie: "Pět minut!"

Opravdu skvělé vědět, že máte pět minut na to, abyste zabránil osobě, kterou milujete udělat tu největší chybu v životě!

J: "Nevím, o co se tu snažíš, ale rozhodně to nezabere."

B: "Myslíš?"

J: "Já to vím!"

B: "Tak to tady máme dost komplikovanou situaci, protože já jsem přesvědčen o tom, že se teď sebereš, půjdeš dovnitř a dostaneš ty hajzly do vězení, rozumíš?"

J: "A na to jsi přišel jak?"

B: "Tak že tam půjdeš buď dobrovolně anebo tě tam odtáhnu."

J: "Briane..."

B: "Sakra Justine čeho se tak bojíš?!"

J: "Já prostě nemůžu, ne před tebou!"

B: "Přestaň se starat o mě a začni myslet na sebe."

J: "Briane, já..."

B: "Ty to dokážeš, Justine."

J: "Já mám strach!"

B: "Já vím a věř nebo ne, já ho mám taky, ale věřím, že to zvládneš."

J: "Proč tu vůbec chceš zůstat... Po tom co jsem ti udělal?"

Tak moc jsem mu chtěl říct, že proto, že ho miluju a vždycky tu pro něho budu! Ale já nemohl, prostě jsem to nedokázal!

B: "Na tom nezáleží, teď záleží jen na tom, aby ti hajzlové shnili ve vězení, a ty je tam dostaneš."

J: "A co když ne?"

B: "Tak se s tím popereme, ale teď udělej vše pro to, aby nevyhráli... Pěkně jim zavař!"

Melanie: "Justine, musíš se tam vrátit."

J: "Já, já..."

B: "Justine, ty to zvládneš."

Chvilku se na mě jen díval, jako by mi děkoval za to, že v něho věřím!

J: "Tak dobře, jdeme na to."

Melanie: "Tak pojď."

J: "Děkuju,"...Podíval se na mě.

B: "Není zač."

Moc jsem ho chtěl políbit, ale věděl jsem, že nemůžu, že na to ještě není připravený a tak jsem ho jen z povzdálí sledoval jak směřuje vstříc tomu, co ho právě teď čeká! Vrátil jsem se zpět k ostatním, kteří na mě pořád jen nevěřícně zírali, jako bych byl přízrak!

B: "Ano, přišel jsem, to je tak těžký tomu uvěřit?!"...Už jsem se neovládl.

Debbie: "Popravdě? Ano je."

Maikey: "Dnes si mě odpálkoval a nakonec stejně přijdeš... Ty ho musíš..."

B: "Mohl bys už kurva držet hubu?"

Ted: "No tak klid, nechceš být přece jako další obžalovaný."

Emmett: "Vsadím se, že by se mu to líbilo... Takových chlapů."

B: "To jste se proti mně všichni spikli?"

Lindsay: "Ne Briane... Jen tě všichni milujeme a jsme rádi, že si ho v tom nenechal."

B: "To mi tu lásku dáváte opravdu skvěle najevo."

Debbie: "Stejně jako ty nám."

B: "Nevšiml jsem si, že bych vám jí..."

Lindsay: "Briane klid... Teď jde hlavně o Justina."

B: "Fajn!"

Lindsay měla pravdu, teď nejde o mě a moje dávání/nedávání lásky najevo, ale o Justina a aby to zvládl, protože vím, že pokud prohraje, tak ho to zničí a nejen jeho, ale i ostatní a hlavně mě!

"Povstaňte... Posaďte se."

Soud: "Paní Marcusová, je váš klient schopný pokračovat?"

Mel: "Ano je."

Soud: "Dobře Pane Taylore, předstupte."

J: "Ano."

Mel: "Mohl byste nám říct, co se tu noc stalo?"

J: "Já, já..."

Podíval se mým směrem, jako kdyby se potřeboval ujistit, že jsem připravený to znova slyšet! Zadíval jsem se mu hluboko do očí a přikývl, aby věděl, že se nemá čeho bát!

J: "Byl jsem na cestě domů, když jsem na ně narazil, nejdřív si mě nevšímali, jen na mě zírali... Snažil jsem se jim nevěnovat pozornost, jenže pak na mě začali něco pořvávat, pořád jsem se to snažil ignorovat a..."

Melanie: "Co přesně na vás pořvávali... Porota to potřebuje slyšet."

J: "Dobře... Křičeli na mě, že jsem malej tepouš, že bych si zasloužil umřít, že jsem zrůda...

Celý se třásl bylo vidět že mu to nedělá dobře a hlavně bylo znát, že to nechce říkat přede mnou, že se bojí toho, co to se mnou udělá! Abych pravdu řekl, měl jsem co dělat, abych se ovládl! Sledoval jsem ty parchanty, kteří se tak samolibě usmívali, měl jsem sto chutí jim ten úsměv pocuchat a jednu jim ubalit!

J: "Už jsem to dál nemohl poslouchat, chtěl jsem se jim postavit... Pamatuji si, že než jsem skončil na zemi, tak jsem jednomu z nich dal pěstí a pak jsem je ucítil velkou bolest na tváři a skácel se k zemi... Vím, že do mě dva z nich kopali a mlátili mě pěstmi, ale ten třetí do mě něčím několikrát praštil, nevím, co to bylo, možná železná tyč, opravdu nevím, ale pamatuji si že to bolelo jako čert a tak moc jsem chtěl, aby přestali..."

Melanie: "Co se dělo dál?"

Nevěděl jsem jestli mám utéct anebo brečet! Bylo to tak strašně těžký to poslouchat a myslel jsem, že to nedokážu, ale nemohl jsem to dát najevo! Ne kvůli němu, když mě tak moc potřeboval!

J: "Ta bolest byla nesnesitelná, křičel jsem, aby přestali, ale oni se jen smáli a pokračovali dál... V tu chvíli jsem se začal modlit, ale ne pro to aby přestali, ale aby už byl konec, abych už konečně umřel, protože by ta bolest zmizela..."

Bylo pro mě čím dál tím těžší sedět na místě, už jsem byl v podstatě připravený se do nich pustit, kdyby mě Lindsay nezachytila za ruku, tak by to nedopadlo dobře!

Lindsay: "Briane, musíš se uklidnit,"...Pošeptala mi do ucha.

B: "Já nemůžu, já bych je zabil."

Lindsay: "Nejsi sám, ale teď to musíš vydržet... Kvůli němu."

B: "Já se asi zblázním... Nemůžu uvěřit, že jsem ho před tímhle neochránil."

Lindsay: "Nebyla to tvoje vina... Slyšíš? Nebyla!"

Mohla si říkat, co chtěla, ale já si to stejně nikdy nepřestanu dávat za vinu! Měl jsem ho ochránit, za tím si budu stát děj se co děj!

Podíval jsem se vedle sebe, a když jsem uviděl jak Debbie s Jennifer pláčou, Emmett s Tedem vypadají, jak když se za chvíli složí a Maikey je na tom zhruba stejně jako já a je vidět, že má sto chutí jim taky ubalit a Lindsay se mě snaží udržet v klidu, myslel jsem že se už opravdu neovládnu, ale Lindsay mě držela tak pevně, že nebyla šance se vysmeknout z jejího objetí!

Melanie: "Co udělali po tom?"

J: "Na chvíli přestali a jen se na mě dívali, jak ležím na zemi a nemůžu se hnout... Byla to ta nejhorší noční můra v mém životě... Myslel jsem, že přestanou, že mě nechají být, ale pak když jsem zvedl hlavu, jsem uviděl, že se jeden z nich napřahuje a potom jen tmu."

Melanie: "A co se dělo dál?"

J: "Probudil jsem se a hučelo mi v uších, po tváři mi tekla krev, na čele jsem měl velkou ránu, kterou jsem se snažil stlačovat, aby tolik nekrvácela, hrozně mě bolela ruka a žebra, snažil jsem se zvednout, ale nešlo mi to... Nakonec se mi to ale podařilo, nevěděl jsem, co mám dělat, kam mám jít, pořád jsem byl vystrašený, že se vrátí..."

Melanie: "Co jste udělal pak?"

J: "Rozhodl jsem se jít k Debbie, teda ke své známé, která mě vzala k doktorovi."

Melanie: "Jaká byla vaše zranění?"

J: "Měl jsem nadvakrát zlomenou ruku, pohmožděná žebra, hlubokou ránu na čele, která vyžadovala 8 stehů, plno podlitin a modřin... Ale nikdy nebude záležet na tom, jak mi ublížili fyzicky, ale na tom jak mi ublížili uvnitř, tolik mi toho vzali a hlavně mě samotného."

Melanie: "Můžete se ještě jednou podívat na tyto tři muže a s jistotou nám říct, že jsou to oni, kdo vám ublížili, kteří změnili váš život a následky jejich činu si budete nést do konce života?"

J: "Ano, jsou... Tím jsem si stoprocentně jistý."

Melanie: "Děkuji, nemám další otázky."

Soud: "Soud vyhlašuje přestávku před vyhlášením rozsudku."

Byl jsem tak moc šťastný, že už bude konec mé nervy ztrácely energii a bylo to jen otázka času, kdy se do nich pustím bez ohledu na to, co by mě potom čekalo! Ale podle všeho se zdálo, že to Justin má v kapse... Musí! Ale opravdu jsem se bál!

Lindsay: "Zvládl to."

B: "Ještě ne... Co když je pustí?"

Lindsay: "Nepustí... Na to ani nemysli, oni tam shnijí."

B: "To doufám, jinak je..."

Lindsay: "Briane přestaň... Oni půjdou do vězení a vy s Justinem budete dál spolu, možná to nejdřív bude těžké, ale budete."

Větší strach než z toho že je pustí jsem měl z toho, že se ke mně nevrátí a já nevěděl, jestli bych to mohl zvládnout! Vlastně věděl... Nemohl!

B: "Bože co jim tak trvá?"

Lindsay: "Je to porota, těm to vždycky trvá, musí si o tom promluvit, odhlasovat..."

B: "Tady je někdo vzdělaný když má za ženu právničku."

Lindsay: "Tu nejlepší."

B: "Musím jí pak poděkovat, ať to dopadne jakkoliv."

Lindsay: "Neboj, budeš mít příležitost, ona si to nenechá utéct."

B: "To je mi jasné,"...Konečně jsem se mohl trochu usmát.

" Prosím povstaňte... Posaďte se."

Lindsay: "Je to tady."

Soud: "Jak se porota rozhodla?"

Těch pár vteřin pro mě byla jako celá věčnost!

Porota: "Shledáváme obžalované vinnými."

Nevím, kdo radostí vykřikl víc, jestli Emmett, Jennifer nebo Debbie, ale já myslel, že taky začnu křičet, byla to taková úleva, doslova mi spadl kámen ze srdce! A když jsem se podíval na Justina, myslel jsem, že uvidím jeho radost, jeho úsměv... Ale místo toho jen seděl, jako by se tím nic nezměnilo, jako by se stejně cítil jako poražený! A v ten moment jsem si uvědomil, že už je pozdě!

Soud: "Soud vyhlašuje rozsudek ve prospěch žalujícího a shledává obžalované vinnými v plném rozsahu a za tento krutý čin je odsuzuje k pěti letům vězení s maximální ostrahou a 200 hodin veřejně prospěšných prací."

Byla to rajská hudba pro moje uši, ten pocit, že ti hajzlové dostanou to, co si zaslouží, byl tak uspokojující až do okamžiku, kdy jeden z nich nezačal křičet Justinovým směrem...

"Měli jsme tě zabít ty teplouši jeden, jsi jen ubohá zrůda!"

A tím pro mě moje ovládání skončilo, zvedl jsem a vydal se rovnou vstříc tomu hajzlovi!

Lindsay: "Briane, Briane!"...Snažila se mě zastavit, ale bylo pozdě.

Nemohl jsem přestat, pořád jsem ho bil pěstmi, ostatní se mě z něho snažili dostat, ale já byl jak smyslu zbavený! V tu chvíli jsem myslel, že ho zabiju... Chtěl jsem ho zabít!