BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Včera jsem se složil jak domeček z karet! Prostě to na mě přišlo a já už dál nemohl mít tu masku, která říká, že jsem v naprostým pořádku! Protože nejsem! I když se snažím přetvařovat, jak nejlépe to jde! Kdybych u sebe včera neměl Briana tak opravdu nevím! Tím, že mě držel, mi opravdu pomohl, ale i nadále jsem cítil, že to ještě není v úplném pořádku! A Brian tu teď se mnou dělá jambalayu a myslí si, že jsem v pohodě, což mi dokazuje, že mám opravdu úžasné schopnosti se přetvařovat! Protože kdybych mu ukázal jak na tom jsem doopravdy zničilo by ho to a to nemůžu dovolit! On toho pro mě tolik dělá a myslí si, že mi to pomáhá, že já ho v tom prostě musím nechat! Je to lepší, než aby věděl skutečnost, která mě žere uvnitř! A to je něco, co už asi ani on nedokáže napravit a Brian je ten typ lidí, kteří chtějí mít vše pod kontrolou, vlastně on je ještě horší, pokud se to týká mě nebo někoho koho miluje! V tu chvíli je ochotný udělat cokoliv, i kdyby ho to samotného mělo stáhnout ke dnu!
Ačkoliv jsem rád, že tu teď se mnou je, tak bych byl možná radši kdyby dneska šel do práce, opravdu jsem potřeboval být sám a trochu popřemýšlet, ale takhle nemůžu... A nejhorší na tom je, že mu musím lhát do očí!
B: "To je to tak hrozný?"
J: "Co?"
B: "Ta Jambalaya? Tváříš se trochu..."
J: "Ne, ne... Jde ti to skvěle!"
B: "Ty lháři jeden!"
J: "Vážně Briane... Už se nemůžu dočkat, až to ochutnám."
B: "No doufejme, že nás to neotráví."
J: "Věř si trochu!"
B: "Nevím, jestli si to slyšel... Ale já jsem ten nejsebevědomější chlap ve městě!"
J: "Tak to by ti něco tak jednoduchého nemělo dělat problém."
B: "Řekl jsem nejsebevědomější a ne nejnadanější."
J: "Ale nepřeháněj tolik... Já náhodou vím, jak šikovný jsi!"
B: "No tak uvidíme... Třeba se i naučím vařit."
J: "Já řekl šikovný, ne génius!"
B: "Haha vtipný!"
J: "Promiň,"...Smál jsem se.
Bylo hezké Briana sledovat při jeho kuchařských dovednostech, nikdy jsem si totiž nedokázal představit, že ho uvidím v kuchyni, o to víc je to ale smutnější, když si vezmu, že jsem ho k něčemu takovému přesvědčil jen pro to, co se mi stalo, ale aspoň vidím, jak moc mě miluje! Nebo spíš miluje toho, kým jsem ještě před pár dny byl, protože nevím, kým jsem teď, já sám sebe nepoznávám! Ani zvenku a ani uvnitř!
B: "Tak pojď ochutnat."
Tak tohle se stalo poprvé v životě... Brian mě krmil, jak malé dítě! Opravdu jsem se musel zasmát a co se týká té Jambalayi...
J: "Bože, to je dobrý!"
Opravdu to bylo úžasný, abych pravdu řekl tak jsem moc nevěřil tomu, že by to mohl zvládnout, ale on předčil mé očekávání a vzniklo něco opravdu vynikajícího!
B: "Nekecáš?"
J: "Ne, je to opravdu úžasný... Ty jsi úžasný!"...Políbil jsem ho.
Ten jeho sebevědomý úsměv, který se mu vytvořil na tváři se mi asi zaryje do paměti, protože bylo vidět jak moc je na sebe pyšný... Já byl na něho pyšný!
B: "Děkuju, vím, že jsem úžasný."
J: "Tys tuhle chvilku musel zazdít že?"
B: "Nemohl jsem si pomoct."
J: "Celý ty,"...Oba jsme se zasmáli.
B: "Tak se do toho pustíme."
J: "Dobře."
B: "Co to děláš?"
J: "Co? Jdu prostřít."
B: "Já to udělám."
J: "Ale..."
B: "Žádný ale!"
J: "Já nejsem invalida, jen mám zlomenou ruku."
B: "No právě, ještě mi rozbiješ talíře a navíc mě přece nepřipravíš o tu zkušenost dovést všechno do konce... Tím pádem prostření je na mně."
J: "Tak fajn... Ty mě čím dál víc překvapuješ."
B: "Já sebe taky, neměj strach."
Bylo mi úplně jasné, že mu nejde o talíře a ani o jeho první zkušenosti s prostíráním, ale o to abych toho dělal co nejmíň! Je vidět, že se o mě pořád bojí i když se to snaží zapřít! Myslím, že oba máme skvělé přetvařovací schopnosti! Jenom já si vedu líp... Bohužel!
B: "Tady to máte, pane."
J: "Děkuji."
B: "Není za co."
To jídlo bylo opravdu báječné, ale bylo pro mě těžké si ho pořádně vychutnat když mě Brian pořád měřil pohledem! Bylo to jako by se bál, že se tou Jambalayou zadusím a byl připravený mi kdykoliv poskytnout první pomoc!
J: "Víš, když mě budeš pořád sledovat, tak toho moc nesníš."
B: "Já tě nesleduju!"...Sklopil hlavu dolů.
J: "Tak to mám asi halucinace."
B: "Už to tak vypadá."
J: "To si do té Jambalayi v tom případě musel něco přimíchat."
B: "To je klidně možný."
J: "Pokud mě to nezabije, tak je to v pořádku."
Někdy bych si měl opravdu dávat pozor na pusu, protože bylo vidět, že to slovo nedělá Brianovým uším dobře!
J: "Promiň."
B: "Za co?"
J: "Za to slovo."
B: "Je to tvůj slovník, ne můj."
J: "Jo, ale teď se to zrovna nehodilo."
B: "To ne, obzvlášť když mi nechceš říct, co se ti stalo."
A bylo to tady, ten moment, na který jsem čekal od chvíle, co jsem přišel k Brianovi!
J: "Nehodláš to řešit teď a tady? Že ne?"
B: "A kdy jindy? Já už opravdu nevím!"
J: "Nechci o tom mluvit!"
B: "Ale proč?! To si myslíš, že bych to neunesl?"
J: "Já nevím, Briane... Vím jen to, jak si na tom byl, když mě napadl Hobbs!"
B: "A ty si myslíš, že nevědomí je pro mě lepší? Že je lepší si ty hrozný věci, co se ti musely stát představovat, než vědět skutečnost?"
J: "Myslím, že jsem dojedl."
Zvedl jsem se od stolu a vydal se do bezpečné vzdálenosti od Briana, jenže ten mě hned dostihl!
B: "Řekni mi to!"
J: "Nenuť mě k tomu, Briane!"
B: "Řekni mi to!"
J: "Briane, prosím!"
B: "Čeho se tak bojíš? Prostě mi to řekni!"
J: "Briane, já nemůžu... Nemůžu!"
B: "Proč ne?!"
J: "Protože ta bolest, kterou teď cítím uvnitř se, v momentě, co to vyslovím, milionkrát zvětší a ne jen pro mě."
B: "Já jsem tady... Já ti pomůžu."
J: "Já nechci pomoct... Ty to nechápeš?! Já nechci pomoct!"
B: "A co teda chceš? Co chceš? Chceš mě nebo ne?!"
J: "Jak to myslíš?"
B: "Debb si řekl, že chceš zapomenout, že se chceš změnit... Znamená to, že chceš zapomenout i na mě?"
J: "Briane..."
B: "Prostě to řekni!"
J: "Tak to není!"
B: "Justine..."
J: "Já to nevím, jasný? Já to nevím... Nevím vůbec nic! Jen to, že to bolí a že chci, aby to přestalo bolet, a z nějakého důvodu mě to bolí kvůli tobě!"
B: "Tak mi to řekni! Vybij si to na mě, křič na mě! Hlavně něco udělej, ale nechovej se jako, že jsi v pořádku!"
J: "Když jsem tam ležel a oni do mě kopali a bili mě a nadávali mi... Víš, kde mě to bolelo nejvíc?! U srdce! Protože jsem v tu chvíli myslel na tebe! Chtěl jsem, abys přišel, abys mi pomohl a když jsem pochopil, že se to nestane, tak jsem se s tebou rozloučil! Řekl jsem jen "Miluji tě," a čekal jsem až bude konec a ta bolest bude pryč! Tak moc jsem se modlil, aby už mě konečně zabili, aby bylo po všem, jenže oni pak přestali a víš, kde mě nechali? Na studeném betonu! Tam mě nechali, celého od krve! Je tohle to, co jsi chtěl slyšet?!"
Nezmohl se na jediné slovo, protože mu na mysl přišly ty hrozné vzpomínky, kdy mě držel na studeném betonu celého od krve a modlil se, abych přežil! To vše se mu teď vrátilo a to je ten důvod proč jsem nechtěl, aby znal skutečnost, protože teď cítí tu bolest, co cítím já! Měl naprosto skleněné oči a myslím, že kdyby to nebyl on, tak by ty slzy přestal držet, ale to si nemohl dovolit, nemohl se přede mnou složit, když pro mě chce být silný!
B: "Justine..."...Vydechl.
J: "Je ti líp? Teď když to víš?"
B: "Ne!"
J: "Tak vidíš!"
B: "Kam, kam jdeš?"
J: "Pryč!"
B: "Kam pryč?"
J: "Nevím kam, jen vím, že tu nemůžu zůstat!"
B: "Jak tohle myslíš?"
J: "Nemůžu tu s tebou být... Prostě nemůžu!"
B: "Tím chceš říct, že je konec?"
Poprvé v životě jsem neznal odpověď na otázku ohledně našeho vztahu!
J: "Já nevím."
Když jsem vyšel těmi dveřmi, měl jsem pocit, že jsem si vzal kus jeho sebou, protože ten výraz, který měl, když jsem to řekl, do smrti nezapomenu!
No comments:
Post a Comment