BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Nevěděl jsem, co mám říct, co mám dělat, jak se chovat, absolutně nic! Justin za celou cestu nevydal ani hlásku a jen se nepřítomně díval z okýnka! Bylo to strašně depresivní a nevěděl jsem, jak to změnit aniž bych to spíš nezhoršil! Bál jsem se na cokoliv pomyslet, protože v mé hlavě to znělo opravdu hrozně' Představa toho, že Justin se mnou nechce jít domů je hodně velká rána, kterou asi jen tak nezacelím!
B: "Tak jsme tady."
J: "Jo."
Chvíli jsem si myslel, že z toho auta snad nevyleze a bude v něm nocovat! Ale v tom případě bych v něm musel spát i já, protože bych ho tady samotného nenechal! Ale nakonec se naštěstí přemohl, vylezl z auta a vydal se dovnitř!
B: "Jsi v pohodě?"
J: "Jo jsem, neboj."
B: "Víš, že umíš znít i přesvědčivěji?"
J: "Já vím, promiň, prostě jdeme."
B: "Tak dobře."
Čím víc schodů jsme vyšli, tím víc nervózní jsem byl! Věděl jsem, že v momentě co otevřu dveře, je všechno na mně! Bude mojí zodpovědností, budu jeho oporou, jeho terčem když se bude potřebovat vybít, jeho ramenem když se bude potřebovat vybrečet... Budu vším, co potřebuje! A jsem připravený tohle všechno pro něho udělat, jen se bojím, že nebudu vědět jak! Otočil sem klíčem, otevřel dveře a pak jsme vešli. Bylo to tady... Jen on a já!
B: "Chceš s něčím pomoct nebo tak?"
J: "Ne, to je dobrý... Děkuju."
B: "Nemáš hlad?"... Konečně se trochu usmál a taky měl proč.
J: "Vážně Briane?"
B: "No co? Něco bych hodil do mikrovlnky."
J: "A víš vůbec, jak se zapíná?"
B: "Hele, nedělej ze mě, že jsem absolutně neschopný!"
J: "No tak dobře, nechám se překvapit."
B: "Víš, nemáš mě brát tak vážně."
J: "To jsem si mohl myslet."
Kdybych věděl, že Justina takhle dokážou rozesmát moje kuchařské dovednosti, zkoušel bych to na něho častěji! Je totiž opravdu k zulíbání, když se směje a ještě tím svým Sunshinovským úsměvem!
B: "Tak co máš v plánu dělat?"
J: "No docela bych se potřeboval vysprchovat."
B: "Ale vždyť máš sádru."
J: "Já vím, ale pokud to neudělám tak asi za chvíli oba umřeme smrady."
Asi bych mu momentálně i řekl, že mi nevadí, že bych umřel, pokud by to bylo s ním... Ale tohle Brian Kinney neříká!
B: "Tak to by si s tím měl něco udělat."
J: "Měl, já si nějak poradím."
B: "Tak dobře."
I když jsem věděl, že se jen vzdálil do koupelny, bylo mi nepříjemně, chtěl jsem ho mít na očích, abych si byl stoprocentně jistý, že je v pořádku, ale věděl jsem, že pokud bych se za ním teď vydal myslel by si, že jen kvůli sexu a i když je pravda, že takhle dlouho jsem bez sexu v životě nebyl, tak bych to po něm nechtěl! Ne když je v tomhle stavu, ne když ho bolí v podstatě každý můj dotek! Sedl jsem si na postel připravený zakročit kdykoliv by potřeboval...
J: "Sakra!"
Vystřelil jsem za ním okamžitě do koupelny...
B: "Co, co se děje?!"
J: "Nemůžu, nemůžu... Nemůžu to rozepnout."
Musel jsem se zasmát, vypadal tak zatraceně roztomile.
B: "Ukaž, pomůžu ti."
Začal jsem mu rozepínat jeden knoflík za druhým a poprvé jsem měl možnost pořádně a zblízka spatřit všechny ty rány a modřiny, každý centimetr jeho kůže hrál jinou barvou, v tu chvíli jsem myslel, že se složím, čím víc knoflíčků jsem rozepnul tím těžší pro mě bylo rozepnout další! Hrozně se mi třásly ruce a myslel jsem, že tu košili vztekem z něho servu! Měl jsem tak hrozný vztek na ty co mu to udělali a opravdu jsem měl chuť je zabít! Ale musel jsem se před Justinem krotit, nemohl jsem mu přidělávat starosti, když se snaží být tak moc silný! Sundal jsem mu zbytek oblečení a pomohl mu do sprchy, ale tak moc se třásl, že se sotva držel na nohou...
B: "Vydrž."
Sundal jsem ze sebe oblečení a vlezl si k němu, okamžitě se k mně přitiskl, pustil jsem na nás vodu a jen ho objímal, tiskl se ke mně tak moc, až se mi začaly podlamovat kolena, ale pořád jsem se mu snažil být oporou a pak jsem zaslechl vzlyky...
B: "Justine?"
Neodpovídal, hlavu měl dál přitisknutou na mou hruď a držel se mě zuby nehty! Trochu jsem se od něho odtáhl a za bradu mu zvedl hlavu tak abych mu viděl do očí... A když jsem spatřil tu bolest jakou v nich má, myslel jsem, že na místě umřu a nemohl jsem udělat nic, abych mu pomohl! Takovou bezmoc jsem v životě necítil!
B: "Chceš, abych něco udělal?"
J: "Jen mě prosím drž."
B: "Držím tě Sunshine."
Držel jsem ho tak pevně, že jsem se až začínal bát že ho to musí bolet, ale nechtěl jsem ho pustit! Potřeboval jsem ho cítit u sebe! Vzal jsem si do ruky mýdlo a opatrně jsem mu s ním začal mýt záda, ale s každým mým dotekem sebou škubl a mě bylo jasné, že ho to bolí a tak jsem přestal! Ještě chvíli jsme tam zůstali a pak se nám konečně podařilo vylézt.
Pořádně jsem ho osušil ručníkem a dostal ho do postele i navzdory tomu, že se právě nacházel v horké sprše se pořád třásl, lehl jsem si k němu a pořádně ho objal, líbal jsem ho do vlasů a hladil po zádech, snažil jsem se udělat vše pro to aby se mu udělalo líp a když se konečně trochu uklidnil, tak mi usnul v náruči.
Když jsem se ráno probudil, tak Justin pořád spal. Vypadal mnohem líp než včera a za to jsem byl moc rád, protože už nikdy nechci být tak moc vystrašený! Opravdu jsem nevěděl, co mám udělat, aby se mu ulevilo a tak jsem ho jen držel a i když vypadalo, že mu to stačí, chtěl jsem být schopný udělat něco víc, ale nemohl jsem a to už se nesmí opakovat! Zapřísáhl jsem se, že mu pomůžu a na to se taky chystám, takže nepřipadá v úvahu, abych šel dneska do Kinneticu! Musím zůstat u něho!
Zavolal jsem Tedovi a ačkoliv to nerad dělám jsem ho poprosil, aby to tam se Synthií nějak zvládli, než se mi podaří se tam dostat a vzhledem k tomu, že ví, jaký k tomu mám důvod, tak souhlasil, ale mám pocit, že si to u mě ještě vybere, ale o to teď nejde... Teď jde hlavně o Justina!
B: "Dobré ráno."
J: "Dobrý."
B: "Jak ti je?"
J: "Mnohem líp... Děkuju za včerejšek."
B: "Vždyť jsem nic neudělal."
J: "Ale udělal... Držel si mě, pomohl si mi."
B: "Nemáš zač,"...Políbil jsem ho opatrně na tvář.
J: "Co tu děláš v tuhle hodinu?"
B: "Co tím myslíš?"
J: "No neměl by si být v Kinneticu a rozdávat příkazy a úkoly?"
B: "Dneska jsem si vzal volno."
J: "Ale Briane, je to tvoje firma."
B: "Přesně, což znamená, že si můžu vzít volno kdykoliv chci."
J: "Ale..."
B: "Neboj Justine, všechno jsem zařídil... Ted se Synthií to tam pofackují."
J: "Řekni mi, co bys dělal, kdyby nebylo jich?"
B: "Poprvé v životě přiznám, že opravdu nevím... Zasloužili by si nějaké prémie."
J: "To není vůbec špatný nápad!"
B: "Jo... No, nebudeme předbíhat událostem... Třeba tam ještě něco vyvedou."
J: "Jsi si jistý, že tam opravdu nechceš jít?"
B: "Stoprocentně."
J: "A co tě tak popadlo, kdybys mohl tak v Kinneticu i nocuješ a najednou ti nevadí svojí milovanou firmu nechat v jiných rukách? A neříkej, že to je kvůli mně!"
B: "Dobře, je to kvůli mně... Prostě si potřebuju dát oraz! A pokud je tady někdo kdo se o mojí milovanou firmu dokáže postarat stejně dobře jako já, tak je to právě Ted a Synthia."
J: "Vážně? Ty a oraz? Já nechci, abys jenom kvůli mně zůstával doma! Debbie jsem měl co dělat přemluvit, aby šla do jídelny a stejně se za pár hodin vrátila a pořád o mě pečovala i když nebylo třeba... Takže si se mnou vážně nemusíš dělat starosti."
B: "Já si žádný nedělám."
Nemohl jsem mu říct, že důvod, proč zůstávám doma je on, protože si o něho starosti opravdu dělám, ale kdyby to věděl, ačkoliv to asi tuší, tak by se mu to nelíbilo a proto jsem mu to ze svých úst nemohl potvrdit!
J: "To je pravda... To Brian Kinney nedělá."
B: "Tak vidíš... Zůstávám doma, protože chci."
J: "Tak já ti teda budu věřit."
B: "To jsem rád."
J: "A co budeme dělat?"
B: "Cokoliv budeš chtít."
J: "No, nápad bych měl."
B: "Povídej."
J: "Dal bych si jambalayu."
Myslím, že mám zatmění před očima.
B: "No to je... Je opravdu, opravdu úžasný nápad... Neměl bys jiný?"
J: "Ne, řekl si cokoliv, co budu chtít."
B: "A začínám toho litovat."
J: "Dobře dám ti na výběr... Kinnetic nebo Jambalaya?"
B: "Ty jeden...! Fajn, uděláme tu tvojí jambalayu, i když nevím, jak to chceš udělat s tou tvojí sádrou."
J: "Proto mám tebe."
B: "Cože?!"
J: "No já tě budu navigovat a ty to určitě zvládneš."
B: "Počkej, tohle si vyberu."
J: "Už se nemůžu dočkat."
B: "Tak jdeme na to."
J: "Dobře."
Myslím, že následujících pár hodin pro mě bude utrpením, ale pokud to pomůže Justinovi, tak proč ne? Řekl jsem, že udělám cokoliv a to taky hodlám dodržet, protože to nadšení, který v sobě má jen pro takovou maličkost mi dává naději, že se všechno vrátí do normálu a my budeme zase v pořádku!
No comments:
Post a Comment