BEZ VAROVÁNÍ
Brian’s POV
Je to již pět let... Pět dlouhých let, co jsem naposledy viděl Justina, muže mého života! Tedy, pokud nepočítám fotografie u článků v novinách o úspěšném malíři. Vždy, když na nějaký takový článek narazím, musím si ho vystřihnout a dávám ho do šuplíku k ostatním hned vedle našich svatebních prstenů, které jsem pořád nedokázal vrátit, alespoň takhle mám pocit, že jsem s ním!
V hlavě si pořád přehrávám naši poslední strávenou chvíli, naše poslední milování, poslední pohled do jeho krásných modrých očí, poslední doteky... To vše mi vhání slzy do očí a zároveň vytváří úsměv na tváři!
Ano já Brian Kinney, chlap, který šuká vše, co se hýbe, který nehraje na vztahy a opovrhuje vším, co se třeba jen nepatrně blíží k heterosexuálům, ano zrovna já mluvím jako Stepfordská buzna! Ten kluk dokázal zkrátka nemožné - změnil mě, otevřel mi oči a dokázal mi, že mám pod tím vším milující srdce! A proto mě jeho odjezd tak moc poznamenal, proto mě každá myšlenka na něj tak kurevsky bolí!
Stále doufám, že jednoho dne přijede na návštěvu, zavolá nebo alespoň pošle ten posranej pohled, ale on ne, prostě na mě nejspíš zapomněl tak snadno a tak rychle! Neustále mi opakoval, jak moc mě miluje a teď mi ani není schopnej zavolat, celých pět let o sobě nedal vědět, ten malej sobeckej hajzl, nezaslouží si ani, abych na něj myslel, ale já prostě nemůžu přestat a proč? Protože ho miluji, vždycky jsem miloval a vždycky milovat budu, ale jen proto, že jsem neměl odvahu to přiznat sám sobě, natož jemu, jsem ho ztratil... Možná, kdybych mu své city vyjádřil dřív, vybral by si tenkrát mě, když se rozhodoval mezi životem se mnou a svým snem. Vlastně on si mě chtěl vybrat, ale hluboko uvnitř chtěl být malíř, být v New Yorku a já to věděl a proto jsem tohle těžké rozhodnutí učinil za něj, proto jsem ho musel nechat jít. Alespoň jednou v životě jsem upřednostnil cizí sny a potřeby před svými a mě nezbývá nic jiného než věřit... Věřit, že jednoho dne budeme zase spolu!
Justin's POV
V New Yorku jsem už pátým rokem. Můj sen se stal skutečností - jsem malíř, známý malíř! Moje obrazy se prodávají ve velkém, píší o mně noviny, mám mnoho výstav a peněz také není zrovna málo. Dalo by se říct, že mám vše, po čem jsem kdy toužil, vlastně skoro vše - nemám u sebe Briana! Jediného muže, kterého jsem kdy miloval a který miloval mě! Chybí mi neuvěřitelným způsobem, neuplyne den, kdy bych v ruce nedržel telefon s jeho naťukaným číslem, kdy už stačí jen jeden jediný krok - zmáčknout zelené tlačítko! A já bych tak konečně zase měl po tak dlouhé době možnost slyšet ten jeho sametový hlas, který mi vždy vykouzlil úsměv na tváři a zahřál mě u srdce, jen jeden krok, ale to je přesně to, co nemohu udělat, vím, že jakmile bych ho zaslechl, všechno, co jsem si vybudoval, vše, čeho jsem doposud dosáhl, bych nechal tady v New Yorku a okamžitě bych se vydal za ním, už by mi nic nestálo v cestě, ale to je to, co Brian nechce, on nechce, abych zahodil svůj sen, svou kariéru, jen kvůli němu, chce, abych byl šťastný a to pro to ho tolik miluju, pro to, jaký je, pro jeho velké srdce! Nevím sice, zda ho ještě někdy uvidím, ale nikdy v to nepřestanu doufat!
Je to již pět let... Pět dlouhých let, co jsem naposledy viděl Justina, muže mého života! Tedy, pokud nepočítám fotografie u článků v novinách o úspěšném malíři. Vždy, když na nějaký takový článek narazím, musím si ho vystřihnout a dávám ho do šuplíku k ostatním hned vedle našich svatebních prstenů, které jsem pořád nedokázal vrátit, alespoň takhle mám pocit, že jsem s ním!
V hlavě si pořád přehrávám naši poslední strávenou chvíli, naše poslední milování, poslední pohled do jeho krásných modrých očí, poslední doteky... To vše mi vhání slzy do očí a zároveň vytváří úsměv na tváři!
Ano já Brian Kinney, chlap, který šuká vše, co se hýbe, který nehraje na vztahy a opovrhuje vším, co se třeba jen nepatrně blíží k heterosexuálům, ano zrovna já mluvím jako Stepfordská buzna! Ten kluk dokázal zkrátka nemožné - změnil mě, otevřel mi oči a dokázal mi, že mám pod tím vším milující srdce! A proto mě jeho odjezd tak moc poznamenal, proto mě každá myšlenka na něj tak kurevsky bolí!
Stále doufám, že jednoho dne přijede na návštěvu, zavolá nebo alespoň pošle ten posranej pohled, ale on ne, prostě na mě nejspíš zapomněl tak snadno a tak rychle! Neustále mi opakoval, jak moc mě miluje a teď mi ani není schopnej zavolat, celých pět let o sobě nedal vědět, ten malej sobeckej hajzl, nezaslouží si ani, abych na něj myslel, ale já prostě nemůžu přestat a proč? Protože ho miluji, vždycky jsem miloval a vždycky milovat budu, ale jen proto, že jsem neměl odvahu to přiznat sám sobě, natož jemu, jsem ho ztratil... Možná, kdybych mu své city vyjádřil dřív, vybral by si tenkrát mě, když se rozhodoval mezi životem se mnou a svým snem. Vlastně on si mě chtěl vybrat, ale hluboko uvnitř chtěl být malíř, být v New Yorku a já to věděl a proto jsem tohle těžké rozhodnutí učinil za něj, proto jsem ho musel nechat jít. Alespoň jednou v životě jsem upřednostnil cizí sny a potřeby před svými a mě nezbývá nic jiného než věřit... Věřit, že jednoho dne budeme zase spolu!
Justin's POV
V New Yorku jsem už pátým rokem. Můj sen se stal skutečností - jsem malíř, známý malíř! Moje obrazy se prodávají ve velkém, píší o mně noviny, mám mnoho výstav a peněz také není zrovna málo. Dalo by se říct, že mám vše, po čem jsem kdy toužil, vlastně skoro vše - nemám u sebe Briana! Jediného muže, kterého jsem kdy miloval a který miloval mě! Chybí mi neuvěřitelným způsobem, neuplyne den, kdy bych v ruce nedržel telefon s jeho naťukaným číslem, kdy už stačí jen jeden jediný krok - zmáčknout zelené tlačítko! A já bych tak konečně zase měl po tak dlouhé době možnost slyšet ten jeho sametový hlas, který mi vždy vykouzlil úsměv na tváři a zahřál mě u srdce, jen jeden krok, ale to je přesně to, co nemohu udělat, vím, že jakmile bych ho zaslechl, všechno, co jsem si vybudoval, vše, čeho jsem doposud dosáhl, bych nechal tady v New Yorku a okamžitě bych se vydal za ním, už by mi nic nestálo v cestě, ale to je to, co Brian nechce, on nechce, abych zahodil svůj sen, svou kariéru, jen kvůli němu, chce, abych byl šťastný a to pro to ho tolik miluju, pro to, jaký je, pro jeho velké srdce! Nevím sice, zda ho ještě někdy uvidím, ale nikdy v to nepřestanu doufat!
No comments:
Post a Comment