Brian dneska v Babylonu nezůstal dlouho. Nebyl vůbec v náladě a dokonce ignoroval všechny ty pohledy mužů, kteří doufali, že je ošuká. Jen jeden měl to potěšení ho alespoň vykouřit, ale to bylo všechno. A ani to nebylo dobré. A tak odešel z Babylonu a zamířil domů. Rozhodně litoval, že si předtím nevzal auto v domnění, že chůze pro něj bude dobrá. Byla to totální kravina. Nebylo to dobrý. Bylo to strašný. Protože jediné, co teď mohl dělat, bylo myslet. Myslet na něj. Každý den bez něho byl pro Briana peklo, ale dnešek byl podělaný očistec. A bylo to i celkem ironické. Protože Justin měl dneska narozeniny a Brian nenáviděl, že je nemůže strávit s ním. I přes to, že vždy říkal, že narozeniny nestojí za oslavování. Ale představa, že je Justin o jeden rok starší, hezčí, víc sexy a on ho nemůže ani obejmout nebo políbit... ho zabíjela.
Cestou domů najednou změnil směr, i přes to, že věděl, že je to nejspíš hodně špatný nápad, ale právě teď ještě nechtěl být doma... a tak skončil v jídelně. Pravděpodobně hledajíc nějakou smysluplnou konverzaci.
"Ahoj, zlato," Debbie se na něj usmála.
"Jsi na mě milá, to je divný."
"To má znamenat co?"
"Že obvykle, když jsi na mě milá, znamená to, že mě lituješ... tak to nedělej."
"Nelituju tě."
"Dobře. A teď mi může nalít kafe."
"Hned to bude."
"Díky."
"Takže... volal jsi mu?"
"Jesus Christ. A je to tady."
"Přiznej si to, nebyl bys tady, kdybys o něm nechtěl mluvit."
"Možná jsem tady kvůli kafi."
"Vždy říkáš, že chutná hnusně."
Brian se musel zasmát. Byla to pravda. Nejen to o kafi, ale i o Justinovi. Chtěl o něm mluvit, jen to nechtěl přiznat. Bohužel pro něj, Debbie ho zná až moc dobře.
"Tak co, volal jsi mu?"
"A proč bych to dělal?"
"Má narozeniny!"
"A?"
"Ty mě zabiješ."
"Promiň."
"Mohl bys zatraceně alespoň na vteřinu přestat předstírat, že se nezajímáš. Protože oba víme, že jo. Kolik je hodin? Dvě ráno... jsem si celkem jistá, že to je tvůj čas na to být v zadní místnosti a někoho šukat, místo toho jsi tady..."
"Nějak nechápu, co se mi snažíš říct."
"Že jsi na tom mizerně."
"Skvělý, díky," Brian si odfrkl.
"Prostě mu zavolej, Briane. Čeká na to."
"Ví, že nedělám narozeniny."
"Jo, ale taky ví, že ho miluješ."
Brian zavřel oči a jemně vzdychl. Ano, miluje ho a oba to ví... ale ani spolu nemůžou být, tak co na tom teď záleží. Slyšet jeho hlas přes telefon by to všechno jenom zhoršilo. A na to není připravený.
"Celé týdny mi nezavolal, proč bych měl já?"
"Pane bože. A ty jsi mu v poslední týdnech zavolal nebo to budeš celé házet jenom na něj? A jsem si celkem jistá, že to, že má narozeniny, je zatraceně dobrý důvod, abys spolkl svoje ego."
Brian otevřel pusu, aby něco řekl, ale znovu ji zavřel, když si uvědomil, že není co říct. Debbie měla pravdu. Jako vždy.
"Já prostě nevím, co mu říct," Brian si frustrovaně povzdychl.
"Všechno nejlepší, by byl dobrý začátek."
"Je v podělaném New Yorku a já ani nevím, kdy ho zase uvidím."
"Tak se ho zeptej. Nebo sedni do letadla a vydej se za ním. Není to tak zatraceně těžké, Briane. Jen musíš přestat sabotovat svoje vlastní štěstí."
Brian vydechl a nenáviděl cítit se takhle. Nechal ho jít do New Yorku a věděl, jak těžké to bude, věděl, že je tu dost velká šance, že je to zničí. Ale zvolil to, co bylo nejlepší pro Justina, protože stejně tak věděl, že kdyby mu řekl, aby zůstal, tak jak v hloubi duše chtěl, stejně by ho nakonec ztratil. Takhle měli alespoň šanci. Justin bude následovat svůj sen, ale pořád budou spolu... pokud spolu znamená občas si zavolat a vidět se jednou za pár měsíců, týdnů, pokud mají štěstí.
Ale to pro Briana nebylo dost. A tak se odtáhl v domnění, že to tak bude jednodušší. Zdálo se, že Justinovi to taky nevadilo, nejspíš si uvědomil, že byli blázni, když si mysleli, že by to mohlo opravdu fungovat. A tak spolu posledních pět týdnů nemluvili. A neviděli se ještě déle. Bylo to peklo, ale bylo to lepší, než se držet falešné naděje.
Ale dneska nemohl prostě předstírat, že tohle bylo v pořádku. Protože nebylo. Měl být s ním. Nebo mu alespoň zavolat. Jenže byl až moc vyděšený na to, aby zvedl telefon a slyšel jeho hlas.
"Není to ani tak lehké," Brian vzdychl.
"Možná... ale myslím, že jste spolu toho zažili dost, abyste se teď vzdali, protože věci nejsou jednoduché."
"Proč vždycky víš, co říct? Je to otravné."
"Protože jsem tak dobrá," usmála se na něj a pohladila ho po tváři. "Prostě mu zavolej. Potřebuješ ho."
Brian se kousl do rtu, pociťujíc všechny ty emoce najednou. "Zavolám mu hned ráno."
"Briane..."
"Jak jsi řekla, jsou dvě hodiny ráno, pravděpodobně spí."
"My oba víme, že nebude spát, dokud mu nezavoláš."
Jo, Brian to věděl moc dobře, ale prostě potřeboval ještě trochu času.
Po chvíli se rozhodl, že je konečně čas jít domů a čelit svým myšlenkám sám, ačkoliv ho to děsilo k smrti.
Ale v momentě, co stál u jeho kovových dveří, zvláštní pocit mu přeběhl po zádech... něco bylo špatně, jinak... rozhodně zamkl dveře, když odtud odcházel. Byl si tím jistý. Ale přes to zamknuto nebylo.
A existovalo pro to jenom jediné vysvětlení, ale Brian tomu nechtěl věřit. Protože to tak prostě být nemohlo. A tak otevřel dveře, přesvědčený, že tam nic nenajde a v momentě, co ho tma uhodila do tváře, věděl, že si s ním jenom hraje jeho hlava.
Zbožné přání, pomyslel si Brian a cítil se opravdu na dně.
Následně si sundal boty a vydal se do lednice pro láhev vody. Loft byl tak tichý. Nenáviděl to. Pořád si na to nemohl zvyknout. Skoro jakoby loft byl najednou moc velký pouze pro jednoho. Bože, opravdu mu chyběl.
Uvědomujíc si, že tohle nikam nevede, se rozhodl, že je na čase jít spát, aby na něj mohl přestat alespoň na pár hodin myslet. A tak se vydal do ložnice, zvažujíc, zda by si neměl dát nejdřív sprchu. Ale v momentě, co stál u schodů do ložnice, byl naprosto zaskočen a nevěřil tomu, co viděl. Byl si zcela jistý, že má halucinace. Ale i přes to byl přesvědčený, že se dívá na tu nejkrásnější věc na celém světě.
Jen tam tak stál a zíral na postel. Zíral na něj. Nemohl tam být, nebylo to možné. A přes to se zdál být tak skutečný. A tak Brian udělal pár kroků blíž k posteli a čekal, že se rozplyne... ale nic se nestalo, pořád tam ležel, spal, dokonce i trochu chrápal, což Briana rozesmávalo, ale ne moc nahlas, protože ho nechtěl vzbudit. No, chtěl ho vzbudit, aby ho mohl tvrdě políbit. Ale rozhodl se ho nechat spát. Jenom se na něj chtěl dívat a snažit se pochopit, že tu opravdu je.
Následně se Brian svlékl a opatrně si lehl vedle něj. Nemohl uvěřit tomu, jak je krásný. A byl tak zatraceně vyděšený se ho byť jen dotknout v domnění, že by se díky tomu mohl vypařit.
Ale opravdu tam byl.
Justin tam byl.
A Brian nemohl být šťastnější.
----
Když se Brian ráno probudil, čelil dveřím koupelny, takže nemohl vidět druhou stranu postele a nějak se nemohl přimět k tomu, aby se otočil. Byl přesvědčený o tom, že to, co se v noci stalo, byl jenom ten nejživější sen, co kdy měl.
Ale pak ucítil, jak se horký dech dotýká holé kůže na jeho krku, což mu způsobilo husinu. Takže se mu to nezdálo...
Brian se zhluboka nadechl a rozhodl se otočit a najednou se díval do těch velkých modrých očí a na ten nejkrásnější úsměv, který rozbušil jeho srdce.
"Ahoj," Justin se usmál ještě víc. "Bál jsem se, že prospíš celý den."
"Jsi opravdu tady? Teda... co tady děláš?"
"Co myslíš?" Justin se zaculil.
"Proč jsi mi neřekl, že přijedeš?"
"Protože jsem to do poslední chvíle nevěděl... a pak jsem tě prostě chtěl překvapit."
"Kdy jsi dorazil?"
"Kolem půlnoci. Proč jsi mě nevzbudil, když jsi přišel domů?"
"Chrápal jsi, tak jsem usoudil, že jsi unavený."
"Ne, nechrápal!"
"Ano, chrápal. Ale bylo to docela roztomilé."
"Roztomilé, huh?"
"Sklapni," Brian si skousl ret, aby se neusmál. "Jsi opravdu plný překvapení."
"No, mám dneska narozeniny a vím, že je neslavíš... ale prostě jsem je chtěl strávit s tím nejdůležitějším člověkem na světě."
"A to je kdo?" zeptal se Brian s úsměvem.
Justin se usmál a přisunul se blíž k Brianovi, svoje rty přiložil k jeho uchu a zašeptal, "Ty." Následně se trochu odtáhl a zadíval se do jeho očí: "Opravdu jsi mi zatraceně chyběl, Briane."
"Nezavolal jsi mi... celé týdny," řekl Brian a na chvíli se podíval jinam.
"Vy jste mi taky nezavolal, pane Kinney. Usoudil jsem, že potřebuješ prostor..."
Brian se na něj chvíli díval a nevěděl, co říct. Následně se natáhl a jedním pohybem si Justina přitáhl k sobě, prsty mu zajel do vlasů. A následně řekl, "Nechci prostor. Chci tebe. Takže mi nedávej prostor. Nikdy."
Justin se nemohl ubránit úsměvu, "Slibuju." S tím přiložil své rty k těm Brianovým a políbil ho, tvrdě a hladově.
Po polibku Brian jemně vzdychl a přitiskl svoje čelo k tomu Justinovu a zašeptal: "Taky jsi mi zatraceně chyběl, Sunshine."
Justin se kousl do rtu a široce se usmíval, "Ukaž mi, jak moc. Ačkoliv myslím, že už to cítím," zasmál se, jak cítil, že Brian tvrdne.
"Nemůžu si pomoct... prostě na mě máš takovou moc," Brian se ušklíbl. "Ale jsem si celkem jistý, že nejsem jediný, kdo je tvrdý. Nebo se pletu?"
"Rozhodně se nepleteš. Takže co s tím uděláme?"
"To jediné, co můžeme," Brian se usmál s jazykem ve tváři.
A Justin se zasmál, čekajíc. Ale Brian si dal na čas a chvíli se na něj jenom díval, přemýšlejíc, jak to, že má takové štěstí. Pak se přisunul blíž k němu a dal mu své rty na ty jeho. Nikam nespěchal, líbal ho pomalu, něžně, skoro jeho rty opečovával. Chtěl si tenhle moment užít, jak nejvíc mohl.
Ale po chvíli už nemohl víc čekat a jazykem pronikl do Justinovi pusy a začal ho líbat hluboce a vášnivě. Justin se do něj opřel a radostně vzdychal mezi polibky.
Následně vzal Brian Justinův penis do ruky a jemně ho hladil, způsobujíc, že ještě víc ztvrdl. Justin udělal to samé s Brianovým ptákem a jak se navzájem hladili a líbali, začali dýchat rychleji.
Po chvíli ho Brian přetočil na záda a začal líbat a lízat jeho hruď a jeho tvrdé bradavky, zatímco Justin hlasitě sténal. Následně začal Brian jazykem klesat níž přes jeho břicho až k jeho erekci. A v momentě, co ho vzal do pusy, se Justin prohnul v zádech, díky čemuž ho Brian vzal hluboko do krku.
"Fuck, Briane," Justin hlasitě zalapal po dechu a začal pomalu pohybovat boky nahoru a dolu.
Brian začal jazykem přejíždět po jeho velké žíle a vsál jeho koule do pusy, zatímco ho třel a vytvářel v Justinovi ten nejkrásnější pocit, co kdy cítil. A v momentě, co začal sát špičku, z Justina začal vytékat preejakulát. Brian ho ihned ochutnal a poslušně to slízal.
A jakmile Justin cítil, že je kousek od toho se udělat, zastavil ho, "Počkej. Chci, abys mě ošukal. Teď," zasténal.
Brian se usmál a vyšplhal po jeho těle, aby ho tvrdě políbil a dal mu ochutnat jeho samotného. "Chceš, abych tě ošukal?" zeptal se a díval se do jeho chtivých očí.
"Ano," Justin zašeptal těžce. "Chci tě uvnitř sebe."
Brian ho ještě jednou políbil a překulil ho na bok, ze stolku si vzal kondom a navlékl si ho. Následně použil trochu lubrikantu, aby Justina připravil. Poté jemně přitiskl špičku svého ptáka na Justinův vstup a začal do něj pronikat, pomalu a opatrně. A v momentě, co v něm byl nadoraz až po koule, začal se pohybovat. Nejdřív to bylo něžné, ale následně začal Brian přirážet tvrději a hlouběji, narážejíc do Justinovi prostaty, zatímco oba vzdychali a sténali.
V momentě, co Brian cítil, že se má udělat, vzal do ruky Justinův penis a rychle ho začal třít. A o pár momentů a přírazů později se společně udělali, snažíc se chytit svůj dech.
----
"To bylo žhavé," zasmál se Brian, stále se snažíc uklidnit svoje dýchání.
"Yeah," Justin se usmál a hladil Brianovu zpocenou hruď, "Zdá se to už tak dlouho od posledně," řekl se svýma smutnýma očima.
"Hej, nemysli na to," Brian se k němu přisunul blíž. "Teď jsi tady a na tom jediném záleží," svými prsty prohrábl Justinovi vlasy. "Ačkoliv se musím zeptat, i když nechci znát odpovědět, ale... kdy se musíš vrátit zpátky?"
Justin si povzdychl a podíval se dolu, než odpověděl, "Zítra ráno."
"Sakra..." zašeptal Brian. "Doufal jsem, že budeme mít víc času."
"Já vím. Ale prostě mám hrozně moc práce a tak málo času... příští měsíc mám výstavu ve velké galerii a..."
"Nemusíš mi to vysvětlovat. Víš, jak zatraceně pyšný na tebe jsem?"
"Samozřejmě, že vím," Justin se šťastně usmál. "A v New Yorku to miluju... ale nesnáším, že s tebou nemůžu trávit víc času. Vážně jsem si myslel, že to bude jednodušší."
"Já taky. Ale někdo pro nás speciální mi řekl, že jsme toho spolu zažili dost, abychom to teď vzdali, jen proto, že věci nejsou jednoduché."
Justin nadzdvihl obočí, "Debbie?"
"Neříkej jí, že ji poslouchám, dobře?"
"Dobře," Justin se zasmál. "Ale má pravdu a nechci vzdát."
Brian ho palcem pohladil po tváři. "Taky se nechci vzdát," a s tím ho něžně políbil. "Jen jsem si myslel, že... už mě máš třeba po krk."
"Co? Nikdy bych tě nemohl mít po krk. Miluju tě, Briane."
Brian se usmál, ale nějak se nemohl přimět k tomu to říct zpátky, stále to pro něj nebyla ta nejjednodušší věc na světě. A Justin to chápal, neočekával, že to bude říkat neustále, ani to nepotřeboval, protože věděl, že ho Brian miluje a to bylo vše, na čem záleželo.
A stejně tak ten polibek, co mu Brian následně dal, mluvil za vše. Brianovy činy vždy mluvily hlasitěji.
"Dobře," Brian se usmál. "Hádám, že to s tebou budu muset nějak vydržet."
"Rozhodně," Justin se kousl do rtu.
"Jsem rád, že jsme si to ujasnili. A teď vylez z postele a oblíkni se."
"Co?" zeptal se Justin zmateně.
"Jdeme ven."
"Co? Teď?"
"Ano - teď! Máš narozeniny, takže budeme slavit."
"Opravdu?"
"Ano."
"Briane... nemusíš to pro mě dělat."
"Já chci."
"Briane..."
"Vylez... z... té... postele. Nebo ti naplácám."
"Hmm, možná bych z té postele neměl vylézt."
"Pitomče. Nejdřív oslava, pak šukání."
"Jsi blázen," Justin se zasmál.
"Nejsi první, kdo to o mě říká," usmál se hravě. "A teď si pospěš. Máme před sebou dlouhý den."
"Dobře, tak teď mě trochu děsíš..."
Brian se jen pousmál, ale nic neřekl, znervózňujíc Justina ještě víc.
----
Procházeli se městem, smáli se, dokonce i trochu tančili, zatímco se neustále osahávali a líbali. Nemohl ze sebe sundat ruce ani oči, užívajíc si každý společný moment.
"Ten film byl skvělý," Justin se usmál a políbil ho.
"Jo, nebyl špatný. Ačkoliv jsem doufal, že vybereš něco jiného... něco míň..."
"Romantického?" Justin zvedl obočí.
"Víš, že nedělám romantiku."
"Děláš romantiku, jenom to nevíš. Podívej, co jsi pro mě dneska udělal..."
"Jenom jsem tě vzal do kina a koupil ti dort."
"Udělal jsi pro mě dnešek speciální, Briane," Justin mu dal ruce kolem krku.
"No, snažil jsem se..."
"A odvedl jsi skvělou práci. Děkuju."
"Nemáš za co," Brian se usmál a kousl se do rtu.
Následně pokračovali v chůzi a drželi se za ruce, neustále se na sebe usmívajíc. Jak by řekla Debbie byli jak novomanželé.
Najednou se Brian zastavil na místě a řekl, "Počkej tady."
"Co? Kam jdeš?"
"Jenom počkej..." s tím Brian zmizel za rohem.
Justin tam jen zmateně stál a přemýšlel, kam mohl jít, když ho konečně uviděl, jak se vrací zpátky se zvláštním úsměvem.
"Už jsem se bál, že ses na mě vykašlal," Justin se zasmál.
"A vzdát se toho těsného zadku?" zavtipkoval Brian.
"Ne tak těsný, jako býval... díky někomu."
"No, co můžu říct," Brian se samolibě usmál.
Justin se začal smát, ale pak si něčeho všiml, "Co to tam schováváš?" zeptal se, když viděl, že má Brian ruku za zády.
"No, myslel jsem, že si dneska zasloužíš něco speciálního, tak jsem koupil tohle," s tím mu ukázal, co schovával.
"Briane..." vydechl Justin, zatímco se díval na tu nejkrásnější rudou růži v Brianově ruce.
Následně šel blíž k němu a tu růži si od něj vzal.
"Doufám, že se ti líbí."
"Je nádherná, Briane."
"Je to jenom růže... měl jsem ti koupit něco lepšího..."
Justin se na něj podíval s úsměvem a následně ho objal, "Tohle je to nejlepší, co jsi mi mohl dát. Je to..."
"Směšně romantické?"
"Jo," s tím ho Justin políbil, ujišťujíc se, že Brian věděl, jak moc to pro něj znamená.
"Je tu ještě něco, co bys chtěl?" zeptal se Brian.
"Jedna věc tu je."
"Co?"
"Chci si s tebou zatancovat."
"Chceš jít do Babylonu?"
"Ne. Vezmi mě domů a zatancuj si se mnou."
----
Dorazili domů a jak se za nimi zavřely kovové dveře, Brian na ně Justina přitlačil a políbil ho, zatímco mu sundal bundu.
"Takže chceš tančit?" zeptal se těžkým hlasem.
"Yeah," Justin zašeptal.
Brian se usmál a sundal bundu i sobě, následně ho znovu políbil. Potom se vydal zapnout hudbu. Jakmile začala hrát, otočil se zpátky k Justinovi a natáhl ruku, říkajíc, "Slibuju, že na tenhle nezapomeneš."
Justin se zasmál a šel k němu, chytajíc ho za ruku. Tančili pomalu, dívali se hluboko do očí a líbali se.
"Jsem opravdu rád, že jsi tady," zašeptal mu Brian do ucha.
"Já taky. Byly to ty nejlepší narozeniny, co jsem kdy měl."
"Doufám, že nebudu muset čekat na ty další, abych tě zase viděl."
"Rozhodně ne. Najdeme čas. Nehodlám čekat zase měsíce, abychom se viděli."
"Dobře. Protože to nenávidím."
"Možná bys mohl dorazit na víkend... řekněme za tři týdny?"
"Jsi si jistý, že na mě budeš mít čas?"
"Udělám si ho. Tou dobou bych měl mít už většinu obrazů hotových."
"Okay. V tom případě dorazím."
"Slibuješ?"
"Slibuju."
"Dobře."
Justin ho políbil na krk, zatímco pokračovali v tanci a drželi se opravdu pevně. Dokonce i když hudba skončila, jen tam stáli v objetí a nechtěli se pustit.
"Nechci zítřek," povzdychl si Justin.
"Nemysli na to, ještě máme čas."
"Od kdy jsi takový optimista?" zeptal se se smíchem.
"To kdybych sakra věděl," Brain se taktéž zasmál. "Já jenom... nechci, abys myslel na to, jak ode mě zítra odejdeš, když máme ještě... devět hodin..." Brian zkontroloval hodiny. "A 27 minut."
"Tak zařiď, abych na to nemyslel."
Brian si olízl rty a usmál se, následně vzal Justina do ložnice.
----
Když se ráno probudili ani jeden z nich nic neřekl. Jenom tam tak leželi, dívali se na sebe a snažili se skrývat svoje emoce. Nebyli připraveni rozloučit se, i když to bylo jenom na chvíli. Ale čas ubýval a oba to věděli.
"Opravdu nesnáším, že to musím říct, ale..." začal Justin.
"Já vím," povzdychl si Brian. "Je čas."
Justin přikývl a přisunul se blíž k němu, aby ho políbil. "Uvidíme se za tři týdny, že jo?"
Brian moc dobře věděl, že se spoustu věcí může podělat a že je tu možnost, že se za tři týdny neuvidí, ale chtěl tomu věřit.
"Jasně," odpověděl a pohladil ho po vlasech.
Následně si šli dát společnou sprchu, která skončila jejich orgasmy po tom, co ho Brian ošukal přitisknutého na stěnu sprcháče.
Když se konečně dostali na letiště, dělali vše pro to, aby se nenechali pohltit svými emocemi, protože nechtěli, aby to byla typická scéna z filmu plná slz... obzvlášť, když se brzo uvidí.
"A ať ti moc nechybím, dobře?" Justin se zasmál.
"Neboj se. Myslím, že přežiju," usmál se Brian.
"Já vím," Justin se natáhl, aby ho naposledy políbil - pro teď. "Miluju tě."
Ať už to chtěl Brian říct zpátky sebevíc, jeho hrdlo jakoby se stáhlo a on nebyl schopný ze sebe ta slova dostat. Ale pak se Justin otočil k odchodu a on najednou už nedokázal být ticho...
"Taky tě miluju, Justine."
A Justin se na něj podíval zpátky s obřím úsměvem na rtech. "Vím, že ano. Za tři týdny, dobře?"
"Dobře," odpověděl s úsměvem. A následně sledoval, jak Justin mizí v davu. "Už teď mi chybíš," zašeptal si pro sebe a vydal se domů.
Konec
😭😍
ReplyDelete