Brian's POV
Brian sledoval jeden ze svých starých oblíbených filmů s Jamesem Deanem, když se loftem rozeznělo hlasité zaklepání na jeho kovové dveře. Zvažoval, zda otevřít nebo raději předstírat, že tam není, nebyl totiž zrovna v nejlepší náladě na návštěvu, jenže v tom se ozvalo neodbytné, "Vím, že tam jsi! Viděl jsem, že svítíš."
"Kriste," povzdychl si Brian a vydal se neochotně otevřít. Výraz v obličeji měl otrávený stejně, jako vždy, když na druhé straně dveří objevil jeho. "Co tady chceš?"
"Nebyl jsi u Woody's."
"A?" Brian nechápavě nadzdvihl obočí.
"Jdu se ujistit, že jsi v pohodě."
"Jak starostlivé," pronesl svým klasicky ironicko-pobaveně-otráveným tónem. "Jsem naprosto v pohodě. Tak už zase můžeš jít," s tím se Brian chystal zavřít dveře, jenže v polovině cesty je Justin zastavil svou nohou. "Co ještě?" štěkl Brian.
"Můžu dovnitř?"
Brian byl připravený odseknout, aby si našel jiné místo a jiného člověka na otravování, když v tom to uviděl. Jeho ret - lehce oteklý a s trochou zaschlé krve, která pokrývala otevřenou ranku. A ty jeho oči. Smutné a štěněčí.
"Co se stalo?"
"Huh?"
"Tvůj ret."
"Tohle? To nic není," Justin se pousmál, předstírajíc, že o nic nejde. "Tak můžu?"
Brian na něj nechtěl tlačit, sám si mohl domyslet, co se asi tak mohlo stát a věděl, že Justin o tom nechce mluvit, tak ho nechal být. Ale... nechtěl, aby si Justin zvykal na to, že se při potížích vždy poběží schovat k němu. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Čím víc k němu přilne a bude ho považovat za svůj bezpečný přístav, tím horší to pro něj nakonec bude, až se Brianovi podaří ho konečně odehnat... ačkoliv má Brian pocit, že čím víc se o to pokouší, tím víc se za ním Justin vrací. Naivní hloupé děcko.
Jenže může mu teď snad zavřít před nosem?
Ani Brian Kinney není takhle bezcitný.
"Jenom dneska. A na gauči," zdůraznil Brian.
Justin přikývl s tím svým širokým úsměvem, snažíc se působit, že tohle celé není o tom, že nechce spát doma... ale o tom, že vyhrál loterii, protože ho Brian vzal dovnitř.
"Zase James Dean?" uchechtl se Justin. "Měl bys zkusit něco novějšího."
"Nevím, že bych se tě ptal na názor."
"Promiň," kňourl Justin, skoro jakoby se opravdu cítil provinile.
Ale Brian věděl, že to, co teď musí cítit, má k provinění hodně daleko. Sotva se držel pohromadě, ale držel se zuby nehty. V tomhle si byli podobní. Ať ho to bolelo sebevíc, nechtěl to dávat najevo. Zvlášť před Brianem ne.
"Máš hlad?"
Než stihl Justin vůbec odpovědět, jeho žaludek byl rychlejší. "Asi jo..."
"Mám tu zbytek pizzy. Nebo ti můžu objednat. Jak chceš."
"Pizza je v pohodě," Justin se usmál.
"Tak si sedni."
Justin neotálel a utíkal se usadit na gauč. Brian nenáviděl, když na něm Justin jedl, vždycky po něm zůstalo milion drobků, které pak Briana různě tlačily a škrábaly. Ale on najednou neměl to srdce říct mu, že myslel ke stolu. A tak ho nechal, i když věděl, že toho bude později litovat.
"Tady máš," Brian mu podal talířek se dvěma kousky pizzy.
"Díky," odpověděl Justin rozzářeně.
Brian to nechápal, tu jeho sílu nasadit úsměv, i navzdory tomu, že očividně nezažil nejlepší večer svého života. Ale zároveň to na něm i tak nějak obdivoval.
Následně se usadil vedle něj a zase spustil přehrávání jeho filmu. Ani jeden z nich nemluvil, jen vedle sebe v tichosti seděli. Teda skoro v tichosti...
"Mohl bys přestat mlaskat? Snažím se dívat."
Justin hlasitě polkl a snažil se ovládat své žvýkání, co to šlo. Brian by se skoro smál, kdyby ho ten kluk nevytáčel.
Když Justin konečně dojedl, talířek odložil na stůl a to Briana iritovalo. Nesnášel špinavé nádobí poházené po bytě, kort na jeho italském konferenčním stolku. Ale i když ho chtěl poslat, aby si ho šel umýt, prostě nemohl. Ne dneska.
A tak raději svou pozornost upnul na Jamese Deana. Ale z nějakého důvodu si ji ten blonďatý pitomec dokázal krást víc pro sebe. Ať dělal, co dělal, Brian ho koutkem oka musel pořád sledovat.
Byl jenom 17 letý kluk s kupou problémů a naivním romantickým srdcem. Jinými slovy ani trochu Brianův typ. Ale i tak si ho odvedl domů a ošukal ho. Několikrát. A teď ho tu má na gauči, sedícího jako hromádku neštěstí a nemůže se na něj přestat dívat. Co víc, něco v něm ho chce prostě obejmout pevně v náruči a držet, aby se cítil bezpečně.
Sakra, co to se mnou děláš kluku?
Dokonce si nemohl pomoct, ale byl zvyklý, že Justin tu svojí pusu nikdy nezavře, ale teď se zdálo, že by nemluvil ani kdyby ho mučili... a jeho to z nějakého důvodu štvalo. Sakra, všechno ho na něm štvalo. Byl otravnej, vlezlej dokonce. Neuměl si po sobě uklízet. A neznal slovo ne. Byl jedním slovem puberťák. A Brian by se s ním neměl zahazovat. Neměl by ho tu nechávat.
A přes to se musí nenápadně usmívat nad tím, jak roztomile vypadá.
Fuck this.
"Dojdu si dát sprchu," pronesl Brian a ihned se zvedl. Potřeboval se od něj na chvíli dostat pryč.
"Půjdu s tebou," ozval se hned horečně Justin.
"Ne," zarazil ho Brian rázně.
A i když viděl, že se to Justina dotklo, nehodlal svou odpověď změnit. A Justin se ho musel naučit respektovat. I když šlo jen o blbou sprchu.
Zvláštní však bylo, že když tam stál pod proudem té vody, pořád tak nějak očekával, že se ta jeho blonďatá hlava objeví.
Ani si nepamatoval, kdy ho něco takhle moc frustrovalo jako právě on.
Když vyšel ze sprchy, nenamáhal se ani osoušet, dal si jen ručník kolem pasu a kapky vody nechával volně stékat po své kůži. Jakmile scházel schůdky z ložnice, mohl zaslechnout Justinův hlas...
"Ne, mami, nepřijdu domů... nechci tam s ním být... praštil mě! Já vím... mami, prosím tě... ano, jsem si jistý... dobře, slibuju... jmenuje se Brian, mami, a ano jsem u něj... říkal jsem ti, že ho miluju víc než cokoliv..."
V ten okamžik Brian věděl, že už slyšel dost. Ta slova z jeho úst nevyšla poprvé, ale Brian si byl jistý, že je to jen pobláznění, které nakonec pomine, ačkoliv už trvalo déle, než jemu bylo příjemné. Nechtěl si ani připustit tu možnost, že by Justin svá slova mohl myslet vážně. Přeci jen byl ještě kluk, který ani nemohl vědět, co vlastně cítí. A navíc, Brian byl přesvědčený, že nikdo ho nemůže takhle milovat. A ani o to nestál.
Proto si odkašlal, aby Justina upozornil na svou přítomnost.
"Promiň, mami, musím už jít. Zítra zavolám."
Následně se jeho blonďatá hlavinka otočila čelem k němu a na rty opět úspěšně nasadil svůj obří úsměv, kterým se snažil maskovat svou momentální bolest.
"Hey. Jsi mokrý," zasmál se Justin.
"Jo no. Byl jsem příliš líný se osušit."
"Hmm," na to Justin udělal krok blíž k němu. "S tím ti mohu pomoct," a následně rukou sjel k lemu jeho ručníku.
Bylo jedno, jak moc chtěl Brian dostat Justina pryč ze svého života, z nějakého důvodu mu nebyl schopný odolávat a to nejen co se sexu týče. A právě teď by neudělal nic radši, než si ten jeho těsný zadek vzal. Jenže nechtěl využít jeho zranitelnosti. Ať už ho to dělalo sebevíc patetickým.
"Díky, ale jsem v pohodě," odpověděl a udělal několik kroků do bezpečné vzdálenosti od něj.
Justin jen několikrát zamrkal, očividně zmatený. Nebyl zvyklý na to, aby ho Brian odmítal... rozhodně ne, když přišlo na sex.
"Dojdu ti pro deku a polštář," řekl Brian a vydal se do ložnice.
Věděl, že čím dřív půjdou spát, tím dřív tohle celé skončí a on bude mít klid... od tohohle všeho.
Když se následně vracel se zmíněnou dekou a polštářem, uviděl Justina, jak sedí na gauči, shrbený a očividně uzavřený ve svém vlastním světě, kde si přehrával, co udělal tak špatného, že ho táta nejspíš nenávidí. Brian to znal moc dobře. Sám si těchto chvil užil dostatek.
Rozdíl mezi nimi byl v tom, že Justin byl očividně statečnější, než kdy byl on sám. Jeho vlastní rodiče ani nevědí, že je gay. Už takhle ho nenávidí, nepotřeboval jim k tomu dávat další důvod. Zvlášť takový, do kterého jim ani nic nebylo.
Justin je v tomhle jiný. Odvážný. Stojí si za svým bez ohledu na špatné následky, které to pro něj má. Což je podle Briana úctyhodné na 17letého.
"Tady," Brian mu podal jeho deku a polštář.
"Díky," Justin se pousmál, ale nebyla v tom už ta předchozí jiskra, kterou se do teď snažil maskovat, co se v něm odehrává.
Brian nebyl zvyklý starat se o to, co druhý cítí, ať to znělo sebevíc arogantně, takový zkrátka byl. Ale z nějakého důvodu to u něj měl jinak, "Jsi v pořádku?"
"Yeah... o nic nejde."
"Tomuhle říkáš nic?" Brian natáhl ruku a jemně prstem přejel po Justinově rtu.
"Není to nic, co bych nezvládl."
Brian se ušklíbl, "Jasně, že ne. Jsi docela statečný."
"Ne tak statečný, jak bych chtěl být."
Brian mohl cítit tu očividnou bezmoc, kterou právě teď musel zažívat. Tu frustraci z toho, že nevěděl, jak svého vlastního otce přesvědčit, aby ho miloval... takového, jaký je.
"No... půjdu spát. Tak bys měl jít taky."
"Dobře," odpověděl Justin, nenavazujíc s Brianem oční kontakt.
Brian nebyl zvyklý na to cítit to, co právě cítil. Tu potřebu někomu ulevit od jeho bolesti. Ale Justin v něm vyvolával přesně to. A tak, i když věděl, že to, co právě udělá, ho bude později pronásledovat ve spánku, nemohl si pomoct...
"Myslím, že možná bude lepší, když budeš spát v posteli... víš jak, není to dobré na záda," ušklíbl se Brian a cítil se opravdu pateticky.
"Co?" Justin se na něj podíval s očividným zmatením ve tváři.
"Nenuť mě to opakovat a ta nabídka platí jen omezenou dobu, takže..." s tím se Brian otočil čelem k ložnici a vydal se do ní.
Za sebou mohl okamžitě slyšet rychlé kroky Justina, který tu nabídku rozhodně nechtěl promarnit.
Brian hned zalezl do postele a lehl si na záda tak, aby na Justina viděl. Ten jako by ho to pozvání do postele opět probudilo k životu, nasadil zpátky svůj široky úsměv. Následně se začal svlékat. Pomalu. Skoro jako kdyby chtěl pro Briana udělat show. A Brian se díval.
Justin nebyl jeho typickým trickem. Neměl, kdo ví jak svalnatou postavu. Byl malý. A blonďák. Brian si vždy vybíral přesný opak. Ale na Justinovi bylo něco, co ho pro Briana dělalo sexy. Nedokázal z něj spustit oči, i když se snažil předstírat opak.
Proto se pro svůj vlastní klid raději otočil k Justinovi zády, doufajíc, že spánek ho dožene brzy.
"Dobrou," řekl a musel se zamyslet nad tím, jak uboze si připadal.
Nejen, že by měl právě teď čas trávit někde jinde, než v posteli, ale ještě by ho měl trávit vyšukáváním si mozku z hlavy. Místo toho tady leží vedle toho nejtěsnějšího zadku, jaký kdy měl a jediné, k čemu se zmůže je dobrou.
Opravdu začínal přicházet o rozum. A to ho znal jen pár týdnů. Představa, že by v jeho životě měl zůstat dýl, nepřipadala v úvahu. Tohle je poslední věc, kterou pro něj udělá a tím to končí.
Jenže to, co následovalo vzápětí, Briana zcela zaskočilo... no ne zaskočilo, ale právě teď to bylo to poslední, co od něj očekával.
Justin se na něj zezadu natiskl, opravdu těsně, tak, že Brian mohl cítit, stejně jako to už věděl, jak obdařený Justin je.
Hned na to k němu otočil hlavu s otazníkem ve tváři.
"Co to děláš?"
"Co bys řekl?" Justin se uculil a jeho ruka si začala hledat cestu k Brianovu rozkroku.
A v momentě, co jeho péro, které bylo bez pochyby tvrdé, vzal Justin do ruky, Brian slastně zavzdychal. A měl opravdu co dělat, aby tomu pokušení nepodlehl.
"Ne," s tím vzal jeho ruku a dal ji pryč.
"Uhm, co?"
"Říkám ne."
"Od kdy? Šukáš vše, co se hýbe..."
"Od teď."
"Už se ti nelíbím?"
Brian musel protočit oči a skoro by se i zasmál, kdyby v jeho hlase neslyšel opravdové obavy. "Jesus. Nehodlám tě šukat, když jediný tvůj důvod, proč to chceš, spočívá v tom, že nechceš myslet na to, co se ti dneska stalo... ani já se nesnížím tak nízko, abych toho využil..."
Justin chvíli nic neříkal, vlastně by se dalo říct, že ho Brian doslova zbavil slov. A čím déle to ticho trvalo, tím víc Brian začínal zpochybňovat, že něco takového vůbec řekl. Justin si to pravděpodobně v hlavě přeloží jako velké vyznání lásky.
"Táta mě možná praštil, ale to není důvod, proč chci, abys mě ošukal," pronesl Justin následně.
Brian si přál, aby měl dost síly na to jednoduše nereagovat a nechat jeho slova viset ve vzduchu, ale z nějakého důvodu se rozhodl věřit jeho slovům. Proto se následně otočil čelem k němu a chvíli se na něj díval, jako kdyby čekal na nějaké svolení, kterým by ho ujistil, že tohohle nebude litovat.
A když viděl, že ten chtíč v jeho očích je skutečný, rozhodl se ho políbit. Brian si stále nemohl zvyknout na to, jak dobře chutnal. Vlastně si na to zvykat ani nechtěl.
Líbal ho opatrně, někdo by to mohl považovat za něco romantického, tedy v Brianových očích nechutného, ale jen dával pozor na jeho rozbitý ret.
V Justinovi se však probudila nějaká divokost, která jejich polibky začala prohlubovat. Jeho jazyk vklouzl do jeho úst a začal zápasit s tím Brianovým.
Brian ho následně přetočil pod sebe a jeho obličej chytil rukama, chvíli se dívajíc do jeho očí. Jako kdyby v nich hledal odpovědi na svých milion otázek, které ohledně toho, co mezi sebou mají, má.
"Já nemůžu," s tím se Brian svalil vedle něj a jen chvíli civěl do stropu, zatímco Justin vedle něj stále bezhybně ležel. Ani jeden nevěděl, co říct.
No comments:
Post a Comment