Sunday, October 17, 2021

Maybe it's Too Late... // 16 //


BEZ VAROVÁNÍ


(January, 2016 - New York, současnost)

Justin's POV

Justinovi se postavily jemné chloupky na zátylku v momentě, co ucítil, jak se mu horký dech odráží od jeho holé kůže. Vzápětí pocítil pevné sevření kolem svého pasu. A čím víc přicházel k sobě, tím víc si uvědomoval Scottovu přítomnost...

Opravdu opatrně, ve snaze Scotta nevzbudit, se otočil, aby mu viděl do tváře. Vypadal tak klidně, jeho tvář se zdála být skoro bezchybná, oči lemovaly dlouhé řasy a rty byly krásně plné, svádějící k políbení... Justin je opravdu rád líbal.

Byli spolu oficiálně už čtyři měsíce a Justin si dosud užíval každou chvíli, kterou spolu strávili. Dokonce spolu byli i na Vánoce, se Scottem je strávili u Justina a prakticky celý další týden neopustili jeho postel natož byt. Od Debbie a od mámy si samozřejmě vyslechl spoustu připomínek na to, že by rodina měla být o Vánocích spolu - klasicky - ale nakonec od nich dostal i jistou dávku pochopení, když usoudily, že se jednoduše snaží jít po Brianovi dál. To, že dostal příkazem, aby hned první víkend v lednu dorazil a vzal Scotta s sebou, bylo už vedlejší. Hlavní bylo, že si Vánoce mohl užít v klidu a bez toho stresu kolem s člověkem, který pro něj opravdu hodně znamenal.

Všechno se zdálo jít opravdu dobře... možná až moc dobře. Popravdě na tohle nebyl vůbec zvyklý. Vztah s Brianem byl složitý, hodně dlouhou dobu, než se dostali tam, kam si Justin přál. A pokud má počítat vztah s Ethanem... ten byl od začátku založen na Ethanových lžích a Justinově naivitě, takže...

Proto má pocit, že je tohle až moc dobré, aby to bylo pravda. I když možná už to dokázal sám podělat... pořád si v hlavě přehrává ten včerejší Silvestrovský večer. To, jak se spolu vyplížili na střechu a společně sledovali ohňostroj, zatímco popíjeli víno... pak se pomilovali... zdálo se to jako to nejperfektnější rande. Vlastně ne jen zdálo, ono bylo.

Dokud Scott neřekl to, co řekl, a Justin naprosto ztratil slova a na moment možná i duši.

"Sleduješ mě, jak spím?" ozvalo se jemně ze Scottových rtů, zatímco se snažil otevřít svoje rozespalé oči.

"Možná," uculil se Justin.

"Hmmm," Scott si ho přitáhl blíž k sobě, aby ho mohl políbit.

"Počkej, ještě jsem si ani nečistil zuby."

"To mi nevadí, ale pokud tobě jo..."

Justin se pouze pousmál a následně svoje rty přitiskl k těm Scottovým.

"Hádám, že nevadí," vydechl Scott a zasmál se.

Následně se na sebe chvíli jen dívali a hráli si s vlasy toho druhého.

"Scotte," Justin vydechl po chvíli jemně se třesoucím hlasem. "Ohledně toho včerejška..."

Jenže než stihl říct cokoliv dalšího, Scottův prst přistál na Justinově rtech, "Shhh. Nemusíš nic říkat... já to chápu. Prostě až bude správný čas tak... však víš."

Justin si nemohl pomoct, věděl, že by i tak měl něco říct, opravdu cokoliv, ale... Scott mu právě hodil záchranný kruh a on se ho rozhodně hodlal chytit, protože upřímně na tenhle rozhovor nebyl ani trochu připravený.

Možná nikdy nebude.

----


(Pittsburgh)

Justin cítil, jak se mu svírá žaludek, skoro měl pocit, že se každou chvíli pozvrací. Letadlo, ve kterém se Scottem seděl, právě přistávalo na Pittsburghské půdě a on si začínal uvědomovat, že tohle možná nebyl úplně nejlepší nápad.

Jasně, dostal to prakticky příkazem 'první víkend v lednu tě očekáváme... i se Scottem', problesklo mu najednou hlavou Debbiiným přísným hlasem. Takže kdyby nedorazili, ona nebo jeho máma by si pro ně zajisté doletěla. Tudíž ne že by měl zrovna na vybranou.

A upřímně se mu možná i líbila představa toho, že Scotta představí rodině, opravdu ho... má rád a záleží mu na něm, tudíž to dávalo smysl. Navíc i Scott se těšil, takže se to zdálo jako správný krok.

Ale Justin se nemohl zbavit toho pálivého pocitu na hrudi, protože měl za to, že tímhle bodne Brianovi kudlu do zad. Tenhle měsíc to bude rok od jejich rozvodu a on mu doslova bude předhazovat svého nového přítele. A i když už možná nejsou spolu, neznamená to, že mu chce ubližovat... zvlášť něčím takovým, protože jak zná Briana, tohle mu opravdu ublíží...

A to Justin nikdy nechtěl.

Takže bude dělat opravdu všechno pro to, aby se s ním nestřetli a s trochou štěstí to snad i vyjde...

"Země volá Justina."

"Uhm, co?"

"Víš, jsem si celkem jistý, že nás tím letadlem nenechají zase odletět, rozhodně ne bez nové letenky, takže... bychom možná měli vystoupit," uchechtl se Scott.

"Oh, shit," zazmatkoval Justin, když si uvědomil, že už přistáli. 

"Hej, hej, klid... nepanikař."

Justin se zhluboka nadechl ve snaze se uklidnit, "Promiň, jenom jsem... uh..."

"Neomlouvej, já to chápu. Představit nového přítele rodině je vždycky stresující," zavtipkoval Scott, aby Justina trochu uvolnil.

"Yeah," přitakal Justin s nervózním úsměvem, ale pravdou bylo, že to ho trápilo momentálně ze všeho nejmíň.

Ale už jsou tady... teď už couvnout nemůže. A vlastně ani nechce, jednou to stejně přijít muselo...

"Ach můj bože," Justin se zhrozil, když uviděl mámu a Debbie, jak stojí v letištní hale a na ceduli mají velkým písmem napsáno Justin Taylor. Nemohl jinak než se chytit za obličej a doufat, že se propadne do země.

"Co se děje?"

"Vidíš ty dvě ženský támhle?"

"Uhmmm... oh... vidím. Ou, Justin Taylor, hádám, že..."

"Hádáš správně, ta vlevo je moje máma a ta vpravo... je v následujících pěti minutách tvoje tvoje nejhorší noční můra..."

"Co? Proč moje?"

"Jen počkej... uvidíš."

"Tuším, že to bude Debbie?"

"Uhm," Justin se křečovitě usmál, snažíc se nedat nic najevo, jak se k nim přiblížili. "Mami, Debb... nemusely jste..."

"Konečně jste tady, už jsme ani nedoufaly!" ozvala se Debbie hlasitě.

"Příště řekneme pilotovi, ať zrychlí," zasmál se Justin.

"Chytráku," Odsekla a hned mu přistál pohlavek. Koutkem oka mohl vidět pobavení ve Scottově tváři, stejně jako zděšení, že on bude další.

"Debb, půjčíš mi mého syna?" uchechtla se Jennifer.

"Ups, tady je," Debbie propustila Justina ze svého objetí a ten se vydal k Jennifer.

"Ahoj, mami..."

V momentě, co si Debb s Jennifer přestaly přehazovat Justina jako horký brambor, se jejich pohledy upřely ke Scottovi, který hned začal být v rozpacích.

"Mami... Debbie... tohle je... uh-uh," Justin si odkašlal, jako kdyby se mu to slovo přítel zaseklo v krku. Pořád si na to nemohl zvyknout. "Můj přítel Scott."

"Takže ty jsi důvod, proč Sunshine nebyl na Vánoce s námi," Debbie si dala ruce v bok a přísně si ho prohlédla.

"Debb," Justin si zoufale povzdychl.

"Uhm, no... já...já jsem... on... my jsme..." Scott se ze sebe snažil vykoktat odpověď, ale ani za boha se mu to nedařilo.

"Jen si z tebe utahuju," rozesmála se Debbie a přitáhla si ho k objetí. "Vítej v rodině."

"Upřímnou soustrast," špitl Justin.

Což samozřejmě Debbiinu uchu neuniklo, stejně jako Justin neunikl jejímu dalšímu pohlavku.

"Moc ráda tě poznávám, Scotte," usmála se Jennifer.

"Já vás taky, paní Taylorová."

"Doufám, že jsi na mého syna hodný."

"Je a moc," odpověděl Justin za něj. "A už můžeme vyrazit nebo ho budete mučit ještě dlouho?"

Obě se na sebe podívaly a vyměnily si svoje tajné pohledy a naštěstí usoudily, že pro teď to stačí.

Následně se všichni čtyři vydali do auta a zamířili do Debbiina domu, kde jak se dalo předpokládat, to stále zavánělo vánoční atmosférou.

"Snad sis nemyslel, že se vyhneš alespoň pozdní rodinné vánoční večeři?" prohlídla si ho zkoumavě Debbie.

"Nikdy," uznal Justin a vlastně mu to i udělalo radost.

Jenže úsměv opustil jeho rty jen o pár vteřin později, když si uvědomil, co to znamená. Rodinná večeře rovná se přítomnost Briana rovná se totální katastrofa.

----

Všichni začali postupně přicházet a Justin začínal být čím dál víc nervózní. S každým zazvoněním jeho srdce poskočilo... lhal by však, kdyby tvrdil, že to bylo jen ze stresu... Brian má stále v jeho srdci určité místečko, které se ozve, kdykoliv na něj pomyslí nebo ví, že ho uvidí... cítí však, že postupem času tohle místečko víc a víc slábne...

Ale jeho level stresu je na opravdu vysoké úrovni. Myslel si - naprosto naivně - že se střetnutí s Brianem vyhne, ale teď když ví, že je jen otázkou času, než to bude on, kdo zazvoní, má pocit, že mu hlava exploduje. Před Scottem se snaží tvářit jako, že je všechno v pořádku, ale uvnitř nemá daleko k tomu se zbláznit.

Jediné, co mu tohle všechno usnadňuje, je to, jak všichni tady Scotta přijímají a chovají se k němu vstřícně. Ne že by snad od své rodiny čekal něco špatného, ale ani zdaleka nečekal, že to bude takhle dobré a všichni tady si ho, dá se říct, ihned oblíbí. 

Teda téměř všichni, ale to tak nějak Justin očekával, přeci jen... Michael bude navždy věrný Brianovi... a zazlívat mu to nemůže.

"Teda, všichni jsou naprosto skvělý," usmál se na něj Scott a sehnul se, aby ho políbil.

"Já vím. Jsem rád, že to šlo tak snadno..."

"Myslel sis, že mě sežerou?"

"Ne, to ne... jen jsem možná... uhm..."

"Myslel, že jejich věrnost k Brianovi bude silnější?"

Bylo zvláštní slyšet Scotta vyslovovat jeho jméno... moc spolu o Brianovi nemluvili, řekl mu jen ty nejzákladnější věci. A to ne jen z důvodu toho, že se snaží nechat Briana minulostí a nebrat ho s sebou do svého vztahu se Scottem, ale taky proto, že má stále potřebu nechat si Briana jenom pro sebe a s nikým se nedělit o to, co spolu prožili za ty roky... protože to patří jenom jim dvěma.

Ale jak se zdá, Scottovi to víc než myslí.

"Teď už vím, že bylo hloupé si to myslet... chtějí, abych byl šťastný, na tom jediném jim záleží," uznal Justin.

"Mají tě opravdu moc rádi."

Justin se usmál a pohladil Scotta po paži, než se však nadál, přiřítil se Emmett s tím, že si Scotta jenom na chvíli půjčí... hned mu bylo jasné, že to nebude pouze chvíle a musel se smát, když viděl ten výraz ve Scottově tváři.

Vzápětí si však znovu vzpomněl na to, že se každou chvíli musí objevit Brian a okamžitě se mu sevřel žaludek. Hypnotizoval ty dveře jako nějaký blázen...

"On nepřijde," ozval se za ním zničehonic Michael.

"Uhm, co?" Justin se k němu otočil a úplně mu nedocházel význam jeho slov, upřímně si totiž myslel, že na něm není ani trochu znát to, jak nervózní kvůli Brianovi je. Jenže teď se zdá, že...

"Brian. On nedorazí..."

"Oh," Justin předstíral překvapeného, že nechápe, proč mu to Michael říká, vždyť přeci ani trochu nečeká celou hodinu právě na to. Ale pod tou maskou se mu právě teď odehrávalo tolik pocitů, že nevěděl, zda to ustojí.

Bylo mu totiž moc dobře jasné, že důvodem, proč nedorazí, je on. A vědomí, že se mu vyhýbá, opravdu bolelo.

"Má teď moc práce... příští měsíc se vrací na post šéfa a..."

"Nemusíš mi nic vysvětlovat, Michaele."

"Já vím, jen jsem..."

"Promiň, musím si odskočit."

Justin zmizel v koupelně jako pára nad hrncem ve snaze se posbírat. Proč mě to takhle vzalo, ptal se sám sebe v duchu pořád dokola. 

Ale ať už byla odpověď jakákoliv, raději si jen opláchl obličej, nasadil úsměv a vrátil se za ostatními, doufajíc, že dnešní večer přežije.

----

Když pozdě večer konečně dorazili k jeho mámě domů, Justin se těšil už jenom na to, až padne do postele a všechno, co se právě teď odehrává v jeho hlavě, jednoduše zaspí.

"Doufám, že ještě nejdete spát, ani jsme si nestihli pořádně popovídat," ozvala se Jennifer, zatímco ty dva už byli na půli cesty do jejich pokoje.

Justin přivřel oči a zhluboka si povzdychl, "Mami, až zítra, jsme unavení..."

"Já ani moc ne," vložil se do toho Scott. "Na chvíli bychom mohli ne?"

Ach, jasně, sbližování s mámou přítele... chápu, uchechtl se Justin v duchu, ale nemohl ani trochu tvrdit, že mu to dělalo radost. Momentálně totiž fakt ne.

"Fajn, jen si nahoře odložíme a za chvíli přijdeme," souhlasil Justin.

"Super, dám postavit na čaj."

"Doufám, že ti to nevadí," usmál se na něj Scott. "Já jen, že tvoje máma je fakt super a pokud mám být zcela upřímný, rád získám nějaké plusové body, ačkoliv uznávám, chce se mi spát příšerně," uchechtl se.

"Já se z tebe zblázním," to Justina trocho rozněžnilo, Scott se kvůli němu opravdu snažil a on místo, aby se soustředil jen na to, aby tenhle víkend byl o nich dvou, tak to zase celé kazí. "Dáme si s ní čaj, odpovíme na pár otázek a půjdeme spát, dobře?"

"Díky bohu."

Jakmile všichni tři usedli ke stolu, každý se svým šálkem čaje, všechno se zdálo jít opravdu dobrým směrem, jeho máma měla na Scotta samozřejmě spoustu otázek, ale on jí na ně dával samé uspokojující odpovědi... a zdálo, že se jí Scott opravdu zalíbil...

Scottovo zívání se však nedalo ignorovat moc dlouho, "Co kdyby sis šel lehnout?"

"Uh, ne, v pohodě... ještě vydržím..."

"Scotte, opravdu si cením, že se snažím kvůli mně zůstat vzhůru, ale můj syn má pravdu, sotva držíš oči," usmála se na něj Jennifer.

"Uznávám, že už napůl spím..."

"Tak jdi," Justin ho pohladil po ruce. "Za chvíli přijdu..."

"Dobře teda, vzdávám se. Dobrou, paní Taylorová."

"Prosím, říkej mi Jennifer."

Scott se na ni usmál a následně se vydal nahoru. Justin ještě potřeboval chvíli se svou mámou o samotě...

"Tak co na něj říkáš?"

"Je moc milý, očividně gentleman a je vidět, že mu na tobě moc záleží..."

Justin se zarazil, znělo to jako opravdu dobrý popis člověka, se kterým její syn tráví čas, jenomže, "Ale?"

"Žádné ale."

"Mami?"

"Já jen... doufám, že to s ním myslíš stejně upřímně jako on s tebou..."

"Co?"

"Znám tě, Justine, víc než si myslíš a vím, že se opravdu snažíš přes Briana přenést... ale trochu se bojím, aby tvůj vztah se Scottem nebyl založený právě na tvé snaze zapomenout na Briana..."

Justina naprosto zaskočilo to, co jeho máma právě řekla a opravdu ho to naštvalo, jenomže v další okamžik si uvědomil, že on sám si s touhle myšlenkou někde hluboko v podvědomí taky hraje... protože co když to tak opravdu je...

"Řekl mi, že mě miluje..."

"Co?" vydechla Jennifer.

"Na Silvestra, přesně po půlnočním polibku to řekl..."

"Oh..."

"Neřekl jsem mu to zpátky... nemohl jsem, protože nevím, jestli to taky tak cítím... jestli to tak někdy cítit vůbec budu..."

"Je normální nevyznat se ve svých citech, mít z nich strach nebo nebýt ještě připravený... ale měl bys přijít na to, jako moc to s ním myslíš vážně dřív než mu opravdu ublížíš..."

Justinovi se sevřelo srdce, nechtěl mu ublížit ani trochu, záleželo mu na něm, bylo mu s ním hezky a měl ho opravdu rád... ale začínal si uvědomovat, že možná tohle nestačí...

Tohle už totiž není o něm a o Brianovi, ale o tom, zda je Scott opravdu tím, s kým chce být a ne jen někým, s kým tráví svůj čas... Scott si zaslouží někoho, kdo ho bude opravdu milovat a pokud toho on není schopný tak... by ho možná měl nechat jít...

1 comment: