BEZ VAROVÁNÍ
Bombardování v Babylonu zanechalo Briana zcela zničeného, pociťujícího hlubokou ztrátu a retrospektivní pohled na jeho život...
Brian's POV
Při pohledu dolů na Michaelovu rakev se cítím zcela otupěle. Byl jsem si jistý, že tu operaci zvládne. Nemůžu uvěřit, že je pryč. Mám pocit, že je v mé hrudi obrovská díra, stejně jako v té vyhořelé hroudě trosek, která bývala Babylonem. Cítím se uvnitř prázdný, neschopný dýchat, jako by čas stál na místě. Je mi tak líto, že jsme se nikdy nedokázali probojovat našimi obrovskými neshodami a udobřit se... i když jsem na něj stále naštvaný za to, že se proměnil ve stepfordského blázna. Chybí mi ten starý Michael, kterému jsem mohl cokoliv říct. Vždycky mi rozuměl a chápal moje chování. Teď se cítím tak ztracený a sám. Mám pocit, že jsem to měl být já a ne on, protože on měl toho tolik, pro co žít.
Zdá se, že se Ben docela dobře drží, i když jsem si celkem jistý, že je jenom v šoku. Z Debbie je troska, nikdo nečeká, že přežije svoje děti. Díky bohu, že má Carla a Emmetta, snad ji budou oporou. Popošel jsem kousek od jeho hrobu a zapálil si jointa, pamatuji si, jak jsme spolu kouřili na pohřbu mého otce. Nikdy jsem si nemyslel, že tu budu znova stát pro něj. To jenom potvrzuje, že život je krátký a je na čase, abych k sobě byl upřímný ohledně svých pocitů.
Co můžu říct Deb? Požádala mě, abych si s ním promluvil, abych se s ním udobřil. Ale byl jsem pořád naštvaný a místo skutečné omluvy to znělo spíš jako výsměch. A teď už další šanci nedostanu. Moje heslo 'bez omluv a bez výčitek' byly stejně vždycky jenom kecy. Je tolik věcí, kterých teď lituju, věcí, kterých bych si přál udělat jinak.
Požádal jsem Justina, aby si mě vzal, ale samozřejmě mě odmítl. Nedokážu ho přimět k tomu, abych pochopil, že to opravdu chci. Bože, tak moc se bojím, že ho taky ztratím. Lindsay mu teď plní hlavu všemi těmi sny o tom, že se stane příštím Warholem a že se přestěhuje do New Yorku. Kriste! Zrovna se vrátil z Hollywoodu. Proč nemůže chvíli zůstat na jednom místě? Tak moc mi chyběl, když byl pryč, ačkoliv jsem mu to nikdy neřekl. Jak tedy mohl vědět, že ho miluju a co pro mě znamená? Opravdu bych si přál, aby pochopil, že s ním chci strávit život.
Kouř mi teď zaplňuje hlavu a já začínám pociťovat, jak jsem zkouřený. Nesnáším myšlenku toho, že se musím vrátit k Michaelově rakvi, ale vím, že je to ode mě očekáváno. Slyším je všechny vyprávět příběhy o Michaelovi a chvílích, které spolu sdíleli. Brzy přijde řada na mě, ale co můžu říct? Teď se na mě všichni dívají. Slyším svůj hlas, i když si nejsem vědom toho, že mluvím. Zdá se, že jsem na autopilotu.
"Miluju tě, Michaele. Vždy jsem miloval a vždy budu. Bez ohledu na to, kam půjdu, vždy tam budeš se mnou..."
"Hádám, že bychom měli jít k Deb, jinak si to za rámeček nedám."
Jakmile dorazíme, dům je plný, je tu tolik lidí, kteří se snaží Debbie podpořit. Vyplížil jsem se, abych si zapálil cigaretu a Deb se ke mně přidala. Stojíme v tichosti. Sdílíme spolu cigaretu a vzpomínáme na dobré časy, které jsme zažili s Michaelem. Omlouvám se jí a říkám jí, že jsem se s ním snažil udobřit, ale že to tak asi nemělo být. Říká mi, že přesně tak to měla ona s Vicem, ale ujišťuje mě, že Michael věděl, jak moc jsem ho miloval.
Usměje se na mě a chytne mě za ruku, "V posledních několika letech měl dobrý život. Našel někoho, s kým se hluboce miloval a s kým sdílel život. Dokonce měl rodinu."
Pak se na mě podívá a říká, "Nečekej, až bude příliš pozdě. Řekni mu, kolik toho pro tebe znamená."
Upřímně se usměju a odpovím, "Už několik dní se o to pokouším, ale vůbec mě neposlouchá. Vidí jen toho starého Briana a to, jak jsem mu ublížil."
Dokončuji svou cigaretu a oba míříme zpět do domu, neřešíc, zda smrdíme jako popelník. Carl bude předpokládat, že jsem kouřil jen já a zrovna dnes ze všech dnů se o tom nebude vůbec zmiňovat. Je tu najednou ještě víc lidí. Hraju si na milého a chvíli si povídám s Jennifer a Tuckerem. Mel a Lindsay mluví o stěhování do Kanady, což mě překvapuje, protože je to poprvé, co o tom slyším. Následně se Lindsay připojuje k Justinovi a opět mu mluví o stěhování do New Yorku. Najednou mám pocit, že se odtamtud potřebuji dostat, že mě ty zdi kolem dusí.
Najednou se nachází vedle mě a ptá se, zda jsem připravený vrátit se do loftu. Vždy mě dokázal tak dobře číst a vědět, co přesně potřebuji. Bereme si kabáty a se všemi se loučíme. Jakmile sedíme v autě, nevím proč, ale musím se ho zeptat, zda se plánuje odstěhovat do New Yorku. Říká mi, že ne, že se právě nastěhoval do svého studia a líbí se mu tam. Cítím obrovský pocit úlevy. Jsem tak šťastný, že se nikam nechystá. Doufám, že ještě máme šanci.
V tichosti jedeme do loftu. Co říct? Nyní ležíme v posteli a držíme jeden druhého, zatímco necháváme ten tlak dne, aby se rozptýlil. Myslím, že jsme oba v šoku z událostí z posledních dní. Šeptám mu, že ho miluju, že jsem připravený mu to dokázat. Opravdu chci, aby to, co máme, fungovalo. Nejsem připravený riskovat, že ho znovu ztratím, tak ho žádám, aby se ke mně znovu nastěhoval a svoje studio používal pouze k malování.
Podívá se mi do očí, ze kterých dokáže vyčíst mou samotu, zoufalství a strach, které jsem skrýval. Přejede mi rukou po vlasech, nakloní se a políbí mě. "Budou muset být nějaké změny."
Přikývl jsem a nechal ho pokračovat, "Za prvé, vždy budu první."
Ušklíbnu se, "To vždycky jsi."
Plácne mě přes hruď. "Tak to nemyslím! Chci být tvoje priorita. Nebude to fungovat, pokud mě a moje potřeby nebudeš respektovat."
"Ano. Slibuji. Budeš má priorita."
"Za druhé, nebudeš si sem vodit žádné muže. Nikdy! Tohle je náš domov a já se nebudu ve vlastním domě cítit nepříjemně."
"Samozřejmě, naprosto souhlasím."
"Za třetí, žádné svádění jiných mužů, pokud jsme spolu. Žádné výjimky! To je součástí pravidla respektování mě a mých potřeb."
"Slibuju."
Dívám se mu do očí a čekám, až bude pokračovat.
Konečně říká, "Za čtvrté, nikdy mě neodstřihávej! Při rozhodování spolu o všem budeme otevřeně diskutovat."
Pak se nakloní a políbí mě, ptá se, jestli jsem schopný žít s těmito omezeními. Přikývnu, že ano, pak ho políbím a přitáhnu si ho do náruče. Je to tak dobrý pocit držet ho blízko. V posledních týdnech mi tolik chyběl.
Vlastně jsem překvapený, že mě nepožádal o monogamii. Myslím, že ví, že se zatím ani jeden z nás není schopný úplně zavázat tomu druhému.
Ale alespoň jsme připraveni to zkusit ještě jednou a třeba to tentokrát uděláme správně...
😉
ReplyDelete