BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
(August, 2015 - Pittsburgh, současnost)
Oba měli pocit, jako by se čas zastavil, jak tam tak stáli v těsné blízkosti obklopeni tichem, které ale ani jednoho nijak nefrustrovalo, ba naopak, uklidňovalo je. Byli rádi, že nic neříkají, v tuhle chvíli měli pocit, že by slova byla zbytečná... a že by možná zkazila kouzlo tohohle okamžiku, který byl po dlouhé době beze sporu tím nejpříjemnějším, co je za dlouhou dobu potkalo.
Ani nevěděli, jak dlouho už tam vlastně stojí a byli si celkem jistí, že kdyby se otočili a zadívali se do oken, uviděli by všechny členy jejich bláznivé rodiny stát za závěsy, jak netrpělivě sledují celou situaci.
Ale to jim bylo jedno. Chtěli jenom, aby ta chvíle byla co nejdelší... aby je realita ještě alespoň pár minut obcházela obloukem.
Ještě aspoň malou chvíli.
Jenže, ať už si to přáli sebevíc, nemohli navždy ignorovat to, co bylo přímo před nimi... ale především v jejich srdcích, která si stále pamatovala, jak snadné je toho druhého milovat, ale stejně tak bolest, kterou si navzájem způsobili a která je dostala přímo do téhle situace...
"Justine..." vydechl Brian nečekaně. Po jeho obvykle pevném a sebevědomém hlase nebylo ani památky. Tohle byl hlas muže, který se opravdu bál říct to, co mu leží na srdci. Muže, který nevěděl, zda by to vůbec říkat měl.
Justin mohl cítit to narůstající napětí, skoro měl pocit, že mu srdce vyskočí z hrudi a po těle mu naskočila husina i navzdory tomu, že bylo téměř 30 stupňů. "Yeah?"
Brian se na něj podíval, ale nic neříkal, místo toho se chvíli jen utápěl v těch jeho modrých očích, které na něm miloval od prvního okamžiku. Pak konečně našel sílu promluvit, "Myslíš si, že..."
A najednou, jako lusknutím prstů, bylo po celém okamžiku. Ať už Brian chtěl říct cokoliv, Justin se to už nejspíš nedozví...
Justin pouze frustrací a s tichým povzdechem zavřel oči a opravdu se modlil, aby ta melodie, vycházející ze zadní kapsy jeho kalhot, přestala hrát. Teď ne, prosím, teď ne...
"Klidně to vezmi," pobídl ho Brian, ale zklamání v jeho tváři bylo víc než znatelné.
"Já... se moc omlouvám," odvětil Justin okamžitě a telefon vylovil z kapsy. Přesně, jak předpokládal - Scott. To už bylo po druhé, co mu volal v tu nejmíň vhodnou chvíli, ale mohl se na něj snad zlobit? Vždyť žil v přesvědčení, že je Justin pouze na nevinné návštěvě u své matky. Za tohle si mohl on sám a teď si víc než kdy dřív přál, aby byl upřímný.
Ale než se vůbec stihl vzpamatovat, uvědomil si, že Brian už nestojí před ním, ale že je na cestě ke dveřím, proto ještě rychle vyhrkl, "Briane, co jsi mi to chtěl říct?" Ačkoliv věděl, že svou šanci se to dozvědět už propásl.
Brian se k němu otočil a smutně se pousmál, "Na tom nezáleží." Jenže místo toho, aby odešel, ještě jednou promluvil, "Zdá se být netrpělivý, měl bys mu to vzít." A ať už chtěl Justin věřit tomu, že Brian pouze narážel na to, že Scott nepřestane volat, dokud mu to nezvedne, sebevíc, tak pravdou bylo spíš to, že mu chtěl vmést do tváře, že ví, že se s někým schází.
Pak se Brian ztratil v domě a Justin se zhluboka nadechl, než konečně přijal hovor od Scotta.
"Scotte..."
"Oh, konečně! Teda nechci působit, jako nějaký stalker, takže se omlouvám, pokud moje dlouhé vyzvánění působilo nějak podezřele, ale dneska musím jít spát brzo... a chtěl jsem tě ještě slyšet."
Justin si nebyl úplně jistý, co Scott říkal, protože přes okno sledoval Briana, který do sebe zrovna házel skleničku čehosi a vypadal jako pokaždé, co ho Justin nějak ranil, aniž by se vůbec snažil.
"Justine?" ozvalo se nervózně v telefonu.
"Promiň, já jen... jsem tak trochu ztracený v myšlenkách."
"Volám nevhod, co?"
"Ne! Nebo teda... tak trochu. Já jen... všechno je teď tak nějak bláznivý. A za všechno si můžu já sám," povzdychl si nešťastně.
"Ačkoliv bych ti rád pomohl, tak vůbec netuším, co se děje..."
"Jak bys taky mohl. Scotte, je tu něco, co bys měl vědět..."
"Ou, většinou, když tohle někdo řekne, znamená to něco hodně špatného..."
"Jak se to vezme. Pravda je taková, že jsem ti zalhal... a teď se kvůli tomu cítím opravdu mizerně. Nejdřív jsem si myslel, že jsem to udělal, protože jsem tě chtěl chránit, ale ve skutečnosti jsem chránil jenom sám sebe."
"Dobře, pořád se nechytám..."
"Nejel jsem k mámě na návštěvu. Nebo jel, ale ona nebyla primárním důvodem mojí cesty sem. To byla Debbie, moje tak trochu druhá máma, která má dneska narozeniny... ale to je taky vedlejší... pointa je taková, že je tady můj bývalý... což je něco, o čem jsem od začátku věděl..."
"Počkat, jako tvůj bývalý manžel?"
Justin se zhluboka nadechl, "Ano, ten... Brian."
"Brian," zopakoval Scott tiše.
"Vím, že jsem ti to měl říct a opravdu se omlouvám... nechtěl jsem lhát ani ti to zatajovat, ale..." Justin si povzdychl, netušíc, co by měl vlastně říct, protože na ničem, co řekne, teď už stejně nesejde. "Scotte, jsi tam ještě?"
"Jsem."
"Pochopím, pokud se mnou nebudeš chtít mít už nic společného..."
"Justine, myslím, že tohle není o tom, jestli já chci mít něco společného s tebou... ale zda ty se mnou."
"Co?" vydechl tiše.
"Je očividné, že ses přes něj stále nedostal... a vlastně taky pochopitelné... 14 let je 14 let."
"Já vím. Já jen... nevím, jak se přes něj dostat. Snažím se, opravdu se snažím... a chci se přes něj dostat, protože vím, že nemáme žádnou budoucnost, tolik let jsme se o ni snažili, ale stále dokola jsme selhávali... a já už bych znova nechtěl procházet tou bolestí, kterou nám to všechno způsobovalo..."
"Možná si s ním o tom potřebuješ promluvit, nějak to uzavřít... mluvili jste spolu vůbec... na konci nebo od toho rozvodu?"
"Samozřejmě, že mluvili... ale asi ne o tom, o čem bychom měli."
Chvíli bylo ticho, ale pak Scott konečně promluvil, "Měli byste si promluvit. Vyřešit to."
"Rozvedli jsme se... myslím, že to bylo řešení."
"Rozvod je jen pár papírů a podpis... nic to neřeší."
Justinovi se jen těžce věřilo tomu, že Scott je tím, kdo mu dává tak rozumné rady. "Promiň, že jsem tě zatáhl do svého bordelu..."
"Myslím, že jsem se do něj nechal zatáhnout rád. Podívej, vím, že jsme si nic neslíbili a ani nečekám, že až se vrátíš, že za mnou poběžíš... pochopím, pokud ne. Vím, že si toho musíš dost vyřešit. Ale... chci, abys věděl, že pokud se pro mě najde v tvém životě místo, budu opravdu rád."
Justin se pousmál a mohl cítit, jak se mu svírá srdce, nevěděl, zda je tohle mezi ním a Scottem konec, ani zda to tak chce, ale za ten měsíc si k němu vytvořil city, o kterých až do této chvíle ani nevěděl. Ale na těchto citech teď momentálně nezáleželo. Záleželo jen na něm a na Brianovi a na tom, co udělají s tím vším nevyřešeným mezi nimi...
"Děkuju, Scotte."
Poté se s ním Justin rozloučil.
Následně se ještě jednou zhluboka nadechl a vrátil se zpátky do domu a ani trochu netušil, co má dělat.
----
Justin stál v kuchyni u dřezu a omýval jeden a ten samý talířek už asi pět minut v kuse. Když se nabídl Mikovi, že umyje nádobí, aby jim pomohl, ve skutečnosti to byla jen záminka, jak se někde schovat a na chvíli se vyhýbat Brianovi.
"Zlatíčko, jsem si celkem jistý, že do toho talířku za chvíli uděláš díru," uchechtl se za ním Emmett.
Justin téměř nadskočil, ale když si uvědomil, že to je Emmett jen se tak přihlouple zasmál a talířek odložil.
"Jsi v pořádku?"
"Uh-hm," odvětil, ale i slepý by poznal, že lže.
"Tak to zkus znovu... jsi v pořádku?"
"Uh, ne, ani ne."
"Brian?"
"Kdy to nebyl Brian?"
"Mám mu dát za uši?"
Justin se rozesmál, "Děkuju, ale to nebude třeba." Pak se chvíli zamyslel a pokračoval, "Asi jsem se právě rozešel s někým, s kým jsem ani nechodil..."
"Uhm, co?" Emmett se zmateně uchechtl.
"V New Yorku jsem někoho potkal... už přes měsíc se scházíme a je opravdu fajn a vím, že kdybych tomu dal šanci, mohlo by z toho něco opravdu být... něco dobrého..."
"Tak v čem je problém?"
Justin nadzdvihl obočí.
"Jasně, Brian."
"Víš, co je opravdu ironie? To, že jsme se Brianem rozvedli, protože už jsme nebyli šťastní... ale on už nejspíš bude navždy důvodem, proč nikdy nebudu šťastný s nikým jiným."
"Oh, zlatíčko," Emmett šel k němu a pevně ho objal ve své náruči. Justin do téhle chvíle ani nevěděl, jak moc potřeboval přesně takové objetí. "Věřím, že lidské srdce je schopno milovat víc než jednou... jen to chce čas... uvidíš, Sluníčko."
Justin se usmál, opravdu vděčný za to, že má ve svém životě lidi, kteří ho podrží.
"Tady jsi! Už jsem se začínala bát, že jsi odešel a ani na nás nepočkal."
"Nebudu lhát, už i tu možnost jsem zvažoval."
Daphne spojila pohled s Emmettem a oba si beze slov potvrdili, že Justin prochází krizí jménem Brian.
"Vrátím se za Drewem. Ale pamatuj, zlatíčko, láska si tě najde," usmál se Emmett.
"Díky, Emme."
"Emmett si hrál na terapeuta?" uchechtla se Daphne.
"Tak trochu. Uh, volal mi Scott."
"Oh?"
"Řekl jsem mu pravdu."
"Vážně? A jak to vzal?"
"Kupodivu docela dobře... vlastně mi řekl, že to mám s Brianem vyřešit... a že pokud ještě budu mít zájem, bude na mě čekat..."
"Wow. Gentlemani nevymřeli."
"Část mě si tak trochu přeje, aby mě poslal někam. Bylo by to o tolik snazší."
"Buď rád, že k tomu má takový přístup... ty máš teď alespoň možnost si to srovnat v hlavě."
----
Bylo chvíli po půlnoci, když se oslava začala pomalu rozpouštět.
Mezi prvními na odchodu byli Ted s Blakem, "Justine, doufám, že nás zase brzo poctíš návštěvou."
"Snad ano, Tede."
"Sám máš za chvíli narozeniny, třeba bys mohl dorazit, abychom to oslavili," zaradoval se Emmett hned.
"To ale vůbec není špatný nápad," přidala se hned Debbie.
"Klidně ti taky zařídíme "tajnou" oslavu," zasmál se Michael.
"Jste moc hodný, ale teď budu mít dost práce, takže svoje narozeniny pravděpodobně ani nezaregistruju." Byla to lež, pravdou bylo to, že to poslední, co chtěl, bylo se sem za pár týdnů zase vracet a procházet si tím, co teď.
"Oh, to je škoda. 32 ti bude jenom jednou," odvětil zklamaně Emmett.
"Radši mi to ani nepřipomínej," uchechtl se Justin.
"No každopádně budu doufat, že se brzo uvidíme. Ale teď už opravdu musíme jít," zdůraznil Ted. A než se nadáli, on i Blake odešli.
Za nedlouho následovali i Emmett s Drewem. Emmett mu ještě před odchodem do ucha zašeptal, aby se nebál znovu milovat, čímž mu vykouzlil ten jeho pověstný sunshine úsměv na rtech...
"Justine, tvoje máma to asi trochu přepískla," zasmála se Daphne tiše, aby to Jennifer neslyšela. "Měli bychom ji vzít domů."
Justin měl celý večer úplně jiné starosti, takže ho ani trochu nenapadlo, že by měl hlídat svoji mámu, ale jakmile ji zahlídl, věděl, že si to měl přidat na seznam. "Shit... Mami..."
"Jsem... v - v pořádku," uchechtla se opile.
"To vidím," zasmál se Justin.
Justinovi bylo jasné, že nakonec i on odtud bude muset odejít, ale upřímně doufal, že to bude až po tom, co odejde Brian, protože věděl, že je možné, že bude trvat dlouho, než bude mít možnost ho znovu vidět a nechtěl se připravit o žádný čas, který měl ještě možnost strávit v jeho blízkosti... i navzdory tomu, že to byla zároveň i ta nejtěžší věc, kterou právě teď dělal.
Navíc věděl, že si s ním musí promluvit ještě o tolika věcech, ale právě teď nebyla vhodná chvíle a vzhledem k tomu, že se zítra vrací do New Yorku, kdo ví, kdy se jim taková naskytne.
Jenže teď už na tom nezáleželo, prioritou bylo dostat jeho mámu domů do postele, aby se z tohohle jejího úletu, kdy se nejspíš zase cítila jako dvacetiletá, vyspala.
"Tak pojď, vezmeme tě domů," Justin se natáhl, aby Jennifer pomohl na nohy. "Bože, jsi těžká."
"Pozor na jazyk, ml-mladý muži."
"Vy už taky odcházíte?" ozval se Michael.
"Jo, no, máma se zase cítila jako dvacetiletá, takže vám pravděpodobně vyzunkla celý bar."
"Hej!" ozvala se hned.
Všichni se hned rozesmáli, teda všichni až na Briana, který se opět někam vytratil. Justinovi se hned sevřelo srdce... co když teď odejde a ani nebude mít možnost se na něj ještě jednou podívat?
"A vy můžete řídit?" Michael si prohlídl Justina i Daphne.
"No, nebudu lhát, taky jsem toho vypila asi víc, než je zdrávo," uchechtla se Daphne.
"Já toho zas tolik neměl," odpověděl Justin, i když pravdou bylo, že by rozhodně testem na alkohol neprošel.
"Uh-hmm," ozvala se hned Debbie. "Co vám takhle zavolat taxi?"
"Zvládnu to, nebojte," stál si za svým Justin. Ale jistý si tím ani trochu nebyl. Opravdu nerad řídil pod vlivem, navíc když nebyl v autě sám. Možná by to taxi nebyl zas tak špatný nápad... "Anebo si nebudu hrát na hrdinu a prostě zavoláme taxi," usoudil, když viděl pohledy ostatních.
"Jdu ho zavolat," řekl Ben.
"Můžu vás vzít... jestli chcete," ozvalo se najednou v pozadí. Justinovi se okamžitě zhoupl žaludek.
Celá místnost utichla a upřela pohled na Briana, který dle svého výrazu, myslel svou nabídku opravdu vážně.
"Jsem si celkem jistá, že jsi nepopíjel celý večer džus, Briane," zasmála se Debbie.
"Zas tolik jsem toho neměl, navíc všichni tady moc dobře víte, že jsem nejlepší řidič a to i pod vlivem," pousmál se Brian samolibě. "Ale záleží na Justinovi..." jeho čokoládové oči se upřely na ty jeho modré, naprosto zpanikařené.
"Uh, no... já... uhm... jestli... jestli ti to nevadí... budu rád." Bylo neuvěřitelné, jak moc náročné pro něj bylo tu větu ze sebe vykoktat.
Sice opravdu nevěděl, jak si tohle Brianovo gesto vyložit... jestli tak, že mu chce opravdu jen pomoct nebo v tom vidí jakousi záminku, jak s ním taky strávit ještě nějaký drahocenný čas... ale to bylo Justinovi jedno, hlavní pro něj bylo, že mu ještě nemusí říkat sbohem.
"Nevadí," ujistil ho Brian.
"Uh, dobře."
"Dobře."
Celá místnost je beze slova sledovala, jako kdyby to bylo finále toho nejnapínavějšího filmu, který kdy natočili.
Naštěstí byl ale Brian dostatečně rychlý a přispěchal Justinovi na pomoc s Jennifer, která pravděpodobně nezachytila téměř nic z toho, co se právě teď odehrálo, a zabránil tak dalším pohledům, které od ostatních směřovaly.
A následně oni i Daphne zamířili do Brianova auta...
Zase napínavé.
ReplyDelete