Maybe it's Too Late... // 1 //

Vítězoslavně jsem tu se zcela novou povídkou, kterou mám v hlavě taky už nějaký ten pátek (a sobotu a neděli a...😅). Když si vzpomenu, že dřív tu byly nové povídky jedna za druhou a teď je to spíš taková rarita (a bída), je mi z toho smutno... ale tak hlavně, že nějaké čtení pořád je, že😃🙈. Jo a ten krásný banner mám opět od Verči a myslím si, že se k povídce perfektně hodí🤩. Tak moc přeji, abyste si užili čtení a opět budu ráda za jakoukoliv odezvu🥰.

VAROVÁNÍ 18+

Brian s Justinem stojí před krutou realitou, která může všechno navždy změnit... podaří se jim zachránit to, co jednou měli nebo se jejich cesty rozdělí nadobro?

Justin's POV

(December, 2014 - New York, současnost)

"Justine!!" vykřikla Daphne.

A jen díky jejímu pronikavému hlasu byl Justin schopný včas zareagovat a dokázat tak jako zázrakem uskočit stranou právě se blížícímu a troubícímu autu.

"Jsi v pořádku? Otočím se a ty stojíš uprostřed podělané silnice... na co jsi sakra myslel! Mohl tě přejet!"

"Hádám, že jsem nemyslel."

"No to vidím, že jsi nemyslel! Proboha."

"Jsem v pohodě, Daph," Justin ji obešel a pokračoval dál v chůzi jako by se nic nestalo.

Justin si byl vědomý toho, že byl právě jen vteřiny od toho už nikdy nevidět světlo světa či svůj oblíbený New Yorský výhled a především lidi, které miluje, ale... z nějakého důvodu nebyl schopný si to připustit a zajímat se. Poslední týdny si připadal jako tělo bez duše a věci mu byly zkrátka jedno.

"Jednou tě sakra zabiju sama," Daphne ho doběhla a zavěsila se mu do rámě.

"Posluž si," ušklíbl se Justin.

"Víš, že jsem tě prakticky mohla použít jako rohožku přede dveře, kdyby tě přejel?"

To bylo poprvé po dlouhé době, co se Justin upřímně zasmál od srdce, ačkoliv si nebyl jistý, že v téhle situaci je to vhodné - přeci jen opravdu mohl umřít, ale smích mu rozhodně bodl.

"Kdybych věděla, že všechno, co stačilo k tomu tě rozesmát, bylo, abych tě strčila pod auto, měl jsi mi dát vědět dřív," Daphne se se smíchem přidala k němu a trvalo dobré dvě minuty, než byli schopni přestat.

"Bože, to jsem potřeboval," Justin si otřel slzy smíchu.

"To vidím. Je hezké vidět tě smát se."

A jako lusknutím prstu byl Justin zpátky v realitě, uvědomujíc si, jak podělaný jeho život momentálně je. Teda už je to dobrých několik měsíců, co je jeho život v háji, ale posledních pár týdnů je opravdu nejhorších. Aby ne, když...

"Jéé! Půjdeme támhle na kafe? Tuhle kavárnu miluju!"

Justin už v duchu plánoval výmluvu, aby mohl jít jednoduše domů, zalézt si do postele a spát až do příštího života, protože spánek je v poslední době jeho nejlepší kamarád - jednoduše vypne a nemusí se vůbec o nic starat. Ale Daphne vždy věděla, jak ho jediným pohledem přimět k tomu, co chce...

"Fajn, dobře, jedno kafe si dáme."

"A zákusek," dodala.

"A zákusek," přitakal Justin s protočením očí.

Daphne si radostně tleskla a následně začala Justina vláčet dovnitř. New York byl v zimě opravdu krásné místo poseté tím nejbělejším sněhem, ale bez teplého kafe na zahřátí to jednoduše nešlo.

"Zdravím," přivítala je obsluha v podobě zelenookého, černovlasého kluka se jmenovkou Matt. "Už máte vybráno?"

"Mohla bych poprosit karamelové Latte a Tiramisu?" usmála se Daphne.

"Samozřejmě. A vy?" se širokým úsměvem se otočil k Justinovi, který byl opět ztracen ve svých myšlenkách.

"Justine," Daphne do něj drkla pod stolem.

"Oh, promiňte... pro mě Americano, jeden cukr."

"A dezert?"

"Huh?" Justin na něj pohlédl zmateně.

"Dá si taky Tiramisu," odpověděla Daphne za něj.

"Hned to bude."

"Bože," Daphne se zasmála. "Kdyby mohl, tak tě sní sám jako dezert."

"Kdo?"

"Matt! Teda ten kluk, co se nás právě snažil obsloužit, zatímco ty jsi spal."

"Promiň, Daphne, já jsem jen..."

"Ztracený ve svých myšlenkách?"

"Ztracený ve svým živote," utrousil Justin.

Daphne se na něj lítostivě zadívala, snažila se, jak jenom mohla pomoct mu přijít na jiné myšlenky a trochu ho rozveselit, což bylo taky důvodem, proč vůbec nevytahovala důvod jeho momentálního stavu, ale teď měla spíš pocit, že o tom Justin možná potřebuje mluvit.

"Mluvil jsi s ním?"

Justin k ní zvedl pohled, zaskočen, že se ptá, vyhovovalo mu, že dělají jako, že se nic neděje, ignorování problému sice neznamenalo, že tam ten problém není, ale bylo snazší ho zvládat. Mluvení... mluvení vždy všechno zhoršilo.

"Ne od chvíle, co... však víš..."

"Takže jsi ho neviděl od té hádky?"

"Neřekl bych, že to byla zrovna hádka, prostě jsme... uh, to je jedno... zkrátka jsem se s ním od té doby neviděl..."

"Ale to už je nějaké dva týdny!"

"Toho jsem si vědom, Daphne. Pořád čekám na jeho vyjádření, nechci na něj tlačit nebo tak, ale už bych to chtěl mít jednoduše za sebou."

"A jsi si opravdu jistý, že to tak chceš?"

Justin se na ni zadíval, tuhle otázku si poslední dva týdny pokládal téměř každý den a i před tím byla na jeho mysli celkem často, ale mohl si tímhle být někdy opravdu jistý? Vždy v sobě bude mít nějaké pochybnosti, ale právě teď ví, že to je jediné řešení, i když by si přál, aby nebylo... opravdu přál.

"Tady je vaše objednávka," Matt před ně začal stavit jejich kafe a dezert. "Kdybyste ještě něco potřebovali, stačí říct," poznámka měla být určena pro oba, ale jeho oči se soustředily pouze na Justina. A následně od nich s úsměvem odešel.

"Měla jsi pravdu, vážně by mě chtěl sníst jako dezert," uchechtl se Justin.

"Že jo!" Daphne se zasmála.

"Nebude mu víc jak 20..."

"Pořád vypadáš mladě, to víš."

"Nedávno jsem byl on," Justin zabloudil do minulosti, kdy byl tím 17 letým klukem, co se zamiloval do staršího muže... a ne jen tak nějakého.

"Yeah," Daphne vydechla. "Nemůžu uvěřit, že už nám je 30."

"31," opravil ji Justin a hned si s úsměvem vzpomněl, jak přesně takhle vždy opravoval Briana.

"Vzpomněl sis na něj, co?" Daphne si toho hned všimla.

"Daph..."

"Co? Copak o něm nemůžeme mluvit? Pořád je součástí tvého života."

"To ano, ale... všechno je teď jinak."

"Možná si jen potřebujete promluvit."

Justin si neodpustil uchechtnutí, "To už jsme zkoušeli tak milionkrát a co si budeme, komunikace nikdy nebyla naše nejsilnější stránka. Ale tady jde o mnohem víc."

"Možná jste se nesnažili dost dobře. Víš, kolikrát jsme se pohádali s Adamem?"

"Tohle je jiné, Daph."

"Jo, to asi je," Daphne si povzdechla. "Já chci jen pomoct."

"Já vím, že jo, ale tohle je mezi mnou a Brianem..."

"Vy dva mě vážně jednou zabijete."

"Doufám, že ne," Justin se pousmál. "Ale děkuju, že tu pro mě jsi. Nevím, co bych dělal, kdybych tě neměl."

"Štěstí, že jsem se před lety přestěhovala do New Yorku, co?"

"Yeah," Justin přikývl. "To bylo to nejlepší, co se mohlo stát. Byli jsme super spolubydlící."

"Jo. To nám šlo vždycky dobře. A pak přišel Brian a nějaký čas jsme spolu žili všichni tři," Daphne se pousmála při té vzpomínce, která se zdála být tak nedávno. "Pamatuješ si, jak jsem jednou večer nečekaně přišla domů dřív a přistihla jsem vás v kuchyni... na lince..."

"Daphne, no tak."

"Jen se ti snažím připomenout ty dobré věci..."

Justin oceňoval, že se mu Daphne snaží pomoct, ale to poslední, co právě teď potřeboval, bylo vzpomínat na sex s Brianem na kuchyňské lince. I když to byl sex opravdu žhavý, sexy, úžasný... Dost, Justine! Okřikl se v duchu.

"Nemůžeme mluvit o něčem jiném? O čemkoliv, Daphne."

"Dobře, chápu, už se v tom nebudu šťourat."

"Děkuju."

"V tom případě tedy, Adam má příští týden narozeniny, tak jsem přemýšlela, že bys mi pomohl uspořádat nějakou tajnou narozeninovou oslavu."

"Samozřejmě, počítej se mnou. Co mu mám koupit?"

"Nic. Má mě, to mu musí stačit," Daphne se samolibě zasmála.

Justin se rozesmál," Tím jsem si jistý, ale něco malého bych mu koupit měl."

"Rád čte, tak třeba knihu? Detektivky a thrillery, to je jeho."

"Dobře, něco seženu," přislíbil Justin s úsměvem.

Strávili v té kavárně zhruba ještě další půl hodinu plánováním Adamovy oslavy. Justin byl opravdu rád, že Daphne našla někoho, s kým jí to očividně klapalo, navíc on sám si s Adamem dost rozuměl, takže si měli vždy o čem povídat, když je čas od času navštívil a věděl, že se o Daphne dobře stará, takže jim mohl přát jen to nejlepší. Ale taky jim tak trochu záviděl...

"Dojdu zaplatit. Zvu tě," usmál se Justin.

"Oh, děkuju. Jsi hodný."

Justin vyrazil k pokladně, u které se zrovna nikdo nenacházel a těch několik volných minut opět strávil ztracený v myšlenkách plných Briana. Měl pocit, že už nedělá nic jiného.

"Přejete si?" ozval se povědomý hlas, který jak zjistil následně, patřil Mattovi.

"Chtěl bych zaplatit."

"Dobře. Zvlášť nebo dohromady?"

"Dohromady."

Justin mu automaticky podal peníze s dýškem navíc, jejich ruce se v tu chvíli střetly, což jeho tělem vyslalo takový zvláštní elektrický výboj. Už je to dlouho, co v něm dotyk jiného muže, než je Brian, vyvolal takové rozporuplné pocity. Okamžitě cítil zčervenání, ale ne snad proto, že by mu lichotil ten očividný zájem kluka před ním, ale spíš proto, že se cítil špatně, jako kdyby Briana nějak zrazoval... ačkoliv to znělo naprosto hloupě.

Jediné, co chtěl udělat, bylo odtud jednoduše odejít, ale než se stihl vůbec otočit, Matt se ještě jednou ozval, "Počkat."

Justin vzhlédl pohledem a čekal, co se bude dít.

"Kdybys náhodou měl někdy čas, tady je moje číslo," se širokým úsměvem natáhl ruku s papírkem, který dal Justinovi a následně s mrknutím odešel pryč.

Justin zůstal stát jako opařený a nedokázal pochopit, co přesně se právě stalo. Ale neměl ani sílu to momentálně analyzovat, místo toho bezmyšlenkovitě strčil papírek do zadní kapsy a šel zpátky za Daphne. O tom, co se nachází v jeho kapse, se ani slovem nezmínil.

"O čem jste mluvili?" zeptala se Daph hned.

"Co?" Justin na ni pohlédl zmateně.

"S tím klukem... něco jste si říkali."

"To nic nebylo, jen ohledně placení."

"Hm, čekala jsem, že se o něco pokusí."

"Asi nesebral odvahu," Justin se uchechtl, ale pravdou bylo, že vůbec nevěděl, proč Daphne zalhal. Asi chtěl jednoduše zapomenout, že se tohle vůbec stalo.

Následně společně opustili kavárnu a ještě se pár minut procházeli, než si Daphne odchytila taxi. Justin poté zamířil domů. Ačkoliv poslední dobou bylo dost těžké tohle místo vnímat jako domov.

Ihned po příchodu ze sebe začal shazovat oblečení, aby mohl jít do sprchy, potřeboval ze sebe spláchnout tu zimu. Při té příležitosti z kapsy kalhot vytáhl onen papírek, na kterém stálo, jak číslo, tak jméno. Justinovi se okamžitě sevřel žaludek, opravdu se ohledně toho cítil provinile a papírek odložil na stolek s úmyslem ho hned po sprše vyhodit.

Poté konečně stál pod provazci horké vody. Ale netrvalo dlouho, než se z pouhé sprchy stal film v Justinově hlavě zahrnující Briana a jeho při společných sprchách.

Nemohl si pomoct, pouhé myšlenky na Briana, které zahrnovaly jejich sex, zapříčinily, že Justin začal tvrdnout. V podbřišku mohl cítit neskutečný nával vzrušení. Navíc to bylo už dlouho, co s Brianem... bylo proto logické, že se v něm právě probudil neskutečný chtíč.

Rukou začal pomalu klouzat po svém bříšku až ke své pulzující erekci. Nejdřív začal pomalými tahy a palcem druhé ruky si třel špičku, která byla zbarvená do ruda a tak strašně citlivá.

Jeho dech se začal prohlubovat a zároveň zrychlovat, stejně tak jeho rty opouštěly naléhavé steny. V tu chvíli zavřel oči a oddal se zcela svým představám, ve kterých to byl Brian, kdo právě jeho penis držel v ruce a pevnými tahy ho přiváděl k šílenství.

Celý se opřel o Brianovu hruď a oddal se slasti, kterou mu dopřával. Tiché steny, po chvíli vystřídaly hlasité vzdechy, které sílily s čím dál víc se blížícím orgasmem.

"Fuuck," vydechl Justin křečovitě.

A než se nadál jeho sperma potřísnilo stěnu sprcháče před ním. Cítil, jak se mu rozechvěly kolena a opřel se zády, dokud nebyl schopný normálně dýchat a stát.

Ale pravdou bylo, že i když právě zažil orgasmus, necítil se o nic líp... vlastně naopak. Jako kdyby snad Briana podváděl. Ale než se stihl vůbec zapřemýšlet, ozval se zvonek.

Justin byl zmatený, netušil, kdo to může být, byl si celkem jistý, že už je po osmé hodině a nevěděl, že by někoho čekal. Rychle si dal ručník kolem pasu a vydal se ke dveřím.

Obvykle se díval kukátkem, ale dneska to z nějakého důvodu neudělal. Proto jeho zaskočená reakce musela být v jeho tváři víc než čitelná, když následně otevřel dveře. Srdce se mu hned rozbušilo jako už dlouho ne...

"Hey," pronesl Brian tiše.

Justin však nenacházel slova, byl zcela zaskočený z toho, že právě Briana viděl. Věděl, že nakonec na to dojde, nemohli se sobě vyhýbat navěky, ale ani zdaleka nebyl připravený na to, aby to bylo teď.

"Vím, že je pozdě. Doufám, že neruším?" pokračoval Brian, když pochopil, že Justin není schopný mluvit.

"Uhm, já... samozřejmě, že ne. Tohle je i tvůj domov. Mohl sis odemknout."

"Jo, no. Myslel jsem, že takhle to bude lepší. Můžu dál?"

"Jak říkám, jsi tu doma," Justin uhnul ze dveří, aby mu uvolnil cestu.

Nikdy nechtěl, aby odtud Brian odešel, to v plánu rozhodně neměl, když Brianovi řekl, jak to všechno cítí a co si přeje udělat. Ale ten den, kdy se viděli naposled, všechno vyústilo špatným směrem a skončilo tím, že Brian za sebou práskl dveřmi a dva týdny se neukázal.

Až do této chvíle si Justin ani neuvědomoval, že je praktický nahý, ale Brianův pohled, kterým ho intenzivně pozoroval, mu to připomněl, stejně jako ten fakt, co před pár minutami dělal ve sprše. Ihned mohl cítit, jak zčervenal.

"Dojdu se obléknout," pronesl hned vzápětí.

Mohl vidět, jak se Brianův výraz okamžitě změnil. Nebyl zvyklý na to, aby se Justin v jeho přítomnosti necítil dobře svlečený. Nic však neřekl a pouze přikývl.

Justin se vrátil za pár minut a našel Briana u komody, na které stála jejich společná fotografie. Justin mohl vidět, jak zasněně se na ni Brian dívá, tak moc, že si ani neuvědomoval Justinovu přítomnost.

"Tak o čem jsi chtěl mluvit?" zeptal se, aby Briana probudil.

Brianovi ihned cuklo v lícních kostech stejně jako pokaždé, když se mu něco nezamlouvá. Poté se konečně ujal slova, "Hodně jsem přemýšlel o všem. Hlavně o tom, co si mi řekl. A došel jsem k názoru, že máš pravdu. Takhle to opravdu dál nejde."

Justinovi ihned zhoupl žaludek, ačkoliv ani pořádně nevěděl, co mu Brian snaží říct.

"Potřebuju se však na něco zeptat."

"Na co?" vydechl Justin nervózně.

"Uhm," Brian si odkašlal. "Chci vědět... chci si být jistý, že tohle je to, co opravdu chceš."

Brian se na něj podíval s výrazem, který na něm Justin snad nikdy v životě neviděl. Tohle nebyla tvář boha, do kterého se před všemi těmi roky zamiloval. Tohle byla tvář muže, jemuž se právě pomalu půlilo srdce. A Justin se hluboce zadíval do jeho očí - očí, ve kterých by se mohl topit klidně celé hodiny - s přáním, aby všechno bylo jednodušší nebo líp... jako dřív.

Ale moc dobře věděl, že na to už je pozdě stejně jako věděl, že odpovědí, kterou Brianovi dá, ho zcela zlomí, ale ví, že už oba došli do bodu, kdy je tohle zkrátka jediné a především poslední řešení.

"Ano, Briane. Opravdu to tak chci." Justin se to snažil říct, jak nejstatečněji mohl, ale pravdou bylo, že byl jen kousek od toho, aby se rozbrečel.

Brian na vteřinu přivřel oči, jako kdyby se snažil vstřebat to, co právě slyšel. A následně rukou sáhl do vnitřní strany kabátu, ze které vytáhl papíry. Justin okamžitě věděl, co jsou ty papíry zač. Však to byl on, kdo je Brianovi dal.

"Podepsal jsem je... ty rozvodové papíry. Tady," ruku natáhl až k němu a čekal, až si je Justin vezme.

Ten však stál chvíli zcela zaskočený, neschopný pochopit, co se právě děje, ačkoliv přesně věděl, co se děje.

Brian tohle nechtěl, ale stejně tak věděl, že Justin to potřebuje a to bylo vždy to jediné, na čem Brianovi záleželo. Na Justinovi. Bez ohledu na to, jak těžké to mezi nimi bylo. Pořád ho miloval, to se nikdy nezmění. Ale ví, že je na čase Justina nechat jít. Ať už to bolí sebevíc.

Hned, jak si ty papíry Justin převzal svou třesoucí se rukou, Brian se na něj ještě jednou usmál, skoro jako kdyby tohle mělo být naposledy, co se vidí. Možná proto, že právě v tuhle chvíli končilo to, co spolu celé ty roky budovali... jejich vztah.

"Na viděnou, Sunshine."

Poté Brian odešel. A Justin mohl cítit, jak se svět kolem něj hroutí...