Burning From The Inside // 18 //

Tak, přátelé, konečně jsem tu s tím posledním dílem - uf, tentokrát mi to netrvalo rok jako u The Bond Between Us 🙈, ale i tak jste se načekali, tak mi to promiňte😕. Každopádně doufám, že jste si povídku užili a že konec se bude líbit🥰. Co se týče vánoční povídky, tak ta bude doufám někdy příští týden (myslím, že za chvíli tomu snad ani nebudu moct říkat vánoční povídka😬😅)

BEZ VAROVÁNÍ

(Pittsburgh, October 2016 - současnost)

Justin's POV

Justin si balil poslední věci ze svého bytu. Cítil se tak zvláštně, myslel si, že bude těžké odtud odejít, přeci jen tu strávil nějakou chvíli svého života, bylo to místo, kde se snažil dát po Brianově smrti dohromady, ale pravda je taková, že se nemůže dočkat, až odtud vypadne a ne jen z tohohle bytu, ale z celého New Yorku. Těší se domů. Tak moc se těší domů za lidmi, které pro něj na tomhle světě znamenají nejvíc. 

V Pittsburghu si sehnal loft, který je nenápadně podobný tomu jejich. Brian by ho určitě ocenil, pomyslel si s úsměvem. A Lindsay mu přes známého dohodila práci v galerii, a když nevyjde to, vždycky se najde nějaká jídelna, kde pikolíka rozhodně uvítají. Umění se však nehodlá za žádnou cenu vzdát, možná nebude malovat ve velkém městě, ale to nevadí, najde si způsob a cestu, jak dojít tam, kam chce, i kdyby tam měl jít šnečím tempem, tak to zkrátka dokáže. Udělá vše pro to, aby na něj byl Brian hrdý. A především, aby on byl hrdý sám na sebe. Chce žít, jak nejlíp dokáže a chce být šťastný - přesně to by si pro něj Brian přál.

Ještě jednou se rozhlídl kolem sebe a následně za sebou zavřel dveře a klíče odevzdal majiteli. Byl to tak osvobozující pocit. Konečně dělal něco velkého ve svém životě, konečně se odvážil vzít další krok a vydat se do nové budoucnosti - bez Briana.

Užíval si výhled z okýnka letadla, odpočítávajíc každou minutu, která ho dělila od přistání v Pittsburghu, když k němu někdo promluvil, "Justine?" ihned zmateně vzhlédl a byl mile překvapen, když uviděl známou tvář.

"Oh, Rachel, že?"

"Ano. Páni... jak je to dlouho?"

"Dlouho," pousmál se Justin. 

"Nějak nám ten zpáteční let nevyšel," Rachel se uchechtla.

"Jo, nakonec jsem tam zůstal déle, než jsem čekal. Vlastně se tam dneska vracím... nadobro."

"Opravdu? Za tím tajemným člověkem, co vás nazýval géniem?"

"To si to opravdu pamatujete?" zasmál se Justin.

"Jsem letuška, lidi mi říkají různé věci a já si je ráda pamatuju. Takže?" naléhala Rachel.

"Ten tajemný člověk se jmenuje Brian. On... byl moji životní láskou."

"Oh, byl?" 

Justin se na chvíli zadíval do prázdna a nakonec promluvil, "Zemřel."

"Proboha, to mě mrzí... nechtěla jsem vyzvídat."

"To je v pořádku. Věřte mi, už mi nevadí o tom mluvit. Vlastně o něm mluvím rád."

"Určitě to byl velmi speciální člověk."

"To ano. Byl opravdu speciální," Justinovi se vykouzlil na rtech jeho pověstný sunshine úsměv.

"Chci slyšet všechno. Ale nejdřív, myslím, že už bychom si mohli tykat?" zeptala se Rachel s úsměvem.

"Moc rád. Justin," nabídl jí svou ruku.

"Rachel."

Ještě před několika měsíci by ho nenapadlo, že bude o Brianovi s někým mluvit, natož s naprosto cizím člověkem, ale Rachel byla ten typ člověka, se kterým máte pocit, že ho znáte celý svůj život, ačkoliv jste ho právě poznali. 

Let nebyl dost dlouhý na to, aby jí Justin stihl říct všechny detaily jeho nádherné romance s Brianem a tak si při příletu na sebe nakonec vyměnili kontakt a slíbili si, že když budou poblíž, tak se sejdou na kafe.

Následně se vydal sehnat si taxi, ale k jeho (ne)překvapení ho vůbec nepotřeboval.

"Myslím, že ani nejsem překvapený," zasmál se.

"Snad sis nemyslel, že tě nevyzvednu?" odpověděl Michael s úsměvem.

"Spíš jsem to očekával."

"Tak pojď, Ben čeká v autě."

Justin se přivítal s Benem a následně zamířili do jeho nového domova. Všude bylo spoustu krabic, které nechal poslat předem a Michael je pro něj vyzvedl. Věděl, že nábytek tu bude chtít pozměnit a nějak si to tady vyzdobit. Pravděpodobně řekne Emmettovi o pomoc, i když ho bude muset držet trochu při zemi, ale to byly věci na později, právě teď bylo hlavní, že je  konečně doma.

"Jak se cítíš?" zeptal se Michael.

"Uh, nemůžu uvěřit, že jsem to opravdu udělal. Vrátil se zpátky."

"A jsi rád?"

"Jsem a moc. Myslel jsem, že se nebudu schopný nikdy vrátit, ale... ve skutečnosti jsem se v hloubi duše chtěl vždycky vrátit, jen jsem se bál."

"Udělal jsi neuvěřitelný pokrok," usmál se Ben. "A my ti vždycky pomůžeme."

"Přesně tak," přitakal Michael.

Justin se usmál, vděčný za to, že je má ve svém životě. Nevěděl, co by bez nich dělal. Pomohli mu víc, než si vůbec umí představit.

"A abych nezapomněl," zarazil se Michael mezi dveřmi. "Máma tě večer očekává. V 7. Takže tě v půl vyzvedneme."

"Zkusil bych předstírat překvapeného, ale..."

"Znáš ji."

"Jen doufám, že nemáte připravenou nějakou uvítací párty, protože..."

"Nic takového, neboj se," ujistil ho Michael.

Ale Justin už teď věděl a dávno se poučil, že těmhle slibům nemůže věřit. A znal svou rodinu dost dobře na to, aby věděl, že přesně uvítací párty je to, co ho dneska večer čeká. A vlastně se těšil a byl rád. Potřeboval to.

Ale právě teď potřeboval udělat něco jiného. Hodně věcí mohlo počkat na později, ale jednu musel udělat hned teď... našel krabici, na které bylo napsáno Brian a následně z ní opatrně vyndal do novin zabalenou fotografii. Jejich fotografii, kterou myslel, že už nikdy neuvidí. Ale Michael mu ji celé ty roky schovával a ve správný moment mu ji dal. A on ji právě teď postavil na noční stolek hned vedle jeho postele. Chce ji vidět jako první věc ráno a poslední věc večer. A chce si navždy pamatovat ten krásný moment z té fotografie.

"Kéž by tu byl," Justin se smutně pousmál a rukávem si otřel slzu. Už si dokázal odpustit a smířit se s tím, že je Brian pryč, ale chybět mu nikdy nepřestane. Jak by taky mohl?

Následně si nalil skleničku vína, zapnul hudbu a posadil se na svůj gauč a jednoduše vstřebával jeho novou realitu, která ho děsila a vzrušovala zároveň. Byl tak moc připravený za sebou nechat tu temnou minulost a soustředit se jen na budoucnost a věděl, že ať už je Brian kdekoliv, usmívá se na něj, protože ví, že bude v pořádku.

Přesně v 18:30 u něj zastavili Michael s Benem, jak slíbili a společně se vydali společně k Debbie.

"Doufám, že jste nepřipravili nic extra velkého," prohodil Justin v polovině cesty.

"Uh, co?" Michael se ohlídl předstírajíc, že neví, o čem mluví.

"Prosím tě, fakt si myslíš, že jsem tak pitomej?"

Michael si povzdychl, "Zkus aspoň předstírat, že jsi nebo mě máma zabije, mělo to být překvapení."

"Znám naši rodinu už dobře na to, abych věděl, že něco jako uvítací oslava se mi nevyhne."

"Říkal jsem to," vložil se do toho Ben a zasmál se.

"No, stejně budeme dělat, že nic nevíš a že my jsme to udrželi v naprosté tajnosti."

"Dobře, dobře," souhlasil Justin se smíchem.

Jakmile zastavili u Debbiina domu, Justin si narychlo nacvičil svůj překvapený výraz, čímž Bena a Maikeyho několikrát rozesmál. A poté zamířili dovnitř, hned, jak otevřeli dveře, ze všech stran místnosti se ozvalo hlasité...

"Vítej doma!"

První, co zachytilo jeho oko byl velký transparent se slovy 'Vítej doma, Sunshine!" 

A ač Justin věděl, co přesně ho tady čeká, jeho překvapený výraz byl opravdu upřímný. Když viděl, že se celá jeho rodina sešla, aby ho uvítala doma... jo, to byl ten nejlepší pocit, který právě teď mohl cítit.

"Sunshine," Debbie k němu přiběhla a pevně ho sevřela v náruči, tak, jak to umí jedině ona.

"Debb, tak rád tě vidím."

"Jsi překvapený? Doufám, že ti ti dva nic neřekli?" Debb hodila zlostný pohled po Mikovi s Benem.

"No, vlastně..." začal opatrně Michael.

"Nic mi neřekli," skočil do toho Justin. "Vůbec jsem to nečekal a moc si toho vážím," usmál se od ucha k uchu.

"To jsem ráda. Ani nevíš, jak jsem šťastná, že jsi doma."

"Ahoj, zlato," přidala se Jennifer.

"Mami," Justin ji objal. "Vsadím se, že to byl nápad vás dvou."

"Znáš nás, my matky," zasmála se Jennifer a Debb se přidala.

"Samozřejmě," ušklíbl se. "Půjdu pozdravit ostatní."

"Dobře, zlato," Jennifer s Debbie zareagovaly obě nastejno a Justin se jen zasmál.

Hned se vydal přivítat s Tedem a Emmettem, měl pocit, že ty dva v poslední době zanedbával ze všech nejvíc a opravdu doufal, že bude mít spoustu příležitostí k tomu to napravit a dohnat s nimi ztracený čas.

"Musíme co nejdřív zajít na skleničku," zachichotal se radostně Emmett.

"Určitě, stejně tě budu potřebovat."

"Na co?" zadíval se na něj zvědavě.

"Potřebuju trochu rozveselit svůj loft, takže..."

"O můj bože! Ty mě necháš, abych to udělal?"

"Kriste," utrousil Ted. "To jsi neměl říkat, teď se ho nezbavíš  a být tebou naučím se mít rád růžovou barvu."

Justin se zakřenil, ale Emmett ho hned začal uklidňovat, "Kušuj, Teddy. Justin mi řekne, jak si to představuje a já mu splním jeho přání."

"Jo, protože ty ses nikdy neutrhl ze řetězu," uchechtl se Ted.

"Vůbec ho neposlouchej, radši mi řekni, co si představuješ," Emmett ho chytil za rámě a už ho táhl stranou, Justin stihl po Tedovi pouze hodit pohled, který v sobě měl vepsané, aby mu pomohl, ale Ted se pouze smál.

Justinovi chvíli trvalo, než se mu podařilo Emmetta zbavit, protože ten byl víc než nadšený a natěšený se vrhnout do úprav jeho loftu a Justin si toho opravdu vážil, ale byl doma první den - tohle bylo to poslední, co chtěl teď řešit.

Proto hned, jak se Emmett vydal za Drewem, Justin s úlevným výdechem vyrazil za holkama, jejichž přítomnost ho opravdu mile překvapila. Neviděl se s nimi od posledně, kdy mu dal Gus jasně najevo, že s ním nechce mluvit a podle jeho momentálního výrazu se nezdálo, že by tomu tentokrát bylo jinak, ale Justin si už před pár měsíci řekl, že mu dá čas, tolik, kolik jen bude třeba, protože sám ví, že ten je nejdůležitější.

"Linds, Mel..." usmál se na ně široce. "Promiňte, Emmett mě prakticky držel násilím."

"Všimly jsme si," zasmála se Melanie a natáhla se pro objetí, "Ahoj, zlato," lehce ho líbla na tvář.

"Justine, tak rády tě vidíme," přidala se Lindsay. "Jak ses zabydlel?"

"Pomalu, ale jistě."

"A jak se těšíš do své nové práce v galerii?"

"Moc. Ještě jednou děkuju, že jsi mi to dohodla."

"Neděkuj, to je to nejmenší. Hlavně, ať jsi šťastný."

"Přesně tak," usmála se Melanie.

Justin se vděčně usmál nazpátek a následně se zadíval na Guse, "Pořád se na mě nemůže ani podívat..."

"Daly jsme mu možnost zůstat doma, ale on se rozhodl jet... řekla bych, že to nebude zas tak horký," ujistila ho Melanie a slyšet ta slova pro Justina momentálně znamenalo opravdu hodně.

"Co se tak usmíváš?" zeptala se Daphne, ke které právě dorazil.

"Oh, to nic. Jsem moc rád, že jsi tady," řekl a pevně ji objal.

"To já jsem ráda, že jsi tady. Konečně se budeme zase trochu vídat."

"To rozhodně, Daph. Moc mě mrzí, jak to všechno bylo a taky to, co jsi cítila ohledně toho večera, ale teď už všechno bude lepší, dobře?"

"Dobře," odpověděla s úsměvem.

Justin se následně pohodlně usadil do křesla se svým drinkem a užíval si každou vteřinu tohohle večera. Bylo to už opravdu dávno, co se naposledy cítil šťastně a teď, obklopený svou rodinou, se cítil opravdu šťastně.

Všichni se smáli a usmívali, živě diskutovali a do toho tančili na hudbu. Byly to ty večery, které dřív zažívali jako rodina neustále, večery, které přesně definovaly to, jak milující vztah k sobě všichni mají.

Brianova smrt je všechny rozdělila a zlomila, ale jejich láska k Brianovi je nakonec zase svedla všechny zpátky dohromady. A jeho přivedla domů.

Justin se po chvíli vyplížil na verandu a nasával čerstvý vzduch, chtěl mít pár minut jenom pro sebe a svoje myšlenky. A taky potřeboval něco udělat, ještě aspoň jednou jedinkrát, protože tenhle večer si jinak neuměl představit jako úplný...

"Sunshine," ozvalo se tiše za ním.

Justin přivřel oči a usmál se, tolik mu jeho hlas chyběl. Následně se k Brianovi otočil čelem.

"Co tady dělám?" zeptal se Brian s úsměvem. "Myslel jsem, že už jsme se rozloučili, že jsi v pořádku..."

"Briane, shh," svůj prst přitiskl k jeho rtům. "Jsem v pořádku, jsem víc, než v pořádku a chci, abys to věděl. Chci, abys věděl, že se o mě už nemusíš bát."

"Vždycky jsem věděl, že jsi silný, Sunshine. To na tobě miluju."

"Taky tě miluju."

"Já vím," Brian si olízl ret. "Ale měl bych jít."

Justin se usmál a pořádně si Briana prohlídl a následně s úsměvem zavřel oči, aby ho mohl nechat jít... tentokrát už opravdu nadobro. Těch pár vteřin, to bylo všechno, co ještě potřeboval, aby mohl minulost nechat minulostí.

Poté si zapálil cigaretu a jen se díval na svět kolem sebe...

"Dáš mi jednu?" ozvalo se náhle za ním.

Justin se otočil a byl překvapený, když uviděl Guse, "Ty kouříš?"

"Příležitostně," přiznal Gus.

Justin mu se smíchem jednu podal a řekl, "Hlavně ať nás nevidí tvoje matky nebo mě zadupou do země."

Věděl, že sbližování se s Gusem u cigarety není zrovna ten nejlepší způsob, ale právě teď mu to bylo jedno.

"Jo, to asi jo," zasmál se Gus.

"Vážně uklidňující," uchechtl se Justin. "Být tu tvůj táta, pravděpodobně by mě zabil."

"Na to tě až moc miloval. A navíc, jsem puberťák, určitě by měl pochopení."

Oba se rozesmáli, je to už tak dávno, co se spolu smáli a byli schopni spolu normálně komunikovat, tehdy byl Gus ještě malý kluk, ale teď se zdá být už tak dospělý... a Justin moc doufá, že s ním dokáže navázat zase nějaký vztah.

"Promiň, že jsem se k tobě choval jako idiot," pronesl najednou Gus se studem v očích.

"Ne, Gusi, to ne... ztratil si tátu..."

"Jo, to ztratil, ale to mi nedávalo právo se tak chovat. Takže se omlouvám. Ale pravda je, že jsem se tak k tobě nechoval, protože bych ti to dával za vinu... ale protože to dávám za vinu sobě..."

"Co?" Justin vydechl zaskočeně. "O čem to mluvíš?"

"Když mě táta tenkrát vynesl ven a vydal se zpátky pro tebe, byl jsem tak vyděšený, že jsem za ním utíkal a snažil se ho zastavit... musel mě dostat ven znovu a až teprve pak mohl jít pro tebe... to proto tam byl tak dlouho..." Gus nebyl schopný zadržet slzy.

"Bože můj, Gusi," Justin ho pevně objal. "Byl jsi jenom dítě, malé vyděšené dítě, které se bálo o svého tátu... to nebyla tvoje vina, rozumíš? Nebyla a strávím klidně zbytek života tím, že ti to budu připomínat. Tvůj otec tě miloval a udělal by pro tebe všechno na světě a za žádnou cenu by nedovolil, aby ses cítil provinile."

Justin byl zaskočený tím, jak se Gus celou tu dobu cítil. A opravdu si přál, aby tohle věděl dřív a mohl mu tak dřív pomoct, ale teď udělá vše pro to, aby Gusovi pomohl pochopit, že mu jeho táta zachránil život a že on za nic z toho, co se stalo, nemůže.

Oba se následně vrátili zpátky dovnitř a rozhodli se pro dnešek dát všechny starosti stranou a užít si jednoduše ten nejlepší večer, jaký jen jde, po boku lidí, bez kterých si neuměli svůj život představit.

Brian tu teď možná nebyl s nimi a všem opravdu hluboce chyběl, ale na každého v této místnosti měl tak velký dopad, že na něj nikdy nezapomenou a v myšlenkách s nimi bude stále.

A Justin mu bude navždy vděčný za to, že mu zachránil život a ne pouze ten večer, ale už v noc, kdy se poznali... zachránil mu život ve všech směrech, v jakých ho zachránit jde, protože mu dal ten nejlepší život, o kterém jiní můžou pouze snít...

Možná už jeho lásku nemůže vidět, ale cítit ji bude už navždy.

Konec