Burning From The Inside // 16 //

 

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

(May, 2013 - Pittsburgh, minulost)

Justin ležel ve svém nemocničním lůžku, zcela otupělý, se slzami zaschlými na svých tvářích. Už ani nebrečel. Neměl na to sílu a nebyl ani dostatečně schopný uvědomovat si, co se právě stalo. Dokázal jen zírat do prázdna před sebou a vnímat hlasy, které se nacházely s ním v místnosti. Nemohl zcela určit, komu který hlas patřil, ale věděl, že všechny jsou plné slz, zármutku a naprostého zničení nad ztrátou milované osoby. Nad ztrátou Briana.

"Co se sakra stalo?!" vykřikl Michael už po několikáté, snažíc se vstřebat, že jeho nejlepší přítel, někdo, koho považoval za bratra, je mrtvý. "Nemůže být pryč," vzlykl ve snaze zabránit dalšímu pláči, ale neúspěšně.

"Michaele," Ben ho chytil kolem ramen a přitáhl si ho k sobě do pevného objetí.

"Jennifer, tys tu byla, co... co přesně se stalo? Protože já tomu nerozumím," zeptala se Debbie přes pláč, zatímco se snažila udržet pohromadě.

"Uh, já... když jsem... když jsem dorazila, Brian vypadal v pořádku, Justin na tom byl očividně mnohem hůř, ale Briana si tu chtěli nechat přes noc, protože se jim nelíbil jeho kašel, měl jít na nějaké testy... když jsem šla k němu na pokoj, abych se ujistila, že tam opravdu je, už jsem mohla vidět doktory, jak zabíhají k němu... hned jsem se rozeběhla... snažili se ho oživit několik minut, ale... bylo už moc pozdě. Prý dostal infarkt, je to častá komplikace po velkém nadýchání kouře, vše se zdá v pořádku a pak srdce najednou vypoví... tak mi to alespoň řekli," hlas Jennifer se třásl ve snaze jim vysvětlit, jak Brian zemřel, ale ani ona sama to zatím nebyla schopná pochopit. Však ještě v podstatě před chvílí s ním mluvila, vtipkoval... a byl prostě Brianem.

"O můj bože," Lindsay se chytila za pusu a rychle se rozeběhla do koupelny, odkud všichni mohli slyšet, jak zvrací.

Emmett s Tedem se za ní vydali, sami naprosto zarmouceni a neschopní vstřebat celou tu situaci. Melanie mezitím zůstávala na chodbě s Gusem, nechtěla, aby nic z tohohle slyšel, ještě ani nevěděl, že jeho táta už se nevrátí a nikdo nevěděl, jak mu to říct... to poslední, co právě potřeboval, bylo vidět, jak zničení všichni jsou. I když ona sama měla co dělat, aby své slzy udržela na uzdě.

"Jsi v pořádku?" zeptala se Debbie, když se Lindsay vrátila s kluky.

"Ne... nejsem ani trochu. Můj syn dneska mohl... a Brian... on... já to sakra nechápu, jak se to mohlo stát...vždyť... bože můj," Lindsay nebyla schopná najít slova, nikdo nebyl.

Brian znamenal pro všechny tolik, že jeho ztráta je bezpochyby navždy změní. Ale Justina... Justina ta ztráta zničí.

"Chtěl bych ho vidět," promluvil Justin náhle, jeho hlas byl téměř nepřítomný, slabý, ale to neměnilo nic na tom, co chtěl... a potřeboval.

Všichni okamžitě utichli a vyměňovali si pohledy, nikdo si nebyl jistý, co přesně Justin chtěl, ačkoliv v hloubi duše to moc dobře věděli.

"Justine," vydechla Jennifer. "Ty chceš, uh..."

"Chci ho vidět. Chci vidět jeho tělo," Justin k nim konečně otočil pohled a byl schopný alespoň trochu vnímat okolí.

"Ale, Justine, to... to asi není dobrý nápad."

"Neříkej mi, co je dobrý nápad," odsekl Jennifer, která se zarazila, ale chápala. "Potřebuju ho vidět."

"Zlato, já vím, že je to těžké, ale možná bys..." přidala se Debbie a šla blíž k jeho posteli. "Já si jen myslím..."

"Debb, já nechci vědět, co si myslíš, já nechci vědět, co máte na srdci... já chci jen vidět Briana. A buď mi s tím pomůžete nebo si to zařídím sám."

"Seženu doktora," řekla Jennifer a vydala se ho najít.

Za nedlouho se s ním vrátila a Justin mu vysvětlil svůj požadavek. Nijak ho to nepřekvapilo, byl na to zvyklý, rodina zesnulého si vždy přeje dotyčného ještě jednou vidět, rozloučit se s ním... proto mu slíbil, že pro něj za 15 minut přijde.

Nikdo do té chvíle neřekl ani slovo, skoro jako kdyby zapomněli na svůj zármutek a šok a soustředili se pouze na Justina, který tam jen seděl, jako tělo bez duše. Věděli, že oni ztratili hodně, ale Justin ztratil všechno.

"Jste připravený?" zeptal se doktor, když dorazil.

Justin chvíli nic neříkal, skoro jako by zvažoval svou odpověď, ale nakonec bez váhání řekl, "Naprosto."

"Dobře."

Doktor mu pomohl na vozík a následně vyrazili. Ostatní se rozhodli počkat v pokoji, nebylo to tak, že by nechtěli vidět Briana, ale věděli, že tohle je něco, co Justin potřebuje udělat sám.

"Je za těmi dveřmi. Pokud se na to necítíte..."

"Ne, chci ho vidět. Potřebuju ho vidět."

"Dobrá. Ale stačí říct a když tak vás vezmu pryč."

Justin neodpověděl, neuměl si představit, že by vůbec mohl chtít od Briana odejít... přeci jen to byl pořád jeho Brian.

Doktor následně otevřel dveře a Justin mohl pocítit narůstající paniku při pohledu na stůl, kde měl ležet Brian, ale byl celý zakrytý. Doktor ho vzápětí dovezl až ke stolu a následně se chystal Briana odkrýt...

"Počkejte," vyhrkl Justin. "Já jen... mám pocit, jako kdyby to nebylo skutečné, dokud... dokud ho neuvidím. Jako kdyby měl odněkud vyjít a být naprosto v pořádku, ale v momentě, co ho odkryjete a já ho uvidím... můj život se sesype jako domeček z karet... protože on je pro mě naprosto všechno a..."

"Nemůžu tvrdit, že vím, jak se cítíte, ale měl byste udělat to, co vy chcete... nemusím ho odkrývat, jestli si to nepřejete nebo to můžu udělat později..."

"Ne. Udělejte to... odkryjte ho..."

Justin věděl, že v momentě, co to udělá, už nikdy nic nebude stejné, ale nemohl by odtud odejít a už ho nikdy nevidět. Proto doslova zadržel dech a čekal na to, až ho uvidí... a když se tak stalo, místností se rozeznělo jeho zalapání po dechu a tiché, "Bože můj."

"Nechám vás o samotě."

Justin čekal, dokud se za doktorem nezavřely dveře a následně chytil Briana za ruku. Byl ještě teplý, ale ne tak jako obvykle. Bývá tak moc teplý, Justin se k němu v noci rád tiskne, když je zima, používá ho jako svoje osobní topení. 

Justin se nad tou myšlenkou musel pousmát, Briana vždy vytáčí, že Justin spí jako nemluvně, ať už je jakákoliv teplota, ale to proto, že když je zima, použije jednoduše Brianovo teplo, které z něj sálá přes celou postel.

"Briane," vydechl Justin žalostně. "Já tě potřebuju... nemůžu bez tebe... nevím, jak mám bez tebe být."

Po tvářích se mu začaly kutálet slzy, zatímco zoufale hladil Brianovo ruku. Věděl, že Brian už tam není, že tohle je jen jeho tělo, uvědomoval si tu krutou realitu, byl schopný uvažovat racionálně... ale nic z toho nemohlo změnit to, jak strašně si přál, aby Brian otevřel oči a ten žal mu zcela zatemňoval mysl a tak byl ochotný klidně čekat na zázrak, který však přijít nemohl...

"Briane, Briane, Briane... prosííím... prosím vrať se mi," jeho zoufalý pláč se začal rozeznívat po celé místnosti. "Já tě tak moc miluju, prosíím..."

Nezáleželo na tom, jak moc Justin prosil a jak zničený byl, nic nemohlo změnit to, že je Brian mrtvý. Justin proto následně přitiskl svou hlavu k Brianově hrudi a jen tiše brečel. Byl naprosto zlomený, stejně jako jeho srdce a duše.

"Tak moc se omlouvám," vzlykl tiše.

----

(July, 2013 - současnost)

Justin se s křikem probudil z té noční můry, která ovšem noční můrou nebyla... nýbrž vzpomínkou, kterou se celé ty roky snažil potlačit. Po těle mohl cítit kapičky potu a celý se třásl. Nikdy by nemohl litovat toho, že se rozhodl Briana ještě jednou vidět, ale moc dobře věděl, že vidět ho tak, vidět jeho tělo... to bylo to, co se na něm podepsalo nejvíc. Obrázek, který už nikdy nebude schopný dostat z hlavy.

"Justine, jsi v pořádku?" Michael se přiřítil, naprosto vyděšený.

"Promiň, Mikey, jsem v pořádku... jen noční můra... nebo spíš vzpomínka."

"Která?" Mikey se vydal k jeho posteli a posadil se.

"Ta, kdy jsem viděl jeho tělo..."

"Oh."

"Jo," Justin si promnul obličej.

"Litoval jsi toho někdy?" zeptal se Mike po chvilce.

"Nikdy bych nemohl říct, že bych toho litoval, protože jsem ho tehdy opravdu potřeboval vidět, nedokázal bych odejít a dělat jakoby nic... ale nikdy nebudu schopný zapomenout, jak hrozné bylo vidět ho tam ležet a prosit ho, aby se probudil."

"Pamatuji si, jak tě doktor přivezl zpátky, předtím jsi vypadal jako tělo bez duše... ale potom to bylo, jako bys tam opravdu nebyl, několik následujících dní si neřekl skoro nic..."

"To si ani nepamatuju."

"Jo, byl jsi dost mimo... navíc ti pořád dávali léky na bolest, po kterých jsi byl dost unavený, takže si většinu času prospal, což bylo asi dobře..."

"A nejspíš bych se z toho nedostal, nebýt tebe a Bena."

"To není pravda, zvládl jsi to sám..."

"Kdybyste si mě nevzali k sobě a každý den tam pro mě nebyli a nesnažili se mi co nejvíc zlepšit život... pravděpodobně bych už nikdy nevylezl z postele. Kdykoliv jsem měl noční můru a probudil se s křikem... když jsem potřeboval pomoct do koupelny... dokonce pomoct s oblíkáním... vařili jste mi... dělali jste pro mě všechno. A já se při první příležitosti sebral a odešel do New Yorku..."

"Justine..."

"Je to pravda. Ani jsem se neohlídl, prostě jsem utekl..."

"Potřeboval jsi vypadnout, všechno ti ho tady připomínalo."

"Jo, ale možná to byl ten problém, že jsem se tak moc snažil zbavit všeho, co mi ho připomínalo, možná kdybych se tomu tehdy postavil čelem, věci by dnes vypadaly jinak... už ani nemám nic, co mu patřilo... jen ten náramek..."

"Počkej tady," řekl Michael a zničehonic odešel.

Justin byl zmatený a čekal, dokud se Mikey nevrátil zpátky. Přišel s nějakou krabicí a postavil ji na postel před Justina.

"Co je to?"

"Všechno, co hasiči dokázali zachránit z vašeho domu."

"Co?" Justin vydechl zcela zaskočen.

"Chtěl jsem ti to dát už dávno, ale vím, že jsi na to nebyl připravený, pravděpodobně bys mi to hodil na hlavu, ale... něco mi říká, že teď už připravený jsi."

Justinovi se rozbušilo srdce, nemyslel si, že by ještě někdy mohl vidět něco, co patřilo Brianovi, co patřilo jim oběma, myslel si, že o to všechno přišel při tom požáru a to, že se část, i když opravdu malá, nacházela v téhle krabici, pro něj opravdu moc znamenalo.

Justin ji pro to následně otevřel a začal si všechno pečlivě prohlížet. Byly to převážně jen drobnosti, ale tři věci ho ihned zaujaly. 

První byla jejich společná fotografie, sklo bylo rozbité, ale na tom nezáleželo, záleželo jen na tom, co bylo pod ním. Byla to jejich svatební fotografie, byli tam tak šťastní.

"Myslel jsem, že už ji nikdy neuvidím," Justin se usmál přes slzy.

Jako další tam byla Brianovo černá košile, jedna z mnoha, ale nepopiratelně stále voněla po Brianovi. Zdálo se to nemožné s tím vším, čím si prošla a jak dlouho už to bylo, ale Justin by jeho vůni poznal všude. Ihned si ji přitiskl k obličeji a několik dlouhých vteřin jen vnímal tu vůni.

A poté si vzal věc poslední - obraz, který Justin nakreslil na samém začátku jejich vztahu, obraz, který si až do této chvíle myslel, že ho koupil někdo jemu cizí. Obraz, na kterým je Brian nahý.

"On ho koupil?" zeptal se Justin zaskočeně.

"Yeah. Taky jsem to nevěděl, Brian byl očividně plný tajemství."

"Znali jsme se jen několik týdnů a už tehdy jsem pro něj znamenal dost na to, aby ho koupil."

"A nakonec jsi pro něj znamenal všechno."

Justin se pousmál a obraz, košili i jejich fotografii si přitiskl k hrudi. Byl to tak zvláštní pocit, poprvé byl schopný cítit i něco jiného, než zlost, zármutek a bolest... byl schopný cítit radost. Nepopsatelnou radost.