Burning From The Inside // 13 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

May 25, 2013

Justin byl opravdu tvrdý spáč, Brian si z něj vždy dělal legraci, že by zaspal i zemětřesení a když měl Justin něco důležitého, sám si kvůli němu dával budík, aby ho mohl vzbudit. Ach ta láska, smál se mu vždy Justin, ale tohle malé gesto oceňoval víc než by kdy sám dokázal vyjádřit. Vážil si každé maličkosti, kterou pro něj Brian dělal. Miloval, že se o něj takhle stará... miloval, že...

Justin mohl cítit, jak ho něco dráždí v krku, byl to takový zvláštní pocit, který ho ze spánku nutil si odkašlávat, ale ne natolik, aby se kvůli tomu zcela probudil. Spíš naopak měl podvědomě pocit, že jsou jeho oči těžší... jako kdyby se probudit nemohl ani kdyby chtěl.

Ale co ho nakonec probudilo, byl neskutečný pocit horka, nebyl ten typ, který by se v noci budil zimou či vedrem, vždy se nějak přizpůsobil momentální teplotě a spal v klidu až do rána... Brian ho za to nesnášel, on vždy trpěl, hlavně v létě, a zatímco pochodoval po ložnici ve snaze se trochu zchladit, Justin klidně pochrupkával...

Proto ho samotného překvapilo, že mohl cítit, jak mu kapičky potu stékají po jeho nahém těle. Natáhl se k nočnímu stolku pro sklenku vody, kterou kdyby neměl tak příšernou žízeň, snad radši vyklopí na sebe. Následně pohledem zavadil o spícího Briana, který mu na chvíli pomohl zapomenout na to dusno, které ho svíralo. Vybavil si jejich žhavý sex, který jim oběma opravdu bodl. Usmál se. Možná proto je mu takové horko, nedivil by se...

Dávivý kašel, který ho ale následně popadl, ho zcela vyvedl z míry. Proč ho tak pálí v krku a štípe v nose? Proč je vzduch tady tak zvláštní? Proč má pocit, že je jeho tělo v jednom ohni?

Tolik otázek mu problesklo hlavou, ale ani na jednu neznal odpověď. Navíc byl tak unavený. A věděl, že se svojí zlomenou nohou toho stejně moc neudělá pro to, aby se nějak ochladil a tak usoudil, že bude lepší se znovu oddat spánku. Lehl si zpátky do své oblíbené polohy na bok a chystal se zavřít oči, když v tom to zahlédl... pod dveřmi... tak zvláštní světlo... oranžové... skoro rudé... možná zapomněli zhasnout... no určitě nemysleli na světlo při tom, co dělali, uchechtl se Justin v duchu. Anebo je možná Gus vzhůru...

Mohl by to ignorovat, ale jeho myšlenky by mu nedovily usnout, pokud to podělané světlo nezhasne a jelikož on nemůže, bude muset probudit Briana, který bude zajisté velmi rád. Vynahradí mu to jako první věc ráno, slíbil si Justin v duchu.

"Briane, musíš se vzbudit..." Justin mu prsty projel ve vlasech, aby mu to probuzení ulehčil a přiznejme si, aby ho Brian tolik nesprdl. "No tak, Briane, musíš..." další zaškrábání v krku ho přimělo zakašlat jako kdyby byl 20 let kuřákem. "Fuck, tohle začíná být únavné," uchechtl se.

"Tak spi," prohodil náhle Brian svým ne zcela příjemným tónem. "A neruš mě."

"Promiň," Justin se zaculil, Brian mu přišel roztomilý, když se "zlobil." "Ale potřebuju, abys vstal... nechali jsme asi svítit... anebo Gus usnul na záchodě," zasmál se.

"Huh?" Brian na něj rozespale pohlédl.

"Svítí se na chodbě. Můžu to vidět pod dveřmi."

"Jesus... nech to být a jdi spát..."

"Nemůžu to nechat být."

"Jestli se bojíš účtu za elektřinu, tak není třeba... jednou se to nezblázní."

"Brianeee," použil na něj svůj pubertální hlas ve snaze zkoušet jeho trpělivost, dokud se nepoddá.

"Já tě vážně nesnáším," Brian se opravdu neochotně začal hrabat z postele.

"Miluješ mě."

"Strašně," odvětil ironicky, zatímco zamířil ke dveřím, aby splnil Justinovo přání.

"No tak, miluješ mě," Justin to chtěl jednoduše slyšet.

"Když zrovna nejsi na zabití, tak ano... miluju..."

Justin se pousmál, spokojený s Brianovou odpovědí a doufajíc, že není na zabití moc často.

"Au, fuck!" vykřikl Brian náhle a Justina doslova bodlo u srdce.

"Co je?!"

"Ta klika... je úplně vařící..."

"Co myslíš, že je vařící?"

"To, co říkám, je to jako by..."

"Co?" Justin polkl a cítil nervozitu stoupající jeho tělem, ačkoliv zatím nevěděl proč.

Brian po tmě nahmatal zapínač světla a to, co následně oba zahlídli, zařídilo, že oba ihned pochopili, že je něco opravdu špatně. V celé ložnici byla mlha a pod dveřmi vycházel tmavý kouř...

"Co to kurva...?" zhrozil se Brian.

"Briane," vyhrkl Justin téměř neslyšitelně, ale obavy v jeho hlase byly zcela znatelné.

Ani jeden si nechtěl připustit to, co bylo nade vše jasné... ani jeden nechtěl uvěřit, že by jejich myšlenky mohly být skutečné, protože... protože nemohly, že ne?

Brian se znovu natáhl po klice, ale těsně u ní svoji ruku zarazil, když si vzpomněl, jak to před chvílí pálilo. A místo toho ze země sebral svou košili, aby ji použil na otevření dveří. Nechtěl otevřít, ale nakonec to udělal...

A to ohnivé peklo, které se přímo před jejich zraky objevilo, bylo to nejděsivější, co oba ve svém životě viděli. Jen plameny, oranžově rudé plameny a hustý dým, kterým téměř nic nebylo vidět. Byl to hororový pohled.

"Briane!" vykřikl Justin, když uviděl, jak se plameny téměř dotýkají Briana, jež byl v naprostém šoku, ale hlas Justina ho dokázal probudit a hned na to dveře před sebou rychle zavřel.

"Bože můj... bože můj... Briane, co to... co se to děje... Briane..." Justinův hlas se třásl a slzy měl v podstatě na krajíčku. Každý normálně racionální člověk by věděl, co tohle znamená. Věděl by, že z tohohle není úniku. A přesně tak se Justin momentálně cítil.

Brian jen nehybně stál, snažíc se vzpamatovat a pochopit, co se to právě děje, i přes očividné toho nebyl schopný. Ale pak si uvědomil něco, co mu mělo dojít už dávno...

"Pane bože, Justine, GUS!"

"Proboha!" vyhrkl Justin zcela nekontrolovatelně.

"GUSI!" vykřikl Brian následně ze dna svých plic a pak ještě několikrát, ale nedostalo se mu žádné odpovědi. Nechtěl myslet na nejhorší, ale co jiného v takové situaci mohl dělat?

Brian ani na vteřinu neváhal a chystal se znovu otevřít dveře, aby se dostal ke svému synovi, v tu chvíli mu bylo jedno, co se stane s ním, potřeboval se dostat k němu. Potřeboval se dostat ke Gusovi. A jen způsob, jakým mu klikla spálila ruku, ho zastavil od toho, aby do těch plamenů bezmyšlenkovitě vešel...

"Briane, jsi v pořádku?!" vykřikl Justin, který se cítil zcela bezmocně.

"Nic to není... Justine, musím se k němu dostat..."

"Namoč si nějaké ručníky a dej si je kolem sebe a přes ústa..."

Brian v tu chvíli na nic nečekal a šel udělat to, co mu Justin řekl. Za chvíli se vrátil z koupelny, s několika vodou nasáklými ručníky. Oba na sebe rychle něco hodili. Brianovi se třásly ruce, když jeden z ručníků dával kolem Justina...

Pak se Brian podíval do jeho očí, jeho oříškové do těch Justinových modrých - oboje zalité slzami - věděli, co tenhle okamžik znamená. Věděli, že se možná už neuvidí. Věděli, že v momentě, co Brian opustí tuhle ložnici, se už dost možná nedostane zpátky k Justinovi. Věděli, že to nejhlavnější je momentálně Gus...

"Jdi," řekl Justin svým roztřeseným hlasem. "To je dobrý, jdi..."

Brian se kousl do rtu, neschopný udělat krok, ale s každou vteřinou, kterou tu zůstával, bylo pravděpodobnější, že se jejich nejhorší myšlenky naplní. Brian musel jednat rychle a hned.

"Vrátím se pro tebe, rozumíš?"

"Zachraň Guse, to je teď to nejdůležitější, dobře? Jenom ho zachraň... já budu v pořádku... opravdu."

Justin věděl, že jeho šance se odtud dostat jsou ještě menší, než si byl ochotný připustit. Nebyl schopný chodit, i kdyby se snažil sebevíc, tak prostě nemohl... a nemohl dopustit ani to, aby ho odtud Brian dostal před Gusem... tohle mělo jen jedno řešení - on tu musel zůstat, zatímco Brian musel jít pro Guse.

"Vrátím se..." Brian se rychle natáhl, aby Justina políbil.

Poté se vydal ke dveřím a těsně než je otevřel, Justin vykřikl, "Miluju tě!" a řekl to tak, jako by to mělo být naposledy, protože ve svém srdci věděl, že je.

"Já se vrátím," odpověděl Brian, odmítajíc to, že by Justina už neviděl a poté se jeho postava ztratila v plamenech a hustém dýmu a dveře se za ním zavřely.

Justin najednou ucítil to, co si až do této chvíle zcela nepřipouštěl - příšerný strach. Jeho srdce bilo jako o život. Po tvářích se mu kutálely slzy a třásly se mu rty. To ticho, které se najednou rozléhalo ložnicí, bylo přímo nesnesitelné. Čím dál víc mohl cítit, jak se mu stahuje hrdlo a dráždění v krku ho nutilo k čím dál naléhavějšímu kašlání. Ale nic se nevyrovnalo tomu strachu, který cítil při myšlence na Briana a Guse. Nevěděl, zda se k němu Brian dostal... nevěděl, jestli už se dostali z domu... nevěděl, zda jsou v pořádku...

A nechtěl takhle umřít. Ne takhle. Ne tady. Ne teď.

Proto sebral veškerou svoji sílu a postavil se z postele na ruce a následně za sebou stáhl svoje tělo. Mokrý ručník držel co nejvíc u svého těla a začal se plazit ke dveřím. Hustý kouř ho pálil v očích a téměř nic neviděl, ale nehodlal se zastavit, až dokud nebyl u dveří a neuvědomil, že je ze země nedokáže otevřít, snažil se, ale nedosáhl tam... proto se začal ze země zvedat, snažíc se nestoupnout na tu nohu, ale byl až moc omámený tím kouřem a věděl, že dostat se odtud je důležitější, než zachránit svou nohu, proto došlápl... a jeho křik se rozezněl po celém domě, když uslyšel křupnutí a nesnesitelnou bolest, ze které téměř omdlel...

"O můj bože," zakousl se do kusu ručníku ve snaze trochu si ulevit. Ale věděl, že to musí překonat a dveře konečně otevřel. Plameny ho téměř olizovaly, měl pocit, jako by už hořel a to do nich ještě ani nevešel. Nechtěl do nich vejít. Ale musel. Proto udělal krok a pak další a další... na ústech si držel ručník a snažil se ten kouř tolik nevdechovat, neviděl vůbec nic, šel v podstatě jen po paměti a snažil se dojít ke schodům. S každým krokem cítil svou zlomenou kost a jeho slzy byly ještě naléhavější stejně jako kašel, který ho dusil.

A pak se stalo to nejhorší, co mohlo - o něco zakopl a přelítl přes to rovnou na zem. Bolest, která mu z nohy vystřelila až do mozku, byla přímo nesnesitelná, ale ani zdaleka se to nevyrovnalo té bolesti, kterou ucítil vzápětí... mohl cítit, jak hoří. Cítil ty plameny na svých zádech.. to, jak se mu pod nimi obnažují nervy a každý jeden z nich bolí naprosto příšerně... křičel tak pronikavě, že ho museli slyšet na míle daleko...

Začal sebou mlátit ve snaze ty plameny uhasit a jen díky mokrému ručníku, kterým je rychle začal dusit, se mu to podařilo. Ale najednou věděl, že tohle nezvládne. Měl příšerné bolesti a na tu nohu už by se znovu postavit nedokázal. Seděl tam na zemi s plameny šlehajícími kolem sebe. Přibližovaly se čím dál víc. A on pochopil... tohle bylo ono... tohle byl konec a on před ním nemohl utéct...

Mohl jen zavřít oči a čekat na ten okamžik, kdy bude konečně po všem. Jeho myšlenky se zcela soustředily na lidi, které miluje, ale na Briana především. Chtěl, aby on byl to poslední, co uvidí... i když jen ve své hlavě...

"Justine!" uslyšel náhle a než se nadál Brianovy ruce byly kolem jeho těla. "Bože můj, Justine..." když Brian viděl ty popáleniny na Justinových zádech, byl zcela zděšen.

"Snažil jsem se dostat za tebou..."

"Říkal jsem, že se vrátím... pojď," Brian využil veškerou svoji sílu a vyzvedl Justina do své náruče.

"Kde je Gus?" uvědomil si Justin náhle.

"Je venku... dostal jsem ho ven... je v pořádku, neboj se..."

"Díky bohu," vydechl, pomalu ztrácejíc vědomí.

"No tak, neusínej, zůstaň se mnou."

Mohl slyšet, jak k němu promlouvá Brianův hlas a mohl stále cítit oheň, který se kolem nich rozléhal, ale najednou nebyl schopný to ani trochu vnímat... byl unavený... tak moc unavený a chtěl tak moc spát...

"Justine, Justine... probuď se... no tak... jsme venku, Sunshine, slyšíš... jsme venku..."

Justin byl stěží schopný otevřít oči, ale když kolem sebe uviděl jasné noční světlo, které ani zdaleka nepřipomínalo plameny, cítil obrovskou úlevu, až téměř zapomněl na tu příšernou bolest.

"Briane," vydechl těžce.

"Hey," Brian se usmál, šťastný, že je Justin při vědomí. "Bože můj," své rty přitiskl k Justinovu čelu. "Tak moc tě miluju, Justine, slyšíš, tak moc..."

"Taky tě miluju," Justin se usmál navzdory té bolesti. "Oh, Gusi," zahlídl jeho malou postavu před sebou stejně jako jeho vyděšený obličej spolu s jeho nezastavitelným pláčem. "Jsi v pořádku, Gusi."

"To je," Brian přitakal.

"Proboha, Briane, tvoje ruce..." Justin zahlídl, jak jsou popálené a najednou nemohl pochopit, jak ho dokázal vynést ven.

"Jsou to jenom ruce... jsem v pořádku, Sunshine," jak to dořekl, začal nekontrolovatelně kašlat.

Ale v tu chvíli oba zaslechli sirény hasičů i záchranky, pociťujíc neskutečnou úlevu.

"Vidíš, budeme v pořádku," pronesl Brian, přitahujíc si Justina blíž k sobě, stejně jako Guse. "Všichni budeme v pořádku."