Burning From The Inside // 3 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Justin nebyl schopný usnout. Vlastně si už ani nepamatoval, kdy naposledy si dopřál plnohodnotný spánek bez slz, nočních můr a myšlenek, které ho přiváděly doslova k šílenství. Byly tu ale i ty "lepší" noci, kdy zapomněl na to, že je Brian pryč... kdy si myslel, že je hned vedle něj a drží ho ve své mužné náruči. Justin dal občas možnost své fantazii vyjít napovrch a představoval si ho. Ano, věděl, že dost možná blázní, ale bylo mu to jedno - stálo mu to za to. Ovšem pokaždé muselo přijít bolestné uvědomění, které mu připomnělo, že Brian tam ve skutečnosti není a že se nikdy nevrátí. V tu chvíli jako by se jeho srdce znovu rozlomilo. Pokud ještě vůbec nějaké měl... občas měl pocit, že má v hrudi pouze díru. Velkou, černou, bolavou díru. Bylo to tak nefér. Měl s Brianem strávit zbytek života. Měli se milovat a společně zestárnout. Mít děti, vnoučata... což by Brian jistě ocenil, pomyslel si Justin s úsměvem při vzpomínce na Brianův problém s věkem. Bože, tak moc mu chyběl a tak moc si přál tu noc vzít zpátky. Ale nemohl...

"Můžu?" ozvalo se po zaklepání.

"Jasně," odpověděl Justin a vyhoupl se do sedu.

"Jak ti je?" Michael šel až k posteli a posadil se.

"Jako by mě přejel náklaďák... dvakrát."

"Taky tak i vypadáš."

"Díky," Justin se uchechtl.

"Udělal jsem snídani... pokud máš hlad."

"Jen si dám sprchu."

"Dobře," Michael přikývl. "Jsem opravdu rád, že jsi tady."

Justin se pouze pousmál.

Michael následně opustil Justinův pokoj a ten zase spadl zpátky do postele. Ještě nebyl připravený na to, co ho čeká. A chtěl to co nejvíc oddálit, ačkoliv věděl, že připravený nebude nikdy. Ne na tohle. Jenže odkládal to už tak dlouho a věděl, že navždy to nejde. A tak se nakonec přiměl vstát a vydal se do sprchy.

Justin věděl, že dnešek bude asi ten nejtěžší den od toho dne a potřeboval Briana víc, než kdy dřív a tak pod proudem vody zavřel oči a nechal se unášet fantazií jako mnohokrát předtím...

"Hey, Sunshine, můžu se přidat?" Brian nakoukl dveřmi, zcela nahý.

"Ty můžeš vždycky," Justin se pousmál hříšně.

"Chyběl jsi mi," Brian si Justina přitáhl za boky blíž.

"Viděli jsme se... asi před deseti minutami... v posteli."

"Hmmm," Brian si olízl rty. "Deset minut je dlouhá doba."

"Uhmm."

"Myslím, že bychom si ten ztracený čas měli vynahradit."

"Samozřejmě, že si to myslíš," Justin se uchechtl.

"Otoč se."

"S radostí."

"Justine! Jsi v pořádku?" ozval se Michael náhle za dveřmi koupelny.

"Uh, jo! Jsem! Promiň, za chvíli jsem tam!"

Justin si povzdychl. Ne, že by mu přišlo normální představovat si sex s Brianem, který je mrtvý, ale nic víc než to nemá... tohle jsou chvíle, které mu jednoduše pomáhají zapomenout.

Někdy mu to přišlo celkem ironické, když ho tenkrát napadl Hobbs pálkou, zapomněl všechno, co se tu noc stalo a pak strávil měsíce snahou vzpomenout si... teď si pamatuje každičký detail toho nejhoršího dne jeho života a dal by cokoliv za to, aby to někdo vymazal z jeho paměti.

"Tady jsi," ozval se Ben od stolu, když Justin dorazil. "Kávu?"

"Rád. Díky," Justin se usadil a Ben mu mezitím nalil.

"Kolik lívanců sníš?" zeptal se Michael s úsměvem.

"Uhm, dva... asi," Justin pokrčil rameny.

"Tady máš aspoň tři. Potřebuješ jíst. Zhubl jsi."

Jeho postava bylo momentálně to poslední, co ho zajímalo, i když ano - opravdu zhubl. Ale kdo by měl sakra pomyšlení na jídlo, když láska jeho života už nebyla s ním.

"Jak se cítíš na dnešek?" otázal se Ben.

"Uh, já... já ani nevím. Jsem jak otupělý. Neumím si představit, že uvidím jeho, um..."

"Hrob?" ozval se Mike.

"Jo."

Justin se cítil zahanbeně, protože u Brianova hrobu byl naposledy, když ho do něj pohřbíval... zkrátka tam nemohl chodit. Nemohl vidět ten kus kamene, ve kterém je vytesáno jeho jméno. Nepřežil by to. Ale ten pocit viny, že tam nechodil, ho užíral každý den, o tom nebylo pochyb.

"S mámou tam chodíme, staráme se o to... má to tam moc hezký, Justine."

Justin se chtěl ohnat, že to je Brianovi k ničemu, že je jedno, kolik kytek a svíček tam má, protože je zatraceně mrtvý! Ale to by z něj mluvil jen smutek a vztek. Ve skutečnosti jim byl vděčný za to, že dělali to, co on nedokázal.

"Musíte si o mně myslet, kdo ví co."

"Jak to myslíš?" zeptali se oba současně.

"Po tom, co se stalo, jste mi oba pomohli... a já se pak sebral a vrátil se zpátky do New Yorku, v podstatě jsem se ani neohlídl."

"Je to pochopitelné," začal Ben. "To, co se stalo, byla tragédie. Každý truchlí jinak... tohle byl zkrátka tvůj způsob, jak jít dál."

"Jenže já nešel dál. Jsem pořád zaseknutý... v tom dni. Přijdu si jako chodící zombie. A jako zbabělec, který jen před vším a přede všemi utekl. Sakra, nechodím ani k jeho hrobu!" Justin se odrazil od stolu a jako neřízená střela se vyřítil z domu na verandu. Měl pocit, jako by nemohl dýchat a jednoduše potřeboval na čerstvý vzduch. Stál tam a zhluboka dýchal, zatímco se snažil naprosto nezešílet.

"Justine?" ozvalo se náhle. Moc dobře věděl, komu ten hlas patří a bál se vzhlédnout.

"Debb..." vydechl, když se konečně podíval.

"Jsi v pořádku, zlato?" okamžitě šla k němu a chytla ho za paži. Tak dlouho ho neviděla, ale přes to se chovala jako by se viděli včera.

"Uh, jo... já jen, potřeboval jsem na vzduch."

"To chápu. Dnešek je těžký. Ale jsem ráda, že jsi tady," Debb kolem něj ovinula svoje paže a Justin jí pevně objal zpátky. Slzy si okamžitě našly cestu.

Po chvíli se spolu posadili a jen si tiše dělali společnost. Oba moc dobře rozuměli bolesti toho druhého. Navíc, Debb neztratila pouze syna, ale i svého manžela a nakonec i Justina. A přes to byla pořád tak silná.

"Jak se máš, Debb?"

"To mi řekni ty, Sunshine."

"Uhm, dobře," Justin se pousmál, ale Debb na něm vždy poznala, když lhal a tak stačil jeden její pohled a Justin hned změnil odpověď. "Strašně. Jako kdyby moje srdce pukalo pořád dokola."

"To protože si se s ním ještě nerozloučil."

"Debb..."

"Víš, že mám pravdu. A já to chápu. Nebyl jsi připravený a nejspíš ještě ani nejsi. Ale dokud mu neřekneš sbohem, nemůžeš se v životě posunout dál... a to by on nechtěl. Chtěl by, abys byl šťastný."

"Jak můžu být šťastný? On mě dělal šťastným!"

"Já vím, Sunshine, já vím. Ale tvůj smutek ho nepřivede zpátky. A nemůžeš do konce života žít s takovou bolestí."

"Nevím, co dělat jiného. Nevím, jak žít bez něho..."

"Krok za krokem, dokud nebudeš schopný konečně zase dýchat..."

V tu chvíli to Justinovi došlo, Debb mu pouze dávala rady, kterými se řídila ona sama...

"Je vůbec možné začít zase dýchat?" zeptal se Justin.

"Uhm, občas přijde okamžik, kdy dýchat zapomeneš, ale vždy si zase vzpomeneš... věř mi, Justine."

Justin tomu věřit chtěl, ale nebyl na to zatím připravený. Říct Brianovi sbohem... bylo přímo nepředstavitelné, ať už to znělo sebevíc absurdně vzhledem k tomu, že Brian už byl dávno pryč.

"Slyšel jsem, že jsi někoho poznala."

"Oh, Michael a ta jeho velká pusa."

"No tak, Debb... chci vědět všechno."

"Jmenuje se Jack... je to elektrikář. Poznali jsme se, když mi nefungovala elektřina... druhý den přišel znovu, aby mě pozval na rande. Prý na mě nemohl přestat myslet. Řekla jsem ne."

"To jsi neudělala!"

"Udělala... zkrátka jsem se na to necítila. Osud tomu však chtěl jinak a tak jsme se za měsíc potkali v supermarketu. Slovo dalo slovo a my si tak vyšli na kávu... a pak další a další..." Debb se zasmála.

"Tak ti to přeju, Debb. Zasloužíš si to."

Justin za ní byl opravdu rád a přál jí všechno štěstí světa, ale najednou nemohl setřást to, jak moc osaměle se cítil.

"Je to hodný chlap. Po Carlovi jsem si nemyslela, že ještě něco takového najdu, ale... našla. A i ty najdeš, zlatíčko," Debb moc dobře věděla, co se Justinovi honí hlavou.

"Ani si neumím představit, že bych byl s někým jiným. Nedokázal bych to."

"To si myslíš teď a věř mi, že ti rozumím... ale i ty nakonec najdeš někoho, kdo ti vykouzlí ten tvůj sluníčkový úsměv. Vím, že Brian pro tebe byl a stále je výjimečný a vím, že nikdy nikdo nebude jako on... ale až se někdo objeví, neboj se mu dát šanci."

Justin věděl, že to Debbie myslí dobře, ale v jeho hlavě ani srdci neexistovala šance na to, že by se ještě někdy mohl zamilovat. Měl pocit, jako kdyby všechnu svoji lásku dal Brianovi a víc ji už jednoduše nebylo.

"Nerad vás ruším," Michael vykoukl ze dveří.

"Mám se ptát, jak dlouho si stál za dveřmi a poslouchal?" otázala se Debbie.

"Neposlouchal!" Debb mu věnovala jeden vševědoucí pohled. "Jen chvíli..."

Justin se zasmál, protože moc dobře věděl, že Michaelova zvědavost ho nejspíš přišpendlila k tě dveřím po celou dobu jeho rozhovoru s Debbie.

"Každopádně přišel jsem vám říct, že volala Linds s tím, že dorazí kolem 3 hodiny."

Justin měl pocit, že se zadusí na vlastních slinách. Ano, věděl, že je dneska uvidí, ale pořád to vědomí, že je to fakt reálné, ho nějak vykolejilo. Gus i holky mají plné právo ho nenávidět. Gus ztratil tátu, ony otce svého syna a přítele. A Justin jim od té doby nebyl schopný čelit. Nereagoval ani na Lindsayiny telefonáty... ve výsledku ale odstřihl úplně všechny, protože se jim nedokázal podívat do očí stejně jako nechtěl, aby mu oni připomínali Briana. Jen Michael se stal jeho osobní osinou v zadku a ujistil se, že budou v kontaktu a byly dny, kdy ho za to Justin fakt nesnášel, i když v hloubi duše byl vděčný, že ho má a že s to s ním nevzdal.

"Gus mě musí nenávidět," Justin si povzdychl.

"Co?" oba se na něj zaskočeně podívali.

"Zničil jsem mu život... přišel o tátu."

"Justine, podívej se na mě," Debb chytila jeho tváře a spustila, "Už nikdy nechci nic takového slyšet. Brian umřel, když zachraňoval ty, co miloval. Zachránil tě a za to tě nikdo nemůže nenávidět... ani Gus ne."

"Ale kdyby mě nezachránil, Gus by měl pořád tátu."

"Justine..." začal Michael. "Nikdo ti nic nevyčítá. Musíš si to přestat dávat za vinu."

"Kéž bych mohl," Justin se zvedl a vydal se do domu, zanechávajíc oba dva zaskočené.

Vydal se do svého pokoje, vlezl si na postel, přes obličej si dal polštář a začal křičet. Křičel, až dokud mu stačil dech a pak ještě trochu. Poté polštář zahodil přes celou místnost a jen zíral do stropu, jako kdyby se tam snažil najít smysl života...

Vzápětí zavřel oči a nechal se opět unést k Brianovi.

"Nesmíš být smutný, Justine," Brian ho pohladil po tváři.

"Chybíš mi."

"Taky mi chybíš, Sunshine. Ale musíš zase začít žít a přestat si to vyčítat..."

"Shh, prosím, jen mě drž."

A tak se stalo, Justinova představivost byla tak silná, že mohl cítit, jak ho Brianovy ruce pevně objímají a on se v nich zcela ztratil.