Ano, vidíte dobře - toto je první díl. Vím, říkala jsem, že to bude jednorázovka a ona to jednorázovka opravdu je (no dobře, bude to v rubrice vícedílných)... jen bude do dvou (bože, doufám, že jen do dvou🙈) dílů😅. Jednoduše jsem se nějak rozepsala po té dlouhé době, co jsem skoro nenapsala ani čárku a teď jsem akorát psala s tím, že zbytek dopíšu zítra (dneska), protože už sotva držím oči, jenomže ejhle... blog mi to nechce uložit, protože je to prý až moc dlouhé (no řekněme spíš, že blog.cz neumí počítat znaky, ale nevadí🙃), každopádně tedy pro Vás možná dobrá zpráva, ale můžete se těšit ještě na pokračování, které určitě zveřejním co nevidět, takže si teď užijte tento "první" díl😁❤
(banner - úžasná Verunka🥰)
BEZ VAROVÁNÍ
Justin se díval z okna svého bytu na čerstvě zasněžený New York. V ruce svíral telefon a oddaloval tu chvíli, jak nejdéle jenom mohl. Nechtěl si to připustit... ještě aspoň pár minut ne. Vánoce miloval celý svůj život. Vždycky se na ně těšil jako malý kluk a nezáleželo na tom, kolik let mu je. Ani na tom, že Brian nebyl, kdo ví, jak velký milovník tohoto období. Vlastně byl přesným opakem, který jen čekal na to, až bude po všem. Ale ani to Justinovi nikdy nebránilo v tom vyzdobit loft vánočně, nejen proto, že to chtěl, ale i proto, že miloval přivádět Briana k šílenství. A jenom z té myšlenky se tu teď usmíval jako pitomec a Briana měl ihned před očima - krásného, dokonalého, jedinečného.
Jenže letos je všechno jinak... letos není doma v jejich loftu a nemůže přemýšlet nad tím, kam postaví stromeček či do jaké barvy bude laděná výzdoba. Letos je totiž v New Yorku a žene se za svým snem. Když před rokem odešel ze svého domova, věděl, že je hodně věcí, kterých se bude muset vzdát a které budou jednoduše jinak, než by chtěl... ale ani ve snu ho nenapadlo, že se na Vánoce nedostane domů. Že bude odříznutý od všech svých nejbližších, ve svém osamoceném New Yorském bytě, bez jakékoliv výzdoby, protože na ni teď nemá ani pomyšlení a především bez Briana.
Když mu dnes ráno Jack - Justinův agent - oznámil, že byl vybrán ze všech těch nadějných mladých umělců, aby byl hvězdou večera, myslel si, že se štěstím rozbrečí. Tohle byl ten okamžik, na který čekal. Tohle bylo ONO. Konečně se začínal dostávat do podvědomí ostatních a teď měl před sebou tu největší příležitost. Výstavu v galerii, která bude jenom jeho. Výstavu, na které může ukázat, jak moc dobrý vlastně je. A může se tím změnit všechno. Může to znamenat, že se už možná brzo vrátí domů.
Ale tu euforii náhle vystřídalo sevření srdce, protože si uvědomil, co to všechno znamená. Uvědomil si, že aby se jeho sen stal skutečností, bude muset něco obětovat - něčeho se vzdát. A tím byly právě Vánoce s těmi, které miluje.
Výstava se konala 25. prosince - den po štědrém dnu a Justin jednoduše neměl čas na to jet domů s tím, kolik práce měl momentálně před sebou. Už teď věděl, že Vánoce stráví zavřený ve svém studiu, kde bude malovat jako blázen.
Proto právě teď sbíral odvahu na to udělat tu nejtěžší věc. Byl to ten nejhorší telefonát, jaký Justin musel za poslední rok učinit. Nevyrovnalo se tomu ani to, kolikrát už Brianovi za tu dobu zrušil, že za ním přijede nebo kolikrát zmeškal jejich domluvený telefonát. Tohle mu totiž slíbil - slíbil mu, že Vánoce stráví spolu. Přestože Brian nimi opovrhoval, letos měl důvod, proč se na ně těšit, jenže ten důvod mu právě teď Justin bude muset vzít a už teď se za to nenávidí.
Zabralo to nějakou chvíli, než Brian konečně zvedl telefon...
"Hey, Sunshine!" ozval se Brian nadšeně, čímž Justina ještě víc utvrdil v tom, že mu za pár minut zlomí srdce.
"To ti to trvalo," popíchl ho s úsměvem, snažíc se užít si, že ho konečně slyší.
"Měl jsem nějakou práci."
"Práci, hmm?"
"Ne takovou práci," zasmál se Brian. "S Tedem doděláváme nějaké věci, co musí být hotové do konce roku."
"Je sobota."
"Říkám - do konce roku. Takže využíváme všechen volný čas, bez ohledu na to, zda je pracovní doba. Jsme na to jen my dva, i bloncka se odmítla zúčastnit."
"Řekl bych spíš, že Cynthia jen ví, co je pro ni dobré."
"To podle všeho neví, když se tím připravila o zvýšení platu v novém roce," Justin mohl vidět, jak se Brian ironicky ušklíbá.
"Oba víme, že jí ho stejně dáš."
"Bohužel mě znáš dobře, Sunshine."
"To znám. Měl by sis na to zvyknout."
Oba se usmáli a vzápětí následovala chvilka ticha, kdy jen slyšeli toho druhého dýchat a čekali na to, který z nich začne mluvit - už to byl skoro jejich rituál.
Justin ještě nebyl připravený na to říct tu pekelnou větu a tak byl rád, že právě Brian se ujal slova...
"Chybíš mi," řekl Brian tak trochu roztřeseným hlasem, ještě úplně nezvyklý na to říkat, co cítí a co si myslí, ale dostatečně odvážný na to, aby to udělal.
Jenže tahle malá slůvka přiměla Justina cítit se ještě hůř. Bože, jak já tohle nenávidím.
"I ty mi chybíš, Briane, strašně moc."
"V tom případě je asi dobře, že se už za dva dny uvidíme... mám pro nás tolik plánů a víš, co je na všech těch plánech úplně nejlepší?"
Dřív, než Justin mohl jakkoliv odpovědět, Brian pokračoval...
"Že se skoro všechny budou odehrávat v posteli," zasmál se a neodpustil si svádivý podtón hlasu.
Justin v tu chvíli byl tak v háji, že dokonce zvažoval zrušení té výstavy, jen aby mohl jet za Brianem. Nešlo o to, že by v něm snad Brian vyvolal takové představy toho, co s ním má v plánu dělat, že jeho mozek ovládla nadrženost a on chtěl okamžitě za ním - teda jasně i to mělo velkou váhu - ale především si neuměl představit, že by se Briana kvůli té výstavě vzdal, říkal si, že se určitě naskytne i jiná příležitost, hlavně když teď bude s ním.
Jenomže stejně tak si uvědomoval, že by to dost možná znamenalo jeho uměleckou sebevraždu, ze které už by se nevzpamatoval. Psali by o něm jako o umělci, který se vzdal životní příležitosti.
"Justinee? Jsi tam ještě?" uchechtl se Brian.
"Uhm, promiň, jsem tady..."
"To jsem tě tak nažhavil, že jsi ztratil slova?" zeptal se hravým tónem.
"Ne, já jenom... uh... musím ti něco... něco říct..."
"Zníš, jak zaseknutá gramofonová deska... co mi musíš říct? Doufám, že čas v kolik tě mám za dva dny vyzvednout na letišti."
Je to teď nebo nikdy, Justine.
"Nepřijedu domů na Vánoce," Justin to vyhrkl tak rychle, že sám sebe zaskočil.
"Uh - co?"
"Nemůžu přijet, Briane. Vím, že jsem to slíbil a věř mi, že kdyby to jen trochu šlo, přijel bych za tebou... strašně moc bych chtěl, ale... naskytla se mi obrovská příležitost. Víš, jak jsem ti říkal o té vánoční výstavě, na kterou vybírali z nových mladých nadějných malířů, kdo bude hvězdou večera? No tak vybrali mě!" Justin to řekl tak nadšeně, až se zastyděl, protože i když to byl jeho úspěch, pro Briana to znamenalo, že ho zase neuvidí. "Odmítl bych to a jestli chceš, tak to odmítnu, ještě pořád můžu, ale... bojím se, že takovou příležitost už nedostanu."
Na druhé straně telefonu se ozvalo hrobové ticho, Justinovi se v tu chvíli rozbušilo srdce neuvěřitelnou rychlostí... už si skoro myslel, že Brian zavěsil.
"Nic neodmítej, Justine. Na tohle jsi čekal a já na tebe nemůžu být pyšnější. Kvůli tomuhle jsi do New Yorku šel, kvůli mně nic rušit nebudeš. Přijedeš, až budeš moct, dobře?"
Justin nikdy nechápal, jak o Brianovi někdy někdo mohl tvrdit, že je sobecký a že je jeho srdce z ledu. Protože Brian byl ten nejmíň sobecký člověk, jakého znal, s tím největším srdcem. Přesně proto ho miloval. Jenomže moc dobře věděl, že i když Brian říká tohle a i to na 99% myslí zcela upřímně, na to 1% má právě teď srdce zlomené, protože by dal cokoliv za to, aby Justina mohl vidět... jenže on by po něm nikdy nežádal, aby se vzdal takové příležitosti, protože stejně tak on by nechtěl, aby to někdo požadoval po něm.
"Miluju tě, Briane, víc, než si vůbec umíš představit. Někdy si říkám, že si tě ani nezasloužím."
"Blázníš? To já si nezasloužím tebe... jenže ty se mě z nějakého důvodu pořád držíš jako klíště," Brian se zasmál, ale ten smutek v hlase skrývat nedokázal.
"A budu se držet už navždycky."
"To doufám, Sunshine. Stejně jako se budu držet já tebe."
Justin se pousmál a slzám, které do teď zadržoval, dal konečně prostor. Už přes 3 měsíce Briana neviděl a právě teď zajistil, že to bude ještě nějakou dobu trvat a ten pocit byl nesnesitelný.
"Řekneš za mě všem, že mě to mrzí a že je mám moc rád?"
"Jasně, že jo. Ale víš, že Debb utrhne koule mě, že jo? A nejspíš mi řekne, ať tě sem klidně dotáhnu?"
"Vím," rozesmál se Justin. "Ale slib jí, že jí to brzo vynahradím. Jim všem. A tobě především."
"Beru tě za slovo."
"To určitě můžeš..." Justin věděl, že tenhle slib splní, i kdyby to znamenalo, že se bude muset vzdát všech příležitostí, které se mu tu ještě naskytnou.
####
Justin další dva dny prakticky neopustil svoje studio a přežíval pouze z donášek a minima spánku. Chtěl, aby všechno bylo perfektní a podle jeho představ. Nehodlal riskovat, že to podělá a bude si pak vyčítat, že Vánoce zazdil úplně zbytečně a byl ochotný pro to udělat v podstatě cokoliv.
Jedna věc ho však neustále rozptylovala a to myšlenka na Briana... na to, jak ho zase zklamal. Brian by mu to nikdy nepřiznal, ale on moc dobře věděl, jak hrozně mu teď musí být. Plánovali to celé týdny, na Vánoce měli být jednoduše spolu, brali to jako samozřejmost. Justin si do poslední chvíle ani nemyslel, že by ho na tu výstavu vybrali, byl to pro něj šok. A o to větší, když si uvědomil, co to znamená pro něj s Brianem.
Jenže teď už s tím nemohl nic dělat, bylo to tak, jak to bylo a on mohl jen doufat, že to bude opravdu stát za to. A pak to Brianovi vynahradit. Nevěděl ještě, kdy a jak, ale věděl, že pro to udělá vše, co bude v jeho silách.
Justin zrovna pracoval už na několikátém obraze, když si uvědomil, že se potřebuje na chvíli dostat z bytu, jinak asi zešílí. Ruka už ho bolela a bylo jen otázkou času, než mu na pár hodin vypoví službu a tak došel k závěru, že bude lepší se jít odreagovat na čerstvý vzduch a za hodinu zase pokračovat.
Když se toulal ulicemi New Yorku, pod nohami mu praskal sníh a do vlasů mu usedaly čerstvé vločky, jeho vánoční duch si začal prokousávat cestu na povrch. Vánoce jsou zítra a on jednoduše chtěl, aby je alespoň trochu pocítil. Proto zavítal do pár obchodů a nakoupil nějaké ozdoby a pro sebe nějaké maličkosti, jako nové štětce, barvy, taky nové oblečení a hračku, kterou věděl, že s Brianem určitě využijí, jen co se uvidí.
Vzápětí se ještě stavil na jídlo, které mu po těch několika donáškách opravdu bodlo a následně se vydal domů s o něco lepší náladou.
Byl už skoro promrzlý na kost, když za sebou zavřel dveře svého bytu a ocitl se v teple, které bylo tak příjemné. Na to chladné počasí tady si ještě úplně nezvykl, ale pohled na zasněžený New York stál rozhodně za to.
Justin si odložil věci a následně zamířil k pohovce, na kterou položil všechno, co nakoupil. Měl z toho radost a už se těšil na to, až svůj byt konečně zvánoční.
"Hey," ozvalo se náhle za ním a panika se Justinovi přehnala přes záda. Byl skoro připravený popadnout vázu, kterou v tu chvíli uviděl, když si uvědomil, komu ten hlas patří.
"Briane!" otočil se a zůstal stát naprosto šokovaný, ale jeho rty se nebyly schopné ubránit jeho pověstnému úsměvu.
A ani Brian nebyl schopný odolat, když uviděl, jak zaskočeně, ale nadšeně se na něj Justin kouká...
"Co... co tady děláš, ty blázne?"
"Dodržuju slib, co jsme si dali... že budeme spolu."
"Jsi neuvěřitelný!"
"To je pravda. Jsem."
Justin se zaculil, neschopný dalších slov a vydal se vstříc Brianově náruči, která už na něj čekala otevřená. Střetli se v pevném objetí a Brian nasál vůni Justinových vlasů, které následně políbil. Ani jeden se nechtěl pustit. Bylo to pro ně už tak dlouho, co naposledy cítili jeden druhého.
"Bože, chyběl jsi mi," vydechl Justin a Briana stiskl ještě pevněji. "Jak se ti to vůbec podařilo?" Justin se odtáhl, aby mu viděl do tváře. "Myslím tím... to tě nechtěli zabít za to, že s nimi nebudeš slavit Vánoce?"
"Pokud tím myslíš Debbie, tak ta mi dala kupodivu svoje požehnání, ale mám ti od ní předat pohlavek... tak předstírejme, že se tak stalo, dobře?"
"Dobře," zasmál se Justin. "Ale co ostatní?"
"Ostatní si podle mě oddychli, že jim letos nebudu kazit atmosféru... byla to vlastně výhra pro mě i pro ně."
"Výhra pro tebe, jo?"
"Uhm, nemusím Debb tahat soby z půdy a předstírat, že si to tam strašně užívám," Brian se smíchem protočil oči. "Ale samozřejmě mám na mysli tebe," doplnil, když viděl Justinovo předstírané zklamání.
"Jsi opravdu blázen, víš to?"
"Už mi to bylo řečeno," Brian se ušklíbl s jazykem ve tváři.
"A co Kinnetik? Myslel jsem, že máš spoustu práce."
"Dalo by se říct, že jsme s Tedem pracovali i v noci, abychom to stihli."
"Bože... nemůžu uvěřit, že jsi tohle všechno udělal, jen aby si se mnou byl na Vánoce. Nenávidíš Vánoce, Briane."
"Nenávidím je silné slovo, řekněme, že jimi opovrhuji," Justin se smíchem protočil oči, nenacházejíc rozdíl mezi těmito slovy. "Ale tebe miluju... a neumím si ani představit, že bych tento ohavný den strávil bez tebe."
"Jeez... kdy se z tebe stal takový romantik?"
"Bože. Kéž bych věděl."
"Miluju tě."
"To bys měl... protože pro tebe mám překvapení, Sunshine."
"Jaké?"
"Buď trpělivý. Uvidíš. Ale teď... polib mě konečně."
To Justinovi nemusel říkat dvakrát a ten se tak ihned natáhl k jeho rtům, chvíli se jen dívajíc do jeho očí, aby si to co nejvíc vychutnal a následně jejich rty konečně spojil v jedny. Zdálo se to jako věčnost, co měli možnost cítit chuť toho druhého naposledy.
No comments:
Post a Comment