BEZ VAROVÁNÍ
Justin jen šokovaně koukal na Briana, s pootevřenými ústy, jak se snažil vyplodit nějakou alespoň trochu smysluplnou odpověď, ale naprosto v tom selhával. Brian sám nechápal, že to vůbec řekl - samozřejmě, že chtěl, aby Justin zůstal, ale nikdy si nemyslel, že by to opravdu vyslovil, že by po něm chtěl, aby se vzdal svého života v New Yorku kvůli jejich společnému životu. Jenže najednou měl pocit, že už na něj čekal dost dlouho a víc už čekat nechtěl. Chtěl být s Justinem a doufal, že i on chce být s ním. Momentálně byl ve stavu, kdy si ani nechtěl představovat, že by mu Justin zase odjel...
Proto se Brian rozhodl začít a někam se s touhle konverzací posunout: "Vím, že jsme si řekli, že počkáme... že oba máme svoje životy a ještě zkrátka není náš čas, ale... kdy bude, když ne teď?" na konci své otázky se nervózně usmál, jak moc doufal v nějakou pozitivní odpověď a instinktivně se Justinovi prohrábl ve vlasech.
"Briane..." Justin vydechl. "Já... uhm... já nevím, co říct..."
"To nevadí. Nemusíš mi odpovídat hned teď. Jen... popřemýšlej o tom, dobře? Já vím, že je to možná unáhlené, když vezmeme v potaz, že jsme byli 7 let odloučeni, ale... už předtím jsme spolu chtěli začít život, nevidím důvod, proč ho nezačít teď..."
Brian nikdy nebyl dobrý ve sdílení svých pocitů, a proto tohle bylo pro Justina ještě víc šokující. Nemyslel si, že by ho někdy požádal, aby zůstal, Brian takový nebyl, vždycky chtěl, aby se Justin rozhodl na základě toho, co chce on a ne Brian. To však neznamenalo, že by nechtěl s Brianem zůstat, jenom zkrátka nevěděl, jestli je to teď možné.
"Popřemýšlím, dobře?"
Na víc se Justin nezmohl, momentálně nebyl ani schopný racionálně uvažovat, jediné, na co mohl myslet, bylo to, že touhle otázkou od Briana, se mu nejspíš navždy změní život, ať už se rozhodne zůstat nebo ne.
A Brian věděl, že momentálně po něm víc chtít ani nemůže a tak mu pouze s úsměvem přikývl, ačkoliv lhal by, kdyby řekl, že ho to nebolelo... jeho hluboko uvnitř schovaná romantická duše asi tak trochu doufala v Justinův nadšený souhlas.
"Víš, kam chceš jet dál?" zeptal se Brian po chvíli mučivého ticha.
"Ehm, já..."
"Nebo chceš jet domů... myslím do loftu?" Brian si už ani nebyl jistý, že loft ještě může nazývat jejich domovem, ale doufal, že se to brzo změní.
"Co kdybys mě překvapil?" pousmál se Justin zase o trochu víc přítomný.
"Překvapil? Mám ti zavázat oči a tak?" uchechtl se Brian.
"Bude stačit, když je zavřu?"
"Ale nesmíš podvádět, dobře?" odpověděl Brian s úsměvem.
"Slibuju."
Justin udělal, jak slíbil a Brian následně vyrazil směrem k jejich další destinaci. Když zastavil na místě a Justin opatrně otevřel oči, byl překvapen tím, kam ho Brian odvezl...
"Měla by vědět, že jsi tady," odpověděl Brian dřív, než Justin stihl vyřknout svou otázku.
"Byl jsem si jistý, že mě zavezeš do Babylonu nebo k Woody's," uchechtl se Justin.
"To byla taky možnost, ale nakonec jsem radši zvolil tuhle... doufám, že jsem udělal správně?" podíval se po Justinovi nervózně.
"Uhm. Jak říkáš, má právo vědět, že tu jsem. Takže děkuju, protože sám bych to asi oddaloval."
"Není za co, Sunshine. Chceš, abych šel s tebou... nebo tu počkal?"
"Šel se mnou... nejspíš."
"Nejspíš?" Brian nazdvihl obočí.
"Já jen... jestli se na to cítíš. Nevím, kdy si ji viděl naposledy."
"Věříš, že já taky ne... asi je čas to napravit."
"Takže spolu?"
"Spolu," přitakal Brian a lehce pohladil Justinovi ruku.
Následně se společně vydali ke dveřím, oba trochu nervózní, ale připraveni to udělat. Chvíli trvalo, než Jennifer konečně otevřela...
"Justine!" vykřikla naprosto zaskočená. "Co... co tady děláš? Vy oba!?" střídavě se dívala z Justina na Briana a zase zpátky.
"Přijel jsem na návštěvu!" vyhrkl Justin.
"A já jsem jeho řidič," zasmál se Brian.
"Já ani nevím, co říct... naprosto jste mě zaskočili. Pojď sem, zlato," Jennifer svého syna ihned pevně objala a nebyla schopná zadržet slzy.
"Mami, no tak... viděli jsme se nedávno."
"Jestli 8 měsíců je pro tebe nedávno, tak..."
"8 měsíců?" Justin vytřeštil oči. "Myslel jsem, že to není tak dlouho."
"To teda je!" lehce bouchla Justina do ramene, aby ho pokárala. "A ty!" podívala se po Brianovi. "Tobě ani nevím, co říct! Nezavoláš, nenapíšeš, v podstatě se mi vyhýbáš... a pak se mi zjevíš na prahu s mým synem?"
Brian otevřel pusu na prázdno, ani ve snu by ho nenapadlo, že by Jennifer nějak trápilo, že ho nemá ve svém životě... jasně, měli k sobě blízko a sama mu přiznala, že by ráda byla jeho tchýní, ale Brian předpokládal, že to všechno zmizelo s Justinovým odchodem. Navíc Jennifer byla připomínkou Justina, kterou Brian zkrátka nemohl mít poblíž, protože to až moc bolelo. Teď však ví, že to byla chyba.
"Máš štěstí, že se nehodlám rozčilovat, takže..." Jenn se natáhla, aby Briana taktéž objala. Opravdu ho viděla ráda a i když by nevěřila, že to někdy řekne, chyběl jí. Upřímně ani nevěděla, zda ji má překvapovat, že tu jsou s Justinem spolu... vzhledem k tomu, jak silné je jejich pouto, nejspíš asi ne. "Teď pohněte kostrou a pojďte dovnitř."
Brian s Justinem se na sebe udívali, snažíc se zadržet smích a následně se rozhodli, že bude lepší Jennifer opravdu poslechnout a tak ji následovali. Bylo jim jasné, že před sebou mají dlouhý výslech.
"Takže vy jste se potkali už před třemi měsíci a tys mi to neřekl?" podívala se po Justinovi.
"Asi jsem zapomněl..."
Jediný důvod, proč se Brian necítil dotčeně, byl ten, že věděl, že Justin spíš nechtěl s Jennifer mluvit o jejich setkání, protože by to pro něj bylo ještě mnohem těžší po tom, co se museli zase rozloučit.
"A jak dlouho jste spolu byli?"
"Asi den..."
"Den?" vyhrkla zaskočeně. "Po sedmi letech jste spolu strávili jenom den?"
"Musel jsem se vrátit zpátky do Pitts," vysvětlil Brian. "Navíc..."
"Jsme se dohodli, že bude lepší, pokud se rozejdeme," pokračoval Justin místo Briana, protože viděl, že pro něj je těžké to vysvětlit.
"Proč, proboha?"
"Viděla si, jak dopadl náš vztah na dálku tenkrát... věděli jsme, že teď by to nebylo o nic lepší a tím jsme si znovu nechtěli projít..."
Jennifer na Justina koukala jako by spadl rovnou z nebe. Někdy ty dva opravdu nechápala, tak dlouho bojovali o svoji lásku a o to, aby to mezi nimi fungovalo, ale vždycky našli důvod, který jim to zkomplikoval.
"Takže jste se dohodli, že bude lepší zase spolu několik let nemluvit?" nadzdvihla obočí.
"Když to říkáš takhle, zní to hrozně, mami. Jenom jsme došli k závěru, že zkrátka musíme ještě nějakou dobu počkat na ten správný čas..."
"A ten je teď?"
"Co?" zeptal se Justin zmateně.
"No jsi tady... jste tu spolu... takže buď to vám to odloučení dlouho nevydrželo anebo přišel správný čas..."
Justin poprvé nevěděl, co ji má odpovědět a tak trochu doufal v nějakou podporu od Briana. Ten tam však jenom seděl, podle všeho ztracený ve svých myšlenkách.
"Dal bych si kafe, nevadí, když si ho půjdu udělat?" Justin raději jejich konverzaci smetl ze stolu.
"Udělám ti ho. Dáš si taky, Briane?"
"Uh... jo, jasně."
Jennifer přikývla a následně se vydala do kuchyně, čímž ty dva zanechala svým vnitřním konfliktům. Justin začínal propadat panice a Brian si byl čím dál jistější, že je opravdu na čase, aby s Justinem navázali tam, kde přestali.
"Nečekal jsem, že nás máma bude tak dusit," uchechtl se Justin.
"Jen pro tebe chce to nejlepší... pro nás oba."
Justin si to moc dobře uvědomoval, jenže právě teď měl tak trochu pocit, že je v kleci a Brian s jeho mámou krouží kolem něho, snažíc se dostat se mu pod kůži. Sám nechápal, proč se takhle cítí, Briana miluje, jeden z důvodů, proč je právě teď v Pitts, je ten, že ho chtěl opravdu vidět, ten druhý si zatím bude muset nechat pro sebe, protože ví, že Brianovi se nebude ani trochu líbit... nicméně teď když Brian dal opravdu najevo, že chce, aby spolu byli a dokonce zase i bydleli, Justin uvnitř panikaří. Není si jistý, že je připravený vzdát se toho, co v New Yorku má a ani tím, že je připravený... na to obnovit jejich vztah, ne proto, že by nevěděl, že ho Brian miluje, ale protože 7 let odloučení je opravdu dlouhá doba na to, aby tohle všechno teď Justina oprávněně děsilo.
"Jedna káva pro tebe a jedna pro tebe," Jenn před ně postavila dva hrnky.
"Díky, mami."
"Jo, díky, Jenn."
"A kde jsme skončili?" zeptala se s upřeným pohledem na ně oba.
"Chtěla si nám říct, jak se ti vede... jak se má John?"
"Jsem si jistá, že tam jsme neskončili, ale... vede se mi skvěle, s Johnem je to pořád tak trochu čerstvé, ale je to hodný chlap..."
"To jsem rád, ale kdyby náhodou... stačí říct a rád mu..."
"Jsem si jistá, že to nebude třeba," zarazila ho se smíchem. "Snáší mi modré z nebe, takže..."
"Dobře, nic jiného si ani nezasloužíš. A co Molly? Mluvila si s ní teď někdy?"
"Tvoje sestra je trochu jiný příběh... pořád někde cestuje, takže se s ní málokdy spojím, ale posílá pohledy, takže aspoň vím, že žije..."
"Jo, taky mi jich pár poslala. Nevíš, kdy přijede?"
"Doufám, že brzo. Třeba mi udělá stejné překvapení, jako ty."
"Jo, třeba."
"A co ty, Briane? Jak vůbec žiješ?" Jenn na něj upřela pohled. "Debb se o tobě sem tam zmíní, ale moc toho nevím... kdy jsme se vůbec viděli naposledy?"
"Nejsem si jistý..."
"Počkat, nebylo to náhodou ten večer, kdy..?" Brianovy zděšené oči, byly pro Jennifer dostatečným důvodem k tomu, aby se svojí myšlenkou nepokračovala dál. "Hloupost vlastně... muselo to být jindy, jen si nevzpomenu, kdy přesně, každopádně už to bylo dost dlouho..."
"Jo, to bylo," usmál Brian vděčně, že Jenn nevytáhla jednu z dalších nejmíň lichotivých okamžiků jeho života.
Brian měl najednou ten večer živě před očima, konaly se Debbiiny narozeniny a tak byla účast povinná, samozřejmě, že Jenn byla na seznamu hostů vzhledem k tomu, že je Debbiinou blízkou přítelkyní. Večer šel celkem dobře, jasně Brian se nudil a popíjel jako obvykle, doufajíc v nějaké okořenění... ne však v takové, jaké následovalo. Jennifer obdržela telefonát - od Justina. A v tu chvíli šlo všechno do háje, především Brianovo chování. Když už to nemohl vydržet, tak se zkrátka sebral a šel domů, nikomu neřekl ani slovo, prostě jen potřeboval pryč, aby se s tím sám vypořádal.
Upřímně doufal, že Jennifer na tu noc zapomněla, přeci jen se to stalo asi před 4 lety, ale něco takového si člověk asi bude pamatovat.
A před následným výslechem byl Brian zachráněn zvonícím telefonem, být to kdokoliv jiný, hovor by odmítl, ale jednalo se o Teda, což znamenalo, že jde o Kinnetik a to ignorovat nemohl...
"Hned jsem zpátky, jenom to vyřídím."
Oba mu souhlasně přikývli a Brian následně opustil místnost, předpokládajíc, že se stane jejich tématem a doufal, že v dobrém slova smyslu.
"Takže ty a Brian..."
"Mami!"
"Co? Neříkám, že mě to překvapuje, jenom... nemyslela jsem si, že vás ještě uvidím spolu."
"Ale my nejsme spolu... což zní hrozně já vím, ale... všechno je teď tak komplikované."
"A proč, zlato? Proč to nemůže být jednoduché? Miluješ ho nebo ne?"
"Samozřejmě, že ano."
"A chceš s ním být?"
"Jasně, že chci."
"Tak kde je problém?"
"Vážně? Problém je úplně ve všem... nejsme připraveni na to být spolu. Ještě ne. Ale..."
"Co, zlato?"
"Chce, abych zůstal."
"Cože?"
"Brian, on, požádal mě, abych tu zůstal."
"Ale... ale to je úžasné!" prohlásí Jennifer nadšeně. "Nebo snad ne?"
"Víš, od prvního dne, co jsem ho potkal, jsem čekal na to, až mi řekne, že se mnou chce opravdu být... ale teď..."
"Co, Justine?"
"Nevím, jestli jsme připravení. Nevím, jestli jsem připravený vzdát se toho, co jsem si v New Yorku vybudoval. Vím, že to zní hloupě, protože několik posledních let žiju v sebevině, že jsem se sem za ním nevrátil, jak jsem slíbil, po tom, co jsem si tam splnil svůj sen... ale najednou..."
"Tě to děsí, protože jsi zvyklý na život bez něho."
"Jsem idiot, že jo? Mám přímo před sebou toho nejúžasnějšího chlapa, který chce, abych tu s ním zůstal... a stejně dokážu najít důvod, jak to zazdít, protože se nechci něčeho vzdát..."
"Nejsi idiot, jenom vyděšený a nepřipravený... ale věř mi, Brian se cítí úplně stejně, možná ho tohle celé děsí ještě víc, než tebe, ale... chce to risknout, doufajíc, že to vyjde. Teď si ale musíš urovnat, co chceš ty."
Justin měl v hlavě takový zmatek jako už dlouho ne, ještě včera by ho ani ve snu nenapadlo, že by se takhle mohl cítit, protože ho Brian požádá, aby zůstal, ale cítí se tak a neví, jak to ovládnout.
"Omlouvám se, že to tak trvalo," vrátil se Brian. "Ted měl nějaké technické problémy."
"Je všechno v pořádku?" zeptal se Justin.
"Teď už jo. Nebo teda..."
"Co?"
"Nechtěně jsem se prořekl, že jsi tady..."
"Ou."
"Takže se chce sejít večer na skleničku, vezme i Blaka... doufám, že to nevadí?"
"Ne, jasně, že ne... přeci jen je na čase všem oznámit, že tu jsem. Nemůžu se jim vyhýbat navždy."
####
Když konečně opustili dům Jennifer s příslibem, že se ještě zastaví, po domluvě se rozhodli, že pojedou do loftu odpočinout si a připravit se na dnešní večer s Tedem a Blakem. Cesta domů byla však nebezpečně tichá a Brian nebyl schopný zadržet svoje myšlenky...
"Změnil jsi názor? Ohledně nás?" vyhrkl třesoucím se hlasem.
"Co? Ne! Vůbec ne!" bránil se Justin.
"Tak proč tu nechceš zůstat... a být se mnou?"
"Já s tebou chci být, jenom..."
"Je to proto, že nechceš zpátky do Pitts? Protože to chápu, několikrát jsem sám řekl, že mít tu možnost odejít, udělám to a do téhle díry bych se už nevrátil," pronesl Brian s nervózním uchechnutím. "Takže jestli chceš, můžu jít s tebou... do New Yorku. Ted se o Kinnetik postará a já třeba otevřu pobočku tam, stačí říct, Justine... a já to udělám. Jen mi řekni, co chceš... prosím."
"Briane, nemůžu po tobě chtít, aby ses vzdal svého života. Už dvakrát jsme si řekli, že to neuděláme, protože to není správné..."
"A co když se toho, co tu mám, vzdát chci? Protože ty jsi pro mě důležitější."
"Briane..."
"Je to proto, že se bojíš? Protože nejsi připravený se se mnou usadit?" Justinovi bylo hned jasné, že Brian musel slyšet něco z jeho dřívějšího rozhovoru s mámou, vlastně by ho překvapilo, kdyby ne.
"Už jenom to, že říkáš slovo 'usadit' mě děsí... tohle nejsi ty!"
"Nenapadlo tě někdy, že přesně tohle jsem já? Že jsem to jen dobře skrýval, protože jsem nebyl připravený to ukázat, ale teď už jsem, Justine... a bojím se úplně stejně jako ty, ale... už nechci čekat."
"Briane, já jen potřebuju čas o tom popřemýšlet, dobře? Neříkám ne... říkám jenom, že si to musím nechat projít hlavou. My oba. Možná si teď myslíš, že se chceš sebrat a odstěhovat se mnou do New Yorku, ale to se může změnit..."
"Justine, já vím, co chci. Teď si ty musíš ujasnit, co chceš ty," Jo, to jste s mámou dva, co si to myslí.
Ať se to zdá jako jednoduchý úkol, protože Justin ví, co chce - chce Briana - tak je zároveň naprosto nemožný, jelikož tu nejde pouze o to, co chce, ale o všechno, co v New Yorku má, nemohl by se jen tak sebrat a opustit všechno, má tam přátele, práci, závazky, domov... a to samé má Brian tady, nebylo by správné, kdyby to opustil kvůli Justinovi.
"Já taky vím, co chci, ale není to tak jednoduché, Briane. Miluju tě, ani nevíš, jak moc tě miluju..."
"Asi tak moc, jako já tebe?"
"Asi tak nějak," zaculil se Justin. "Já jen... jak si můžeš být tak jistý, že jsme na to připravení? Když ještě před třemi měsíci jsme nebyli..."
"Protože... Fuck!" vykřikl Brian náhle, jak dupl na brzdu.
"Co je?!"
"Asi právě zjistíš, jestli tě má Mike pořád v lásce..."
"Cože?"
"Stojí před naším domem... s malou Deborah," Brian kývl jejich směrem.
"Shit..."
"Mám to zas nastartovat?"
"Kéž by... ale hádám, že je na čase, abych to měl z krku."
"Fajn. Ale... ohledně tamtoho..."
"Pak to probereme, dobře? Slibuju."
"Dobře."
Brian dojel ty nezbytné metry k jejich domu a následně společně čekali na to, co bude následovat...
No comments:
Post a Comment