BEZ VAROVÁNÍ
Od jídelny byli necelých pět minut a Justina tak trochu začínala přepadat panika... vlastně byl skoro připravený říct Brianovi, aby zastavil auto, popřípadě vyskočit za jízdy. Chováš se jako idiot, Justine! Okřikl se v duchu. Ale nemohl zkrátka ignorovat ten fakt, že si před 7 lety sbalil svoje věci, odešel a už se nevrátil... i přes to, že tady měl celou svoji rodinu. On neopustil pouze Briana, opustil je všechny. A ostatní nemusí být tak chápající nebo odpouštějící jako Brian. A představa toho, že se s Debb po tolika letech uvidí, jen aby zjistil, že ho nenávidí, byla jednoduše děsivá.
"Vypadáš jako bys měl každou chvíli dostat infarkt," uchechtl se Brian, ale položil Justinovi ruku na stehno, aby jej trochu uklidnil.
"Taky se tak cítím, srdce mi takhle pumpovalo naposled v New Yorku, když ses tam zničehonic objevil..."
"A podívej se na nás teď, všechno je v pohodě... s Debb bude taky, uvidíš."
Oba věděli, že nejsou v pohodě ani trochu, možná vědí, že se stále milují a že spolu chtějí být, ale ke stavu 'v pohodě' měli zatím hodně daleko, jenomže Brian tohle považoval za jediný možný způsob, jak ho uvolnit a to se mu celkem podařilo.
"Nevím, co bych bez tebe dělal," přiznal Justin. "Vždycky víš, co říct."
"Dělám v reklamě, vědět, co říct, je základ."
Ihned se oba rozesmáli a v momentě, co Brian konečně zastavil, se Justin vrhl na jeho rty, nejen ze vděčnosti a lásky, ale taky proto, že to byl další dobrý způsob, jak sám sebe uklidnit.
"Hmm, je pravda, že sexem na veřejnosti nepohrdnu, ale... tady by nás mohli vidět i ti, u kterých o to nestojím," zasmál se Brian.
"Jsi blázen."
"Já vím... proto mě miluješ."
"A budu tě milovat ještě víc, pokud dupneš na plyn a odvezeš nás odtud někam hodně daleko."
"To zní sice jako dobrý plán, ale... musíš to udělat, Justine. Čím dřív, tím líp. Je to Debb, pořád tě miluje..."
"Jsem pro ni už cizí člověk..."
"Děláš si legraci, že jo? Za prvé ti ani nespočítám, kolikrát o tobě za těch 7 let básnila a za druhé, když nejsi cizí pro mě, tak pro ni už vůbec ne. No tak, Justine, měj nějaké koule..." Brian si skousl ret, aby si zabránil ve smíchu při vzpomínce na to, jak přesně tohle řekl Justinovi před spoustou let a fungovalo to jako kouzlo.
Justin se na Briana na oko zamračil a vyplázl na něj jazyk, nemohl však tvrdit, že by to nepomohlo přesně, jak Brian chtěl - Justin byl najednou odhodlanější víc, než kdy dřív.
"Dobře, tak jdeme dovnitř," prohlásil a těsně než vystoupil, Briana ještě jednou drsně políbil, čímž ho zanechal naprosto omráčeného. "Jdeš taky nebo..?" ohlídl se za ním se samolibým úsměvem.
"Jsem hned za tebou," vzpamatoval se Brian a následoval ho. Ačkoliv momentálně by dělal radši úplně jinou věc, než šel za Debb do jídelny.
Těsně u vchodu Brian Justina ještě zastavil a přitáhl si ho k sobě: "Bude to dobrý, uvidíš."
"Vím, že bude... dokud mám tebe po boku, jsem v pohodě," zaculil se Justin.
"Jakože jsem tvůj osobní bodyguard?" zasmál se Brian.
"To taky, ale... nevím, tak nějak mám pocit, že s tebou je vždycky všechno lepší..."
"Nápodobně, Sunshine."
Usmáli se na sebe a následně společně vstoupili do jídelny, očekávajíc, z jaké strany na ně Debb nebo kdokoliv jiný skočí. Ale oba byli zaskočeni, když nikoho jim známého neviděli, kromě...
"Kiki, kde je Debb?" zeptal se Brian, když kolem procházela.
"Dneska ráno volala, že je nemocná... božíčku, Justine, jsi to ty?!" v šoku se chytila za tváře a běžela k němu.
"Ahoj, Kiki," usmál se Justin vřele a přijal její objetí.
"Co tu děláš? Neviděla jsem tě... uh, jak už je to dlouho?"
"7 let."
"Už je to tak dlouho? Ten čas tak strašně letí. Sekne ti to mimochodem," svůj kompliment potvrdila mrknutím.
"Díky," Justin byl trochu v rozpacích.
"Nerad vám kazím vaše shledání, ale... jak to myslíš, že Debb volala, že je nemocná? Ta by sem klidně dojela i na kolečkovém křesle."
"Byla jsem překvapená stejně jako ty," pokrčila rameny.
"Zdá se, že moje nervy byly zbytečné," uchechtl se Justin. "Nejspíš vycítila, že jsem zpátky, tak se přede mnou schovává."
"Nemluv nesmysly. Jdeme za ní," Brian ho chytil za loket a už ho táhl ke dveřím.
"Ale já mám fakt hlad!"
"Fajn, tak se nejdřív nasnídáme a pak půjdeme."
Oba si u Kiki udělali objednávku a zatímco jedli, Justin byl jako malý kluk v Disneylandu... nostalgie u něj rozhodně fungovala dobře.
"Tolik vzpomínek, co na tuhle jídelnu mám... bože."
"Je to jenom jídelna, Justine."
"Pro tebe možná, pro mě je to víc... tohle byla moje první pořádná práce, s kluky jsme se tu vídali skoro stejně jako ve Woody's nebo v Babylonu, Debb tu vždycky byla, když jsem si potřeboval s někým promluvit..."
"O mně, předpokládám," ušklíbl se Brian.
"A jiných věcech," doplnil Justin s úsměvem. "Jídelna je pro mě tak trochu posvátné místo."
"A můžeme ho udělat ještě posvátnější," Brianova ruka přistála v blízkosti Justinova rozkroku.
Justin sebou cukl a rozesmál se na celé kolo, avšak Brian zas tak nežertoval, což Justin následně pochopil z jeho výrazu. Naštěstí si od Justina nechal rozumně vysvětlit, že by taky dnešní noc mohli strávit ve vazbě, kdyby jeho plán opravdu uskutečnili.
####
O hodinu později potřeboval Justin další dávku podpory od Briana, když společně stáli na Debbiině verandě, připraveni konečně uskutečnit to, co bylo třeba.
"Nevím, jestli je to dobrý nápad... když je nemocná."
"Není nemocná," odfrkl si Brian. "Viděl si snad někdy, že by ji nemoc zastavila? Za tím bude něco jiného."
"Co tím myslíš?"
"To ještě nevím, ale přijdeme na to," dřív, než mohl Justin jakkoliv reagovat, Brian zazvonil.
"Hádám, že je to tady," Justin si nervózně skousl ret.
Stáli tam nějakou chvíli, ale jediné, čeho se dočkali bylo velké nic. Ani nikoho neslyšeli zevnitř, bylo to skoro, jako by ten dům byl opuštěný.
"Dobře, tohle je divné," přiznal Brian. "Oh, je otevřeno," Brian vzal za kliku a sám se pozval dovnitř.
"Briane, to nemůžeš," Justin se ho snažil zastavit, ale marně. "Ale hádám, že to uděláš tak jako tak," utrousil si pod vousy a zamířil za ním.
"Přeci se nepropadla do země."
"Říkal jsem ti, že asi ví, že jsem ve městě..."
"Dost s tím. Jdu se podívat nahoru."
"Briane, vážně bys neměl... uh, to je jedno," povzdychl si nad tím, že zastavit Briana před něčím je nemožné. "Počkám radši tady."
Justinovi šlo primárně o to, že chtěl po všech těch letech na Debb udělat dojem, aby ho přijala s otevřenou náručí a pod pojmem dojem si opravdu nepředstavoval neoprávněné vniknutí do jejího domu a nakonec i ložnice.
"Holy shit!" vykřikl Brian zděšeným hlasem seshora, což Justina okamžitě přimělo běžet za ním.
"Co... co je, Briane? Je Debb v pořádku?" Justin sotva popadal dech z toho, jak bral schody po dvou.
Brian místo odpovědi pouze stál u zavřených dveří Debbiiny ložnice a ve tváři měl výraz, jako by právě spatřil ducha... nebo rozhodně něco, co nikdy v životě vidět nechtěl.
"Briane!" křikl Justin ve snaze ho probudit. "Je Debb v pořádku?"
"Řekl bych, že je víc, než v pořádku... ten obraz nikdy nedostanu ze své hlavy... Jesus Christ," Brian se oklepal.
"Co tím myslíš?"
"To, že ona a pan detektiv... no, však si to domysli."
"Necháp... bože!"
"Yep. Tohle mě asi odnaučí vtrhnout sem bez pozvání."
Justin v tu chvíli naprosto vyprskl smíchy. Rozhodně si v hlavě přehrával všemožné scénáře toho, jak asi jeho shledání s Debb bude probíhat, ale tohle by ho v životě nenapadlo.
"Jsem rád, že se bavíš. Já jsem traumatizovaný. Doživotně. Pojď radši dolů, než na nás Debb vybafne ve svém prádélku... brrr."
Brian okamžitě seběhl schody a Justin ho s dozvuky smíchu následoval. Po tomhle byl rozhodně mnohem uvolněnější, protože věděl, že momentálně nebude číslem jedna na Debbiině seznamu vražd.
"Připrav se, je to tady," zareagoval Brian na zvuk dveří, který se ozval seshora.
"Možná by sis měl zakrýt oči... víš... kdyby náhodou," zasmál se znovu Justin.
"Asshole," utrousil Brian.
Byla pravda, že v tomto bodě se spíš Justin už jen snažil sám sebe uklidnit, protože věděl, že teď už se tomu setkání rozhodně nevyhne a panika v něm opět začínala narůstat...
"Kinney, přísahám bohu, že tentokrát tě opravdu zabiju!" křičela Debb, jak se hnala po schodech připravená vzít Briana něčím po hlavě. "Nevím, kolikrát jsem ti už říkala, abys..."
A je to tady, pomyslel si Justin, když si ho Debb konečně všimla.
"Holy shit!" vykřikla.
"Šokující, viď?" uchechtl se Brian. "Věř mi, vím, jak se cítíš," vzpomněl si Brian znovu na to, co viděl.
"Sunshine!"
"Ahoj, Debb," usmál se od ucha k uchu, snažíc se zadržet slzy, jak byl z toho, že ji vidí, emocionální.
"Co... co... co... c-c-co tu děláš?" Debb nebyla schopna žádných slov a jen na Justina šokovaně zírala.
"Přiletěl jsem v noci... chápu, že je to asi trochu šok," uchechtl se nervózně.
"Vypadáš... tak dospěle. Jsi to ty... a přitom nejsi."
"Nejsem si jistý, co na to říct," zasmál se.
"Taky nevím, co říct... teda... jsi opravdu tady?"
"Z masa a kostí," vložil se do toho Brian. "No tak, Debb, obejmi ho dřív, než se tu zhroutí."
"Briane," přecedil Justin.
Ač momentálně nechtěl nic jiného víc, než aby ho Debb objala a ukázala mu, že ho opravdu ráda vidí, chtěl, aby to udělala sama od sebe a ne proto, že jí to Brian řekl.
"Promiň, zlato, já jsem jen... zaskočená... nemyslela jsem si, že tě ještě... uvidím," přiznala smutně a nerada. "Ale samozřejmě pojď na mou hruď," natáhla ruce a následně je ovinula kolem Justina, který se nemohl cítit šťastněji.
"Měl jsi mi říct, že přijede!" otočila se na Briana, její oči skoro rudé rozčílením.
"Jako kdybych to věděl! Ten pitomec se mi objevil u dveří bez varování!" bránil se Brian.
"Pitomec, hm?" sjel ho Justin pohledem. "Ale Brian má pravdu, nikdo nevěděl, že přijedu... ani já ne do poslední chvíle. Byl to momentální nápad."
"Tak momentální, že si s sebou nevzal ani náhradní ponožky," podotkl Brian s úšklebkem.
"Říkala jsem si, že mi je to oblečení na tobě nějaké povědomé..." zasmála se. "Ale hlavní je, že jsi tady... ačkoliv mám nějak problém to zpracovat. Ach, ještě s někým se musíš přivítat. Carle!" zakřičela nahoru.
"Bude oblečený?" uchechtl se Brian.
"Kdybys zvonil a nevtrhnul sem tak..."
"Na mou obranu - já zvonil. Jenže vy jste byli příliš zaneprázdnění."
"A to ti dává právo pozvat se sám?"
"Báli jsme se o tebe, Kiki říkala, že jsi nemocná," vložil se do toho Justin, aby Briana zachránil. Ten mu úsměvem poděkoval.
"Ou... v tom případě ti to tentokrát projde," obrátila se na Briana.
"Ale nejsi nemocná, že ne?" ujišťoval se Justin.
"Nejsem. Jen jsem si řekla, že si zasloužím den volna..."
"Oh, je mi to jasný - proč sis vzala den volna," mrkl na ní Brian pobaveně.
"Sklapni, Kinney."
Než mohl Brian jakkoliv reagovat, ozvalo se zavrzání schodů, které značilo, že se blíží Carl: "Co se děje, zlato? Potřebuješ pomocnou ruku s odklízením Brianova těla?" smál se Carl, avšak jen do chvíle, než měl dobrý výhled. "Justine?"
"Díky, Carle," neodpustil si Brian ironii. "Ale zatím jsem naživu," uchechtl se.
"Omlouvám se, ale... to mám halucinace nebo..?" díval se na Justina zmateně.
"Ne, jsem opravdu tady," zasmál se Justin.
"Opravdu je," přitakala Debb.
Carl byl podle všeho ještě víc zaskočený, než Debb a tak mu chvíli trvalo, než Justina přivítal, jak se sluší a patří - a to pořádným, pevným, chlapským objetím.
Všichni čtyři si následně sedli ke stolu, každý s hrnkem kafe, který jim Debb už jen ze zvyku připravila a několik následujících minut jenom seděli, neschopni zformulovat nějakou konverzaci. Pořád byli rodina, ale 7 let je 7 let.
"Takže ještě nikdo neví, že jsi tady?" zeptala se Debb.
"Jenom vy dva a Brian. Úplně nejsem připravený se s někým vidět... zvlášť když nevím, jak dlouho tu zůstanu."
Tohle způsobilo, že Brianovi píchlo u srdce jako už dlouho ne. Ano ví, že Justin zase odjede, ale něco je si to myslet a něco vyslovit to nahlas nebo to slyšet z Justinových úst.
"Takže ani tvoje máma to neví?"
"Zatím ne."
"Měl bys jí to říct. Teda vím od Jenn, že jste se vídali celkem často, hodně tě navštěvuje, ale... bude mít radost, že jsi doma."
"Řeknu, Debb, neboj. Řeknu to všem, jen ještě nejsem úplně připravený..."
"Uvidí tě rádi, zlato," ujistila ho Debb, jelikož vycítila, že přesně toho se Justin bojí - že ho všichni odmítnou.
"Snad," usmál se.
"Určitě," pohladila ho palcem po tváři. "Bože, na to strniště si asi nikdy nezvyknu," zasmála se.
"Já si zvykl rychle," ozval se Brian. "Je sexy," skousl si ret při pohledu na Justina.
"Na to tvoje jsem si taky ještě nezvykla... dřív jste měli tváře jak zadky novorozenců a teď..."
Brian s Justinem vyprskli smíchy a nakonec ani Debb s Carlem neodolali. Přesně tohle Justinovi chybělo - Debbiin humor, rodinná atmosféra, pocit štěstí, protože má lidi, které miluje, kolem sebe.
####
Strávili u Debb a Carla necelé dvě hodiny doháněním všeho, co se jenom dalo. Během tak krátké doby se Justin zase cítil jako doma, což mu znělo v hlavě celkem ironicky - doma by pro něj mělo být v New Yorku. Bylo tomu tak celých 7 let. Jenže ještě před třemi měsíci si nemyslel, že někoho z jeho rodiny, kromě své mámy a sestry, uvidí... jenže jednoho večera se před ním znenadání objevila láska jeho života a tahle myšlenka se zcela rozplynula. Teď je tady, doma, vyděšený jako nikdy dřív, ale připravený navázat dávno ztracené vztahy... ačkoliv s vědomím, že je jen otázka času, než bude muset tohle všechno zase opustit.
"To šlo dobře," konstatoval Brian s úsměvem, když nasedli do jeho auta.
"Jo. Ani jsem nečekal, že mě přijmou tak dobře."
"Říkal jsem ti to. Pořád tě milují. A ostatní to budou vnímat stejně."
"Doufám... ač se trochu bojím Mikeyho. Naše přátelství vždycky bylo tak trochu křehké."
"Myslím, že jste si nakonec byli bližší, než by kdokoliv z nás čekal... či než by se mi líbilo, takže bych řekl, že bude v pohodě."
"Jak 'než by se ti líbilo'?" podíval se na něj Justin zvědavě a pobaveně zároveň.
"Bez komentáře," uchechtl se Brian a raději začal startovat auta.
"Neříkej, že si na nás žárlil... teda kromě té situace s Rage, kdy si nemohl skousnout, že víc času trávíme spolu, než s tebou... a tys nám za trest pomočil práci."
"To bylo nedorozumění, za které jsem se už omluvil... a cítil jako idiot. A rozhodně jsem na vás dva nežárlil."
"Tak v tom případě, proč se ti naše přátelství nelíbilo?"
"Neříkám, že nelíbilo, jenom... když jsem vás tehdy oba ztratil, uhm víš, kdy myslím... měli jste jeden druhého, Mike tě dokonce vzal k sobě... a já neměl nikoho. Pokud nepočítám Theodora," uchechtl se Brian. "A vím, že jsem si za to mohl sám, odehnal jsem vás svým stupidním chováním... ale to vědomí, že jste tak za dobře a žijete spolu pod jednou střechou, že tě Mike vzal k sobě a tak nějak mě tím zradil... tehdy jsem vaše přátelství opravdu nenáviděl," Brian se snažil zlehčit svoje prohlášení smíchem, ale nedokázal se Justinovi podívat do očí.
"To jsem nevěděl."
"Jak bys mohl? Neřekl jsem to nikomu... dusil jsem to v sobě a oba vás proklínal i přes to, že jsem vás miloval."
Justin se na chvíli odmlčel, přemýšlejíc, zda říct Brianovi něco, co si do dnes nechával pro sebe, ale nakonec sebral odvahu to udělat...
"Já, uh, asi to nevíš, ale... pamatuješ, jak si přišel k Mikovi a Benovi domů po tom, co jsem s tebou rozešel? Byl jsi opilý a obvinil si Mika z toho, že mě infikoval a že..."
"Nepokračuj, vím přesně, co myslíš... ne zrovna nejlepší chvíle mého života. Počkat, jak ty o tom víš? Řekl ti to?"
"Stál jsem na schodech... všechno jsem slyšel."
"Co?" Brian po něm hodil zaskočený výraz. Cítil se zahanbeně. "Fuck..."
"Šel jsem si pro pití a najednou jsem tě slyšel křičet... nikdy v životě jsem tě neslyšel tak naštvaného. V tu chvíli jsem věděl, že mě opravdu miluješ..."
"A i přes to si se mnou nechtěl být?"
"Ne nechtěl - nemohl. Miloval jsi mě, to ano, ale pořád jsi dělal vše pro to, abys mi svoji lásku neukazoval víc, než jsi byl ochotný... pořád by ses držel zpátky, pořád bys chtěl jiné věci, než já a já už jednoduše nemohl předstírat, že jsem s tím spokojený."
Brian se zničehonic uchechtl, ale smutek v jeho očích prozrazoval vše, co bylo třeba: "Mike měl pravdu."
"V čem?"
"Odešel jsi kvůli mně... nebo, já věděl, že to bylo kvůli mně, ale bylo snazší ukazovat na něj, nechtěl jsem si připustit, že bych za to opravdu mohl já... ale mohl. Nezasloužil jsem si tě. Popravdě ani teď nevím, zda si tě zasloužím..."
"Briane," Justin se přisunul blíž k němu. "Neodešel jsem kvůli tobě. To se ti snažím říct - nebyla to tvoje chyba. Každý jsme chtěli něco jiného a to nebyla ničí chyba. A Mike to tak nemyslel, jen byl naštvaný. Takže už nechci, aby sis něco takového myslel, dobře? Já tě miluju, slyšíš? Miluju. A kdyby to jen trochu šlo, už bych od tebe nikdy neodešel."
"Tak neodcházej," vydechl Brian tiše. S výrazem ve tváři tak vážným jako nikdy předtím. "Zůstaň tu se mnou."
No comments:
Post a Comment