BEZ VAROVÁNÍ
Od New Yorku uběhly tři měsíce, ale Brian byl pořád zaseknutý ve dni, který strávil s Justinem. V těch 15 hodinách, které změnily všechno a přitom nezměnily vůbec nic. Byli tam, kde před tím - nebyli spolu. Ale přes to teď měli něco, co předtím ne a tím byla naděje. Naděje na to, že nakonec dostanou svoji šanci na normální vztah a na to strávit spolu zbytek svých životů. Jenže na to si oba museli ještě počkat a Brian měl problém se s tou myšlenkou smířit.
Některé dny byly snazší a některé zase těžší - žádný z nich však nebyl jednoduchý. Brian musel denně bojovat sám se sebou a s potřebou Justinovi zavolat nebo snad sednout na letadlo a vydat se za ním. Několikrát ale prohrál a jeho číslo vytočil, jenže Justin to buď nezvedal, těžko říct, zda proto, že nemohl nebo proto, že věděl, že nesmí, anebo když už se mu podařilo s ním spojit, bylo po tom všechno ještě horší.
A nakonec pochopil, že s tím musí přestat. Naposledy s ním mluvil před měsícem a to tak krátce, že se to zdá jako mnohem delší doba. Tehdy slyšel z Justinova hlasu, jak moc ho tohle ubijí a jak mu to ty telefonáty ještě zhoršují. Nebylo to tak, že by s Brianem nechtěl mluvit, chtěl to víc, než cokoliv, ale ta bolest, která následovala potom, byla jednoduše pro oba příliš. A tak se Brian rozhodl mu už nevolat, i když to bylo to nejtěžší, co za poslední roky udělal.
"Je všechno v pořádku?" zeptal se Michael, který ho posledních pár minut upřeně pozoroval, především to, jak nepřítomně žmoulá ucho hrnku teď už studeného kafe.
"Uh. Jo. Všechno je v pořádku."
Brian věděl, že Mika nepřesvědčil ani omylem, ale momentálně ho to nezajímalo. Tohle byl ten těžší den. A i když si s Maikym dokázali k sobě zase tak nějak najít cestu za ty tři měsíce, za což byl Brian rád, kvůli tomu, jak na dně byl ohledně Justina, stavěl mezi sebe a něj pořád tak nějak zeď.
"Co kdyby ses dneska stavil na večeři?" usmál se na něj Ben. Musím vypadat vážně děsně, když už mě i profesor zve na večeři.
"A k nám můžeš přijít zítra, jestli nemáš plány," přidal se Theodor, který se posledních deset minut láskyplně lísal k Blakovi a zapříčinil Brianovu momentální náladu - nebyla to Tedova ani Blakova vina, ale Brian se zkrátka cítil pod psa, protože jim záviděl. A kvůli tomu se cítil ještě hůř, protože to, že bude jednou někomu závidět vztah, zvlášť těmhle dvěma, by ho před lety nenapadlo ani omylem.
"A ve středu můžu jít k Emmovi a Drewovi, že?" usmál se Brian ironicky a hlavou kývl ke zrovna příchozímu Emmettovi, který zářil víc, než obvykle.
"Nazdárek, zlatíčka!" zachichotal se a plácl sebou vedle Teda s Blakem. Ten stůl je snad nafukovací, pomyslel si Brian hořce.
"Co to bude, Emme?" přispěchala Debb s bločkem.
"Vaše přítomnost ode dneška za dva měsíce," nadšeně zatleskal a po všech se ohlédl. Když se od nich dočkal pouze zmateného výrazu, tak pokračoval. "S Drewsiem jsme stanovili datum naší svatby!"
Celý stůl se roztleskal a začal Emmettovi zběsile gratulovat. Jen Brian si byl celkem jistý, že ten nahoře má smysl pro humor... anebo že se ho snaží zabít.
"Gratuluju, Emmette," vysoukal ze sebe a následně se beze slova zvedl, na stole nechal bankovku a vydal se na odchod. To ticho, které se rozeznělo u stolu, kde se ještě před chvíli všichni hlasitě radovali, značilo, že jsou Brianovým odchodem zaskočeni.
"Briane!" zakřičel za ním Michael, když ho dohnal u auta.
"Co je, Mikey?"
"Jsi opravdu v pořádku?"
"Jsem."
"Myslím tím..."
"Vím, co tím myslíš. Jsem v pořádku. Emmettovi za mě ještě jednou pogratuluj, nechtěl jsem se tak zdekovat, ale práce volá..."
"Dobře. Ale na tu večeři určitě přijď, Briane."
"Když nebudu mít velké plány," uchechtl se, protože oba moc dobře věděli, že je mít nebude.
"Budeme se těšit," usmál se Michael a Briana políbil. Něco, co neudělal už hodně dlouho.
"Měj se, Mikey."
Brian nasedl do auta a vydal se vstříc Kinnetiku, doufajíc, že bude dneska víc funkční, než jen jako tělo bez duše či chodící mrtvola.
####
Bylo přesně 7 hodin, když Brian zastavil před domem Mika a Bena. S láhví vína se vydal zazvonit a v duchu se modlil, aby dnešní večer přežil ve zdraví, i když byl tak nějak rád, že může pro jednou vyměnit tichý loft za společnost.
"Ahoj! Doufám, že máš chuť na Italskou kuchyni," uvítal ho Michael.
"Mám takovej hlad, že sním naprosto cokoliv, takže... sem s tím."
"Výborně. Ach, víno, to jsi nemusel, ale hned ho běžím otevřít."
Jak řekl, tak i udělal a Briana tam nechal stát pobaveného. Ten si následně odložil a poté vyrazil za nimi do kuchyně, kde Ben u sporáku tvořil ty svoje divy a Michael otevíral víno.
"Kde máte malou?"
"Máma si ji ukradla pro sebe," vysvětlil Michael. "Nebo tedy, bylo to domluvené už pár dní dopředu, ale..."
"Proč mám pocit, že jsem přerušil nějaké vaše plány, které zahrnovaly ukojení vašich sexuálních frustrací?"
"Vůbec ne! Jsme rádi, že tu jsi," ujistil ho Ben.
"Takže mi chcete říct, že jste tenhle večer neměli mít jenom pro sebe?"
"No..." začal Michael. "Byl to původní plán, ale vůbec nám nevadilo ho pozměnit."
"Fuck," povzdychl si Brian. "Musíte mě mít za totálního zoufalce, když jste byli ochotni odepřít si možnost sexu, jen abyste mě zabavili."
"Tak to není, Briane! Jsi náš kamarád a pozvali jsme tě, protože jsme chtěli. Takže zmlkni a užij si dobré jídlo," zasmál se Michael.
Ač Mikeyho a Benova snaha přesvědčit ho o tom, že je tu naprosto vítaný a že by ho rozhodně nevyměnili za večer plný sexu, byla úctyhodná, nebyla ani zdaleka úspěšná. Brian se však rozhodl ten fakt ignorovat a místo toho si vychutnal ty italské těstoviny stejně jako víno a jejich společnost, která byla po dlouhé době trávení o samotě v loftu či u Woodyho, velice příjemná.
"Díky za skvělou večeři a společnost, kluci, ale... měl bych už jít."
"Není ani devět, kam ten spěch?"
"Vážně, Mikey? Dávám vám možnost vrátit se ke svému původnímu plánu... tak ji nepromarněte," mrkl na ně a už se zvedal k odchodu.
"Co takhle jít ven?" ozval se Ben.
"Ven?" podívali se po něm oba.
"V Babylonu jsme nebyli věčnost," odvětil s úsměvem.
"Jo, protože jsme na to už staří," uchechtl se Michael.
"Mluv za sebe," ohnal se Brian. "Já ten klub vlastním."
"Jo, ale kromě toho, že řešíš nejnutnější věci ohledně chodu, tam taky moc času už netrávíš."
"To ale neznamená, že jsem starej," bránil se. Narážky na jeho věk nebude snášet nikdy dobře. Zvlášť když má pocit, že mu život utíká před očima a on ví, že jako jediný nemá nikoho, s kým by si ho užíval.
"Ne, ale znamená to něco horšího - že jsi ztratil zájem a to je u tebe neuvěřitelné."
"Co kdybychom přestali řešit, proč tam nechodíme a prostě tam šli?" přerušil je Ben rychle dřív, než byl svědkem jejich přihlouplé hádky.
A nakonec je ani nemusel moc přesvědčovat, Mikovi se ta představa ve finále víc, než zamlouvala. Vlastně mu ten noční život dost chyběl a představa, že bude cítit blízkost Benova těla při tancování v rytmu hudby, ho navíc nažhavila.
Brian dost pochyboval o tom, zda tam jít, vlastně ani nevěděl, proč tam přestal chodit víc, než jako majitel - omyl věděl to moc dobře... nesnášel to, že jeho pověst, kterou si tak tvrdě vybudoval, šla do kopru, když začali chodit mladší, pevnější a žhavější kluci, kteří zaujali jeho post. Už nebyl víc tím Brianem Kinneym - ošukám všechno, co se hýbe, děvkou Liberty Avenue. A nejhorší na tom bylo, že ho to vlastně nesralo tolik, kolik asi mělo. Už ho unavovalo být tím alfa samcem, kterého každý chce, když on chtěl jen jednoho. A nakonec došel do bodu, kdy věděl, že už ho nenaplňuje to, jaký život žije - nebylo to tak, že by úplně ztratil zájem, jen už to zkrátka nebylo na seznamu jeho priorit nahoře. Justin byl a ten byl v New Yorku.
Nakonec ale došel k tomu, že pro jednou nebude přemýšlet nad ničím a Benova a ve finále i Mikova plánu se rozhodl zúčastnit, doufajíc, že toho nebude litovat...
"Dobrý večer, pane Kinney," uvítal ho jeho zaměstnanec při příchodu. Byl rád, že alespoň nemusí čekat frontu jako všichni ostatní a ti dva to oceňovali úplně stejně.
"Nějaké problémy dneska, Phile?"
"Ne, všechno v pořádku, pane."
"Výborně, tak pokračujte v dobré práci," pochválil ho s uchechtnutím a hned na to zamířil dovnitř.
Měl pocit, jako by tu nebyl celé roky. Kdykoliv sem zavítal, bral to zadem rovnou do svojí kanceláře, prostory, kde se odehrávalo všechno to kouzlo, viděl jenom výjimečně. Ani si nepamatoval, kdy naposledy tu tancoval.
"Pořád stejné," zasmál se Michael. "Stejně úžasné. Skoro mám pocit, že jsem najednou omládl."
"Jsi mladý a krásný," políbil ho Ben a přitiskl k sobě.
"Jesus, to jste si mohli zůstat doma," protočil Brian oči.
Oba se na něj jen zakřenili a následně se vydali do víru toho všeho, rovnou na parket. Brian zůstal stát na stejném místě, rozhlížejíc se kolem sebe - všechno bylo opravdu pořád stejné a on se v mysli vrátil o deset let zpátky, kdy byl život o tolik snazší. Kdy musel Justina doslova žadonit, aby mu dal sem tam pokoj. Při té myšlence se usmál, i když se mu zároveň sevřelo srdce. Bože tolik věci bylo tehdy jinak.
Chtěl tu Justina tak strašně moc. Chtěl zažít to, co spolu zažili v New Yorku v Justinově klubu. Chtěl se natisknout na jeho tolik úžasné horké tělo a tancovat s ním jako o život a následně se s ním milovat až do rána.
"Bri!" Mikeyho hlasem byl vtažen zpátky do reality. "Pojď tancovat!" jeho ruka ho chytila a už ho vlekla na parket. Brian se ani trochu nebránil.
Všichni tři tancovali až do samotného vyčerpání a pak ještě nějakou chvíli. Užívali si to neskutečně. Na jeden večer se rozhodli zapomenout na všechno a vrátit se zpátky tam, kdy takhle vypadal jejich každodenní život a oni to milovali. Bylo to skoro perfektní. Jen jedna věc tomu všemu chyběla... nebyli tu všichni. Nebyl tu Justin.
"Bože, zítra se nebudu moct hýbat," zasmál se Michael a usedl na barovou židli stejně jako Ben. "Ty si nesedneš?" podíval se po Brianovi.
"Odskočím si, hned jsem zpátky."
Brian zabral první volnou kabinku a měl další flashback před očima - jak se tu s Maikeym sjížděli rádi éčkem. To byly časy, uchechtl se.
Avšak zatímco vykonával svoji potřebu, zaslechl z venku slova, které ho okamžitě zaujala, možná až paralyzovala...
"Kinney se vrátil ze světa mrtvých."
"Neviděl jsem ho tu celé století... divím se, že má ještě tu kuráž sem chodit. Když už není tím, čím býval. Zvlášť po tom, co mu ten jeho blonďák vzal nohy na ramena, to s ním šlo z kopce."
"Jo, ač svoji reputaci pošpinil tím, že se rozhodl hrát na vztahy, pořád byl mým mokrým snem... a pak ten vztah ztratil a známky po tom sexy sebevědomém chlapovi bys hledal jen dost těžko..."
"Asi se není čemu divit, mít Taylora doma, taky bych se cítil jako někdo - ten kluk byl neskutečně žhavý, jednou jsem to na něj zkusil... ale stál si vehementně za tím, že má přítele a že tohle dělá jedině s ním... taková škoda. Každopádně přijít o něj, asi bych taky ztratil svůj půvab..."
To byla pro Briana poslední kapka. Dokud si brali do huby jeho, byl s tím smířený, nikdy se moc nezajímal o to, co si o něm, kdo myslí - až na pár lidí - zvlášť když to byli nějací dva ztroskotanci. Ale brát si do huby Justina, to bylo příliš, proto rozrazil dveře kabinky a pohledy se střetl s těmi dvěma v zrcadle. Oba zůstali zaskočeně stát, zatímco k nim Brian dorazil, stoupl si mezi ně a začal si umývat ruce. Ani jeden z nich nedutal...
"Doporučuji vám, kluci, najít si nějaký nový klub, protože... sem máte doživotní zákaz vstupu."
"Ale..."
"My jsme nechtěli..."
"Vážně mě nezajímá, co jste chtěli nebo nechtěli, jenom to, že už to nebudete dělat tady," Brian se na ně ironicky usmál a dal se na odchod.
"Není divu, že ti utekl!" křikl za ním jeden z nich.
Brian měl co dělat, aby se neotočil a nevrazil mu, ale nakonec se zhluboka nadechl a jako ten rozumnější se rozhodl ustoupit.
"Byl jsi tam nějak dlouho. Je všechno v pořádku?" zeptal se Michael.
"Podle všeho už nejsem tím, čím jsem býval, ale jo... všechno v pořádku," zasmál se Brian upřímně.
Z nějakého důvodu ho opravdu slova mířená na jeho osobu nijak neranila, ba naopak spíš pobavila. Určitá slova však zůstala na jeho mysli a to ta poslední 'není divu, že ti utekl'.
"Co to sakra... kdo to řekl?"
"Na tom nezáleží. Tři panáky Jima!" křikl na barmana.
Oba se na něj podívali zmateně, ale rozhodli se ho nechat být a stát se jeho dnešními popíjecími parťáky, popřípadě těmi tancujícími, dokud však nepadla půlnoc, kdy kluci byli zavoláni Debb, která byla zoufalá ze své vnučky, jež u sebe urgentně chtěla svoje dva tatíky.
Brian jim ještě musel slíbit, že se bude chovat slušně, než ho tam s čistým svědomím nechali, ač opravdu neradi, věděli však, že ho odtamtud stejně jenom tak nedostanou.
####
Když se Brian konečně rozhodl jít domů, protože byl jen kousek od toho udělat nějakou blbost, jako třeba zavolat Justinovi nebo vrazit komukoliv, kdo by se na něj byť jen špatně podíval, bylo už téměř půl čtvrté a on věděl, že bude v Kinnetiku naprosto nepoužitelný, ačkoliv to byla momentálně ta poslední věc, která by ho trápila.
Na telefonu měl několik zmeškaných hovorů od Michaela, který se chtěl nejspíš ujistit, že je Brian pořád naživu, proto mu napsal alespoň všeříkající textovku 'Pořád dýchám, neměj strach.', aby svého kamaráda zbavil obav a sebe té osiny v zadku, kterou Michael občas představoval.
"Fuck!" ulevil si Brian, když se ocitl před Babylonem a zjistil, že je neskutečná průtrž mračen.
Vážně tě nenávidím, pomyslel si vztekle, když pohlédl na nebe. Nejhorší na tom ale bylo to, že moc dobře věděl, že tohle krásné počasí znamená procházku nočním Pittsburghem. Nehodlal opakovat to, co před lety. Jedna věc je řídit opilý, ta druhá řídit opilý v takovém počasí a on už dávno zjistil, že je to dost špatná kombinace.
A tak svoje krásné auto zanechal napospas osudu před Babylonem, doufajíc, že mu ho nikdo neukradne či nerozmlátí, pokud si uvědomí, že patří jemu s tím, jak ho tam teď má každý rád a vydal se vstříc domovu. Nebo asi spíš čtyřem stěnám loftu... který přestal být domovem už před dlouhou dobou.
"To si snad ze mě děláš srandu," přecedil přes zuby naprosto promočený a vytočený Brian, když se blížil k domu a uviděl, že se nějaká osoba nachází přímo před vchodovými dveřmi a vypadá, že se tam ubytovala a on se přes ni bude muset nějak dostat dovnitř. "Mohl bys uhnout? Rád bych se dostal dovn..."
Jenže jak osoba sedící na shodě u dveří zvedla hlavu a Brian uviděl obličej dotyčného, zůstal stát naprosto šokovaný, téměř neschopný jediného slova.
"Justine?" vydechl těžce, snažíc se vstřebat, že ho opravdu vidí. "Co tady děláš?"
"Briane..." Justin vyskočil na nohy a čelil tak Brianovi. V tu chvíli si Brian všiml, že má uslzené oči. "Promiň, že jsem tě tak přepadl... já jsem jen... uhm, po-potřeboval jsem... shit," Justin mluvil roztřeseným hlasem a Briana naprosto vyděsil.
"Co se děje? Stalo se ti něco?"
"Ne! Já jen... potřeboval jsem tě vidět, Briane. Jenom jsem tě potřeboval vidět."
Brian si povzdychl a palcem mu setřel slzu z tváře. "Ach, Sunshine," následně ho chtěl instinktivně obejmout, ale na poslední chvíli si uvědomil, že je naprosto promočený a Justin podle všeho taky. "Jak dlouho už tu jsi?"
"Já nevím... asi hodinu. Letěl jsem dost pozdě."
"Proč jsi nešel dovnitř? Klíč pořád máš, ne?"
"Mám. Ale... nechal jsem ho v New Yorku. Vlastně jsem tam nechal všechno, kromě peněženky. Nemám ani telefon," uchechtl se.
"Udivuje mě, že sis tam nezapomněl hlavu," ušklíbl se Brian.
"Bylo to unáhlené rozhodnutí. Já jen... doufám, že nevadí, že jsem tady? Vím, že jsme si řekli, že..."
"Shhh," Brian mu přiložil prst na rty. "Jsi přesně to, co jsem právě teď potřeboval," následně se natáhl a svoje rty okamžitě přitiskl k těm jeho. Bože, tak jsi mi chyběl.
Když se jejich ústa rozpojily a oni se zadívali do očí, na jejich rtech se objevily úsměvy štěstí. Byli tak hrozně šťastní, že se zase vidí a ten pocit byl nepopsatelný.
"Měli bychom jít dovnitř, jsme oba úplně mokří."
"Něco mi to připomíná," zasmál se Justin při vzpomínce na to, že podobnou situaci zažili v New Yorku.
"Jo, taky právě teď zažívám déjá vu."
Znovu se na sebe usmáli a následně se společně vydali dovnitř. Justin byl neskutečně nervózní, loft byl jeho domovem po dobu několika let a opustit ho tehdy, bylo skoro stejně těžké jako opustit Briana. Proto do něj vstoupil s bušícím srdcem a s pocitem, který zažil už jednou a to první noc, kterou v něm strávil, kdy ho Brian připravil o nevinnost. A ten za nimi následně zavřel dveře...
No comments:
Post a Comment