BEZ VAROVÁNÍ
Brian držel Justina pevně a tiskl si ho ke své holé, horké kůži, chtěl ho cítit, co nejdéle to bylo možné. Čichal vůni jeho vlasů a něžně ho líbal, snažíc se zahnat myšlenku na to, že ho nejspíš uvidí až za hodně dlouhou dobu... a možná taky už nikdy. To vědomí ho ničilo, protože těch několik hodin, co s ním strávil, naivně věřil, že by se mezi nimi mohlo všechno spravit... že by se zase mohli být spolu. Ale teď už moc dobře ví, že nic není tak jednoduché. Ví to on a ví to i Justin. A oba teď tiše trpí, z celého srdce doufajíc, že tohle není konec.
Justin se díval do Brianových očí, palcem hladíc jeho tvář, jako by se snažil zapamatovat každý detail jeho obličeje. Ač se Brian za těch 7 let téměř nezměnil, byl přes to jiný, mužnější, dospělejší, krásnější... a Justin se na něj nemohl vynadívat. Prsty přejížděl přes strniště, které mu tak slušelo. A dychtivě si prohlížel i jeho plné a velké rty, které by chtěl líbat až do konce svého života. A jen ta myšlenka ho přiměla k slzám...
"Sunshine, no tak, shhh..." Brian se k němu přitiskl ještě blíž ve snaze ho utěšit, avšak i pro něj tohle celé bylo těžké.
"Mám pocit, jako by náš vztah byl od začátku odsouzený k tomuhle... k nevědomí, jestli někdy dostaneme svůj happyend."
"Dostaneme, věřím, že jo... a ty musíš taky," Brian ho jemně políbil na čelo.
"Občas si říkám, že jsem nikdy neměl odejít... vlastně docela často. To, že jsem odešel a už se nevrátil, si nikdy neodpustím... ale kdybych nikdy neodešel, tak..."
"Bys mě nenáviděl."
"Co?" Justin se trochu odtáhl, aby na Briana viděl.
"Co si myslíš, že by se stalo jiného? Jsem idiot, který ti skoro pět let nebyl schopný říct, co k tobě cítí... a nakonec bych byl i idiot, kvůli kterému by ses vzdal svého snu... oba víme, jak by to dopadlo."
"Ale aspoň bychom to zkusili... takhle mám pocit, že jsme to zahodili."
"To neříkej. Tehdy jsme stáli před těžkým rozhodnutím a nakonec jsme zvolili to jediné, co jsme mohli... myslíš si, že jsem chtěl, abys odešel? Rozhodně ne. Ale nikdy bych nechtěl, aby jsi kvůli mně zůstal. A ty jsi zůstat nechtěl... nebo možná chtěl, ale oba víme, že v tu chvíli tě možnost toho, že si splníš svůj celoživotní sen, lákala mnohem víc a já bych to udělal úplně stejně, Justine. My dva jsme stejní a chceme věcí dosáhnout sami, jdeme si za tím, co chceme, stůj co stůj a neomlouváme se za to... takže nelituj rozhodnutí, které sis tehdy myslel, že je pro tebe správné, protože podívej se, kde jsi teď... žiješ si svůj sen a já bych pro tebe nemohl chtít nic jiného."
"Jo, ale já měl dva sny... tohle a tebe, Briane. Jenže jsem si nikdy nemyslel, že si nakonec budu muset vybrat."
"Život je plný rozhodnutí, které nechceme dělat, ale musíme... záleží jenom na to, co si myslíme, že je to správné pro nás."
"Jednou přijdeme na to, jak žít svoje vlastní sny a zároveň být spolu... protože se milujeme," Justin se pousmál.
"Jo, Sunshine, milujeme," Brian spojil rty s těmi Justinovými v polibcích, které byly opět spojené se slaností slz.
Vzápětí svá těla opět přitiskli k sobě v objetí, odhodlaní se nepustit až do poslední vteřiny. Jenže čas zastavit nemohli a tak zbývalo si zas jednou říct sbohem...
"Pojedu s tebou na letiště."
"Justine..."
"Chci s tebou být co nejdéle... nenuť mě ti říkat sbohem tady a teď."
"Dobře, pojedeme spolu."
Společně posbírali Brianovy věci a následně šli vyřídit odhlášení z hotelu. Hned na to si chytili taxi a celou cestu na letiště se zdrželi za ruce, zatímco měl Justin hlavu položenou na Brianově rameni.
Jakmile byli na místě, Justin byl skoro přesvědčený, že Briana nenechá vystoupit. Přál si, aby věci byly pro jednou jednoduché, aby se jejich cesty zas a znovu nemusely rozdělit... ale nic takového bohužel nebylo možné.
Proto následně vystoupili a vydali se dovnitř. Na letišti panoval větší zmatek, než obvykle a tak jim chvíli trvalo, než se zorientovali, čímž získávali ještě nějaký společný čas. Ale nakonec museli dojít na místo, kde bylo třeba udělat to, co tak oddalovali, protože Justin už s Brianem dál jít nemohl...
"Část mě si přeje nasednout na to letadlo s tebou."
"Můžu ti koupit letenku," zasmál se Brian, snažíc se trochu zlepšit atmosféru.
"Kéž by to bylo možné."
Brian chtěl odpovědět nějakou sarkastickou poznámku, kterou by si zachoval svoji tvář, jenž by nedala najevo to, jak moc ho tohle bolí, ale nakonec moc dobře věděl, že právě teď není čas na to předstírat, že je v pořádku...
"Fuck..." Brian upustil svoje zavazadlo a jedním tahem si Justina přitáhl do náruče. "Miluju tě," zašeptal do jeho ucha, čímž oběma připomněl chvíli, kdy tato slova řekl poprvé.
"Taky tě miluju, Briane, vždycky jsem miloval a vždycky budu."
Brian pevně stiskl oči, snažíc se zahnat slzy, které si hledaly cestu ven, a Justina ještě víc sevřel. Nakonec však udělal to, co bylo nutné a propustil ho.
"Všechny doma pozdravuj, dobře? A řekni jim, že mi chybí."
"Provedu."
"A naprav to s Maikeym... víš, že bez sebe nemůžete žít."
"Žiju bez něj fajn, takže..." Brian se zarazil, když uviděl Justinův pohled, říkajíc, že mu to nežere. "Uvidím, co se dá dělat."
"A pozdravuj i holky a Guse s J.R. Bože, tak ti závidím, že je uvidíš... zajímalo by mě, jak Gus vyrostl."
"Nakonec ho uvidíš, neboj. Uvidíš je všechny."
"V to doufám." I když se bojím, že neuvidím už ani tebe, přiznal si v duchu. "A řekni jim, že se omlouvám... Vím, že si myslíš, že bych se neměl omlouvat za to, že jsem udělal to, co jsem si myslel, že je pro mě správné, ale... musí vědět, jak mě to mrzí."
"Řeknu jim to, Justine. Ale přestaň se nenávidět, dobře? Jsme tací, jací jsme a neměli bychom se za to omlouvat."
Justin se usmál, jak nejvíc dokázal, přes to však věděl, že ač jsou Brianova slova pravdivá, není tak snadné se nimi řídit či snad podle nich žít.
Následně se na sebe ještě chvíli beze slov dívali, snažíc se zapamatovat každý maličký detail muže před sebou, jež hluboce milovali. Vzápětí se políbili, netušíc, zda to není naposledy. Jejich rty se téměř nebyly schopné rozpojit, ale výzva pro nastoupení do letadla je k tomu přiměla...
"Brzo se uvidíme, Sunshine," Brian se svým slovům opravdu snažil věřit.
"Já vím."
Následně vzal Brian svoje zavazadlo a s posledním pohledem na Justina se vydal do letadla. Srdce měl sevřené jako nikdy dřív. Justin šel mezitím k oknu, odkud sledoval Brianovo letadlo a stál tam až do té chvíle, dokud mu nezmizelo z dohledu. Poté se zcela zlomený vydal domů.
####
Brian se z letiště vydal nejprve do loftu, aby si dal sprchu a trochu se sebral. Byl bez Justina ani ne dvě hodiny a už teď to bylo nesnesitelné. Nechtěl si ani představit, jak to bude probíhat dál. Žil bez něho sice 7 let, ale těch pouhých 15 hodin, co s ním strávil, změnily naprosto všechno a on věděl, že být bez něho teď bude těžší, než kdy dřív.
Hned na to sedl do auta a vydal se do Mikova a Benova domu, kde už taky nebyl nějakou chvíli a pravděpodobně by to tak pokračovalo dál, nebýt toho, že se v něm nacházel jeho syn a vlastně taky slibu, který dal Justinovi, že se to s Maikeym pokusí napravit. Ačkoliv neměl ani páru, jak to udělat.
Jakmile stál přede dveřmi, chvíli mu trvalo, než se přiměl k tomu zazvonit a během čekání, než někdo otevře, dokonce i zvažoval, že půjde pryč, v tom mu však bylo zabráněno hned vzápětí, kdy se dveře otevřely a stál v nich Ben...
"Ach, profesore... dlouho jsme se neviděli."
"Briane, vítej, pojď dál."
"Vidím, že se nenudíte," upozornil na skvrnu, kterou měl Ben na tričku a která představovala jediné - obsah žaludku Deborah.
"To my nikdy," zasmál se. "Odlož si a přijď, všichni jsou v obýváku. Já se musím jít převléknout."
"Jasně," uchechtl se.
Ben následně zmizel a Brian si sundal boty a svoji koženou bundu. Poté se s hlubokým nadechnutím vydal za ostatními, nervózní z toho, co jej čeká...
"Tati!" vykřikl Gus hned, jak ho uviděl a běžel ho obejmout.
"Sonnyboy," Brian ho pevně držel a nemohl uvěřit tomu, jak moc rád ho Gus vidí.
Zároveň měl hořkosladké pocity - ještě před pár hodinami držel přesně takhle Justina a musel mu říct sbohem a teď tu drží svého syna po měsících odloučení.
"Jak se máš?"
"Dobře. Chyběl jsi mi."
"Ty mně taky, Gusi, ty mně taky."
"A co já?" Jenny se na Briana zničehonic vrhla, snažíc se ho obejmout.
"Ty taky, princezno," Brian ji vyzdvihl do náruče a pořádně si ji prohlédl - byla dokonalou kopií Michaela s Melanie. "Rozhodně je vaše," obrátil se k těm dvěma. "A chováním je naštěstí po tobě," zasmál se k Lindsay.
"Ty tvoje lichotky," Linds ho pevně objala. "Ráda tě vidím, Petere."
"I já tebe, Wendy."
"Jsem si zcela jistá, že mě vidíš nejradši," zasmála se Melanie a taktéž Briana objala.
"Jak jsi to uhádla?"
"Jsi snadno čitelný."
"Hmm. Musím na tom zapracovat," ušklíbl se. "A jakpak se vede tobě? Viděl jsem, že jsi tátovu tričku dala vylepšení," uchechtl se Brian při pohledu Deborah, které seděla na Maikeyho klíně.
"Jo, to ona umí," zasmál se Michael. "Jsem rád, že jsi tady."
"Já taky, Mikey."
Vzápětí nastala chvíle ticha, kdy nikdo nevěděl, co říct a jen hleděli na Briana, který moc dobře věděl, co se honí v jejich hlavách, ale ani trochu neměl zájem o to, aby ho všichni začali zpovídat ohledně Justina.
"Máte tu pivo?" ohlédl se na Mika.
"V lednici nějaké bude."
"Super."
Brian okamžitě zamířil do kuchyně, a jakmile si pivo otevřel, skoro polovinu ho do sebe vyklopil. Snažil se, jak nejlíp mohl, se naprosto nesesypat.
"Jsi v pohodě?" ozval se náhle Michaelův hlas za jeho zády a jeho ruka spočinula na Brianově rameni.
"Uhm, jo, jasně," Brian si pročistil hrdlo.
"Určitě?"
"Jsem v pohodě, Mikey, ale díky za optání," ušklíbl se.
"Co Justin?"
Samozřejmě, že jsi nemohl vydržet ještě aspoň chvíli.
"Nic."
"Nic? Byl jsi s ním den a nic?" Michael nadzdvihl zvědavě obočí.
"Nebyl to ani den..."
"Jo, ale..."
"Prosím, Michaele, nechci o tom mluvit."
Michaela mrzelo, že se mu Brian nechtěl svěřit a Brian si celkem dobře uvědomoval, že to jeden z důvodů, proč jsou teď na bodě mrazu, protože se mu přestal svěřovat už dávno, ale nebyl zkrátka připravený na to tohle téma vést. A Michael se to rozhodl respektovat. Stejně jako ostatní, kteří ihned pochopili, že se o to Michael pokoušel, ale neuspěl.
Všichni se následně usadili do takového pomyslného kroužku a mluvili o všem, o čem se jenom dalo, dohánějíc čas, který spolu nebyli. Především Gus byl upovídaný a snažil se dát svému tátovi a strejdům Mikovi a Benovi, co nejvíc informací ze svého života. Michael si mezitím užíval chvíle se svými dcerami a stejně tak Ben. A holky byly šťastné za chvíle, co mohly strávit se svou rodinou, ačkoliv tu bohužel nebyli všichni. Ale Briana pohled na to, jak jsou ostatní šťastní a všechno to přemýšlení o tom, jak moc mu Justin tady chyběl, přimělo jít na verandu zapálit si cigaretu...
"V pohodě?" Lindsay se objevila vedle něj a vzala mu cigaretu, ze které si potáhla.
"Jo, ale přál bych si, aby se mě na to všichni přestali ptát."
"Jen o tebe máme starost... vidět ho asi nebylo nic snadného."
"A přesně proto o tom nechci mluvit."
"To tě držení svých pocitů v tajnosti do teď nic nenaučilo?"
"A co mám podle tebe říkat? Že mě vytáčí k nepříčetnosti, že s ním nemůžu být? Že po sedmi letech jsem s ním dostal pouhých 15 hodin a pravděpodobně ho už nikdy neuvidím, protože naše životy jsou až příliš komplikované? Nebo snad to, že jsem nikdy necítil hůř? To chceš, abych ti tu říkal, Linds? Že jsem totálně v hajzlu? Tak tady to máš."
"Vím, že je těžké říct tyhle věci nahlas, ale těžší je to držet v sobě."
"Ne, Linds, ono není těžké říct to nahlas... ale muset se s tím smířit. A čím víc o tom budu mluvit, tím těžší to pro mě bude."
"Ještě není konec, Briane... pořád máte šanci..."
"Jo, za předpokladu, že jeden z nás se vzdá toho, co si v životě vybudoval..."
"Vždycky je způsob, jak mít věci, které chceme, aniž bychom se museli něčeho vzdát... a ty se nesmíš jen tak vzdát, Briane."
Lindsay mu vrátila jeho cigaretu a políbila ho na tvář, hned na to se vydala zpátky dovnitř a Briana zanechala s jeho myšlenkami.
Chtěl věřit tomu, že má Lindsay pravdu, že s Justinem opravdu mají nějakou šanci na normální budoucnost - ale on byl vždycky spíš realista, než optimista.
####
Brian se po pár hodinách vydal zase zpátky domů s příslibem holek, že mu Guse druhý den přivedou, aby s ním mohl strávit nějaký čas, na což se už teď nesmírně těšil. Ale cítil se i provinile, protože ač byl kvůli Gusovi šťastný, nebylo to dost na to, aby mohl jen tak přestat trpět kvůli Justinovi.
Nakonec ale při cestě do loftu změnil směr a skončil u Woodyho. Nebyl jednoduše připravený na to být doma sám s tím, že by si Justina pravděpodobně všude představoval, stejně jako tomu bylo několik týdnů po jeho odchodu do New Yorku. Tehdy si připadal uboze, ale teď zpětně si uvědomuje, že byl zkrátka zlomený a nešťastný... stejně jako teď.
"Další," mávl Brian na barmana už asi pro čtvrtou skleničku. Zahánět vztek či smutek alkoholem uměl vždycky.
"Návrat ztraceného chlapce, jak vidím..." Ted obsadil židli vedle něj. "Jak ses měl?"
Brian však nebyl schopný ho vnímat, jediné, co slyšel, bylo 'návrat ztraceného chlapce' - tohle říkával Justinovi a okamžitě ho měl před očima.
"Briane? Jsi v pořádku?"
"Huh? Jo... jsem."
"Určitě? Nějak jsi zbledl."
"Je mi fajn, Theodore," tón jeho hlasu značil, že by ho měl Ted přestat zpovídat. "Kde máš ženu nebo manžela? Těžko říct, kdo z vás je kdo," uchechtl se.
"Blake je doma."
"Trable v ráji?"
"Vůbec ne. Jen jsem tušil, že tě tu najdu."
Brian se na něj podíval s pobaveným výrazem, nechápajíc, co tím myslí... pak mu ale došlo, že Ted sem šel, aby zabránil tomu, že se Brian upije k smrti.
"Takže jsi dneska moje chůva?"
"Něco takového. Jsem cokoliv, co budeš potřebovat."
"Co takhle, když řeknu, že potřebuju, abys mě nechal na pokoji?"
"Tak kromě toho."
Brian si odfrkl, ale ač předstíral, že ho Tedova přítomnost vytáčí, ve skutečnosti mu byl víc, než vděčný. Po tom všem, co za peklo mu dělal ze života, byl Ted tím posledním, o kom by si kdy myslel, že ho jednoho dne bude považovat za dobrého přítele.
"Tak to abychom ti objednali," Brian mával na barmana.
Následující hodinu spolu popíjeli a smáli se blbostem, které prohlašovali. Ted se všemožně snažil přimět Briana myslet na cokoliv jiného, než na Justina, ale on byl vždycky horší v pití alkoholu, než Brian a tak bylo jen otázkou času, než se jejich role vyměnily...
"Měl jsem za to, že jsi tu, abys mě hlídal... a zatím to vypadá, že tě budu muset hodit přes rameno a odnést domů."
"Uhm, to by..." Ted škytal téměř za každým slovem. "Od tebe... bylo moc hezké, Bri," a opilecky se uchechtával.
"Jesus, ty jsi fakt na šrot."
Brian okamžitě vyřídil placení a následně dotáhl Teda do svého auta. Vzpomněl si na to, jak dopadlo jeho řízení pod vlivem před několika lety, ale doufal, že to nebude dnešní případ, zvlášť když měl Teda za spolujezdce.
"Blake mě... zabije."
"To se vsadím," zasmál se Brian.
Jakmile dojel na místo, tak Teda z posledních sil dovlekl ke dveřím, které během chvíle otevřel zaskočený Blake...
"Mám se ptát?"
"Radši ne," uchechtl se Brian. Následně společnými silami dotáhli Teda do postele.
"Díky, že jsi ho přivedl, Briane."
"To je samozřejmost... je to kamarád."
"To je asi poprvé, co tě slyším... mě tak nazývat," ozval se Ted.
Brian protočil oči. "Jdi spát a nemysli si, že ti dám v pondělí volno, pokud budeš mít ještě kocovinu..."
"Vlastně si můžu vzít volno sám... přeci jen vlastním půlku Kinnetiku," zasmál se.
"A toho rozhodnutí nikdy nepřestanu litovat," ušklíbl se.
Blake šel následně Briana vyprovodit ke dveřím, ale z nějakého důvodu měl pocit, že Brian by neměl být sám.
"Nechceš tu radši zůstat? Náš gauč je celkem pohodlný... navíc taky nejsi úplně střízlivý, takže..."
"Díky, ale uřídím to."
"Jsem si jistý, že jo, ale... jsi tu vítaný, to snad víš."
Lítost Brian nikdy neměl rád, ale z nějakého důvodu se jí protentokrát nebyl schopný bránit. "Fajn, ale jen proto, že budeš s tím šaškem pravděpodobně potřebovat pomoct."
"Vidíš, to mě ani nenapadlo," zasmál se Blake a následně šel pomoct Brianovi připravit gauč. Hned potom si popřáli dobrou noc a Brian opravdu doufal, že během noci neuslyší zvuky nějakých jejich prasečinek.
Když tam tak ležel, civěl do stropu a uvědomoval si absurditu toho, že právě teď leží na gauči dvou bývalých zoufalců, kteří byli odsouzeni k tomu nikdy nedostat svůj happyend a přesně to nakonec získali, v hloubi duše doufal, že ještě než skončí v pekle, i on bude mít nakonec to štěstí.
Jenže nakonec nebyl schopný dál oddalovat to, čemu se snažil vyhnout od přistání... potřeboval ho slyšet, ještě alespoň jednou...
"Taylor, prosím?" ozval se rozespalý Justin. Brian však nebyl schopný říct jediné slovo. "Briane?"
"Co mě prozradilo?" uchechtl se.
"Tvoje dýchání," pousmál se Justin. "Nemůžeš to beze mě vydržet?" popíchl ho.
"Abych pravdu řekl tak... ne, nemůžu. Nesnáším to."
"Taky to nesnáším, Briane. Ale..."
"Já vím, já vím. Jenom jsem tě potřeboval slyšet."
Justinovi se po tváři skutálela slza, i on Briana potřeboval slyšet a ze všeho nejvíc vidět, jenže moc dobře věděl, že to se mu nějakou dobu nesplní. A přesně proto si řekli, že si nebudou volat ani psát, protože věděli, že to by jim to všechno akorát zhoršovalo... pro dnešek se však rozhodli tuto úmluvu porušit a mluvili spolu, dokud neusnuli...
No comments:
Post a Comment