BEZ VAROVÁNÍ
Trvalo to celých 5 minut, než se jim podařilo Baileyho přimět, aby šel s nimi a to především díky Jess, která Justinovi řekla, aby se ho nebál zatáhnout za vodítko a ukázal mu, že musí jít s nimi. Nejdřív to bylo Justinovi proti srsti, ale nakonec usoudil, že jinak to opravdu nepůjde.
Dalo se pochopit, že se Baileymu bez Jess nikam nechtělo, je zvyklý s ní denně trávit čas a mají mezi sebou pouto, které jednoduše jen tak neopadne ani na jedné straně. Ne jednou Jess zvažovala, že se ujme Baileyho sama, jenomže to udělala už s tolika psi před ním, že pro něj doma už bohužel neměla místo, ale snažila se mu to vynahrazovat v útulku, doufajíc, že se objeví někdo, kdo mu dá tolik času a lásky, kolik si jen zaslouží. A tak když se mezi dveřmi objevili Brian s Justinem, i přes počáteční nejistotu, nakonec věděla, že oni jsou ti praví.
Bailey se s nimi chová tak, jak se do teď choval jenom s ní a po tom všem, čím si ten nebohý pes prošel, pro něj nechce na světě nic víc, než aby byl šťastný. Takže pokud to znamená, že se s ním bude muset rozloučit, tak ať. Pro Baileyho však bude těžší pochopit, že má konečně domov a dva nové páníčky, se kterými teď bude trávit veškerý čas a Jess tam nebude.
"Vidíš, dostali jsme ho ven, to je dobrý začátek," usmál se Brian.
"Jo, ale rozdíl je v tom, že zatímco minule on táhnul za sebou mě, teď musím tahat já jeho..."
"Jenom je zvyklý na Jess, ale jak ona říkala, musíme mu ukázat, že teď bude trávit čas s námi bez ní..." Brianovy prsty našly Justinův zátylek a pohladily jej.
"Jen mi trhá srdce vidět ho takhle..."
"Je v pořádku, Justine. Jen co budeme v parku, zapomene na Jess a bude zase blbnout, uvidíš."
Brianova slova Justina dokázala trochu uklidnit, ale nemohl se zcela zbavit toho pocitu, že Baileyho v podstatě vytrhnou z jeho domova a od jediného člověka, který se k němu po dlouhých letech trápení, konečně choval s citem.
"Co támhle?" ukázal Brian na volné místo na trávě.
"Jasně, to by šlo."
Jakmile rozložili na zem deku a odložili si věci, přišlo na řadu to, čeho se báli oba dva - odpoutání Baileyho z vodítka a modlení se, že jim neuteče.
"No tak, Bailey, nevezmi roha," uchechtl se Justin, jak se natahoval k obojku. "Briane, připrav se..."
"Připrav na co?" nadzdvihl obočí.
"Na běh. Jsem si celkem jistý, že v momentě, co mu to odepnu, bude utíkat mílovými kroky."
"A já za ním mám běžet?"
"Máš lepší kondičku, než já," usmál se na něj, jak nejroztomileji dokázal.
"Nikam neuteče, tak se přestaň strachovat."
Jestli utečeš, tak tě zabiju, až tě dohoním, Bailey! Ušklíbl se Brian v duchu.
"Stejně se připrav," Justin se zhluboka nadechl a vodítko odepl, ale raději zavřel oči, protože se nedokázal dívat na to, jak bere packy na ramena. Pořád čekal na to Brianův křik, ale když se nic takového nekonalo, oči zase otevřel. "Díky bohu," oddychl si, když ho stále viděl na místě, koukat se na Justina těma svýma kouzelnýma očima.
"Vidíš, pořád je tady," zasmál se Brian.
"Byl jsem přesvědčený, že zdrhne."
"Měj v něj trochu víry. Viď, Bailey? Vůbec ti nevěří," ušklíbl se Brian a pořádně Baileyho podrbal za krkem.
"Neříkej mu takové věci," zamračil se Justin. "Nebo tě nakonec bude mít rád víc, než mě..."
"To bude mít tak, jako tak - copak nevíš, že jsem neodolatelný?"
"A nafoukaný. Ještě na něj budeš mít špatný vliv," uchechtl se. "Neposlouchej ho, Bailey."
Brian ho plácl po zadku, za což si od Baileyho vysloužil hlasité štěknutí. Jesus, Bailey!
"Řekl bych, že mám nového ochránce," zasmál se Justin a přitiskl se k Baileymu.
"Zrádce," zamračil se Brian Baileyho směrem.
Justin se rozesmál, konečně uvolněn a přesvědčen, že teď už bude všechno dobrý. Proto se natáhnul k Brianovi pro polibek, který byl nakonec delší, než se líbilo Baileymu a tak jim ho nakonec přerušil tím, že na ně skočil a oba skončili na zemi.
"Kriste, Bailey!" okřikl ho Brian.
"Myslím, že už na mě nemůžeš sahat," usoudil se smíchem Justin a Bailey mu to potvrdil, když ho následně zalehl a začal olizovat jako šílený. "Briane, mohl bys... mi pomoct?!"
"Není to taková sranda, viď?" zasmál se Brian a užíval si pohled na ty dva. Je pravda, že na Baileyho trochu žárlil a tak to jejich sbližování nakonec přerušil. "Měl jsem za to, že tě nikdo jiný, než já, nemůže líbat," zatvářil se dotčeně.
"Byl jsem zneužit," usmál se výmluvně.
"Ehmm. Bailey, máme něco společného - rádi ho zneužíváme," neodolal a přitáhl si ho k polibku, tentokrát bez Baileyho vyrušování.
Oba se shodli, že bude nejlepší začít klasickým aportováním, s čímž Bailey nadšeně souhlasil a běhal pro jeden míček za druhým, ne jednou při tom někoho skoro porazil, jak běžel jako neřízená střela.
"Pardon!" omluvil se Justin už asi po sté paní, která to odnášela ze všeho nejvíc, protože Bailey neustále přebíhal přes její deku na cestě zpátky.
"Měli byste si ho vychovat," utrousila a nakonec usoudila, že bude lepší se svým Pudlem přesunout na klidnější místo.
"Už si děláme kamarády," zasmál se Brian.
"Neříkal jsem ti, abys tamtudy neběhal, Bailey?" pokáral ho Justin.
"Určitě ti rozumí," neodpustil si Brian ironii.
"Ta paní měla pravdu, budeme ho muset vychovat, Briane."
"Jestli sis nevšiml, ten pes je poslušný víc, než ty... nemůžeš mu ale vyčítat, že nerozumí slovům jako - neběhej přes tu deku."
"Jak jako víc, než já?"
"Opravdu chceš, abych ti to vysvětloval?" nadzdvihl pobaveně obočí.
"Tak v tom případě si ověříme, jak moc poslušný Bailey je - Bailey, vyválej páníčka v trávě."
"Neopovažuj se..." ohlídl se hned po Baileym, který ale zůstal poslušně dál sedět.
"Vidíš, pořád je na čem pracovat v té výchově," mrkl na něj Justin.
"Počkej, taky tě doma vyválím - v posteli."
"Ty tvoje sliby," zasmál se.
Brian na něj přimhouřil oči. Pitomec jeden! Už teď věděl, že mu doma předvede, jak moc svoje sliby myslí vážně.
Následně pokračovali v házení míčku, když už nebyl nikdo v cestě, kdo by jim nebo spíš Baileymu překážel. Nakonec ale všem třem došly síly a tak se jen rozvalili na dece, jeden vedle druhého, Bailey uprostřed nich.
"Teď už rozumíš tomu, proč nechci, aby s námi spal v posteli," utrousil Brian nespokojen, že nemůže k Justinovi.
"Náhodou, je to roztomilé."
"Že nás dělí 30 kilo živé váhy? Úžasné."
"Miluju, jak mě miluješ," Justin udělal manévr díky, kterému se mu podařilo Briana políbit.
"A řekl bych, že on by mě rád sežral," okomentoval Baileyho vražedný pohled. "Zná tě sotva pár týdnů a už si na tebe dělá nároky."
"Asi jsem taky - jak si to říkal - neodolatelný," usmál se od ucha k uchu.
"Neodolatelně na zabití," ušklíbl se Brian.
Leželi tam ještě několik následujících minut a užívali si chvíle ve třech. Ještě před několika týdny by ani jednoho z nich nenapadlo, že se z nich stane rodina - tříčlenná rodina - díky Baileymu, ale byli k tomuto cíli čím dál blíž. A nakonec usoudili, že je na čase se vrátit, pokud se chtějí dostat do útulku ve stanovený čas.
"Shit," vysoukal ze sebe Justin přiškrceně, jak sbíral věci společně s Brianem.
"Co je? Natáhnul sis sval?" uchechtl se.
"Ne, ale potřebuju nutně na malou..."
"Coo?"
"Najednou mě to přepadlo a asi to nevydržím až do útulku."
"Stačí se rozhlídnout - je tu spoustu křoví."
"Budu za úchyla."
"Nejsou tu děti, ale psi, Justine."
"Vážně si mě uklidnil, Briane," zakřenil se. "Ale... fuck... já fakt musím!" zahodil všechno, co držel a běžel.
"To mě tu s ním necháš o samotě?!"
"To zvládneš!" zakřičel těsně, než zmizel v křoví.
"Super," přecedil a posadil se zpátky na deku vedle Baileyho. "Takže jenom my dva..."
"Vidím, že sdílíš mé nadšení," okomentoval Baileyho výraz.
Následně se natáhl zpátky na deku a zakryl si rukou oči, protože ho slunce doslova pálilo. A ač to bylo neuvěřitelné - Zas tak neuvěřitelné ne, když mě Justin nutil v 8 ráno uklízet - začalo na něj padat spaní. Z toho byl však následně vytržen hlasitým křičením Justina...
"Briane!"
"Co, co?" začal se rozhlížet zmateně kolem sebe a v tu chvíli pochopil, proč Justin vyvádí. "Fuck, kde je?" srdce mu začalo bušit až v krku.
"To mi řekni ty! Měl si ho hlídat! Bailey!"
"Před vteřinou tu byl!"
"A teď už tu není! Co si, sakra, dělal, že si ho nehlídal?"
"Jen jsem si lehnul... a zavřel oči."
"Děláš si srandu?"
Justin radši ani nečekal na odpověď a s voláním Baileyho jména začal pobíhat po parku. Ptal se všech, na koho narazil, jestli ho neviděli, ale bylo tam tolik podobných psů, že to bylo jako hledání jehly v kupce sena.
Brian hledal opačným směrem a modlil se, aby ho našel, protože nejen, že by ho Justin zabil a nikdy by mu tohle neodpustil, ale stejně tak on by si to neodpustil. Měl jediný úkol - pár minut ho pohlídat a ani to nedokázal.
"Bailey, zatraceně, kde jsi?!"
A pak jako zázrakem v dáli uviděl někoho, jak vede podobného psa jako je Bailey za obojek naproti němu. V momentě, co se dostal dost blízko, mu spadl obří kámen ze srdce.
"Bože můj, Bailey!" doslova se k němu rozeběhl.
"To je váš pes?" zeptal se muž nadějeplně.
"Ne... teda ano."
Sakra, jak mám někomu vysvětlit situaci, ve které se nacházím? Hádám, že na tom nezáleží.
"Našel jsem ho o kus dál, snažil se, uhm..."
"Ano?" nadzdvihl Brian obočí.
"Řekněme, že má potřeby jako každý jiný chlap," pousmál se.
Fuck!
"Neříkejte mi, že..?"
"Ne, naštěstí ne, dostal jsem ho ze své fenky dřív, než mohl cokoliv provést... na štěňata se fakt necítíme," zasmál se.
"Tomu naprosto rozumím!" To by mi ještě scházelo, pořídit si k Baileymu ještě jedno nebo dvě štěňata. "Každopádně díky, že jste mi ho přivedl... a snad vaše fena nebude mít žádnou újmou," ušklíbl se nad tím, jak divně to znělo.
"Moje manželka se jí právě snaží domluvit - ženský - určitě to znáte."
"Uh, jo, naprosto," zasmál se Brian.
Brian ještě jednou poděkoval za záchranu (jeho života, protože Justin by ho fakt zabil) a omluvil se za to, o co se Bailey pokoušel - ačkoliv mu rozuměl. Všichni chlapy jsou stejný, ušklíbl se v duchu.
A následně se s ním vydal zpátky na jejich místo v naději, že tam bude Justin, což se naštěstí tak i stalo a ten jim skoro se slzami v očích běžel naproti, na což Baileyho pevně objal.
"Kde jsi ho našel?" podíval se po Brianovi.
"Nějaký pán ho odtrhl ze své feny," zasmál se.
"Cože?"
"Měj pro něj pochopení, má stejné potřeby, jako všichni ostatní."
Justin se na něj podíval jako na blázna, ale nakonec ho pohltila taková radost, že se Bailey našel, že se musel jednoduše začít smát.
"Takže si plánujeme adoptovat dalšího tebe," usoudil Justin.
"Pitomče," věnoval mu pohlavek.
"Díky, že si mi ho přivedl zpátky," Justin si stoupl a Briana políbil. "Ale jestli se ti ještě někdy takhle ztratí, tak tě přísahám bohu, zabiju."
"Poznamenáno," ušklíbl se. "Akorát - musíme o tom říkat Jess? Zas tolik se nestalo."
"Fuck! To mi nedošlo... jestli to zjistí, stoprocentně ho s námi domů nepustí, ale... cítím se špatně, že bychom měli lhát."
"To není lhaní, jen to prostě vynecháme, až se nás zeptá, jak jsme se měli."
"Eehm... já nevím."
"Podívej se na tu jeho tvář, Justine, vážně mu chceš překazit jeho šance na adopci, protože si chtěl vrznout? Co si to za člověka?"
Justin se rozesmál a nemohl uvěřit tomu, jakou cestu Brian za těch pár týdnů ušel. Když si vzpomněl, že ze začátku se toho nechtěl vůbec účastnit a najednou Justina přemlouvá, aby neohrozil Baileyho adopci, doslova žasl.
"Dobře, fajn... bude to naše malé tajemství."
"Tak se mi líbíš," Brian mu políbil čelo a následně se konečně všichni tři vydali zpátky do útulku.
Jak se domluvili, tak i udělali a když se je Jess zeptala, jestli byli nějaké problémy, oba tvrdili, že to šlo naprosto bez problému.
"To jsem ráda... je vidět, že vám to bude opravdu fungovat."
Justin se usmál jako sluníčko a snažil se působit, co nejvíc nevinně to šlo. Brian se nad jeho výrazy dobře bavil, za což si samozřejmě vysloužil šťouchnutí do žeber.
"Ouch!"
"Všechno v pořádku? Ohlédla se Jess.
"Naprosto," usmál se Brian přiškrceně.
"Dobrá. Tak Baileyho odvedeme do klece a pak se přesuneme do mé kanceláře, abychom se tedy domluvili, kdy si ho vyzvednete, souhlasíte?"
"Počkat, vy nám ho opravdu dáte?" vykulil na ní Justin oči.
"Říkala jsem, že jestli dneska všechno proběhne dobře, bude s vámi moct domů, takže ano - dáme."
Justin stále nemohl uvěřit svým uším, ale byl šťastný jako už dlouho ne a to nadšení hned sdílel s Brianem v dlouhém polibku.
Následně spolu odvedli Baileyho do klece, který se s nimi loučil stejně nerad jako oni s ním, ale už za chvíli budou spolu a na tom jediném záleží.
Poté zamířili do kanceláře Jess.
"Tak se posaďte," ukázala na židle.
"Pořád tomu nemůžu uvěřit," zaradoval se Justin. "Fakt jsme prošli prvním kolem?"
"Ano, Justine, prošli," ujistila ho Jess. "A je jen na vás, kdy si ho vezmete domů - může to být klidně už zítra."
"Zítra?" vytřeštil Brian oči.
"Zítra nebo pozítří, záleží na tom, kdy se vám to hodí... můžete si pro něj přijet anebo vám ho přivezeme."
"Rozhodně si pro něj přijedeme," odpověděl Justin ihned. "A klidně už zítra."
"Není to trochu brzo, Justine?" vyjádřil své obavy Brian. "Myslím tím - jsme připraveni? Doma určitě musíme ještě něco dopilovat..."
"Však jsme dneska všechno udělali a sám si řekl, že jsme připraveni."
Jo, řekl, ale najednou se to stává realitou a... nejsem si jistý, že jsem až tak připravený, aby to bylo už zítra.
"Máš pravdu," přikývl Brian, protože věděl, že nemá moc na vybranou, nechtěl Justina zklamat. "Tak tedy zítra," obrátil se na Jess.
"Výborně, budu vás očekávat řekněme kolem páté?"
"Spíš šesté," řekl Brian.
"Dobře, tak tedy kolem šesté," usmála se. "A nezapomeňte - teď teprve začne ta pravá zábava, ale jste dva schopní lidé, takže věřím, že to zvládnete levou zadní."
Brian s Justinem se na sebe podívali, oba při vzpomínce na to, co se stalo v parku. Ale opravdu věřili, že to byla chyba, která se už nebude opakovat a že by bylo zbytečné kvůli tomu přijít o možnost si Baileyho adoptovat. Ačkoliv Brian se začínal opravdu bát toho, jak to bude vypadat, až s nimi Bailey zítra bude oficiálně doma.
No comments:
Post a Comment