Po dlouhém čekání konečně přidávám další kapitolu, snad se bude líbit! 🥰
BEZ VAROVÁNÍ
Justin vyběhl z kuchyně s hrůzou v očích, že se právě teď všechno sesype jako domeček z karet... že až Brian uvidí dotyčného za dveřmi, tak se beze slov sebere a odejde, nebude čekat na žádné vysvětlení, na nic. Vlastně Justin ani nevěděl, jak by mu to vysvětlit, sám to do teď moc nechápal... ale rozhodně kvůli tomu nechtěl přijít o Briana, ne když ho sotva získal zpátky...
"Briane?" Justin zamrzl na místě a jen čekal, co se bude dít, neschopný pořádně vidět, kdo stojí před Brianem.
Jenže Brian se k němu následně otočil a ta úleva, která Justina doslova zaplavila, když konečně uviděl osobu na druhé straně dveří, byla neskutečná.
"Oh, pane Perkinsone, co se..."
"Nechal jsi klíče ve dveřích," odvětil mu Brian a nadzdvihl je do vzduchu.
"Nikdy nevíte, kdo se vám se může vloupat... na to si dávejte pozor."
"Díky, pane Perkinsone... jste zachránce," Justin se na něj usmál, stále se snažíc vstřebat, že se právě doslova vyhnul kulce.
Oba se následně rozloučili s Justinovým sousedem a zavřeli dveře. Justin se nemohl zbavit výrazu, jako by právě uviděl ducha...
"Jsi v pořádku?" přistoupil k němu Brian, ruku mu položil na rameno.
"Uhm... co? Jo, jasně. Jen nechápu, jak jsem je tam mohl zapomenout."
"To se stává... však si vzpomeň na to, jak si jednou nezapnul alarm v loftu a..." Brian se rozesmál.
"Ani mi to nepřipomínej... cítil jsem se hrozně."
"Zas tak hrozně ne, sebral jsi mi kreditku a vydal se vstříc New Yorku... akorát tehdy bylo tvým cílem stát se go-go tanečníkem... jsem rád, že tentokrát si měl jiné cíle," Brian se pousmál, avšak nemohl skrýt smutek v očích.
"Díky tobě, Briane... nikdy jsi mě nenechal vzdát se mého snu, vlastně tam, kde jsem... jsem díky tobě."
"Ne, Justine, jsi tam díky sobě a tvé tvrdé práci," oba se zasmáli nad tím, jak Brian pronesl slovo tvrdé. "Dokázal si to díky sobě a já bych na tebe nemohl být pyšnější."
"Díky, Briane," Justin instinktivně pohladil Brianovu paži.
Oba se usmáli, s pohledy pevně upřenými na sebe, jejich dech začal viditelně zrychlovat a oba se začali pomaloučku, milimetr za milimetrem, přibližovat víc k sobě... jejich rty se skoro dotýkaly, stejně jako jejich těla...
"Briane?" Justin vydechl v blízkosti Brianových rtů.
"Ano?"
"Nemůžeme..."
Brian si povzdychl, ale pro jednou, stejně jako Justin, věděl, že takhle to být nemá... být nemůže. Oba se shodli, že začnou s čistým štítem a vrhnout se do toho po hlavě, aniž by pořádně popřemýšleli nad tím, co by to znamenalo pro jejich budoucnost, by nebylo správné a mohlo by to způsobit věci, které by je mohly nenávratně ranit... v případě, že by nic nevyšlo tak, jak oba doufají a jejich cesty se zase rozdělily. Jednou se to už stalo a oni si tou bolestí nemohli a hlavně nechtěli projít znovu, dokud nebudou mít nějakou jistotu...
"Já vím," Brian Justina pohladil lehce po tváři, snažíc se zahnat všechny touhy, které se v něm probudily a to nejen ty sexuální, ale potřeba cítit se s Justinem zase blízko.
"Dojdu nám pro tu pizzu, dobře?"
"Dobře, Sunshine."
Justin se opět zachvěl nad svou přezdívkou, která akorát způsobovala, že chtěl najednou Briana políbit ještě víc, ale sebral veškerou sílu, co v sobě našel a vydal se raději do kuchyně.
Brian se vrátil zpátky ke stolu a čekal, dokud nedorazil Justin. Musel se usmát při vzpomínce na to, jak takhle vypadali před 7 lety jejich dny - Justin v kuchyni a Brian čekajíc na další dobrotu, kterou připravil. Tohle byla sice donesená pizza, ale kouzlo to pro něj mělo pořád stejné - byl totiž s Justinem.
"Uhm, to... to je dobrý," Brian hltal každé soustu. "Fuck..."
"Říkal jsem ti to. Nejlepší pizza v New Yorku... pizzový orgasmus tomu říkám."
Brian se rozesmál na celé kolo a pobaveně se podíval na Justina, který se následkem smíchu zakuckal nad kouskem pizzy, který zrovna polykal.
"V pohodě? Chceš vodu?" zeptal se Brian s dozvuky smíchu.
"Dobrý... měl bych se naučit nemluvit ani nesmát s plnou pusou."
"Dobrý nápad," odvětil Brian s menší dávkou ironie.
To přimělo Justina, aby na něj vyplázl jazyk. Oba se v tu chvíli cítili jako malý kluci nebo alespoň jako za starých časů a ne jako dva dospělí muži, jejichž cesty se rozdělily a oni už se skoro neznali... protože ač se zdáli být na první pohled jiní, pod tím vším byli pořád takoví, jaký si pamatovali...
####
"To vypadá skvěle," Brian obdivoval obraz, který měl Justin zrovna rozpracovaný.
"Uhm... asi."
"Asi?" Brian nadzdvihl obočí.
"Není to úplně podle mých a asi ani klientových představ, ale na tom ještě zapracuju..."
"Tomu věřím, vždy jsi všechno dotáhl do konce," Brian si skousl ret.
"Mám pocit, jako bys mě jenom zasypával komplimenty."
"Taky to dělám... zasloužíš si je."
"Co kdybychom přestali mluvit o mně? Jsem si jistý, že je tu ještě plno věcí, co mi můžeš říct ty..."
"Uh, ani ne..." Brian se šel posadit na gauč, snažíc se vyhnout odpovědi.
"Neutíkej přede mnou, teď proběhne křížový výslech," Justin se k němu odhodlaně posadil.
"Myslím, že už musím jít," Brian se za smíchu začal zvedat.
"Sednout," Justin zachytil jeho ruku a stáhl ho zpátky na gauč. "Chci vědět všechno... chci vědět, co jsi dělal celou tu dobu..."
Jakmile tu větu Justin dořekl, uvědomil si svou chybu. A opravdu hodně doufal, že Brian ji pojme z jiného úhlu, než z toho - čekal jsem na tebe.
"Moc ne... převážně jsem pracoval, což zahrnovalo pracovní cesty, které jsem musel občas přetrpět ve společnosti Theodora..."
"Počkat, vy dva jste spolu byli na pracovních cestách?" Justin vytřeštil oči.
"A dokonce jsme jednou museli sdílet jeden pokoj, protože měli plno... nejhorší věc, co se mi kdy stala."
"Je až neuvěřitelné, jak jste se sblížili, když si vzpomenu na doby, kdy jsi mu říkal Looser Theodore."
"Věř mi, mě samotného to občas udivuje, ale hádám, že... jsme jediní, kteří se tak často vídají."
"Jak to myslíš?"
"No pracujeme spolu, takže jsme logicky hodně v kontaktu... Mike má svojí rodinku a už zkrátka nemá tolik čas na svého starého kamaráda - nezazlívám mu to, ale..."
"Chybí ti."
"No... ale co se dá dělat, musel jsem se s tím smířit... jednou ten den, kdy už mě nebude potřebovat, přijít musel."
"To neříkej, je to Mikey, vždycky tě bude potřebovat."
"Nevím ani, kdy jsem ho viděl naposledy... voláme si, ale abychom se opravdu sešli, to je nadlidský výkon."
"Možná bys mu měl říct, jak to cítíš."
"Jo, jasně," Brian se uchechtl.
"No co... máš ho rád a chybí ti... a on to určitě cítí stejně."
"Už zkrátka nejsem součástí jeho života tak jako dřív a to je v pohodě, hlavně, pokud je on šťastný."
Justin vždycky na Brianovi obdivoval, jak moc mu záleží na štěstí druhých, každý ho měl vždy za sobeckého parchanta, co myslí jenom na sebe, ale ve skutečnosti by se pro každého rozkrájel a sám při tom trpěl, pokud by to zajistilo, že ten dotyčný bude šťastný... však to samé udělal pro něj několikrát.
Ale rozhodl se ho už dál tímto tématem nemučit, protože moc dobře věděl, jak je pro něj jeho přátelství s Maikeym citlivé a že i když si hraje na drsňáka, kterého to nijak extra netrápí, pod tím vším by dal cokoliv za to, aby věci byly jako dřív. A to nejen, co se Mika týče.
"No a co Emmett? S tím se taky nevídáte?"
"Trávit večery s tou naší královničkou není zrovna moje nejtajnější přání... navíc, ať už je to sebevíc neuvěřitelné, i on má svůj život s tou svojí fotbalovou hvězdou... holt naše známá parta se za ty roky nějak rozpadla."
"To mě mrzí."
"Nemusí. Jsme dospělí chlapi a všichni máme právo na vlastní životy."
"To asi jo, ale... zatím jsi mi pověděl o životech téměř všech, kromě toho tvého..."
"To už jsme snad probrali - mám se dobře."
"Neřekl bych, že mám se dobře, mi toho hodně řekne."
"Jesus, ty jsi pořád stejně neodbytný..." Brian se ušklíbl.
"Ano jsem," Justin se usmál proradně. "Vlastně ještě víc, ve světě umění se člověk musí naučit prosadit..."
"Skvělé," Brian protočil oči.
"No tak, Briane... určitě je tu něco, co se stalo za tu dobu... nemůžeš mi říct jen, že ses měl dobře a že jsi hodně pracoval."
Justin ho upřeně pozoroval a čekal, co z Briana vypadne, momentálně by dal cokoliv za to, aby mu řekl alespoň nějakou maličkost, co se udála za těch 7 let...
"No snažil jsem se nejdřív hodně jezdit za Gusem, holky mi ho posílaly i do Pitts kdykoliv měl prázdniny, abychom dohnali čas, ale poslední dobou jsem rád, když ho vidím jednou za pár měsíců..."
"Jak to?"
"Má školu, já práci... navíc si asi uvědomuje, že jako táta stojím za velký kulový..."
"To neříkej, Briane, Gus tě miluje a ty jeho."
"To jo, ale přiznejme si, že jsem jako táta nikdy zrovna nezářil... udělal bych pro něj cokoliv a stejně tak bych dal cokoliv za to, abych ho víc vídal a zabránil tak tomu, že na něj ty dvě ženský, vlastně s J.R. tři, budou mít nějaký negativní vliv, ale... není to tak snadné."
"Zlepší se to, uvidíš."
Justin položil Brianovi ruku na stehno a tentokrát se ani necítil špatně či neměl potřebu hned cuknout a Brian oceňoval, jak moc se mu snaží Justin zlepšit náladu, což jako vždy magicky zabralo.
"A co nějaké novinky, Briane?"
"Jsi neskutečně otravný, Justine."
"Znáš mě dobře," Justin se zaculil.
"Novinky? S mámou pracujeme na zlepšení našeho vztahu..."
"Uh, co?" Justinovi spadla brada až na zem.
"Věř mi, zatím to nemíří nijak dobrým směrem, ale... už mi tolik nepředhazuje, že bych se měl stydět a že skončím v pekle a další podobný blbosti, vlastně se asi začala smiřovat s tím, že to rád dělám do zadku..."
"Briane, to je skvělé!"
"To nevím... nedělám si naděje..."
"Jesus, mohl bys zkusit být optimista jednou za čas?"
"Jsem realista."
"Já se z tebe zblázním."
"Prostě znám svou matku... nevím, z jakého důvodu najednou začala mít potřebu se mnou napravit vztah, ale zkrátka nevěřím, že jí to vydrží dlouho..."
"Ber to tak, že i když se k tobě chovala příšerně, teď se snaží... o mém tátovi jsem neslyšel už roky."
"Vážně?"
"Hmm... myslím, že on se nikdy nesmířil s tím, že to mám rád do zadku a já už přestal čekat na to, že se to někdy stane... když on nepotřebuje mě, já jeho taky ne."
"Třeba jednou..."
"Nemyslím si."
"Co ten optimismus, Sunshine?"
Justin se nadechoval k odpovědi, ale když pochopil tu Brianovu narážku, začal se smát a stejně tak Brian.
"Asi bychom oba potřebovali dávku optimismu," usoudil Justin.
"Vypadá to tak. Snad nám to k něčemu bude."
"Ale radši toto téma už opustíme. Nějaké další novinky?"
"Mám nové auto."
"Coo? Miloval jsem tvé auto!" Justin nezabránil smutnému výrazu.
"Jo, já taky, ale... bylo snazší koupit nové, než dát tohle opravit..."
"Opravit? Co jsi mu provedl?" Justin se uchechtl.
"Řekněme, že jsem si díky němu uvědomil, že alkohol za volant opravdu nepatří..."
"Co tím myslíš?" zeptal se Justin opatrně i přes to, že už si to začal domýšlet. "Ty jsi boural?"
"Yep."
"Cože? Jak to... co se stalo? Kdy?" Jak ze sebe Justin chrlil otázky, nevědomky se víc přisunul k Brianovi.
"Asi 3 možná 4 roky zpátky... opil jsem se a začalo šíleně pršet - špatná kombinace. Nevybral jsem zatáčku, dostal smyk a už to bylo... auto se otočilo na střechu..."
"Fuck..." Justin vydechl naprosto zaskočen.
"Měl jsem prý štěstí, kromě otřesu mozku, zlomené ruky a pár stehů jsem si pobyl v nemocnici nějaké tři dny a mohl jít domů... kde to bylo horší, protože jsem měl všechny neustále za zadkem, umíš si to představit," Brian se uchechtl. "Nejhorší to ovšem bylo s řízením pod vlivem, ale Carl zatahal za nějaké nitky a nakonec jsem odešel jen s podmínkou... je dobré mít v rodině šéfa policie."
Brian se svými vtípky snažil odlehčit situaci, protože moc dobře věděl, že jakmile tohle Justinovi řekne, nevezme to nejlíp... a taky nevzal, proto vtípky teď opravdu nebyly na místě.
"Nemůžu uvěřit, že se ti tohle stalo... že jsi mohl.... fuck," Justin si utřel slzu, která se mu nečekaně skutálela po tváři. "Proč mi nikdo nezavolal? Proč jsi ty nezavolal?"
"Opravdu, Justine? Několik let jsme o sobě neslyšeli a najednou jsem ti měl zavolat, že jsem v nemocnici? Nasedl bys snad na první let a přiletěl?"
"Jo! Já nevím... byl bych v šoku, ale přiletěl bych."
"Já vím," přiznal Brian. "Vím, že bys přiletěl a nemysli si, že mě to ani jednou nenapadlo - zavolat ti - když jsem se po té nehodě probudil, byl jsi první na mé mysli a na chvíli jsem zapomněl, že jsi tady... a chtěl jsem ti zavolat, chtěl jsem ti zavolat několikrát, protože jsem věděl, že bys přiletěl, ale..."
"Nechtěl jsi, abych přiletěl jen proto, že jsi měl nehodou," domyslel si Justin.
"Ne. Chtěl jsem, abys přiletěl sám od sebe, protože jsi chtěl... ne protože můj život skoro předčasně skončil, nebýt obrovského štěstí."
"Shit... nemůžu uvěřit, kam jsem nás dostal."
"Justine... nech to být. Řekli jsme si, že to už necháme být..."
"Jo, to bylo ale předtím, než... jsem zjistil, že jsem tě už nikdy nemusel vidět. Teď už chápu, proč jsi mi tehdy poprvé řekl, že mě miluješ a že jsi mě hned druhý den požádal, abych si tě vzal... tehdy mi to přišlo šílené, ale už chápu, jak ses musel cítit, když jsi nevěděl, jestli jsem v pořádku..."
"Strašně. Nikdy v životě jsem nebyl vyděšenější."
"Moc se omlouvám, Briane, že jsem tam tehdy pro tebe nebyl..."
"Nevěděl jsi to."
"Ale měl jsem to vědět... kdybych tě neodstřihl, tak... měl bys mě nenávidět."
"Myslím, že už jsem řekl dost jasně, že tě nenávidět nedokážu... nedokážu tě ani přestat..."
"Shhh," Justin rychle přiložil prst na Brianovy rty. "Neříkej to, ne teď... ne takhle... nevím, co znamená, že jsme se po tolika letech zase sešli a nevím, kam tohle všechno povede... ale pokud mi to máš říct, musí to být ve správnou chvíli, musíme vědět, že to někam bude směřovat..."
Brian přikývl a zůstal potichu, Justin však stále držel prst na jeho rtech a i když se Brian snažil, nakonec se neovládl a Justina na prst něžně políbil, nebyly to sice jeho rty, ale bylo to víc, než nic... Justin však následně nedokázal ovládnout sám sebe a tak po dlouhém pohledu, který si s Brianem vyměnil a který říkal víc, než jakákoliv slova, jedním pohybem svoje rty konečně přitiskl k těm Brianovým... v hladovém, vášnivém a hlubokém polibku, kdy ochutnávali tu známou chuť toho druhého, kdy jejich jazyky bojovaly o nadvládu a kdy se pevně drželi za zátylky, ještě víc prohlubujíc polibky, jež jim oběma připomněly, jak silné je vlastně jejich pouto...
"Myslel jsem, že chceš počkat," vydechl Brian s úsměvem, stále čelem přitisknutý k Justinovi.
"Změnil jsem názor," Justin si skousl ret. "Vydržel jsem to, jak nejdéle jsem mohl, ale... bylo to už sakra dlouho... chyběly mi... tvoje rty..."
"A mně zase ty tvoje, Sunshine," na důkaz svého prohlášení, Brian věnoval Justinovi další polibek.
Čím hladověji jej líbal, tím větší chtíč se v něm probouzel a tak prsty začal pomalu vklouzávat Justinovi do kalhot, ale ten jeho ruku na poslední chvíli zastavil...
"Briane..."
"Promiň, promiň..."
"Chci na to jít pomalu... vím, že se vášnivě vrhnout na tvoje rty zrovna nedá definovat slovem pomalu, ale..."
"Já to chápu - pomalu," Brian se usmál a Justinovi prohrábl vlasy.
Seděli tam ještě nějakou chvíli, povídajíc si o všem, co zažili, zatímco si jejich prsty spolu hrály ve snaze se co nejvíc dotýkat jeden druhého. Justin byl nakonec první, který začínal pomalu, ale jistě propadat do říše snů...
"Pojď, Justine, je na čase jít spát..."
"Nemyslím si, že do té postele dojdu," zasmál se Justin v polospánku.
"Od toho jsem tu já," Brian se natáhl a Justina vyzvedl do náruče.
"Briane!" Justin se následkem toho ihned probral. "Dej mě na zem, ty cvoku!"
"Nevděčníku," Brian se ušklíbl, ale Justina postavil na nohy.
"Já jen... už nejsi nejmladší, nechci riskovat, že by ses zranil."
"Oh, ty jeden!"
Justin se rozesmál, ale Brianův přísný pohled ho přiměl utéct do postele a schovat se pod deku.
"Vážně, Justine?"
"Co?" Justin opatrně vykoukl.
"Duch puberťáka se tě stále drží, jak vidím."
"Už to tak bude," zasmál se Justin.
"Měl bych jít..."
"Co?"
"Je pozdě a ty jsi unavený..."
"Nechci, abys šel. Zůstaň."
"Sám si říkal, že chceš, abychom na to šli pomalu, tím, že strávím noc..."
"Budeme jen spát, na tom není nic špatného."
"Já se znám, Justine, znám nás, takže..."
"Můžeš spát na gauči, já zůstanu tady... tak budeme oba v bezpečí," Justin se nad svým prohlášením musel zasmát.
"Myslíš to vážně?"
"Jo. Chci, abys zůstal."
Brian to chtěl taky, chtěl to víc, než cokoliv, ale přes to se bál, že to není dobrý nápad, nakonec však souhlasil. Justin mu proto pomohl připravit gauč a následně si popřáli dobrou noc, oba doufajíc, že ten druhý během noci přijde...
Nakonec však Briana vzbudilo něco jiného, než potřeba jít za Justinem a to zazvonění telefonu. Nejdřív si myslel, že je to ten jeho, ale nakonec se ukázalo, že to byl ten Justinův - na rozsvícené obrazovce zářily čtyři jednoduchá slova "Omlouvám se. Chybíš mi." a byly od jediného člověka - od Ethana.
No comments:
Post a Comment