BEZ VAROVÁNÍ
Justin byl pekelně nervózní, tak nervózní, že polovinu noci trávil civěním do stropu a druhou spánkem, který zahrnoval sny o psech. Dokonce začínal zvažovat i tu možnost, že má Brian pravdu, že nejsou připraveni na to se starat o psa - oprava: Že já nejsem připravený se starat o psa, Brian se přeci účastnit nebude.
Ale na druhou stranu moc dobře věděl, že tohle chtěl hrozně dlouho a ani ve snu ho nenapadlo, že se mu jednou Briana podaří ukecat, vlastně ve chvíli, kdy ho ukecal, už ho vlastně jen škádlil smířený s myšlenkou, že pes nebude a pak Brian řekl, že bude a Justina zaplavila neskutečná radost. Kterou však teď vyměnila nervozita.
Zítra se má poprvé setkat s Baileym, ukázalo se, že získat psa z útulku opravdu není tak snadné... nebo tedy psa, který byl dříve týraný a s Brianem musí nejprve projít procesem, než si ho budou moct vzít domů. Taky byli na čekačce až několikátí, takže trvalo celý týden, než se konečně uvolnilo místo na seznámení s Baileym.
Ukecat Briana, aby se toho zúčastnil, představovalo další nadlidský výkon, protože ten jasně řekl, že to bude Justinův a jen Justinův pes a on se v tom nehodlá nijak angažovat. Justin to respektoval a chápal, ale zjištění, že musí tím tzv. procesem projít všichni, kteří se adopce účastní - ať už dobrovolně nebo naopak - byl zádrhel, který myslel, že všechno podělá.
Překvapením pro něj ale bylo, že Brian byl víc, než spolupracující. Justin věděl, že ho Brian musí opravdu hodně milovat, když to s ním chtěl podstoupit navzdory tomu, že on o psa vůbec nestál. A Justin ho za to miloval naopak ještě víc. Tak moc, že ještě ten večer mu to ukázal ve všech různých polohách, na všech různých místech tohoto paláce. Zadek Justina bolí sice ještě teď o několik dní později, ale užil si to stejně jako Brian.
Ale čím víc se ten den blížil, tím nervóznější Justin byl. Nikomu ze svých přátel o tom ještě neřekli, Brian si chtěl co nejdéle ušetřit ty jejich poznámky na jeho osobu, že má opravdu přeci jen srdce a že ho Justin pěkně zkrotil či výsměch typu, jak bude sbírat psí bobky... a Justin se naopak chtěl ubránit případnému zklamání, kdyby adopce nevyšla. Avšak bylo čím dál těžší to držet v tajnosti, zvlášť když Justinovy nervy byly viditelně na pochodu.
"Proč nespíš?" zeptal se rozespalý Brian.
"Uhm... nějak nemůžu."
"To ten pes?"
"Bailey."
"Pardon - Bailey. Pořád si nervózní?"
"Čím dál víc."
"Nikdy by mě nenapadlo, že tě uvidím na pokraji nervového zhroucení kvůli kouli chlupů."
"Jenom se bojím..."
"Čeho?"
"Že to nezvládnu," Justinovi dělalo problém se k něčemu takovému Brianovi přiznat, když ten mu od začátku říkal, že to nebude nic snadného a už jen proto o to nestál. "Což je něco, co si mi říkal celou dobu, já vím," povzdychl si.
Brian měl sice připravenou kousavou poznámku, kterou mu chtěl předhodit, ale zarazil se právě včas, když viděl, jak je Justin naprosto hotový. Nerozuměl moc jeho pocitům, ale nehodlal se zachovat jako kretén zrovna, když bylo očividné, že ho Justin potřebuje.
"Budeš skvělý táta - psí táta," Brian se k němu přisunul blíž a hladil ho prsty po břiše.
"Myslíš?"
"Jo. Vidím, jaký si s Gusem a když zvládneš dítě, zvládneš i psa."
"Neříkal si náhodou, že dítě je zvladatelnější?" zasmál se.
"No, jak se to vezme... spíš jde o to, že ty zvládneš asi úplně všechno... v ničem ti nestačím."
"Čím jsem si zasloužil ty lichotky?"
"Je to čistá pravda."
"Hmmm," Justin se natáhl, aby mohl Briana políbit. "Ale co když nám ho nedají?"
Brian mu chtěl odpovědět, že v tom případě najdou jiného psa, ale byl si moc dobře vědomý, že Justin má s tímhle Baileym nějaké pouto, které jednoduše nenahradí jen tak nějaký jiný pes. Přišlo mu to trochu komické, že se tak zamiloval do psa, kterého ještě ani neviděl, na druhou stranu ale věděl, jaké to je cítit k někomu takovou náklonnost - však on by Justina nevyměnil za nic na světě.
"Jsi perfektní kandidát na adopci, pochybuju, že ti ho nedají... v podstatě si z našeho obýváku udělal psí hřiště."
"Jo, ale..." Justin se kousl do rtu, jak se nemohl přimět to vyslovit.
"Slibuju, že se budu chovat, jak nejlíp umím, abych ti to nepodělal," Brian však pochopil, co se snažil říct.
"Děkuju."
Justin mu věnoval svůj nejsluníčkovější úsměv, jaký jenom mohl.
"Každopádně teď když jsme oba vzhůru," začal Brian.
"Ano?"
"Měli bychom toho využít," jeho ruka pomalu putovala k Justinovu rozkroku.
####
Zbytek noci byl mnohem lepší, Brian Justina vyčerpal natolik, že ten následně naprosto odpadl. Byla sobota, takže ani jeden nemusel vstávat brzo a spali až do samotného poledne, kdy Justina vzbudila vůně linoucí se kávy. Justin vstoupil do kuchyně a byl velice překvapený...
"Udělal jsi snídani?"
"No, jen kafe a vajíčka, ale... snažil jsem se."
Brian možná neříkal často, že ho miluje, ale to nevadilo, protože tahle malá gesta mluvila jednoduše za vše. Justin věděl, jak moc Brian nesnáší vaření a cokoliv spojené s kuchyní, pokud si to zrovna nerozdávají na kuchyňské lince, ale Brian jednoduše chtěl, aby měl Justin co nejlepší den.
"Voní to skvěle."
"Tak se posaď a pusť se do toho."
Justin ho sladce políbil a následně se na to vrhnul. Miloval soboty, byl to totiž jediný den v týdnu, kdy se spolu mohli v klidu nasnídat - no v tuhle hodinu asi spíš naobědvat - a on si užíval každou vteřinu. Hlavní náplní u jídelního stolu kromě jídla, bylo to, že si jejich chodidla spolu hrála pod stolem, zatímco se uchechtávali, jak malí kluci.
"V kolik tam máme být vůbec?" zeptal se Brian, když sklidil ze stolu.
"Ta paní říkala, že po třetí můžeme přijít kdykoliv."
"Tak to máme ještě chvilku."
"Jo no, ale byl bych rád, kdyby to už bylo za mnou... nebo teda spíš to čekání, chtěl bych ho mít už doma."
"Dočkáš se. Mě to pravděpodobně zabije, ale... hlavně, když ty budeš šťastný."
Justin uvítal, že Brian chce, aby byl šťastný, ale jedna část věty ho přiměla přemýšlet nad tím, jestli třeba není sobecký, když si jde za tím, co chce, navzdory tomu, že si to Brian nepřeje.
"Nemyslel jsem to tak..." spustil Brian, když si všiml, jak se Justin zatvářil.
"Jsi na mě naštvaný?"
"Cože?"
"No, že ho chci, ačkoliv ty ne... je to ode mě sobecké?"
"Myslím, že by lidi měli dělat to, co chtějí a neohlížet se na druhé. Takže i když ano, nejsem zrovna nadšený, že se o tebe budu muset dělit s nějakou potvorou, tak nechci, abys mě nesnášel, protože jsem ti to nedovolil."
"Takže tu jde vlastně o to, že budeš žárlit?" Justin se rozhodl trochu odlehčit situaci a pohrát si s Brianem.
"Jesus, nejsem lesbička."
"Uhmmm... budu ti teda věřit."
"To bys měl. Navíc, myslím, že mám dost pevné postavení na to, abych se bál, že mi tě ukradne pes."
"Nooo..."
"Co?" Brian nadzvedl obočí.
"Dělám si srandu," zasmál se a Brianovi se pověsil na krk.
"To máš štěstí, už jsem chtěl celou tu akci odvolat."
"Moje srdce patří jenom tobě... ačkoliv mi možná tak půlku budeš muset vrátit, abych ji mohl dát Baileymu."
Brian přísně přimhouřil oči a v následujících minutách se Britin změnil na bitevní pole, když naháněl Justina ve snaze mu dát několik na holou, což se mu nakonec i podařilo a podařilo by se mu mnohem víc, kdyby se neozval zvonek ohlašující otravnou návštěvu.
Justin běžel otevřít uřícený, červený a zadýchaný, což mohlo oné osobě za dveřmi nasvědčovat jaksi k jiné myšlence, než jaká se tu odehrála, ale Justin byl v tu chvíli tak šťastný, že nad tím nijak nepřemýšlel.
"Oh, Debb... Carle!"
"Měla bych se ptát?" Debb sjížděla Justina od hlavy až k patě.
"Myslím, že to nechceš vědět, zlato," namítl Carl.
"Co? Jesus! My jsme s Brianem... to ne!"
"Říkáš to, jako by to byl hřích, kdyby jo," odvětila Debb.
"No pro některé lidi je," přidal se k nim Brian a Justina zezadu objal a spolu tak čelili Debbie s Carlem. "Jen si vzpomeňte na mou matku."
"Copak potřebujete, Debb?" zeptal se Justin.
"Zjistit, jestli žijete, například! Už dva dny jste se nikde neukázali."
"Justine, nám odpojili telefon? Chudáci se museli táhnout až sem, přitom mohli zavolat..."
"Máš štěstí, že stojíš za Sluníčkem, jinak bych ti jednu střihla..."
"Můžu uhnout," ozval se Justin.
"Ty jeden!" Brian ho plácl přes zadek silněji, než plánoval.
"Au!" vykřikl. "Je divné, že mě to vzrušilo?" zeptal se po pár vteřinách.
"Koukám, že budeme muset prozkoumat, co máš ještě rád..."
"My jsme pořád tady," připomněla se Debb.
"Oh, promiň, cože jste to potřebovali?" uchechtl se Brian.
"Zjistit, zda jste v pořádku, což očividně jste... takže asi zase půjdeme."
"A nedáte si aspoň kafe, když jste jeli takovou dálku?" ozval se Justin.
"Ehm, ehm," odkašlal si Brian, snažíc se ho upozornit na tu zvířecí spoušť v jejich domě.
"Shit," uvědomil si Justin potichu.
"No, když už jsme tady, mohli bychom, nemyslíš, Debb?"
"Já myslím, že je to skvělý nápad, Carle... ačkoliv ti dva vypadají, že zapomněli na zrovna probíhající orgie v jejich domě."
"Kéž by!" zasmál se Brian.
"Tak co se děje?" nadzdvihla obočí.
"No, stejně byste se to nakonec dozvěděli," spustil Justin. "Tak pojďte dál."
Debb s Carlem se na sebe podívali s celkem vyděšenými výrazy, čekající, že najdou v rezidenci Kinney-Taylor naprosto cokoliv. A když následně uviděli všechny zvířecí potřeby, oba byli víc v šoku, než čekali.
"Fuck... k čemu tě nutí, Sunshine?" zhrozila se Debb.
"Co?" zeptali se oba naráz.
"Tohle jsem viděla v televizi, lidi, co se třeba oblíkají jako děti anebo si hrajou na..."
"Jesus! Tak to není!" začal vzdorovat Justin.
"Ale já si asi ublinknul jenom z té představy," Brian se chytil na důkaz za ústa.
"Tak co se děje?"
"Plánujeme si pořídit psa," odpověděl Justin nadšeně, ale nervózně zároveň.
Debb se podívala po Carlovi a následně zpátky na Justina, poté vyprskla smíchy a hned na to i Carl, trvalo dobrých 20 vteřin, než se dokázali alespoň trochu uklidnit.
"Kinney a pes? Co prosím?" skoro se začali znovu dávit. "To spíš uvěřím tomu, že jste objevili novou sexuální zábavu."
"Prosím tě, přestaň dávat ty obrázky do mé hlavy," zaprotestoval Brian. "A je to Justin a pes - já mu jen umožňuji splnit si přání."
"Jo, to já ho chtěl, Brian ne, ale dovolil mi to."
"Počkat, vy to myslíte fakt vážně?" Debbie zmizel z tváře úsměv.
"Ano!" ujistil ji Justin.
"Ale to je velká zodpovědnost, Justine."
"Já vím, Debb. Jsem na to připravený."
"A ty, Briane?"
"Brian se nebude účastnit," odpověděl Justin místo něj.
"To jako bude předstírat, že tu ten pes není?"
"Tak nějak," uchechtl se Brian.
A bylo to poprvé, co Justina taková poznámka rozzlobila. Věděl, jak se k tomu Brian staví, ale teď měl tak trochu pocit, že má u Debb hlavu na špalku a Brian ho ještě potápěl.
"Budu se o něj starat já, Debb, s Brianem jsme se na všem dohodli."
Debb nevypadala moc přesvědčeně a Justin z toho začal být nervózní ještě víc, protože zrovna u ní čekal největší pochopení, ale když ona to brala takhle, jak to asi budou brát ostatní?
"Dneska se s ním jdu dokonce seznámit," usmál se nadějeplně.
"Seznámit? Kam?"
"Do útulku. Tam jsem ho našel."
"V útulku mají štěňata?"
"No, on není štěně... jsou mu už 4."
"4? To je dospělý pes, Justine."
"Jo, já vím."
"To bude mnohem těžší, než si vycvičit štěňátko."
"Já vím, Debb. Ale já se s tím nějak poperu a byl bych rád, kdybys mi přestala dávat najevo, že to naprosto podělám."
Justin se otočil na patě a z obýváku odpochodoval pryč. Nevěděl, jestli to náhodou nepřehnal, ale po všem tom stresu, bylo tohle to poslední, co potřeboval - aby jen pár hodin před tím vším o něm někdo začal pochybovat.
Zavřel se v ložnici a jen civěl do stropu, v tom měl po dnešní noci velkou praxi.
"Můžu?" Brian nakoukl dovnitř.
"Hm."
"Už odešli."
"Fajn."
"Mám ti od Debb vyřídit, že se omlouvá a že to tak nemyslela... jen je přehnaně starostlivá a bála se, jestli toho na tebe nebude moc."
"To mi došlo," odsekl.
"Takže tuším, že se zlobíš i na mě."
"No nechal si mě v tom vykoupat, tak..."
"To jsem rozhodně neplánoval, ale jestli to tak cítíš, tak... se omlouvám, Justine. Nechci, aby ses kvůli mně cítil takhle. Já jen nevím, co mám dělat, chci, aby si toho psa měl... jen si nejsem jistý, že já ho zvládnu tady mít."
"Pořád to můžu zrušit," Justin už se s tou myšlenkou začínal pomalu smiřovat.
Brian mu na to nic neodpověděl a šel si lehnout k němu na postel, chvíli se na něj jenom díval a přál si vzít zpátky vše, co ho rozrušilo. Pak konečně promluvil...
"Pamatuješ, jak jsem ti řekl, aby si šel do New Yorku, i přes to, že jsem to nechtěl?"
"Samozřejmě."
"To proto, že jsem věděl, že je to pro tebe nejlepší... jasně, že jsem nechtěl, aby si odešel, ale nikdy bych tě nežádal, abys zůstal, jen proto, že já to chtěl... tohle je to samé, chci, abys toho psa měl, protože vím, že tě to udělá šťastným... jen mě budeš muset nechat, abych se s tím nějak smířil."
"A co když se s tím nesmíříš?"
"Prosím tě, já jsem Brian Kinney, kdy já se s něčím nesmířil?"
"No je pravda, že mě si po letech taky přijal."
"Tak vidíš," zasmál se.
"Ale teď vážně, Briane... opravdu, ale opravdu chceš, abych si toho psa pořídil?"
"Ano, Justine, chci."
Justin se mu okamžitě vrhnul kolem krku a překulil ho pod sebe, na což ho začal vděčně líbat. Brian se tomu rozhodně nebránil, protože vidět ho takhle šťastného pro něj bylo víc, než cokoliv.
A jakmile byl konečně čas, oba se zvedli a zamířili rovnou do útulku, kde už je čekala milá slečna, jež měla na starosti Baileyho.
"Takže připraveni se s ním seznámit?" usmála se na ně.
Justin nervózně koukl po Brianovi, který mu okamžitě přikývl.
"Víc, než cokoliv," odpověděl Justin.
Slečna jim proto pokynula, aby ji následovali a během několika minut stál Justin tváří v tvář Baileymu, do kterého se v ten moment zamiloval ještě víc.
No comments:
Post a Comment