Ano, vím, že tohle není další díl The Bond Between Us a vím, že na něj čekáte a já slibuji, že na něm pracuji, jen jsem zatím neměla čas (a bohužel ani náladu) ho dokončit😥 Uvědomuji si proto, že blog je teď takový pustý a není tady toho moc co číst, proto jsem se rozhodla dojít k jistému řešení... určitě si pamatujete, že jsem už párkrát psala, že pracuji na povídce, ze které jsem opravdu nadšená a která patří do mých nejoblíbenějších povídek... upřímně jsem chtěla s jejím zveřejňováním začít, až bude celá hotová, ale došlo mi, že to bude trvat ještě dlouho, protože pro ni plánuji opravdu hodně dílů a navíc už jsem celkem nedočkavá na to ji zveřejnit, zároveň jsem se ale i bála toho, že by to Vás čtenáře mohlo mást, když budu zveřejňovat víc povídek najednou plus překlady, ale doufám, že to nebude ten případ a že naopak budete rádi, že na blogu je zase víc čtení, než jeden díl za týden😊
Takže opravdu moc doufám, že se Vám povídka bude líbit a budu ráda, když zanecháte nějaké hodnocení, ať už komentář nebo hvězdičky😊
Užijte si čtení!❤
A za tento úžasný banner opět vděčím Verče - i ten dělá tuto povídkou výjimečnou!❤
BEZ VAROVÁNÍ
Brian už brzy pozná, jakou sílu mají psí oči...
Brian s Justinem vedli tu konverzaci už celé týdny, občas to dokonce vyústilo v menší hádky, po kterých ale následoval ten nejlepší udobřovací sex - tuhle část na tom celém oba milovali nejvíc - jejich těla zmítající se v naprosté rozkoši.
Jenže ani jeden nebyl ochotný se vzdát a stál si za svým. Briana vytáčelo, jak je Justin neodbytný a celé dny ho s tím otravuje, ačkoliv on už řekl nesčetněkrát ne, zatímco Justin měl plné zuby té Brianovi neústupnosti. Však toho po něm nechtěl zas tak příliš...
"Ne, znova ne..." rozčílil se Brian.
"Ještě jsem ani nic neřekl," hájil se Justin.
"To sice ne, ale vidím ti to na očích, tvoje oči mi prozradí vždycky všechno... myslíš si, že na mě zamrkáš tím svým psím pohledem a dostaneš všechno, co chceš."
"No nemůžeš tvrdit, že mi to nikdy nevychází," Justin se k němu začal lísat.
"No, ale v tomhle případě ti to nevyjde... nepořídíme si psa, Justine!"
"Proooč?!"
"Protože to smrdí, žere, potřebuje to chodit pravidelně ven a především - protože nechci!"
"Staral bych se o něj, nemusel by sis vůbec s ničím lámat hlavu, všechno bych zařídil... bylo by to skoro, jako by tady nebyl."
"Tak v tom případě tady nemusí v první řadě vůbec být."
"Pro tebe by to bylo, jako by tu vůbec nebyl, mám na mysli... pro mě by to byl splněný sen. Vždycky jsem chtěl psa, jenže táta - no řekněme, že měl podobný názor jako ty a pak jsme nikdy nedostal možnost, protože však víš, žil jsem s tebou, s Debbie, pak zase s tebou, pak..." Justin se zarazil.
"S Ianem... neměl kočku náhodou?"
"Pak s Daphne a pak zase s tebou," pokračoval Justin, ignorujíc jeho poznámku.
"A pak si žil v New Yorku, sám... mohl sis tam pořídit společnost."
"Nemohl, nájemník měl ve smlouvě vysloveně zákaz a navíc, i kdybych mohl, co bych s ním udělal, až bych se vrátil za tebou, což jsem udělal?"
"Nechal ho tam," Brian pokrčil rameny. "Nájem by snad platit dokázal."
Justin se začal nekontrolovatelně smát, být na Briana naštvaný dlouho jednoduše nikdy nedokázal, zvlášť když ho těmi svými pitomými poznámkami vždy naprosto rozesmál.
"No tak, jen si to představ..." Justin se mu posadil na klín.
"To už jsem udělal a pokaždé viděl to samé - hrůzu a zděšení."
"Ber to jako přípravu."
"Přípravu?" nadzdvihl zvědavě obočí.
"No třeba jednou... my dva..."
"Ty a já? Dva teplí tátové?" Brian se uchechtl.
"Okey, takže ani dítě se mnou nikdy nechceš mít, chápu," Justin se sebral připravený odejít. Brianova ruka ho však zachytila a stáhla ho zpátky k sobě.
"To jsem neřekl," prohrábl se Justinovi ve vlasech. "Ale řekl bych, že dítě a pes je dost velký rozdíl... možná, že i to dítě je víc zvladatelné..."
"Jo, protože ho jednou budeme zvládat spolu... psa budu mít na starosti jenom já, nemusíš dělat vůbec nic, to ti slibuju..."
"Co když zrovna nebudeš doma a ono to bude potřebovat ven?"
"Štěstí, že máme tu obří zahradu a ty třeba dokážeš otevřít dveře."
"Vidíš, to znamená, že něco budu muset dělat a navíc, kdo pak tam ty bobky posbírá?"
"Já! Ano možná to nebude perfektní a sem tam tě asi bude čekat nějaký překvapení jako třeba bobek na botě..."
"Co prosím? Na mojí značkový botě?!"
"Ale já se o vše postarám, i kdybych ti měl koupit nový boty..."
"Víš, že tě ten pes přijde draho, že jo?"
"A přesně tak moc o něj stojím."
"Jesus," Brian mu zabořil nos do ramene. "Ty ho fakt chceš, co?" podíval se na něj.
"Kdyby ne, nesnažím se tě ukecat už několik týdnů."
"Bože, já tě nesnáším..."
"Ne, miluješ a přesně proto mi to dovolíš," Justin něžně líbal jeho krk.
"Dovolím ti to, protože si tak děsně otravnej a už mě nebaví říkat ti ne..."
"No tak bude to... počkat, co?! Co si to právě řekl?" vykulil na něj ta svoje nadšená modrá kukadla.
"Řekl jsem - můžeš ho mít."
"Bri, to je...!"
"Pod jednou podmínkou..."
"Oh a to je jaká?"
"Nebude s námi spát v posteli - ta je jenom naše a určená jenom pro dvě věci - náš spánek a náš sex, kterému on nemusí být svědkem... takže vlastně ložnice je pro něj zakázaná, jasný?"
"Jako by se stalo! Bože, já tě miluju tak strašně moc," ihned se mu pověsil na krk a začal ho líbat jako smyslů zbavený.
Zbytek večera a následně i noci mu pak Justin ukazoval, jak moc je mu vděčný ve všech různých polohách.
####
Od toho večera Justin plánoval všechno, co se jenom dalo, dělal zásoby všemožného žrádla, koupil několik pelíšků různé velikosti, protože tušil, že ze začátku bude hodně rychle růst a nezapomněl samozřejmě na nějaký slušivý obojek s vodítkem plus několik hraček, snažil se tedy vyhnout těm písklavým, protože tušil, že to Briana bude akorát přivádět k šílenství, ale alespoň dvě pořídil, protože co se všude dočetl, psi je mají hodně rádi a tak nechtěl svého nového čtyřnohého parťáka připravit o tuhle radost, akorát tušil, že si to budou muset nechat někam do soukromí.
Brian měl trochu nebo teda hodně velký problém, že se se jejich dům začínal pomalu, ale jistě měnit na psí hřiště a několikrát sám sebe přistihl při pokusu říct Justinovi, že změnil názor a ať na to okamžitě zapomene, ale na poslední chvíli se vždy zarazil, protože přeci dohoda je dohoda. A ani v tomhle případě nechtěl porušit to, co Justinovi slíbil, jen opravdu doufal, že z toho naprosto nezešílí.
Zbývaly už jenom dvě poslední věci, co byly třeba udělat a to vybrat, jakého psa si pořídí a jak se bude jmenovat a zrovna tady se Justin zasekl nejvíce, celé dny trávil u počítače a pročítal informace o všech možných rasách, aby zjistil, která bude nejvhodnější...
"To nemyslíš vážně!" ozval se Brian v pozadí, který mu už několik minut koukal přes rameno.
"Jesus, vylekal si mě..."
"No to ty mě taky, tohle morče si nepořídíme..."
"To je čivava ne morče."
"Vypadá to stejně, ale tohle fakt ne... možná jsme gayové, ale nehodlám nosit s sebou kabelku a v ní tohle..."
"Myslel jsem, že se toho nijak nebudeš účastnit," Justin se zaculil.
"Však nebudu, ale budu se na to muset denně koukat, takže..."
"Přestaň říkat "to" je to zvíře ne věc... ale neboj ani já nechci čivavu, jen si zkrátka pročítám něco málo o psech, abych věděl, kterého pořídit."
"Moc nad tím přemýšlíš."
"Co?"
"Nekupuješ si auto ani nic podobného... je to pes, prostě si vyber toho, kterého si na první pohled zamiluješ."
Justin nevěděl proč, ale měl skoro pocit jako by Brian referoval o nich dvou, o tom, jak si tenkrát Brian vybral jeho u toho sloupu a na první pohled si ho zamiloval.
"Proč se tak culíš?" ohnal se Brian hned.
"Neculím! Ale teda... je pravda, že jedna rasa mě zaujala opravdu hnedka..."
"Která?"
Justin se otočil k počítači a rychle zadal do vyhledávání Labrador. Byl nervózní z toho, jak Brian zareaguje, asi jako u té čivavy, ale doufal, že by možná přeci jen...
"Tak co?" naléhal na Brianovu odpověď.
"Hmm, není špatný... to bych možná i snesl."
Jednu věc se za ty roky Justin už naučil a to tu, že Brian nikdy - no ne tak docela nikdy, spíš hodně dlouhou dobu - neřekne, že se mu něco líbí, pokud se předtím snažil nějak dokázat, že se mu to prostě nelíbí nebo, že to nechce, ale i tentokrát mohl v těch jeho očích vidět, že se v něm něco málo pohnulo.
"Okey, tak je rozhodnuto," oznámil Justin nadšeně.
####
Další tři dny Justin trávil tím, že hledal na internetu všechny inzeráty, kde někdo nabízel k prodeji štěňata Labradora - nabídek bylo spousty, ale on se jednoduše nemohl rozhodnout a zároveň měl zvláštní pocit okolo žaludku, že tohle možná není ta správná cesta, jak najít svého nového nejlepšího kamaráda.
A tak místo inzerátu otevřel stránky útulků po celém Pittsburghu. Našel celkem 4, ale v prvních třech neobjevil ani jedno štěně Labradora, přišlo mu to zvláštní, ale nevzdával se. A pak se to stalo, jenže ne tak úplně to, co plánoval - v posledním útulku byl Labrador a Justin se do něj na první pohled zamiloval a to ho viděl jenom na obrázku, ale... nejen, že útulek se specialozoval na dřívé týrané psy, ale u tohoto Labradora bylo napsáno, že už jsou mu už 4 roky, takže dospělý pes a ne štěně. Justin doufal v nové, hebké štěně, které si bude moc vypiplat k obrazu svému, ale nemohl si pomoct, něco ho na tom psovi nesmírně zaujalo.
"Bailey," přečetl jméno napsané hned u jeho fotky.
"Říkal si něco?" ozval se Brian z pohovky.
"Ne nic," usmál se jeho směrem.
Otevřel Baileyho profil a začal číst všechno, co k němu bylo napsané:
"BAILEY"
evidenční číslo: 326/2009
plemeno: Labrador
popis: pes
srst: žluto-béžová
velikost: velký
věk: 4 roky
nalezen: 24. 5. 2009
Bailey byl nalezen 24. 5. 2009 uvázaný v lese bez vody a bez jídla. Jeho předchozí majitel se ho zbavil tímto nelidským způsobem ještě k tomu v naprosto hrozném stavu po špatném zacházení. Musel podstoupit několik operaci, jež mu zachránily jeho na několikrát zlomenou packu po tom, co do ní byl podle všeho opakovaně uhozen.
Bailey je plachý, má problém věřit lidem a potřebuje pevnou ruku, která ho však naučí lásce a všemu, co během svého života zatím neměl možnost zažít. A hlavně potřebuje domov. Jako starší pes má ovšem problém s tím tohle všechno najít a moc doufá, že jednoho dne si pro něho někdo konečně přijde .
Justin na konci čtení přes slzy téměř neviděl, nemohl uvěřit, jak by někdo mohl udělat něco tak krutého nevinnému tvorovi, který nikdy nic neprovedl a který se nemůže nijak bránit. Zároveň se v něm tvořil nehorázný vztek a měl chuť do něčeho praštit.
"Ty brečíš?" ozval se Brian zničehonic vedle něj.
"Co? Ne... nebrečím," rychle si otřel rukávem oči.
"A co teda děláš? Spadlo ti něco do oka?"
"Jo, přesně tak."
"Co je, Justine?" Brian klesl na bobek a hluboce se na něj zadíval.
"Asi jsem ho našel..."
"Cože?"
"Podívej," Justin kývnul směrem k obrazovce.
"Vždyť je to dospělý pes, Justine... máš tady tunu věcí pro štěně."
"Jo, protože mě ani nenapadlo, že bych si neměl pořídit štěně, ale teď když ho vidím a vím, co se mu stalo, což je hrozné, tak..."
"Ses nad ním rozhodl slitovat."
"To nee... nebo jo, možná svým způsobem. Ale opravdu mezi námi cítím pouto..." Justin se začal na konci té věty smát, když si uvědomil, jak pitomě to zní vzhledem k tomu, že se s ním ještě ani nesetkal a Brian na tom byl stejně. "Víš, jak to myslím," doplnil.
"Jo, jasně... prostě ty a ten obrázek máte pouto."
"Briane! Tohle je vážný... opravdu bych ho chtěl. Chci mu dát to, co mu do teď nikdo nedal - lásku a milující domov."
"Justine, už jsem ti říkal - je to na tobě, jestli ho chceš, zítra pro něj zajedeme... ale možná bys s ním měl nejdřív strávit nějaký čas, než se rozhodneš."
Justin uznal, že má Brian pravdu a že by ho měl možná nejdřív poznat trochu, přeci jen tu nešlo jen o to, zda se Justinovi bude líbit Bailey, ale jestli se on bude líbit Baileymu. A taky tu byla ta věc, že jim nejdřív vůbec budou muset dovolit, aby si ho vzali... Justina čekala ještě dlouhá cesta, než bude moct říkat Baileymu jeho pes.
No comments:
Post a Comment