BEZ VAROVÁNÍ
Překročili práh Britinu a každý se vydal vlastní cestou, od odchodu z útulku si neřekli víc, jak dvě slova. Brian zamířil rovnou do kuchyně nalít si sklenku whisky, protože potřeboval spláchnout to, co právě zažil a taky se připravit na to, co teprve zažije. Věděl, že Justin je právě teď v podstatě jen chodící tikající bomba.
Ten se zatím vydal do ložnice, kde ze sebe shodil oblečení, potom zamířil rovnou do koupelny a vlezl si do sprchy. Stál tam a nechal na sebe dopadat horké provazce vody, přemítal nad tím, co se dnes odehrálo, nad tím, že Baileyho dost možná mít nikdy nebude a ta myšlenka ho ničila.
Zachvěl se, když uslyšel zavrzání dveří, otočil se a uviděl Briana, který se svlékal s pohledem upřeným na něm. Mohl být na Briana naštvaný sebevíc, ačkoliv si tak nějak uvědomoval, že nemá právo, poněvadž moc dobře věděl, jak se k tomu Brian staví, ale zkrátka ho svlékající Brian vždy přiměl, aby se mu kolena změnila na želé.
"Smím k tobě nebo mě něčím praštíš při pokusu sem vlézt?"
"Moc toho při sobě nemám, takže..." ušklíbl se Justin.
"To se mi ulevilo," vstoupil a zavřel za sebou dveře. První, co udělal, bylo, že Justina políbil na rameno. Skoro jako by se mu tak omlouval. Poté se k němu natiskl a zašeptal: "Už mi povíš, čím jsem tě naštval nebo kolem mě budeš dál chodit jako bych neexistoval?"
Justin se k němu otočil čelem s pohledem, kterým jako by se ptal, jestli svou otázku myslí opravdu vážně, snad bylo jasné, proč je Justin naštvaný!
"To jsem se choval opravdu tak hrozně, že mi ani neodpovíš?"
"No musíš uznat, že ses nechoval nejlíp... nemohl si dávat víc najevo, že chceš odtamtud vypadnout... a že je ti Bailey lhostejný."
"Justine," zhluboka se nadechl. "Já se snažím, fakt se snažím... ale nemůžu jen tak vypnout to, jaký jsem... myslím, že to už víš."
"Vím, já jenom... Jess mi říkala..."
"Jess?" zadivil se Brian.
"Ta slečna v útulku."
"Ou, už jste se skamarádili? To šlo rychle."
"Měla to napsané na jmenovce, asi nejsi moc všímavý," popíchl ho.
"Tak co ti říkala?"
"Že si nemyslí, že je dobrý nápad, abychom si Baileyho brali, pokud o to opravdu nestojíš... že by to nebylo dobré ani pro nás dva ani pro něj."
"Tak proto jsi naštvaný... protože nějaká holka ti říká, co si myslí, že je pro nás nejlepší? Ona nás nezná, Justine..."
"Jo, ale..."
"Žádné ale," přiložil mu prst na rty.
"Briane, poslouchej, posloucháš mě?"
"Jasně a zřetelně," zakřenil se.
"Nechci sem Baileyho brát, pokud to bude znamenat, že ty budeš naštvaný a on nešťastný, jelikož se kvůli němu budeme pořád jenom hádat."
"Justine, jak můžeš vědět, co stane? Přestaň o věcech tak přemýšlet, žij přítomností..."
"To dělám a právě teď si uvědomuji, že tu nejde jenom o mě, ale i o tebe, o něj..."
"Kolikrát ti ještě musím říct, že chci, aby si ho měl?" prohrábl se mu s úsměvem ve vlasech.
"Chci, aby si ho chtěl i ty..."
"Justine," povzdychl si frustrovaně. "Co na tom záleží, jestli ho chci i já?"
"Jestli se musíš ptát, tak oba víme, jak tohle skončí... ani si mi neřekl, že si už psa měl, proč si mi to neřekl?"
"Kriste, můžeš přestat s těmi otázkami?"
Justin se na něj jen zaraženě díval a následně opustil sprchu. Brian ho potom našel u televize, zuřivě kreslit - a to znamenalo jediné - že ho musí nechat být, než věci ještě zhorší.
Šel proto na sebe hodit nějaké oblečení a zamířil k Woodymu, Justinovi to jen oznámil, ale ten se tvářil, že ho to nezajímá. Fuck, ještě toho psa ani nemáme a už ničí náš vztah, pomyslel si Brian. A pak mu došlo, že tohle je nejspíš důvod, proč Justin právě teď trucuje... protože se Brian chová jako kretén.
Posadil se na bar a objednal si klasiku svého Jima Beama. Ani se nenadál a okupovala ho čtveřice těch šašků ve složení Mike, Ben, Emmett a Ted.
"Dneska sám?" rýpnul si Ted.
"Kde je Justin?" zeptal se Michael.
"Doma," odvětil Brian.
"Trable v ráji?" zachichotal se Emmett.
"Ještě ty mi něco řekneš?" podíval se Brian po Benovi.
"Všechno podstatné už bylo řečeno."
"Skvělý," hodil do sebe svou skleničku.
Po chvíli si však uvědomil, jak na něj všichni čtyři zírají pobaveně a vyměňují si pohledy, což mohlo znamenat jen jednu jedinou věc. Fuck. Fuck. Fuck.
"Nechte mě hádat - Debbiina velká pusa promluvila?"
"Vlastně to byla ta Carlova, omylem se prořekl, když jsme se stavili s Benem," vysvětlil Michael. "Takže psa, jo?"
"Kriste, mám pocit, že teď neřeším nic jiného," mávl na barmana pro další skleničku.
"To je velká věc, Briane, jsi si jistý, že se na to cítíš?"
"Co je ti po tom, Honeycutte?"
"Briane!" okřikl ho Michael.
"Dejte mi pokoj, všichni."
Brian vzal svoji skleničku a přemístil se raději ke stolu v naději, že tam bude mít klid. Ne jednou zkontroloval telefon, jestli mu Justin náhodou nezavolal - a nezavolal. Michael mu za nedlouho přišel dělat společnost...
"Jestli si přišel mít blbý kecy, můžeš zase jít," upozornil ho.
"Přicházím v míru," posadil se. "Ale pes, Briane?"
"Ano, pes... ale nemysli si, kdo ví co, můj nápad to rozhodně nebyl..."
"Já jen, pamatuji si, jak tě zasáhlo, když si tenkrát ztratil..."
"Michaele," přecedil přes zuby, snažíc se ho zastavit před vytahováním jedné z jeho nejhorších vzpomínek.
"Promiň. Jen mě to prostě zaskočilo, toť vše."
"Věř mi, mě taky... zjištění, že musím projít celým podělaným několika týdenním procesem, aby si Justin mohl tu potvoru vzít domů, mě dost vykolejilo."
"Ví Justin, že ho nechceš?"
"Zkus hádat, proč se mnou teď nemluví."
"Tak proč do toho jdeš, když ho nechceš?"
"Protože on ho chce... ale já mu pravděpodobně jakoukoliv šanci na to ho mít podělal."
"Jak to?"
"Protože jsem idiot, choval jsem se nemožně... dneska jsme byli v útulku, seznámit se s ním... a já se choval, jak kdybych od něj měl dostat nějakou nemoc, když se ho dotknu... divím se, že mi Justin jednu nevrazil."
"Jsi, jaký jsi, Briane. Pokud psa nechceš, nemůžeš se do toho nutit jenom kvůli němu. Vím, že ho miluješ dost na to, aby si to udělal, ale... oba víme, že by to nedopadlo dobře ani pro vás dva ani pro toho psa."
"Mluvíš jak Justin a ta ženská z útulku."
"Tak na tom asi něco bude."
Brian nevěděl, co si myslet, co dělat... doufal, že to zvládne, že si prostě zvykne na to mít toho psa doma, hlavně, aby byl Justin šťastný... jenže čím víc nad tím přemýšlel, tím víc si uvědomoval, že tu nejde pouze o Justina. Přál si, aby toho psa chtěl, ale nebylo to tak prosté.
"Je Justin hodně naštvaný?"
"Neřekl bych, že je naštvaný, jako spíš zklamaný... chce ho strašně moc... kdyby si viděl, jak se na něj díval... skoro jako na mě a to už je co říct," uchechtl se.
"Divím se, že rovnou nepřišel s tím, abyste si pořídili děcko."
"Myslím, že na to jde po malých krůčcích," ušklíbl se.
"Je pravda, že pes je skvělá příprava na dítě."
"Říkáš to, jako bys měl osobní zkušenosti."
"Hodně jsem o tom slyšel a četl."
"Aháá. No věř mi, že v nejbližší době dítě opravdu neplánuji."
"Ale jednou jo?"
"Nevím, co budoucnost přinese, Michaele."
"Už jen to, že o tom se mnou mluvíš takhle otevřeně a nepošleš mě do prdele, je velká věc."
"Jdi do prdele," zasmál se.
Michael se jenom zasmál a následně se vrátil k ostatním. Brian tam ještě chvíli poseděl a po dalších pár skleničkách se vydal domů. Přemýšlel nad tím, kdy se stal tímhle patetickým skoro čtyřicátníkem, co chodí domů před půlnocí.
Při příchodu ihned uviděl hromadu zmuchlaných papírů kolem konferenčního stolku. Ani se radši nešel dívat, co Justin kreslil, uměl si představit, že tam byl on v nějakých nelichotivých situacích.
Vydal se rovnou do ložnice, Justin ležel v posteli, zády k němu. Nesnášel usínat takhle - rozhádaně. Proto, když ulehl, natiskl se k němu a přivinul si ho do náruče. Justin kupodivu neprotestoval.
"Co jsi dělal?" zeptal se Justin podle všeho naprosto vzhůru. "Nebo spíš, koho jsi dělal?"
"S nikým jsem nebyl, Justine... začni mi konečně věřit."
"Já ti věřím, jen jsem... to je jedno."
"Pořád naštvaný?"
"Ne... jen smutný. Opravdu jsem ho chtěl."
"Však ho pořád můžeš mít, projdeme tím procesem..."
"Briane, přestaň," Justin se k němu otočil čelem. "Přestaň říkat to, co si myslíš, že chci slyšet. Řekni mi, co si opravdu myslíš..."
Briana to zarazilo, do teď tu šlo především o to, co si myslí a chce Justin, on prostě jen se vším souhlasil, a snažil se zvyknout si na situaci, aniž by vlastně pořádně věděl, co si myslet.
"Ani pořádně nevím, proč toho psa nechci..." začal.
"Co tím myslíš?"
"Nevím, jestli ho nechci, protože je to zodpovědnost... nebo proto, že nesnáším zvířata... anebo snad kvůli... Jackovi."
"Tvému tátovi? Co ten s tím má společného?"
"No, jak si už zjistil, měl jsem psa... dokud ho starej Jack nesebral, neodvezl a vrátil se bez něho."
"Bože, Briane," Justin se přitiskl k jeho tělu blíž a začal hladit jeho paži. "To mě mrzí."
"Jo, věděl, jak moc toho psa miluju... byla to tenkrát jediná dobrá věc v mém životě... tedy kromě Maikeyho s Debb a Vicem."
"Proč to udělal?"
"Aby mi dal lekci, že dobré věci nikdy dlouho netrvají... do teď nevím, jestli ho zabil nebo ho prostě někde nechal."
Justin cítil, jak se mu slzy tlačí do očí a zabořil si obličej do Brianovy hrudi. Ten ho začal hladit po vlasech a po zádech.
"Utěšovat bych měl já tebe, ne ty mě," pousmál se Justin.
"Takhle mi to vyhovuje víc," ušklíbl se.
"Nesnáším, že ti tohle udělal."
"Už je to dávno... překonal jsem to, ale... říkám to proto, že ač se snažím sebevíc, Bailey mi připomíná psa, kterého jsem ztratil... představuje pro mě zodpovědnost, kterou nechci cítit... a při pohledu na něj, necítím tu radost jako ty, nemám potřebu k němu jít a podrbat ho..."
"Měl si mi to všechno říct."
"A zabít tvoje nadšení? Radši ať si myslíš, že jsem jen idiot, co nesnáší psy, než ti v podstatě říct, že mít toho psa doma, pro mě doslova představuje utrpení."
"Kdy konečně pochopíš, že my oba musíme být šťastní? Ne jen já."
"Ale já jsem šťastný... když jsi šťastný ty, jsem i já."
"Miluju, že bys pro mě udělal naprosto cokoliv, ale... ač bych Baileyho chtěl strašně moc, ty jsi a vždy budeš pro mě to nejdůležitější, Briane... on určitě nakonec najde skvělý domov."
Brian se zadíval do těch jeho modrých a milujících očí, které ho vždy dokázaly přesvědčit o čemkoliv, i když měl ty největší pochyby a hned měl jasno.
"Jo - s námi."
"Co?"
"Justine, uděláme, co bude třeba, abychom si ho mohli vzít domů."
"Ale, Briane... nedělej to jenom kvůli mně."
"Dělám to i kvůli sobě, protože nechci, aby mi připomínka psa, kterého jsem ztratil, bránila v tom mít jiného... a věřím, že díky tobě ho nakonec milovat budu."
"Říkáš jen to, co si myslíš, že chci slyšet..."
"Tak naposledy, Justine, ač mě děsí, čím vším si budeme muset kvůli tomu projít, my si Baileyho pořídíme."
Justinův výraz byl během vteřiny plný úžasu a nakonec se nedokázal bránit culení se.
"Co je?" zadivil se Brian.
"To je poprvé, co jsi řekl jeho jméno - neřekl jsi to ani pes... ale Bailey."
"Vidíš, pracuju na tom," dal mu pramínek vlasů za ucho. "Navíc ty i Michael se shodujete na tom, že pes je skvělá příprava na dítě..." skousl si ret.
"Uhm, co?"
"Jo měli jsme takovou menší konverzaci..."
"Briane Kinney, ty mě asi nikdy nepřestaneš překvapovat," natáhl se a sladce ho políbil. "Ale začneme Baileym, souhlasíš?"
"Naprosto, Sunshine."
Jejich rty se následně opět setkaly v něžném polibku, který se následně změnil ve vášnivý, a oba si vzápětí navzájem dokazovali, jak moc se milují.
####
Během několika následujících dní Justin netrpělivě čekal na telefonát od Jess, nadskočil při každém zazvonění telefonu v naději, že volá právě ona, že už z toho začínal pomalu šílet.
Zrovna seděl ve svém ateliéru a pracoval na nejnovějším obrazu, když mu začal vibrovat telefon. Začal rychle poletovat po místnosti, snažíc se najít nějaký hadřík, aby si otřel ruce od barvy a následně naprosto zadýchaný doslova zakřičel do telefonu: "Taylor, prosím?!"
"Uhm, pane Taylore, tady Jess z útulku..."
"OH! Tak rád vás slyším, čekám na váš telefonát už několik dnů..."
"Omlouvám se, že to tak trvalo, ale máme toho teď hodně."
"Jasně, to chápu, zachraňujete živé tvory," uchechtl se.
"Volám, abych vám řekla, že jste prošli prvním kolem."
Justin začal pomalu skákat ke stropu a všemožně se kroutil v návalu té radosti, ale nechtěl působit jako nějaký šílenec, který trpí záchvatem a tak s co nejklidnějším hlasem odpověděl: "To je báječné, ani nevíte, jakou mám radost!"
"I já, moc doufám, že všechno půjde tak, jak má," na konci udělala pomlku a Justin hned věděl, o co se jedná.
"S Brianem jsme o všem mluvili a je opravdu pro, vím, že to zvládne."
"To ráda slyším. Upřímně mě překvapilo, jak dobré výsledky měl, jak v dotazníku, tak v testu."
"Vážně?" zadivil se Justin.
"Ano. Měl skoro stejné výsledky jako vy."
"Jste si jistá? Mluvíme o mém Brianovi?"
"Ano, jsem si jistá," zasmála se. "Váš přítel je plný překvapení."
"Jo, to on je," pousmál se Justin.
"Každopádně můžeme tedy začít s nějakou návštěvní rutinou... bylo by fajn, kdyby to šlo nějak pravidelně, alespoň dvakrát do týdne... celé to bude trvat zhruba tři týdny."
"Uhm, Brian zrovna není doma, ale určitě se domluvíme, kdy bychom mohli chodit, a já se vám ozvu."
"To bude skvělé. Tak na slyšenou."
"Mějte se a ještě jednou děkuju!"
Justin zaklapl telefon a začal po ateliéru tancovat oslavný tanec, vidět ho Brian, myslel by si, že naprosto zešílel, ale on se tak i cítil - jako šílenec. Tohle totiž byla ta nejlepší zpráva, jakou mohl dostat!
Nemohl se dočkat, až to Brianovi řekne, ale nechtěl to dělat přes telefon, tak se běžel obléknout a následně se vydal rovnou za ním do Kinnetiku.
"Ahoj, Cynthie."
"Ahoj, Justine! Co ten úsměv?"
"Mám obrovskou radost a pro Briana skvělou zprávu, můžu za ním nebo tam někoho má?"
"Zrovna má schůzku, ale měli by brzo končit."
"Super, tak já se zatím posadím."
"A chtěl bys kafe nebo čaj?"
"Voda postačí, díky."
Cynthia přikývla a následně mu donesla sklenici. Justin sebou neustále šil, jak doufal, že se Brian každou chvíli objeví. Z jejich konferenční místnosti začalo zanedlouho vycházet plno kravaťáků v závěsu s Tedem a Brianem, kteří se na sebe oslavně usmívali. Očividně jim obchod vyšel.
"Ach, Justine!" zahlédl ho Brian a usmál se od ucha k uchu, následně ho políbil na přivítanou. "Kde se tu bereš? Je to beze mě tak k nevydržení?"
"Mám skvělou zprávu!"
"Tak to vyklop."
"Jess volala - ta z útulku - prošli jsme prvním kolem!"
"Wow!"
"A můžeme prý začít s návštěvami," rozzářil se. "Stačí se jen domluvit na tom, kdy budeme chodit, ale musí to být alespoň 2x týdně."
"Ou."
"Co?"
"Ale nic, nějak to tam vmáčknu. Tak co kdybychom se přemístili do mojí kanceláře a vymysleli nějaký rozvrh?" mrkl na něj.
"Jsem pro všema deseti."
Brian ho objal kolem pasu a Cynthia s Tedem měli dobré tušení, že ti dva nebudou vymýšlet pouze rozvrh. Teď pro ně bylo nejlepší nic po svém šéfovi nechtít, protože ti dva momentálně budou slavit dva velké úspěchy.
No comments:
Post a Comment