Blog.cz opět zakázal odkazy ve článcích (celkově na blogu), kvůli spamovým útokům, takže už dva dny nemůžu zveřejňovat nic, co je obsahuje - tím pádem ani překlady a zatím se neví, jak dlouho to bude trvat, je možné, že dneska už to zruší, ale i to, že to tak klidně bude ještě týden, takže do té doby nemohou být překlady a ani nemůžu aktualizovat nic, co odkazy již obsahuje, jinak by to mohlo znamenat, že tenhle blog tu jednoho krásného dne už nebude... ach jo, no snad se to všechno brzy vyřeší 😕. Každopádně přeji pěkné čtení❤
BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Justin se tím směrem bál podívat, sice byl přesvědčený o tom, že to byla pouze vidina, že jeho bujná fantazie zkrátka pracovala víc, než by měla, ale přes to měl strach. Strach z toho, že by po dlouhých sedmi letech mohl vidět jediného muže, kterého kdy miloval z celého svého srdce.
Nakonec však napočítal do tří a otočil se... nicméně Briana nebo při nejmenším toho, kdo se mu tak šíleně podobal, tam už neviděl. Sám nad sebou se musel v duchu zasmát. Už blázníš, Justine, zašeptal si.
Vzal si raději další sklenku šampaňského a na ex ji do sebe vyklopil. Začínal sám sobě po dnešku připadat jako alkoholik a kuřák. A ještě k tomu šílenec, který vidí věci, co tam nejsou.
Ten počet skleniček, který za ten večer vypil, musel nakonec naplnit jeho močový měchýř až po okraj a tak se vydal rovnou na toalety. U zrcadla ho zastihla menší nostalgická chvíle - viděl sám sebe a přes to měl pocit, že už to dávno není on. Tvář byla stejná a přitom starší s jemným strništěm, postava mu za ty roky zesvalnatěla, věděl, že vypadá dobře a měl se i dobře, měl v podstatě všechno, co chtěl a o čem snil, že tu dosáhne, když se sem před 7 roky přestěhoval. Ale přes to věděl, že mu něco chybí... věděl, že není šťastný.
Věděl, že se tehdy vzdal hodně, když se rozhodl Briana si nevzít a raději zkusit štěstí s kariérou. Vlastně svého rozhodnutí litoval, i přes to, že dostal to, co chtěl. Ale byl si vědom i toho, že kdyby s Brianem zůstal, nakonec by naopak litoval, že se rozhodl svého snu vzdát. Tahle mince byla zkrátka oboustranná a on musel žít s tím, co měl a litovat toho, co neměl. Nemohl s tím nic dělat.
Opláchl si obličej studenou vodou, aby ze sebe alespoň trochu spláchl svůj momentální stav. Nechtěl se tvářit jako hromádka neštěstí, však dnešek byl úspěch. Vlastně větší, než by ho vůbec kdy napadlo. A tak se zhluboka nadechl a vrátil se zase mezi lidi, kde rozdával úsměvy na všechny strany... nikdo však nevěděl, co za bolest se za tím úsměvem skrývá.
Našel Kate, kterou stále neopustilo nadšení z toho, co se dnes odehrálo. Byla snad víc nadšená, než Justin. Ale on si zkrátka nemohl pomoct... přijít o obrazy, které pro něj měly takovou cenu... vidět Briana, ačkoliv tam ve skutečnosti nebyl... a ještě k tomu být ve stavu, kdy si víc, než kdy dřív uvědomoval, o kolik přišel, když Pittsburgh opustil... na něj zkrátka bylo moc.
"Teda ty se tváříš na někoho, kdo zrovna vydělal balík peněz," upozornila ho Kate.
"Promiň, jen jsem unavený. Myslím, že už půjdu domů."
"Vždyť ještě není konec."
"Já už své obrazy prodal, takže pro mě nejspíš je," pokrčil rameny.
"Myslela jsem, že to spolu oslavíme."
"Promiň, Kate, jsem fakt vyřízený."
"Dobře. Ale zítra si to vynahradíme?" podívala se na něj s nadějí v očích.
"Stoprocentně," odpověděl s úsměvem, ačkoliv už teď věděl, že se nejspíš na něco vymluví.
"Dobře... ty pracháči jeden," zasmála se.
Dali si pusu a Justin se následně vydal pro svůj kabát. Hned na to se vydal do svého auta a už se šíleně těšil domů do postele v naději, že se vyspí do mnohem lepšího rána a následně i dne. Jenže ten nahoře měl podle všeho jiné plány, protože Justinovo auto nestartovalo.
"Zatraceně!" zakřičel vzteky a bouchl do volantu.
Tohle už zkrátka nemohlo být horší, Justin byl přesvědčený, že se ho někdo snaží zničit. A začal být rozhodnutý ustlat si na zadním sedadle, protože už zkrátka neměl sílu na to řešit ještě tohle. Nakonec však zavolal odtahovku, která by tu prý měla být do 45 minut. Pro Justina se to zdálo jako hromada času, kterou nevěděl, jak přežije.
V autě mu začalo být horko, až nechutně horko, měl pocit, jako by se doslova vařil, jako by ho ta košile měla každou chvíli uškrtit a tak si uvolnil knoflíček na krku, jenže ani to nebylo dost a tak se rozhodl vystoupit z auta. Přišlo mu, jako by ho snad přepadl nějaký panický záchvat a nemůže dýchat.
Po chvíli se však dokázal uklidnit a vrátil se zpátky do galerie, venku na něj byla zase naopak moc velká zima a v autě, ve kterém by se uvařil, se mu sedět nechtělo.
"To sis to rozmyslel?" přitančila k němu nadšená Kate.
"Ne, ale moje auto nejede."
"Cože, jakto?"
"Nevím, ale nestartuje. Musel jsem zavolat odtahovku."
"A už přijeli?"
"Ne, říkali do 45 minut, takže mám ještě asi půl hodiny."
"A neměl bys čekat tam?"
"A zmrznout? To sotva. Až tu budou, tak snad zavolají."
Shodil ze sebe kabát a posadil se. Přišlo mu, že tenhle den už nemůže být zoufalejší. Ráno se probudil s tou snad nejhorší náladou za poslední dobu, a když obdržel telefonát, že tu bude vystavovat, myslel si, že je to ten nejlepší pocit na světě.
Teď tu sedí jako hromádka neštěstí a má pocit, že se mu všechno sype pod rukama. A nejhorší na tom všem asi byl ten fakt, že si právě teď ze všeho nejvíc přál mluvit s Brianem. Bylo to už 7 let a on stále věděl, že on jediný by ho dokázal uklidnit a dát mu pocit, že všechno bude v pořádku. Jenže to nemohl... o tohle privilegium přišel, když si vybral kariéru.
Ano s Brianem se tak dohodli, jít do New Yorku, vybudovat si kariéru a pak se vrátit zpátky za ním... jenže právě ten třetí bod Justinovi nějak nevyšel. Bál se, že když to udělá, všechno, co tu dokázal, půjde do kytek. Že na něj zapomenou, zatímco sem budou chodit nové a mladší talenty. A ze všeho nejvíc se asi bál toho, že se vrátí za někým, kdo se za tu dobu vrátil zase zpátky do své ulity, kdy skrývá city za každou cenu.
Justin si byl vědom toho, že jsou to jen neopodstatněné obavy a že to vůbec nemusí být pravda, ale v tu chvíli, kdy se vrátit konečně mohl, ho jednoduše přepadl hrozný strach a rozhodl se pokračovat se životem bez Briana. A dnes si uvědomuje, že ničeho nikdy nelitoval tolik, jako právě tohohle rozhodnutí.
"Justine..." přisedla si k němu Kate.
"Ehm?"
"Nedělej žádné prudké pohyby a ani se tam nedívej nějak nápadně..."
"O čem to mluvíš?"
"Ten krasavec, co koupil tvoje obrazy..."
"Co je s ním?"
"Stojí támhle a dívá se na tebe."
"Co?"
Všechno, co mu Kate řekla, aby nedělal, hned v ten moment udělal. A když uviděl tvář toho, za kým se skrývá ten záhadný kupec, nemohl tomu jednoduše uvěřit. Byl naprosto paralyzovaný a neschopný jakéhokoliv slova. A jeho srdce mu v tu chvíli bušilo, jako nikdy v životě.
####
Brian's POV
Brian si začínal být celkem jistý, že zešílel. I po 7 letech byl stále polapen ve svých citech k Justinovi a právě tu kvůli nim ze sebe dělal naprostého blázna. Chtěl ho vidět tak moc, že tu chodil sem a tam a rozhlížel se na všechny světové strany a i když možná začínal věřit na osud, začínalo mu to spíše připadat jako jedna hodně velká náhoda... protože kdyby to byl osud, nemělo by to být snazší? Neměl by ho už dávno najít? Brian si teď už byl celkem jistý, že se mu ten nahoře pouze vysmívá, že si užívá jeho bolest a koupe ho v ní.
Když mu následně začal vyzvánět telefon a on na jeho displeji viděl Tedovo jméno, vzpomněl si na to, kvůli čemu sem především přijel a že ani to nebyl schopný udělat správně. Jsi pěkně k ničemu, Kinney.
"Co je, Tede?" zavrčel do telefonu.
"Jen... jen mě zajímá, jak to jde. Pokročil si nějak s Moorem?" zeptal se opatrně, protože tušil, že Brian má nervy na pochodu.
"Jo... poslal jsem ho do hajzlu."
"Cože? Ale on byl naše nejlepší možnost!"
"No tak holt budeme muset hledat znova. Tenhle chlápek byl stejně hovado, jediný, co chtěl, bylo dostat mě do postele."
"Světe, div se. Fajn, podívám se po někom jiném, ale nezaručuju, že to bude tak dobrý."
"Věřím ti, Tede. Zítra budu zpátky, měj se."
"Počkej, Bri!"
"Co je?"
"Já jen... viděl si ho?"
"Přijel jsem sem uzavřít obchod... ne navazovat dávno ztracené vztahy s někým, kdo o to už stejně očividně nestojí."
Brian vůbec nechápal, kde se to v něm tak najednou vzalo. Ano měl na Justina vždycky tak nějak vztek za to, že se tu rozhodl zůstat a vlastně se mu to ani neobtěžoval říct, ale měl pro něj pochopení... proč ho teda tak najednou přepadla zloba? Možná proto, že se ho tu jak blbec snažil najít, ale při tom tak nějak v hloubi duše tušil, že o to Justin už dávno nestojí.
Jenže v ten samý moment uviděl něco, co si myslel, že už nikdy neuvidí. Uviděl jeho. Uviděl svojí životní lásku sedící přímo naproti němu na druhé straně místnosti. Telefon v tu chvíli bez jakéhokoliv slova zavěsil a dal si ho svou roztřesenou rukou do kapsy. Nemohl tomu uvěřit. Nikdy ho nenapadlo, že by mohl existovat až takový pocit štěstí a radosti, ale právě to teď zažíval.
A když se jejich oči následně střetly, oba se na sebe dívali pohledem, ze kterých byla patrná ta láska, která z nich ani za ty roky nevyprchala, ba naopak v tento moment asi nabrala ještě na větší síle. Oba byli šokováni, ale přitom tak šťastni. Bylo to jako by těch 7 let vůbec nebylo, jako by se naposledy viděli včera... oba se stále hluboce milovali a jejich pohledy to nemohly říkat jasněji.
No comments:
Post a Comment