Aktualizace k mému předchozímu hysterickému článku😅: za vzniklý problém může blog.cz, který se tímto způsobem - tedy zakázáním odkazů ve článcích - bránil spamovým útokům. Vzhledem k tomu, že asi neexistuje blog, který by neměl alespoň jeden odkaz, přijde mi toto opatření naprosto šílené... ale o to víc, že nás blogery před tímto nijak ani nevarovali a my jen mohli trnout hrůzou, že o blog přijdeme😑 Každopádně teď už by mělo být všechno zase v pořádku a snad tento blog zůstane tam, kde má být a tak, jak je😅❤
Teď už však přeji, abyste si užili čtení nového dílu!😊
BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Neblázni, Briane, pomyslel si. Věděl, že tohle je šílené. Že nemůže jen tak popadnout telefon a zavolat mu, i když to moc chtěl. Ale je to podělaných 7 let. Za tu dobu se mohlo stát mnoho. Mohly se stát věci, o kterých by se Brian ani v novinách nedočetl. Justin se klidně mohl seznámit s někým jiným... a mnohem víc. Což je něco, co Brianovi hlavou problesklo již mnohokrát, ne jen za posledních 24 hodin, ale za těch celých 7 let.
Děsila ho představa, že Justin už patří někomu jinému, vlastně mu z toho bylo špatně, nechtěl, aby se ho dotýkal někdo jiný, aby ho miloval někdo jiný... ale přes to věděl, že to je fakt, který je dost možná realitou. Ne, prostě ne, nemohl mu zavolat. Telefon proto zase schoval do kapsy a zamával na barmana pro další skleničku. Skleničky se ale pomalu kupily a on pomalu, ale jistě začínal ztrácet přehled o tom, co se děje. Nikdy nepít sám, Briane, to každýmu říkáš, teď jestli to s tebou praští, nikdo si tě ani nevšimne.
Brian se proto z posledních sil sebral z té barové židličky a za sebou zanechal peníze, ani nevěděl, jestli tam nechal přesně, ale nikdo za ním nevyběhl, takže to neřešil. Když však čekal u kraje silnice v naději, že mu zastaví nějaké taxi dřív, než se tam vyzvrací, zamotala se mu hlava a on skončil na zemi.
Připadal si hrozně trapně, poníženě, i přes to, že byl opilý, pořád nestál o tu způsobit si nějakou ostudu a přesně to se mu právě podařilo. Kdyby ho jen Justin viděl, v tomhle stavu, ve kterém byl jenom kvůli němu. Ale Justin už na něj dost možná zapomněl... možná už je pro něj jen někým, koho znával... někým, kdo mu pouze vzal nevinnost.
Než se však nadál, stál u něj nějaký muž a ptal se ho, jestli je v pořádku, Brian mu zamumlal zpátky, že jo, jako by si při tom snad šlapal na jazyk.
"A můžeš se mít ještě líp," zašeptal mu chlápek nechutně do ucha a ruku mu položil na rozkrok.
"Odprejskni!" Brian ho od sebe odstrčil a vrávoravou chůzí odešel pryč.
Bylo mu zle, ale snažil se odtamtud dostat, připadal si divně, obvykle mu lichotí, když po něm někdo vyjede, cítí se tak chtěný, i když ví, že už není takový, jaký býval. Ale v tomhle stavu, kdy sotva stál a viděl pomalu hvězdičky, ho to rozhodně zaskočilo.
Proto když se mu podařilo konečně sehnat nějaké taxi, šíleně se mu ulevilo a ihned zamířil do hotelu. Padl okamžitě do peřin a spal jako nemluvně. Bohužel spal tak tvrdě, že tentokrát svůj budík už zaspal, proto když se probudil a zjistil, že je čtvrt na jednu, skoro ho trefilo. Měl 45 minut na to, aby se dal dohromady a dostal se na tu schůzku v rušném New Yorku, kdy se může kdykoliv dostat do nějaké dopravní zácpy a o tom, že se tam dostane načas, pouze snít.
Ne, to nepřipadalo v úvahu, toho klienta potřeboval a potřeboval udělat dojem, proto se pokusil o nadlidsky nemožné a během 15 minut vyrazil. Naštěstí se mu taxi podařilo tentokrát získat hned a i když chvilku stáli, nakonec se dostal do firmy ve 12:55. Sice skoro vyplivl plíce, ale byl tam a na tom jediném záleželo.
Ještě se v odraze podíval, jak vypadá a následně na zavolání vešel sebevědomě do kanceláře, kde už ho očekával Charles Moore, postarší chlápek s miliony na kontě a zálibou v krásných ženách. Tedy podle toho, jak se na mě dívá, bych spíš tipoval v krásných mužích.
"Dobrý den, pane Moore," podal mu Brian ruku.
"Dobrý, pane Kinney. Posaďte se."
"Díky," rozepl si sako a sedl si. Šíleně mu třeštila hlava, ale snažil se o to, aby to nebylo znát.
"Takže, jak Vám mohu pomoci?"
Sjel Briana od hlavy, až po kam jeho pohled dosáhl, jako by byl nějaký bonbón, který by snad chtěl rozbalit. Kriste, je dneska někdo ještě heterosexuál? problesklo Brianovi hlavou.
A možná by si i dal říct, přeci jen by pro svůj Kinnetik udělal celkem hodně, ale byl to chlap tak odpornej, že by se Brianovi pravděpodobně zvedl kufr, kdyby měl svůj penis strčit do jeho zadku. Doufal, že spolu uzavřou dohodu starým dobrým způsobem, kdy se shodnou na nějakých podmínkách a pak spolu zkrátka budou spolupracovat.
Jenže už když mu předložil svůj návrh a všechny podklady, co včera tak pracně připravil, věděl, že nemá vyhráno. Věděl, že tenhle dědek chce víc. Věděl, že chce jeho. A Brian netušil, co má dělat. Myslel si, že ho bude mít v kapse, ale šeredně se zmýlil.
"Poslyšte, Briane... co kdybyste mi tady všechny podklady nechal a já o tom popřemýšlel?"
"To by bylo skvělé."
"Báječné. A máte na dnešní večer plány?"
"Ehm... ne."
"Ještě líp. Můžeme to podrobněji probrat u večeře a pak mám dva lístky na dnešní výstavu v galerii, bohužel můj doprovod nemůže dorazit, tak co říkáte?"
Že by sis ty lístky měl vrazit do prdele a nepočítat s tím, že to udělám já za tebe se svým ptákem, pomyslel si Brian. Ale věděl, že to si nemůže dovolit. Právě teď si připadal jako nezkušené ucho, co teprve začíná a musí dělat vše, aby získal klienta a to i věci, které dělat nechce, ale musí.
"Jasně, moc rád se připojím."
"Výborně. Tak tedy dneska v 7? Moje sekretářka vám pošle adresu."
"Budu se těšit."
Brian vstal, zase si zapnul sako a Moorovi podal ruku, ten si ho ještě prohlídl, jako by si právě představoval, co s ním večer bude dělat. Hned jak Brian opustil kancelář, hrozně se mu ulevilo. Nechápal, proč ho neposlal do hajzlu, proč si nechává takhle srát na hlavu od nějakýho starýho páprdy.
Ale asi ho jen napadlo, že má příležitost... příležitost vidět Justina. Věděl, že ta pravděpodobnost, že by právě Justin vystavoval obrazy právě v této galerii, byla spíš nulová než nějaká. Ale doufal, strašně moc doufal.
Následně se vrátil zpátky na hotel a vzal si další dva aspiriny na tu hroznou bolest hlavy. Na netu se následně snažil najít nějaké info o dnešních výstavách, hledal jakoukoliv zmínku o Justinu Taylorovi... ale zdálo se to být marné.
A nakonec své snažení i vzdal, potřeboval zaspat tu ukrutnou bolest hlavy a skončil znovu v posteli. Nařídil si pro jistotu dva budíky, kdyby ho ten první nevzbudil. A udělal dobře, málem totiž nezabral ani ten druhý... no on vlastně nezabral, spíše měl štěstí v tom, že mu téměř ve stejnou chvíli někdo zavolal...
"Kinney, prosím?"
"Briane, tady Michael."
"Maikey, copak se děje? Už ti plíny lezou krkem a doufáš, že tě zachráním?" zasmál se.
"Naopak, užíváme si to s Benem."
"Jste divný."
"Jo, my víme. Poslyš, ty si prý v New Yorku, proč si nic neřekl?"
"Říkám ti snad o každé své pracovní cestě?"
"Ne, protože do teď si neměl žádnou na místo, kde žije tvoje životní láska."
Brianovi se sevřelo hrdlo, tohle teď vážně nepotřeboval poslouchat. Sám si je moc dobře vědomý, že tu Justin je a ještě nepřišel na to, jak s tím faktem naložit, nestojí proto o žádné sáhodlouhé konverzace na toto téma se svým nejlepším kamarádem, který by ho akorát litoval... a lítost Brian nesnáší ze všeho nejvíc.
"Jsem v pohodě, Mikey. Ale nemám čas, takže jestli nepotřebuješ nic důležitého, tak teď zavěsím."
"Ale..."
"Měj se, Mikey."
Brian zaklapl telefon a někam ho zahodil, následně zoufale zabořil obličej do polštáře. Ještě včera ráno bylo vše super... teda všechno bylo v hajzlu, co se týče jeho osobního života, ale měl víc starostí, než času nad tím přemýšlet... teď je v New Yorku, ví, že Justin tu někde je taky a najednou má času na přemýšlení víc, než by chtěl.
Raději zatřepal hlavou a vyhrabal se z postele, aby si dal sprchu. Poté si pro jistotu už dopředu zamluvil taxi a hodil se do gala. Hned na to se vydal na adresu, která mu přišla během jeho spaní textovkou. Byl tam dokonce dřív, než měl a nakonec čekal ještě o pět minut déle, protože se ten hnusák podle všeho někde zdržel. Jediné pozitivní na tomhle asi byl ten fakt, že měl za celý den, kdy nejedl, fakt šílený hlad, takže se těšil na to, až se pořádně nacpe... a zároveň se modlil, aby mu to spíš nepřitížilo a on to někde nevyhodil.
A zároveň se snažil využít příležitosti, aby ho konečně oslnil víc, než jako kus masa, který by si rád odvedl domů, ale jako někdo, kdo má v tomhle hodně zkušeností a mohl by mu pomoct s většími příjmy stejně jako on jemu. A celkem se i zdálo, že to jde dobrým směrem. Otázkou však bylo, zda obchodně... nebo do postele.
"Zdravím, Briane, připravený se dobře navečeřet?"
"Já vždycky," odpověděl s úsměvem.
"A stále počítáte s tou galerií?"
"Samozřejmě." Pravděpodobně jediný důvod, proč jsem teď tady.
"Skvěle, užijete si to," TO? Co přesně?
"Nemůžu se dočkat," odpověděl a nastoupil s Moorem do limuzíny.
Moore vybral asi tu nejluxusnější restauraci v New Yorku a Brian si nestěžoval, dokud platí ten dědek, nechá si to líbit. Co už se mu tolik nezamlouvalo, byl ten pohled, který po celou večeři cítil z Moorovy strany stolu.
"Povězte mi, Briane, jste zadaný?"
Brian se téměř zadusil nad tím kusem steaku, co právě žvýkal. Jesus, ty se s tím nepářeš.
"Ehm... ne," Briana tahle odpověď zabolela. A to dřív nehrál na kluky. Hah, Kinney.
"Žádná krásná žena v dohledu?"
"Žádný krásný muž," ušklíbl se.
"Ach. No jsem si jistý, že někdo jako vy nebude muset dlouho čekat a někdo se objeví," No ty rozhodně ne, dědku.
"Nikdy jsem nebyl ten typ, co by stál o vztah."
"Nikdy?" nadzdvihl Moore obočí. "Chcete říct, že se za celý váš život neobjevil nikdo, komu jste se chtěl oddat?"
"Možná... jednou... ale to už je dávno."
"Co se s ním stalo?"
Briana tahle konverzace začala pěkně vytáčet, opravdu tu nebyl od toho, aby se s tím chlápkem sbližoval nad kusem masa a svěřoval se mu o Justinovi ani kvůli tomu, aby s ním dneska skončil v posteli.
"Promiňte, nic mi do toho není," řekl Moore, když si všiml, jak Brianovi ztuhla tvář. "Tak mi něco povězte o své firmě, Briane."
Konečně, pomyslel si Brian. A následně spustil svou snahu přednést mu Kinnetik v co nejlepším světle, ačkoliv si přestával být jistý, že s ním chce začít nějakou spolupráci.
Jakmile dojedli, Moorovou limuzínou zamířili rovnou do galerie, která vypadala opravdu luxusně. Uměl si představit, jak tam Justin pobíhá a rozdává ty svoje sunshine úsměvy v naději, že své obrazy prodá... ale stejně tak i to, že tam Justina vůbec nenajde.
No comments:
Post a Comment