Live or Die // 7 //

VAROVÁNÍ 12+

Brian's POV

Justine... Justine... Justineeee... opakoval Brian čím dál hlasitějším a vyděšenějším tónem následkem té děsivé noční můry, která ho sužovala v podstatě každý den, co se nacházel v téhle pekelné nemocnici. Probíhala pokaždé jinak, ale skončila stejně - ztratil Justina. Ať už proto, že Justin v ní umřel nebo proto, že Briana opustil - konec byl jednoduše stejný. A Brian se vždy probudil naprosto zpocený a udýchaný, jako kdyby právě uběhl nějaký maraton.

Myslel si, že tu nejtěžší část má za sebou - přežil tu operaci. Vlastně mu chvíli trvalo, než tomu uvěřil. Když se po ní probudil, byl si celkem jistý, že není naživu, ale dost možná v pekle... protože tam má přeci namířeno. Ale když pochopil, že je fakt naživu, zavalila ho nehorázná euforie radosti a štěstí, na malý okamžik byl tak šíleně šťastný, jako snad nikdy a úplně první, co chtěl udělat, bylo zavolat Justinovi a říct mu, že je v pořádku.

Jenže pak si uvědomil, že Justin nic neví, že by tu byl, kdyby on nebyl takový zbabělec a všechno mu řekl. Nemusel si tímhle vším vůbec procházet sám, ale s ním... jenže on držel jazyk za zuby. A přesně proto se ta radost, která ho přemohla, během chvíle zase rozplynula a on si uvědomil, jak v hajzlu všechno je. Věděl, že teď přijde na řadu ta nejhorší část a to ta, že Justin všechno zjistí. Nechtěl mu to říct, doufal, že nebude muset, ale tak naivní být nemohl. Teď bude několik měsíců docházet na chemoterapii a ta jizva na jeho zbrusu nové umělé kouli ho dost jistě taky prozradí. Neexistovala zkrátka ani malá šance, že to dokáže před Justinem udržet v tajnosti... vlastně před nikým. Je to však Brian a tak byl alespoň odhodlaný se o to pokusit, alespoň co nejdéle to půjde.

"Dobré ráno, pane Kinney. Tak jak se dnes cítíte?" poctil ho návštěvou doktor, jenž se podílel na odstranění jeho mužnosti a následně i na její záchraně v podobě té umělé koule.

"Nikdy mi nebylo líp," usmál se Brian ironicky.

"Tak to rád slyším. A cítíte se i na to, že dnes vás pustíme domů?"

"Naprosto!" Ani trochu, ale na to teď nemůžu myslet.

"Výborně, tak já se na vás ještě podívám, a pokud vše bude v pořádku, nevidím důvod, proč vás tu držet déle."

"Tak to rád slyším."

Brian nechal, aby ho ten ne velmi atraktivní doktor prohlídl a prohmatal mezi nohama, zatímco se raději díval do stropu a modlil se za to, že bude brzo konec a on se bude zase nacházet v zadní místnosti opřený o stěnu s trickem u jeho kolen, protože tohle bylo vážně nesnesitelný!

"Řekl bych, že se to hojí skvěle. Ještě se zeptám, zda máte nějaké velké bolesti?"

"Menší, ale nic, co bych nesnesl."

"To je normální a ještě několik dní bude, ale něco vám na to dáme. A zhruba tak za týden vás budu chtít vidět na kontrolu, abychom vyndali stehy, a pak váš rozkrok už pravděpodobně nechám na pokoji."

"Díky bohu."

Oba se upřímně zasmáli, ale když mu doktor následně sdělil, co všechno ho ještě čeká a jak nepříjemná a život omezující ta chemoterapie může být, do smíchu mu už tolik nebylo, ale snažil se držet pohromadě.

Následně si zamluvil nejbližší let do Pitts a když bylo načase, konečně se mohl oblíknout do svého normálního a hlavně značkového oblečení, podepsal ještě nějaké papíry a sestrou se nechal na kolečkovém křesle, jelikož je to zkrátka předpis, odvézt před nemocnici. Zavolal si taxi a vyrazil rovnou na letiště. Ty občasné turbulence jeho rozkroku rozhodně nepomáhaly, vlastně si byl jistý, že ta modřina bude zase o něco fialovější, než je teď a skoro se chytil za ruku té stařenky, co vedle něj po celý let seděla a pletla si svetr, jak ho to občas zabolelo.

Skoro děkoval pánu bohu, když to letadlo konečně přistálo na Pittsburghském letišti. Nevěřil, že to bude tak zatraceně dobrý pocit být zase doma. Jeho snem vždycky bylo odtud vypadnout, ale pro jednou cítil naprostý opak a doufal, že dlouho zase nikam nebude muset... leda třeba na Ibizu s Justinem. Haha, nech si zdát, Briane.

Opět si zastavil taxi a zamířil rovnou do loftu. Jak si přál Justina vidět a políbit ho jako blázen, tak i doufal, že ho tam nenajde, protože se upřímně bál toho, co ho momentálně čeká. Věděl, že s ním Justin ještě nemá ani zdaleka vyřízené účty.

Dveře otvíral opravdu opatrně, skoro jako by čekal, že Justin odněkud vyběhne... buď proto, že ho radostí zavalí nebo a to spíš, protože ho bude chtít něčím přetáhnout. Ale taky dost možná proto, že se bál toho, že tu nenajde ani Justina a ani jeho věci. Proto když následně uviděl ten šílený nepořádek, co tu očividně stihl udělat za ten týden a Brian by ho za něj jindy asi zabil, byl strašně šťastný, protože věděl, že ho ještě pořád neztratil. Nebo v to alespoň hodně doufal.

Avšak Justin tu opravdu nebyl a to znamenalo, že je buď ve škole nebo v jídelně... i když dost možná i kdekoliv jinde, ale zjišťovat to teď nechtěl. Spíš potřeboval ten čas, co měl pro sebe, využít k tomu, aby se dal dohromady a rozhodl se, že začne tím, že si dá horkou sprchu a spláchne ze sebe ten nemocniční smrad a konečně oholí to strniště, co mu za ten týden vyrašilo na obličeji.

Sundat ze sebe kalhoty a trenky byl pro něj doslova nadlidský výkon, ale když se mu zadařilo tak konečně zaplul pod tu příjemně teplou vodu. Při pohledu tam dolů se mu skoro dělalo špatně, měl pocit, jako by byl snad ještě oteklejší a opravdu fialovější po tom zatraceném letu. Neuměl si vůbec představit, jak dnes bude Justinovi vysvětlovat, že s ním mít sex rozhodně nebude... ačkoliv momentálně na světě nechce nic víc. Ale možná by mohl použít třeba nějakou pohlavně přenosnou chorobu, kterou chytil od nějakého exotického krasavce, to by mu stoprocentně sežral... ale nejspíš by mu vrazil pěstí, takže to rovnou zamítl. Takže únava to bude... dlouháááá únava, která bude teď trvat asi opravdu hooodně dlouho. Do prdele práce! Brian pěstí praštil do zdi a hned vzápětí toho litoval - momentálně by měl bolest zmenšovat ne si způsobovat další.

Jenže když následně uslyšel velmi známý zvuk, který značil, že se zrovna otevírají dveře, skoro dostal infarkt... vlastně si snad i přál, aby ho dostal. Fuuuuuck! Okamžitě zastavil kohoutek a vystřelil ze sprchy jako neřízená střela...

"Briane, ty jsi doma!?" ozvalo se hlasitě ode dveří.

Jen uslyšel ten jeho hlas, který značil neuvěřitelnou radost, skoro mu srdce naopak poskočilo štěstím, ale ač chtěl Justin teď vidět a obejmout ho sebevíc, nejdřív potřeboval najít cokoliv, co si vezme na sebe, jenže když si uvědomil, že si oblečení sundal už v ložnici a nic na sebe si sem nevzal, omotal kolem sebe v rychlosti ručník a skoro ho zauzloval ve snaze, aby ho z něj Justin nedostal...

"Briane!" rozrazily se dveře a Justin v nich stál s úsměvem od ucha k uchu.

"Sunshine!"

Justin se doslova rozeběhl a skočil Brianovi kolem krku a vášnivě se přisál na jeho rty. To, že ho Justin až takhle rád uvidí, rozhodně neočekával, myslel si, že... no čekal cokoliv, ale tohle prostě ne. Rozhodně si však nestěžoval a Justinovi polibky s vášní, ale zároveň s něžností oplácel, rukama ho objímal tak pevně, že se bál, že mu ublíží, ale tak strašně rád ho viděl a konečně držel v náruči.

"Bože... tak... strašně... si... mi... chyběl," vydechoval Justin mezi polibky.

"I ty mně, Sunshine."

Brian si nejdřív ani neuvědomil, co řekl, až dokud se na něj neupřely Justinovy modré oči, ale... místo toho, aby se kvůli tomu cítil nějak špatně, to řekl ještě jednou a pevnějším hlasem: "Chyběl si mi."

Justin se pousmál a zašeptal "Dokaž to."

Brian ho ihned políbil... políbil ho několikrát, až dokud mu Justin neuvěřil, že to myslí opravdu vážně, ačkoliv ten mu věřil hned na poprvé, jen se mu zkrátka líbilo to, jakým způsobem ho Brian líbá.

"Teď nech mě, abych ti já dokázal, jak moc si mi chyběl, Briane," Justinova ruka se pomalu začala blížit k ručníku, který jako jediný Briana chránil.

A Brian v tu chvíli začal uvnitř naprosto panikařit.