Live or Die // 12 //

Přiznám se, že tenhle díl jsem psala tak rychle, že jsem si ani neuvědomovala, jak dlouhý to je, takže... je to prostě dlouhý... no spíš delší, než jste zvyklí, ale myslím, že to asi vadit nebude😁 A taky musím říct, že po dlouhé době mám opravdu tu psací náladu, co mi tak chyběla a to i navzdory tomu, že jsem nemocná, tak doufám, že mi to ještě nějakou chvíli vydrží... alespoň do konce téhle povídky, který se už pomalu, ale jistě blíží😊😥 Každopádně teď už Vám přeji pěkně čtení a snad se díl bude líbit... Brian tu konečně někomu přizná, co se s ním poslední dobou děje...😮

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Jak tam tak Brian ležel a nechal na sebe nedobrovolně zářit tím radioaktivním zařízením, které mu má podle všeho zachránit život, v hlavě přemítal v podstatě nad celým svým životem. Počínaje jeho násilnickým a alkoholickým otcem a matkou, jež k němu nikdy nedokázala projevit kousek citu, protože jediné, co viděla a v co věřila, bylo to, že je Brian gay a že patří do pekla. Hodněkrát už přemýšlel nad tím, jak by asi skončil, kdyby mu život nezkřížil Michael Novotny s jeho bláznivou, ale milující matkou Debbie a strýcem Vicem, kteří se ho ujali, a on nakonec trávil víc času u nich doma, než u sebe a ušetřil si tak nejeden monokl od otce.

Jen díky Debbie šel Brian nakonec na vysokou a dotáhl to tam, kde teď je a potkal díky tomu Lindsay, jeho první ženskou zkušenost a matku jeho syna, pro níž by se klidně rozkrájel. Uvědomoval si, že si Gus zaslouží mnohem víc, než mu dává a doufal, že bude mít možnost napravit to všechno a být otcem, kterého si Gus zaslouží.

A ač jeho životní styl mnozí odsuzují, i tomu mohl být vděčný, protože jen díky tomu, že jedné osudné noci byl v Babylonu, ostatně jako každou noc, spatřil v záři lampy malé ztracené štěně prahnoucí po nějaké zkušenosti, kterou mu Brian s radostí dal. Sice si druhý den moc nepamatoval a byl si celkem jistý, že ten blonďák z jeho života odejde stejně rychle, jako tam přišel, ale už tehdy věděl, že je na tom klukovi prostě něco. A to něco ho k němu z nějakého důvodu táhlo, i přes to, že se ho chtěl zbavit... ale nezbavil. Skoro celé 4 roky se ho nezbavil a už se zbavit ani nechce. Ba naopak chce ho mít v životě až do samotného konce, i kdyby to mělo znamenat, že spolu zestárnou a zešediví. Brrr, zas to nepřeháněj, Kinney. Zkrátka cokoliv, jen aby s ním mohl být.

"Pane Kinney? Pane Kinney..." promlouvala k němu doktorka.

"Uhm?"

"To je pro dnešek vše, pane Kinney. Uvidíme se znovu zítra. Chci vás však varovat, že následujících několik hodin se budete cítit dobře, avšak potom to přijde - zvedání žaludku, bolest, únava - to vše jsou normální vedlejší účinky."

"Úžasné," Brian se ironicky zasmál.

"Doporučuji vám proto, abyste to bral zlehka a nejlépe nechodil do práce a zůstal v klidu doma," Jesus nejsem Melanie!

"Jasně, díky. To je báječná rada," zamumlal si pro sebe.

Následně ze sebe šel shodit ten směšný nemocniční ohoz a oblíkl se zpátky do svého. Poté si skočil koupit láhev vody, protože měl po tom strašně vyprahlá ústa a vzápětí vyrazil k holkám domů.

"Na minutu přesně," usmál se samolibě, když Linds otevřela.

"Šikula. A ještě jednou děkuju. Musím rovnou razit, takže cokoliv bude třeba, když tak volej, ale na lednici je napsáno, kdy dát Mel, jaký prášek, tak na to, prosím, nezapomeň."

"Pokusím se ji nepředávkovat."

"To od tebe bude hezké. Každopádně po práci ještě poběžím vyzvednout Guse a tak kolem šesté bych tu měla být, tak doufám, že to není problém?" Bože, 6 hodin hlídat Melanie, k čemu jsem se to upsal?

"Vůbec ne, mám čas zkouknout nějakou telenovelu."

"Hlavně se, prosím, nezabijte."

"Nic neslibuju. Ale kde vůbec je?"

"Zanorovaná v ložnici... je pořád naštvaná, takže nezaručuji, že odtud odejdeš nezraněn."

"Paráda, čím dál lepší."

"To zvládneš a díky moc," Linds ho rychle líbla na tvář a už utíkala z domu, Brian jí celkem záviděl, zrovna teď by taky docela rád utekl pryč.

Dům byl najednou tak tichý a prázdný, byl zvyklý na to sem vždy přijít do rámusu, dětského smíchu a hlasité televize, tohle bylo zvláštní. Sundal si nejprve bundu a boty, což pro něj byl taky celkem nezvyk, obvykle se tu choval prostě jako doma a na tohle kašlal, ale 6 hodin je dlouhá doba na to posedávat tu obutý.

Hned potom se zhluboka nadechl a zamířil po schodech nahoru. U dveří se zarazil a doufal, že po něm Mel nehodí lampu, až je otevře, k jeho překvapení k tomu však nedošlo.

"Hey, těhule," pozdravil.

"Hey, idiote."

"Koukám, že tvoje láska ke mně je opět na bodu mrazu," Brian se zasmál a plácl sebou do postele vedle Melanie.

"Kriste! Všechno zmačkáš," rychle se snažila zachránit časopisy, na kterých si Brian ustlal.

"Jsem si jistý, že přežijou a článek s deseti důvody, proč se chovám jako mrcha, si ještě přečteš."

"Vážně vtipné, Briane," Mel se zničehonic začala zvedat.

"Kam jdeš?!" Brian zachytil její ruku.

"Ehm, pro vodu, nejspíš?"

"Od toho jsem tady snad já, ne?"

"A co až budu potřebovat čůrat, což teď potřebuju celkem často... to taky půjdeš místo mě?"

"Ew. Jsem si jistý, že to je fyzicky nemožné... díky bohu."

"Tak vidíš."

"Pokud si dobře vzpomínám, máš vstávat jen v případě nutnosti, takže lež, pro vodu ti dojdu."

"Jesus Christ," Mel se svalila zpátky do postele.

Brian se jí v duchu zasmál, ačkoliv mu přišlo celkem ironické, že on právě teď dělá jí to, co nechce, aby ostatní dělali jemu - dalo by se říct, že je pokrytec. Ale to mu bylo momentálně jedno, užíval si svoji svobodu, dokud to jde, protože až se to ostatní dozvědí, moc už jí mít nebude.

Brian vyndal ze skřínky sklenici a natočil do ní vodu, vzápětí chtěl vyrazit zase nahoru, ale těsně před schody se zarazil, když se mu náhle zatočil celý svět, udělalo se mu najednou tak blbě, že si myslel, že tu omeletu od Justina vyhodí. Prej několik hodin v pohodě.

"Tady máš tu vodu," podal Mel sklenici.

"Možná si ji nech, jsi nějak zelenej."

"Jsem v pohodě, ty pij, musíš být hydratovaná," Brian se až zarazil nad tím, jak právě teď zněl starostlivě a Mel mu věnovala stejný zaskočený pohled. "Nic neříkej," dovětil.

Melanie se v tu chvíli začala nekontrolovatelně smát a Brian nakonec taky neodolal, oba v tu chvíli mysleli na to samé - že by je ani ve snu nenapadlo, že budou jednou v takovéhle situaci, kdy Brian bude o Mel dobrovolně pečovat.

"Mám hlad," pronesla v dozvukách smíchu.

"Kriste, ženská, příště mi udělej seznam, abych nemusel chodit sem a tam."

"Tys mi chtěl dělat chůvu dobrovolně."

"Taky už toho lituju. A co bys ráda?"

"Lindsay včera pekla muffiny, tak mi můžeš pár donést... anebo můžeš donést mě k nim."

"Co prosím?"

"Začínám tady šílet a vzhledem k tomu, že nemám dovoleno chodit, tak je to na tobě... ráda bych si prostě sedla k televizi a chvíli nemyslela na to, jak bezmocná právě teď jsem."

"Ještě, že mám ty svaly," Brian si vyhrnul rukávy.

"Tím chceš říct co, že jsem tlustá?"

"Že jsi těhotná, neponesu jenom tebe."

"Pravda."

Melanie se usmála a Brian ji vyzvedl do náruče. Připadalo mu to tak šíleně komické, není to tak dávno, co se chtěli zabít a pravděpodobně měli scénáře různých vražd ve své fantazii a teď tohle.

"Bože, teď nás někdo vidět," postěžoval si Brian, jak s Mel scházel schody.

"Myslel by si, že jsme krásný pár, no ne, pane Marcusi?" zachichotala se.

"Samozřejmě, paní Marcusová... až na to, že tím někdo, jsem myslel ty blázny, co patří do naší rodiny."

"Ach... to jo... pravděpodobně by nás vyfotografovali a hodili do rodinného alba, aby si z nás s tím mohli navždy utahovat."

"Jo, umím si to živě představit, takže doufám..."

Brian neměl možnost svoji větu dokončit, protože jeho tělem náhle projela tupá bolest, která ho přiměla zastavit na schodech a jen díky jeho dobré rovnováze se z nich s Mel neskutálel.

"Co se děje?" zeptala se hned.

"Ale nic," Brian se vzpamatoval a sešel s ní zbytek schodů, poté ji posadil na gauč.

"Jak nic? Vypadalo to, jako by tě někdo bodl do zad."

"Jen mě zabolela hlava."

"Nekecej mi, já nejsem Lindsay, mě neobalamutíš."

"Takže muffiny si říkala?" Brian zmizel rychlostí světla v kuchyni a doufal, že Mel kvůli němu nevstane a nepůjde za ním.

Věděl však, že on nakonec bude muset jít zpátky za ní, nejdřív se ale snažil vydýchat tu bolest, kvůli níž bylo jeho tělo až v křeči. Fuck!

Byl opřený o linku lokty a oči přivřené, což ale moc nepomáhalo tomu, jak se mu v tu chvíli začala motat hlava, byl si opět celkem jistý, že se každou chvílí pozvrací, ale zas to dokázal úspěšně zadržet. Když to z něj opadlo, posbíral pár muffinů, ze kterých se mu momentálně taky zvedal kufr, položil je na talíř a šel zpátky k Mel doufajíc, že to, co se stalo, nechá být, jenže ta seděla na gauči s rukama založenýma na to svým těhotenským pupku a čekala na odpovědi.

"Co?" zavrčel Brian. "Nesu ti muffiny, tak se netvař tak vražedně."

"Čekám na odpověď."

"Bože můj, tobě se nikdy neudělalo špatně? Jako těhotná bys měla mít pochopení."

"No pokud tu není něco, co jste nám s Justinem neřekli, ačkoliv je to pro vás fyzicky nemožné, jsem si jistá, že ty svou nevolnost nemůžeš svádět na těhotenství."

"Člověk nemusí být jenom těhotnej, aby mu bylo zle."

"A přesně proto se ptám, co se děje."

"Tuhle konverzaci ukončuji, posuň se, jdeme se dívat na televizi."

Mel seděla tvrdohlavě dál, ale Brianovi to nezabránilo v tom, aby se vedle ní vecpal, což ji nakonec přimělo k tomu se posunout a Brian začal hledat v televizi nějaký zajímavý kanál. Sám nevěděl jak, ale nakonec oba koukali na teleshopping. Debb by byla hrdá.

Seděli v tichosti a zírali na televizi dalších pár hodin, zatímco Mel skučela tím, že se sotva mohla hýbat, tak Brian se cítil čím dál hůř a byl celkem ve stavu, kdy měl za to, že víc už toho nezvládne. Před Mel se snažil tvářit normálně, ale uvnitř měl pocit, jako by mu něco trhalo vnitřnosti. Bylo mu naprosto mizerně, že si až ryl nehty do kolene, jak se snažil soustředit na něco jiného a jeho žaludek přímo prahl po tom, aby všechno vyhodil, zuby nehty se tomu snažil bránit, když v tom už prostě nemohl a z gauče doslova vyběhl jako neřízená střela a rychle za sebou zavřel dveře koupelny. Padl k záchodu a začal zvracet, dávivé zvuky se linuly celým domem a on si jen přál, aby to přestalo.

Když už se zdálo, že všechno vyzvracel, sebral se z podlahy a vypláchl si proudem vody ústa a opláchl si obličej. Věděl, že teď už je opravdu v hajzlu, protože tohle Melanie jen tak nenechá být.

"Můžeš mi říct, co to sakra bylo?" zeptala se hned, jak se vrátil zpátky.

"Čekám dítě, překvapení," Brian se uchechtl a zároveň si povzdechl.

"Přestaň s těmi kravinami... co je, Briane? Jestli ti to nedošlo, tak být momentálně v blízkosti někoho, kdo je nemocný, pro mě opravdu není dobrý."

"Neboj, Mel, tohle chytit nemůžeš."

"Co tím sakra myslíš? Co ti je?"

"Řekněme, že právě tě procházím vedlejšími účinky."

"Cože? Neříkej mi, že si na tý svojí Ibize něco chytil..."

"Hah," Brian se zasmál. "To bych na Ibize musel v první řadě vůbec být."

"Jak to myslíš... kde si teda byl?"

"V Baltimoru."

"V Bal... cože? Co si, sakra, dělal v Baltimoru?"

Brian se zarazil, řekl Melanie už dost, ale nebyl si jistý, že dokáže říct to hlavní, teda věděl, že teď už musí a cítil se i špatně, protože věděl, že tohle měl říct Justinovi jako prvnímu, ale možná, že když to dokáže říct někomu jinému a uvidí tu reakci, bude pak snazší říct to jemu... ale možná i těžší.

"Prodělal jsem operaci," Brianův arogantní tón začal chřadnout a jeho hlas se začal spíše chvět.

"Jakou operaci? Neříkej mi, že sis nechal udělat nějaký úpravy, Kriste?"

Brian se v tu chvíli začal nekontrolovatelně smát, představa toho, že by si šel udělat implantáty zadku, po kterých jednou toužil Emmett nebo si snad nechal vyhladit obličej, ač si nemyslí, že by to teda potřeboval, ho vážně pobavila. Ale úpravou si prošel, jen ne takovou, jakou by kdy chtěl...

"Jesus, Mel, mám rakovinu, jasný?" Brian tu bombu prostě shodil.

"R-r-r-rakovinu?" koktala naprosto zaskočená.

"No ne tak docela, vyndali to ze mě, bohužel víc, než bych chtěl, ale ozařují mě, začalo to dneska ráno."

"Oh, God, to je... to je..."

"Jo, já vím. Ale měl bych být v pořádku nebo alespoň to mi říkají, kdo ví, co se nakonec podělá."

"Hej! To neříkej!" praštila ho do ramene.

"Au! Trpím už takhle dost, nemusíš mi přidávat."

"Promiň, ale budeš v pohodě, slyšíš mě?"

"Uvidíme."

Brian se snažil udržet si ten svůj klasický výraz alá nic mě netrápí, všechno zvládnu s přehledem, ale když uviděl v Melaniných očích, v očích ženských, co ho někdy opravdu nesnáší, vážné obavy a lítost, neuměl si představit, jak zvládne reakci ostatních a to především tu Justinovu... bylo mu z toho najednou hrozně.

"Kdo všechno to ví?" zeptala se Mel.

"Ty, já, můj doktor, anesteziolog, doktorka, co mě dnes ozařovala a pár sester."

"To mi chceš říct, že si to ještě nikomu neřekl... ani Justinovi ne?"

"Řekl jsem to tobě."

"Jo až potom, co ses mi tu vyzvracel, protože si neměl moc na výběr."

"To je možná pravda, ale... chtěl jsem to někomu říct... plánoval jsem sice Justina, ale nakonec mi přišlo snazší to říct tobě a zjistit, jak těžký to pak asi bude říct Justinovi."

"Bude to těžký, Briane, ale musíš mu to říct, měl si už dávno... celou dobu se tu o tebe bál, myslel si, že si užíváš na Ibize a kašleš na něj netušíc, jaká je pravda..."

"Jen jsem ho ušetřil trápení."

"Kecy, chránil si akorát sám sebe, protože nesneseš to, když tě vidí v tom nejhorším, pro něj chceš být pořád perfektní..."

"Možná chci... co je na tom špatnýho? Jako kdyby o mě měl mít zájem až zjistí, že jsem o kouli chudší..."

Mel pootevřela ústa na prázdno a Brianovi až pak došlo, že jí právě řekl, že kus jeho mužství je nenávratně pryč, tenhle detail si chtěl totiž ponechat pro sebe, nestál o nějaké hloupé, možná výsměšně poznámky, jenže když viděl Mel, věděl, že myslet si to byla hloupost, protože skutečnost byla ještě horší, ona ho fakt litovala... nejspíš, protože věděla, kolik pro něj znamená být chlap se vším všudy, ale co nechápala bylo to, že by si Brian mohl myslet, že by ho Justin kvůli tomuhle už nemohl chtít, protože záleží jen na tom, že bude v pořádku.

"Justin tě miluje a s koulí nebo bez, bude tě milovat pořád stejně, to si konečně uvědom."

Brian tomu chtěl věřit, ale prostě nemohl. Justin může mít, koho jenom chce, protože je prostě dokonalej, tak proč by měl chtít sakra mě? No jedno je jistý, to zjistím, až mu to řeknu.