Live or Die // 11 //

VAROVÁNÍ 12+

Brian's POV

Brian se k jeho překvapení ráno probudil dřív, než měl nastavený budík, aby mohl jít s Linds vyzvednout Melanie v nemocnici a tak měl možnost se ještě chvíli kochat tím úžasným výhledem v podobě toho nejzářivějšího sluníčka jménem Justin Taylor. Miluju tě tak strašně moc. Jak snadné je si to teď konečně přiznat, ale jak stále těžké to je vyslovit, ačkoliv vím, že nic na světě asi nechceš víc.

Brian dumal nad tím, jak snazší by bylo, kdyby byl někým jiným, někým, kdo je schopný mluvit o velkých věcech, kdo je schopný přiznat, co cítí anebo svěřit se s tím, když náhodou prochází něčím těžkým jako je rakovina. Ve výsledku Brian ubližoval nejenom svým blízkým, ale i sám sobě tím, že byl tak hrozně uzavřený a obehnaný tou tlustou zdí... ale to je právě to, radši si ublíží sám, než aby to dovolil někomu jinému... a pokud mu ublíží Justin tím, že od něj odejde... na rozdíl od rakoviny ho to vážně zabije.

"Hmmm," Justin se začal líně protahovat a jakmile spatřil Briana, usmál se od ucha k uchu, jako by snad ani nevěřil, že tu Briana už opravdu má "Kolik je hodin?"

"Chvilku před sedmou, klidně ještě spi."

"Proč ty nespíš?"

"Vzbudil jsem se a..."

"Nedokázal si odolat tomu výhledu?" Samozřejmě, že víš, že jsem na tebe zíral, jako na nějakou svátost.

"Žiju tady celý život, ale až teď zjišťuji, jaký skvělý výhledy Pittsburgh má."

"A věřím, že ten výhled může být ještě lepší."

Justin se odkryl a dal tak Brianovi na obdiv svou ranní erekci. Brian se hříšně usmál nad tím, jakýho ďáblíka nenasytnýho má doma. Vraždil by klidně, kdyby mu to zajistilo, že si Justina teď bude moct vzít a vyšukat mu mozek z hlavy.

"Tenhle výhled je rozhodně zajímavější," Brian si olízl rty.

"Nechceš ho lépe prozkoumat?"

"Bože, ty mě jednou zničíš," Brian si frustrací povzdychl.

"Máš pravdu, něco mi říká, že po včerejšku ti něco dlužím já."

Dřív než se Brian nadál, Justinova ruka spočinula na jeho rozkroku, bylo to "jen" přes trenky, ale i to stačilo dost na to, aby Brian zaúpěl bolestí, až se mu zkroutily prsty na nohou.

"Promiň, ublížil jsem ti?" Justin se na něj podíval zděšeně.

"Ne, um, to je v pohodě..." usmál se na důkaz toho, že je v pořádku, ale ve skutečnosti mu bolestí skřípaly zuby.

"Vždyť jsi zasyčel bolestí."

"Bolestí?" zasmál se "Máš jen studenou ruku, toť vše."

"Briane?"

"Hm?"

"Co se děje?"

"Nic se neděje, Sunshine... až na to, že se musím dát do gala, protože je čas jít si hrát na chůvu," reagoval na zrovna zvonící budík.

"Bri," Justin se po něm natáhnul, když se Brian začal zvedat z postele.

"Jdu se vysprchovat, jestli budeš od té dobroty, mohl bys předvést ta svoje kouzla v kuchyni."

Justin se na něj starostlivě a provinile koukal, ale něco mu říkalo, že se mu od Briana nedostane žádné odpovědi a tak místo toho odpověděl on jemu "Něco vytvořím."

"Díky," Brian ho políbil a zamířil do sprchy.

Ta bolest byla nesnesitelná, nikdy dřív by ho nenapadlo, že by mu Justinova ruka mohla způsobit kromě potěšení i bolest, ale dneska se přesvědčil o opaku, jedinou záchranou pro něj byl v tu chvílí proud studené vody. Jesus fucking Christ! Skoro by se v té sprše začal i smát nad tím, jak stupidně právě teď asi vypadal, kdyby se mu spíš bolestí netlačily slzy do očí.

Když ta nejtupější bolest odezněla, Brian zvýšil teplotu a rychle se celý osprchoval. A následně vyrazil za vůní, která se linula z kuchyně, a našel Justina u sporáku vytvářet omeletu.

"Voní to báječně," přitiskl se na něj zezadu a políbil ho.

"Můžeš si rovnou sednout, už to bude."

Brian ho poslechl a šel se posadit k jídelnímu stolu, Justin za pár minut dorazil se dvěma talíři a ještě doběhl pro dvě sklenice pomerančového džusu, potom se s Brianem pustili do jídla. Brian si však nemohl nevšimnout toho smutného výrazu, který se držel na Justinově obličeji. Chtěl ho trochu rozveselit a tak svým chodidlem vyhledal to jeho a začal si hrát s jeho nohou. Justinovi se nejdřív jen trochu chvěly koutky, ale nenechalo to na sebe dlouho čekat a Justin se začal následkem šimrání, které se snažil ignorovat, nekontrolovatelně smát.

"Brianeee! Dost!" Justin doslova vyskočil ze židle.

"Tohle je úsměv, co jsem chtěl vidět."

Justin na něj vyplázl jazyk a následně se zase posadil ke stolu. Po zbytek jezení na sebe koutkem oka koukali a uchechtávali se, jako malé děti. Takovýhle ráno by si Brian dřív taky neuměl představit a teď se bál, že už jich moc nezažije.

Justin zanedlouho musel vyrazit zase otročit do jídelny, kterému ale předcházelo dlouhé líbací loučení a hned po odchodu Justina, vyrazil i Brian svým autem vyzvednout Lindsay, se kterou poté zamířili pro Melanie.

"Koukám, že to hlídání bereš vážně," rýpla si Mel do Briana hned, jak vešli do jejího pokoje.

"Poprosila jsem ho, aby tě se mnou jel vyzvednout, kdyby náhodou něco, ale oficiální hlídání začne až v 11 hodin, tak se neboj."

"Já se jen snažím říct, že bych se bez hlídání perfektně obešla."

"Ani si nevšimneš, že mě tam máš, to slibuju," Brian se ironicky usmál.

"Jo s mým štěstím, k nám domů pozveš půlku nejšukatelněších kluků z Pitts a uspořádáš orgie," Jo kéž by!

"To pokud možno ne," upozornila ho Lindsay.

Být Brian zdravý a funkční, je dost pravděpodobný, že přesně tak by to skončilo, ale momentálně bude rád, pokud přežije svoji dnešní první chemoterapii, co ho za hodinu čeká.

"Pokusím se odolat nutkání," odpověděl.

"Buď tak hodný."

Lindsay šla ještě vyřídit Melaniny propouštěcí papíry a doktor se s ní přišel rozloučit a upozornit ji asi po sto padesáté, aby na sebe dávala opravdu pozor a volala, kdyby něco, při čemž si ještě neodpustil popíchnout Briana za to jeho divadlo, když se s ním rozloučil slovy "Dávejte na svoji ženu pozor, pane Marcusi."

"Zajisté, spolu to zvládneme, viď miláčku?"

Do místnosti zrovna přišla Lindsay, která raději jen zakroutila očima. Následně Brian odtlačil Mel na vozíku k autu, zatímco Linds nesla její věci. Poté jí ještě pomohl do auta, při čemž měla plno řečí, ale sama tak nějak věděla, že jí nic jiného nezbývá, jen ta bezmoc pro ni byla nesnesitelná a Brian se v ní tak nějak viděl, však on ostatním o své nemoci neříká právě z tohohle důvodu... kdyby to byl Justin, kdo by ho vezl na vozíku z nemocnice, pravděpodobně by z něj rovnou skočil pod auto, takže moc dobře rozuměl tomu, čím si Mel právě teď prochází a nezáviděl jí to ani trochu.

"V 11, Briane," zopakovala mu po sté Lindsay, když opouštěl jejich dům, kde je právě vysadil.

"Já nemám Alzheimera, nemusíš mi to říkat tisíckrát."

"Jen potřebuju být v práci načas, je to důležité."

"V 11 tu budu jako na koni, neboj se," Ačkoliv je možné, že po té dávce radiace se sem doplazím, ale hlavně, že tu budu, ne?

"Dobře. A děkuju, že nám takhle pomáháš."

"Není za co, Linds," Brian jí věnoval polibek a následně vyrazil k autu.

Přišlo mu vtipné, že se vrací do nemocnice, ze které před půl hodinou odjel, ale teď jaksi míří na jiné oddělení a to oddělení onkologické. Do teď si to vlastně ani moc nepřipouštěl, ale jak tam tak seděl a čekal, uvědomoval si, jak strašidelné to vlastně je, možná strašidelnější, než když čekal na svojí operaci a netušil, zda přežije. Tohle je "jen" chemoterapie, ale je to pekelně děsivé... o to víc, když vidí ty lidi kolem, kteří si procházejí tím stejným, ale všichni tu mají někoho, kdo je podporuje a pomáhá jim, on to nemá a to jenom kvůli sobě... a ví moc dobře, že je na čase s tím něco udělat, protože ač je pro něj děsivé to, jak budou ostatní reagovat, sedět tady sám je mnohem děsivější.