BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Tiskli jsme se k sobě s Justinem na zadním sedadle jako nějací dva blázni a vážně jsme doufali, že nepůjde kolem nějaký pohoršený občan, který by na nás mohl zavolat pány v modrém. Ale ještě víc jsme se momentálně starali o sebe navzájem, protože jsme věděli, že budeme v pořádku. Vím, že jsem Justinovi ublížil a taky to, že na to nějakou chvíli nezapomene, ale on ve svém srdci vždy najde způsob, jak mi odpustit všechny příšernosti, ať už jsou jakékoliv, protože mě tak moc miluje. Až tak moc, že vím, že si ho nezasloužím. Ale potřebuju ho. Strašně ho potřebuju. Takže to, že mi dal šanci, že mě vyslechl a uvěřil mi, že opravdu chci a miluju jen jeho, je to nejlepší, co mě dneska mohlo potkat. Hned za tím následuje to, že můj nejlepší kamarád mi možná taky nakonec odpustí. Teď však zbývá asi to nejtěžší - Debbie. Její odpuštění asi potřebuju ze všech nejvíc, protože jenom díky ní jsem dnes tam, kde jsem, protože ona to se mnou nevzdala, když to moji vlastní rodiče udělali. Ona mě udržela naživu a pomohla mi k tolika věcem, jako například k Justinovi. A opravdu si neumím představit svůj život bez ní.
Ještě pár minut jsem si však chtěl užívat tuhle chvíli, držet Justina, dívat se do jeho modrých očích a laskat ho ve vlasech. Jen ještě malou chvíli...
J: "Čím déle zůstaneme, tím je větší šance, že nás opravdu zavřou."
B: "Pokud nás zavřou do stejné cely, tak s tím nemám problém."
J: "Vždycky romantický."
B: "Vždycky," přitakal jsem a políbil ho.
J: "Miluju tě, víš to?"
B: "Vím, proč jinak bys tu právě teď ležel se mnou v té nejmíň pohodlné poloze?"
J: "V tom případě to asi znamená, že i ty miluješ mě."
B: "Hmmm... to si budu muset ještě promyslet."
J: "Hele!" šťouchl mě do žeber.
B: "Samozřejmě, že tě miluju... ty ďáble."
J: "Slib mi ale něco."
B: "Co?"
J: "Od teď za jakýchkoliv okolností, i když se budeš bát sebevíc mojí reakce, ke mně budeš vždycky upřímný... ve všem."
B: "Slibuju," odpověděl jsem rychle, protože tak jistý jsem si svou odpovědí byl.
Byl to slib, který jsem byl jednoduše odhodlaný dodržet, protože už jsem nikdy nechtěl zažít ten pocit, že bych ho mohl ztratit, protože jsem udělal chybu nebo protože jsem nebyl upřímný. Od teď zkrátka jenom pravda a nedělání hovadin.
J: "Dobře. Ale teď už bychom vážně mohli jet, začíná mi být zima," zasmál se tím svým sunshine úsměvem, jenž mě zahřál u srdce.
B: "Jop, mně taky," uchechtl jsem se.
Oba jsme na sebe proto hodili oblečení a konečně vyrazili... k Debbie. Bál jsem se překročit práh jejího domu, dokonce víc, než předtím, protože teď už jsem zkrátka věděl, co musím udělat. Justina jsem však ale radši nechal přeci jen jít prvního, pro případ, že by mě chtěla zabít, abych měl alespoň nějakou ochranu...
Debbie: "Sunshine! Tak jak bylo u... mámy? Oh, Briane..."
J: "Budu nahoře," líbl mě na tvář a už běžel po schodech nahoru.
Dřív, než se Debb stačila vzpamatovat z toho, co se právě stalo, byli jsme naprosto sami. Už nebylo jednoduše cesty zpět. Musel jsem to napravit a musel jsem to napravit teď.
Debbie: "Řekneš mi, co tohle má být nebo...?"
B: "Omlouvám se!" musel jsem to říct dřív, než by můj strach převzal kontrolu.
Věděl jsem však, že pouhá omluva v tomhle případě stačit nebude, Debbie je zkrátka něco jiného, Debbie výjimečná a na tu si jen tak nepřijdete, pokud se opravdu nesnažíte.
B: "Neměl jsem říkat to, co jsem řekl..."
Debbie: "To máš pravdu, že neměl... vím, že nejsem tvoje máma a ani mi nejde tolik o to, co si řekl, ale jak si to řekl... jako bych pro tebe nic nebyla, jako bych pro tebe nikdy nic neudělala..."
B: "Já vím. Chtěl jsem ti ublížit, protože... protože to bylo lepší, než cítit vlastní bolest. Cítit to, že jediný člověk, který mě měl na světě milovat nejvíc, mnou tolik opovrhoval a už nikdy mi to nevynahradí. V tu chvíli jsem měl pocit, že si nezasloužím, aby mě někdo miloval... tak jsem zkrátka zařídil, abyste mě nenáviděli... sebedestrukce mi vždycky šla," ironicky jsem se pousmál, ale ať jsem se snažil sebevíc tu slzu jsem zkrátka zastavit nedokázal.
Debb byla vždycky ta nejsilnější ženská, jakou jsem znal, ale ani ona právě teď nedokázala zastavit to, aby se její oči změnily ve sklo.
Debbie: "Tak to máš blbý... protože já bych tě nenávidět nikdy nedokázala... pitomče."
B: "Ale já se nenávidím... za to, že jsem ti tak ublížil."
Debbie: "Ty to pořád nechápeš, že ne?"
B: "Co?"
Debbie: "To, že ubližuješ jenom sám sobě... a musíš s tím konečně přestat. Musíš nás nechat tě milovat, starat se o tebe a být ti oporou, i když je pro tebe těžké to přijmout. Musíš pochopit, že jsi toho všeho hoden a přestat nás odhánět. Protože my nikam nejdeme, ani já, ani Justin, ani Michael... nikdo."
Po těchto slovech jsem zkrátka nemohl zastavit to, co následovalo. Naprosto jsem se oddal slzám, které jsem posledních 6 měsíců držel v sobě a konečně jsem měl pocit, že zase můžu dýchat a to přímo v Debbiině náruči.
Nevěděl jsem, jak moc jsem potřeboval něco takového slyšet. Celý svůj život jsem si myslel, že mě nikdo nemůže milovat, že si to ani nezasloužím, protože se mnou moji vlastní rodiče naprosto vymetli podlahu a vědět od někoho, komu jsem ublížil, že si to zasloužím, pro mě momentálně bylo všechno.
Debbie: "Teď si utři ty slzy a utíkej za tím bláznem, co má stoprocentně přilepené ucho k podlaze, nahoru."
B: "Debb, máš tenký zdi, tady je slyšet každý uprdnutí, on se ani snažit nemusí."
Debbie: "Heh, to máš asi pravdu. Ale teď mě poslouchej ty, ještě jednou předvedeš něco takového, tak ti utrhnu koule a narvu ti je do zadku."
B: "To je zvrácený, ale... slibuju, mami."
Debbie: "A dlužíš mi nový konferenční stolek... blbče," neodpustila si jeden výchovný pohlavek.
B: "Zítra ho spolu klidně můžeme jít vybrat."
Debbie: "Připrav si peněženku... chci nějakej pěknej kousek."
B: "Tuším, že mě sedřeš z kůže?"
Debbie: "To si piš."
Pro mě za mě, ať si mě z té kůže klidně sedře, cokoliv, jen když budu vědět, že mám pořád místo v jejím srdci, protože kdybych ztratil ji, nevím, jestli bych se na sebe ještě někdy dokázal podívat do zrcadla.
Chvilku mě ještě poučovala a popichovala, ale následně mě propustila s tím, abych šel konečně za Justinem a o to mě nemusela žádat dvakrát.
J: "Neposlouchal jsem!"
B: "Jo... jasně..."
Bylo mi to však jedno, to jediné, co jsem právě teď chtěl, bylo jít k němu a políbit ty jeho plné rty. Teď už jsem jednoduše věřil tomu, že všechno bude opravdu v pořádku. Pittsburgh už možná není mým domovem, ale právě teď se tu konečně jako doma zase cítím, protože vím, že jsem nikoho neztratil a rozhodně to už nikdy nehodlám pokoušet. A právě teď si jednoduše užiju zbytek Vánoc po boku tohohle blonďatého čerta a všech ostatních.
No comments:
Post a Comment