BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Jel jsem tím autem doslova jako nějaký šílenec, vlastně bych přísahal, že jsem překročil všechny možné zákony a měl jsem jen obrovské štěstí, že mě nezastavili, ale i kdyby jo, bylo by mi to jedno. Právě teď mi bylo jedno úplně všechno. Jediné, co jsem potřeboval, byl bar, hospoda, obchod s alkoholem, cokoliv na ten způsob. A moje štěstí hned pokračovalo, když jsem nějakou hospodu zrovna zahlédl, okamžitě jsem u ní zaparkoval a šel hned dovnitř. Posadil jsem se na volnou židli u baru, nechal jsem se sjet od hlavy až k patě, jak ženskou částí populace, tak díky bohu i tou mužskou a následně jsem si barmance řekl o dvojitou skotskou. Vypil jsem ji dřív, než tu skleničku vůbec položila a už jsem jí říkal o další. Potřeboval jsem to jednoduše spláchnout. To zklamání a vztek, co jsem právě cítil. Byl jsem zklamaný sám ze sebe, že jsem tohle všechno nechal zajít tak daleko, zklamaný z Lindsay a Melanie, že věděly, jak se ke mně Gus staví, že ho dokonce musely donutit, aby mi ten obrázek nakreslil a nic s tím neudělaly a zklamaný ačkoliv víc asi naštvaný na Justina za to, že se mě snaží celou dobu přesvědčit, jak všechno bude dobrý a nakonec mi ani není schopný říct, jak se věci mají, usmívá se na mě od ucha k uchu, i když ví, jak mizerně se cítím, že je Gus ke mně tak odtažitý, ale on mi maže med kolem pusy a říká, že to tak není, i když ví, že je. Fuck. Přijdu si zrazeně a naprosto nemožně.
Jenže... chci všechny vinit, že mi neřekli pravdu, ale zároveň vím, že za to, jak to s Gusem mám, si můžu z velké části jenom já sám. A místo, abych to napravil, teď sedím na baru a opíjím se. Co jsem to, sakra, za otce? Sám sobě připomínám Jacka Kinneyho - toho starého ožralu, který raději trávil dny a večery ve společnosti dam, jak říkával a chlastu, než staráním se o rodinu. A já jsem skoro stejný, až na to, že já se bojím selhání, když jdou věci do tuhého, radši zkrátka dávám ruce pryč, protože nesnesu vědomí, že o mě Gus nestojí, proto by pro mě bylo snazší prostě z jeho života zmizet. Ale zároveň vím, že pokud to teď udělám, už nikdy se nebudu moct vrátit. Což je přesně to probuzení, které potřebuju a proto pokládám tu nevypitou skleničku zpátky na bar společně s penězi a jdu zpátky do auta. Jenže si potřebuju utřídit myšlenky a tak ještě nějakou dobu jen jezdím, než se odvážím konečně vrátit. Před dveřmi holek se cítím mizerně, protože vím, že musím zazvonit a taky to, že už je pozdě, takže dost možná všechny vzbudím, ale nemám na vybranou, pokud nechci nocovat zde na verandě v té příšerné zimě...
Lindsay: "Vrátil ses," otevřela mi a tvářila se značně překvapeně. Nebo možná jen rozespale, těžko říct.
B: "Očividně," ušklíbl jsem se.
Lindsay nechala dveře otevřené a vydala se směrem do kuchyně, věděl, že mě čeká rozhovor, co se mi nebude líbit, ale přes to jsem šel za ní. Dala vařit vodu a připravila dva hrnky.
Lindsay: "Čaj nebo kafe?"
B: "Kafe, silný."
Linds vyndala ze skřínky vše potřebné a následně zalila oba hrnky. Hned na to jsme se posadili ke stolu a já jen netrpělivě čekal na to, až konečně spustí. Dokázal jsem si představit ten proslov o tom, jak hrozný jsem a že se nemůžu divit tomu, že mě Gus nechce ve svém životě.
B: "Můžeš spustit hned, nemusíš tomu dávám tu dramatickou odmlku..."
Lindsay: "Pamatuješ si, jak se Gus narodil?" okey, takový začátek jsem nečekal.
B: "Jak bych mohl zapomenout?"
Je pravda, že jsem ten večer měl jiné starosti, například 17letého blonďatého studentíka, kterej se mi udělal rovnou do peřin, ačkoliv jsem mu říkal, ať to nedělá. Ale taky je to kluk, který Guse pojmenoval a právě teď je to můj partner, přítel a jednoho dne doufejme, že možná i něco víc, ale to je asi momentálně vedlejší... pointa je taková, že si ten den prostě pamatuju. To, jak jsem běžel tou nemocniční chodbou s Mikem a Justinem, jak jsem vpadl do toho pokoje a Guse si vzal poprvé do náruče, v tu chvíli jsem si ani pořádně neuvědomoval, co to všechno znamená, ale už tehdy jsem někde hluboko věděl, že to malé stvoření budu chránit a milovat navždycky.
Lindsay: "Je tu něco, co jsem nikdy nikomu neřekla, ani Melanie ne a asi by mě uškrtila, kdyby to věděla, ale... když jsem Guse porodila, byla jsem tak příšerně vyděšená, nevěděla jsem, co mám dělat, jak být mámou, jak se o něj postarat... ale pak si přišel ty a já najednou věděla, že v tom nejsem sama, že v tom s Mel nejsme samy... že Gus vždycky někoho ještě bude mít, pokud se nám dvěma něco stane... a já nechci, aby o tebe přišel, Briane."
B: "A já nechci přijít o něj, Linds, jen mám pocit, že to se právě teď děje...
Lindsay: "Víš, jak si mě donutil slíbit ti, že ho nenechám na tebe zapomenout, když jsme se sem stěhovaly?"
B: "Jo..."
Lindsay: "Myslela jsem to vážně a omlouvám se, že jsem se teď tak nějak přestala snažit zahrnovat tě do jeho života... za to, jak to s ním teď máš, nemůžeš jen ty, ale i my s Melanie... musíme na tom zapracovat a věř mi, že se všechno změní... protože on tě potřebuje. Slibuju ti, že o něj nepřijdeš... a že on nepřijde o tebe."
Až do teď jsem nevěděl, jak moc jsem potřeboval slyšet, že potřebuje, abych byl součástí Gusova života stejně, jako to potřebuju já. Vím, že to s Gusem nebude snadné, ale věřím, že Lindsay i Mel mi s tím pomůžou. A to mi dává důvodu bojovat ještě usilovněji.
S Lindsay jsme ještě chvíli poseděli a o všem si pořádně promluvili a jen co jsme dopili, tak jsme se i rozloučili. Vydal jsem se za Justinem do pokoje, ale ještě před tím jsem se stavil v tom Gusovo... musel jsem ho jednoduše vidět a dát mu pusu na čelo. Pak jsem šel do našeho pokoje, kde Justin v klidu spal... při pohledu na něj mě dokonce přešel vztek, co jsem vůči němu předtím cítil... vztek, který byl naprosto zbytečný, protože vím, že on jen dělá vše proto, aby mi pomohl a chránil mě, ačkoliv mně se to třeba nemusí líbit.
J: "Hmmmm," zavrněl, když jsem se k němu natiskl.
B: "Nechtěl jsem tě vzbudit."
J: "To je dobrý. Bál jsem se, že se nevrátíš."
B: "Jen jsem potřeboval na čerstvý vzduch."
J: "Briane, omlouvám se za to, že si to slyšel... a hlavně, že jsem ti nic neřekl... myslel jsem, že nebudu muset a že..."
B: "Že všechno dobře dopadne. A ono dopadne, mluvil jsem s Linds, slíbila, že se budeme prostě všichni víc snažit, abych byl součástí jeho života..."
J: "No v tom případě hádám, že ti nebude ani trochu vadit, že už jsem naplánoval, že by mohl za 14 dní přijet na víkend," zazubil se na mě od ucha k uchu.
A já ho v tu chvíli musel jednoduše políbit. Mám pocit, že jen díky němu se můj život ještě nesložil jako domeček z karet. Už nikdy bych nechtěl strávit ani minutu času s pocitem, že ho nikdy neuvidím. To je prostě nepřípustné.
B: "Hmmm, teď když nad tím tak přemýšlím..."
J: "Co?"
B: "Mám pocit, že tahle postel potřebuje něco připomenout..."
J: "Briane..."
Než stihl jakkoliv vzdorovat, moje ruka zajela pod lem jeho trenek a moje rty začaly vášnivě líbat ty jeho. A tak se mi v rozmezí několika vteřin naprosto oddal a oba jsme té posteli připomněli, co v zápalu vzrušení a rozkoše dokážeme udělat... no především sebe navzájem... heh...
No comments:
Post a Comment