BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval... i když ani pořádně nevím, z čeho vlastně. Všechno se sype jako domeček z karet... ještě včera jsem si myslel, že s Justinem máme mnohem víc času a nakonec se ukázalo, že nám zůstává sotva den, o který jsem právě teď dost možná přišel, protože jsem mluvil dřív, než jsem myslel. Tak strašně jsem chtěl najít způsob, jak o Justina nepřijít, že jsem byl ochotný udělat asi prakticky cokoliv a to i se sebrat a z Pittsburghu odejít, abych ho následoval do New Yorku.
Teda nejsem rozhodnutý, že to tak zkrátka bude, protože nemůžu jen říct, že jdu a prostě jít, mám tu Kinnetic, loft, Maikeyho a ostatní, mám tu všechno a nejde, abych to jen tak hodil za hlavu a snad se dneska zabalil a šel hned s Justinem. Nejde to, vím to moc dobře, vím, že bychom si museli počkat, než by bylo možné to vůbec uskutečnit a vím, že bych si to musel nechat pořádně projít hlavou, ale... potřebuju vědět, že by o to Justin stál, potřebuju, aby mi k tomu řekl víc, než jen to, že nemám radši říkat vůbec nic, jako by ho to snad ani nezajímalo, jako by si ani nechtěl připustit tu možnost, že bych s ním v New Yorku byl. Mám pocit, že za tímhle musí být víc, než to, že Justin nechce, abych opustil všechno, co tu mám... něco, co se mi bojí říct. Něco, co mi možná ani neřekne, protože je dost možné, že až se dnes znova uvidíme, bude to až na letišti před tím, než odletí.
Začínalo mi být chladno, tak jsem se vydal zpátky dovnitř, kde už byli všichni na nohou a živě diskutovali. Hned, co mě Gus uviděl, běžel mi naproti.
B: "Sonnyboy..."
Gus: "Chci tu zůstat s tebou," zakňoural.
B: "Oh, Gusi. Víš, že to nejde? Musíš jít domů s mamkama."
Gus: "Ale já chci být s tebou."
B: "A já bych byl rád, kdyby si tu mohl zůstat, ale musíš domů, máš tam školu, kamarády..."
Gus: "Ale nemám tam tebe."
B: "Budu za tebou jezdit mnohem častěji, to ti slibuju."
Gus na mě použil ta svoje nevinná kukadla, která mi sevřela srdce. Jak mu jen vysvětlit, že tu se mnou zůstat nemůže, když je tak malý na to, aby to chápal? Sám bych si přál, aby tu zůstal, ale vím moc dobře, že to nejde. Asi jako s Justinem. Proč, sakra, proč?!
Debbie: "Justin je pořád na verandě?"
B: "Oh... ne... on šel za Jennifer, aby..."
Už jsem skoro řekl, že za ní šel, aby se s ní rozloučil, ale pak jsem si uvědomil, že nechce, aby někdo věděl, že odjíždí už dneska... a to celkem zkomplikovalo situaci.
Lindsay: "Vždyť jsme se ani nerozloučili."
Melanie: "Odjíždíme až za hodinu, určitě se ještě vrátí."
Emmett: "Nebojte, holky, ten se o rozloučení s vámi určitě nepřipraví... znáte ho."
Maikey: "Emm má pravdu."
Poslouchat to všechno začínalo způsobovat, že můj mozek nebyl daleko k tomu explodovat a nakonec to vedlo až k tomu, že jsem se jednoduše neovládl a naprosto bouchl...
B: "Justin odlétá už dneska!" zakřičel jsem.
Debbie: "Šikovnej," Debb mi zezadu poplácala rameno.
Jo, je mi jasný, že jsem to teď pěkně podělal a že mi to dá Justin pořádně sežrat, ale... oni si zkrátka zaslouží vědět pravdu, zvlášť když holky očekávají, že se s nimi přijde rozloučit a on to přitom nemá v plánu s nikým, protože se bojí, že by ho to zničilo.
Melanie: "Cože?"
Lindsay: "Jak to myslíš, že odlétá už dneska?"
B: "Je to podmínka jeho šéfa, pokud chce zpátky svoje místo, zítra musí nastoupit, takže se musí vrátit už dnes..."
Maikey: "Shit. Jsi v pohodě?"
B: "Jo, je mi skvěle," ironií jsem rozhodně nešetřil.
Ted: "To je mi líto, Bri."
Emmett: "Jo, mysleli jsme, že s ním budeme mít víc času."
B: "To nejsi sám, věř mi."
Emmett: "Myslím, že dnes nezvládnu dvojí loučení... holky... a pak Justin..."
B: "Jo... tak to mám pro tebe dobrou zprávu, Justin se loučit nehodlá..."
Zdá se mi to nebo můj smutek začíná přerůstat ve vztek? Vytáčí mě, že nemůžu udělat nic, abych mohl být Justinem... vlastně můžu udělat jenom jedinou věc, ale o tu, jak se zdá, nemá Justin zájem... a teď tu musím poslouchat, jak se s ním všichni chtějí rozloučit a on chce přitom nepozorovaně zmizet... a snad už bych se ani nedivil, kdyby zmizel, aniž by se rozloučil se mnou, protože by to pro něj bylo snazší. Sakra, proč mám vztek, když já sám jsem ho přiměl se tam vrátit... když vím, že se tam vrátit musí?
Ben: "Jak to myslíš, že se nehodlá loučit?"
Byl jsem myšlenkami naprosto mimo a tak se toho ujala Debbie, která se jim to snažila nějak vysvětlit. Samozřejmě si na ní vybili zlost za to, že ho chtěla krýt a říct jim to, až bude pryč, ale myslím, že v tu chvíli jí to bylo jedno, protože mi zkrátka chtěla pomoct a zabránit tomu, abych se před nimi naprosto sesypal. Ani nemůžu říct, jak vděčný jsem jí byl.
Lindsay: "Tak v tom případě je to jasný, jestli nepřijde ona za námi, půjdeme my za ním."
Melanie: "Zlato, za hodinu odjíždíme.""
Lindsay: "Tak holt pojedeme dýl."
Všichni hned začali souhlasně přikyvovat a domlouvat se, já tam jen stál a zíral na ně. Nevěděl jsem, jak z toho ven, nevěděl jsem vlastně vůbec nic, měl jsem pocit, jako bych byl úplně mimo, takový to, když je vaše duše mimo vaše tělo a vy vůbec nevnímáte realitu.
Justin's POV
Byl jsem naprosto v háji, posledních 24 hodin jsem dělal vše pro to, abych se naprosto nezhroutil. Slzy jsem potlačil tolikrát, že to ani nemůžu spočítat. Když jsem zjistil, že se budu muset vrátit do New Yorku už dneska, myslel jsem, že to nezvládnu, že snad budu brečet jako nějakej malej teplouš. Tak hrozně se bojím, že se se všemi uvidím, až kdo ví kdy... že být bez Briana mě naprosto zničí. Dokonce jsem musel požádat Debb, aby se s ostatními rozloučila za mě, protože jsem věděl, že bych to jinak nezvládnul. V hlavě jsem si to zkrátka naplánoval tak, jak nejlépe to šlo, abych byl večer schopný do toho letadla nasednout, protože vím, že by stačilo málo a já bych to nedokázal.
Jenže můj plán něco narušilo, něco, co jsem si nikdy nemyslel, že bych z Brianových úst uslyšel - navrhl mi, že půjde do New Yorku se mnou - a i přes to, že si to neustále opakuju v hlavu, nepřijde mi to ani trochu skutečné. Ale zároveň mě to tak šíleně děsí. Protože ano, dal bych cokoliv za to, abychom byli spolu, chtěl bych, aby se mnou šel, ale... já Briana znám, vím, že to řekl jen proto, že je stejně jako já snaží zoufale najít způsob, jak spolu být a vím, jak moc se bojí závazků, vím, že i když mě miluje, tohle by pro něj byl obrovský krok a nakonec by to skončilo tak, že by mi řekl, že to nejde a to zklamání bych nezvládnul... a i kdyby to opravdu udělat chtěl, mohl bych po něm vůbec žádat, aby se vzdal svého domova, když on sám nechtěl, abych se vzdal svého snu? Ne, prostě to nejde.
Máma: "Justine, zlato... kde se tu bereš?"
J: "Ehm, já... přišel jsem, protože..." fakt jsem myslel, že to nedokážu říct.
Máma: "Dneska odjíždíš, že ano?"
Dokázal jsem jenom přikývnout a oči se mi zalily slzami, jsem možná dospělej a snažím se tvářit silně, ale před mámou to zkrátka nedokážu.
Následně jsme šli dovnitř, ona nám udělala kávu a snažili jsme se si ten poslední společně strávený čas co nejvíce užít, protože jsme oba moc dobře věděli, že to bude nějaký čas trvat, než se znovu uvidíme.
Hned, jak jsme se rozloučili, což ani pro jednoho z nás nebylo vůbec jednoduché, jsem vyrazil do loftu, kde jsem tušil, že už mě očekává Brian, což jsem věděl, že bude to nejtěžší, co mě dneska čeká. Před ním utéct nemůžu, s ním se rozloučit musím a potřebuju, i když vím, že právě tohle loučení bude ze všech nejhorší a nejtěžší...
Přede dveřmi loftu jsem se ještě zhluboka nadechl a následně jsem vešel, celý jsem se třásl a opravdu jsem měl co dělat, abych nebrečel... jenže to jsem ještě netušil, co mě čeká...
J: "Proboha," vydechl jsem, když jsem uviděl úplně všechny.
Lindsay: "Snad sis nemyslel, že se s námi nerozloučíš?"
Melanie: "Byl to dobrý plán, ale znáš nás, my ti nikdy nic neusnadníme..." pousmála se.
Emmett: "Nikdy," přitakal s úsměvem.
Ať jsem chtěl nebo ne, naprosto jsem se neovládl a slzy mi začaly téct po tvářích doslova proudem. Hned na to jsem šel holky obejmout, protože jsem věděl, že s nimi se pravděpodobně neuvidím ještě mnohem dýl a zatímco jsme se objímali, přidávali se k nám i ostatní, byli jsme taková velká koule lidí, co se pevně objímá a brečí, bylo to skoro vtipné, i přes to, jak to bylo smutné... ale v tu chvíli jsem se zkrátka cítil neskutečně šťastně a vděčně za to, že je všechny mám.
Pak jsem se ale podíval směrem k ložnici, kde stál Brian a díval se na mě s pohledem v očích, který jsem myslel, že mě zlomí... už za pár hodin o mě přijde... a já můžu zřetelně vidět, jak nesnesitelné to pro něj je...
No comments:
Post a Comment