BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Pohled, který mi Justin věnoval, jsem mu rozhodně nemohl zazlívat, poněvadž, jak šíleně jsem mu momentálně připadal, tak šíleně jsem se i cítil. Ani nevím, jak mě to napadlo... jak jsem to dokázal vypustit z pusy. A přes to jsem měl pocit, že tohle by možná opravdu bylo řešení, jak o sebe nepřijít, protože i když se snažím tvářit silně, tak vím moc dobře, že přijít o něj, pro mě opět bude nesnesitelné ne-li nemožné... stejně jako pro Justina přijít o mě. A když on nemůže zůstat tady, mohl bych já jít do New Yorku s ním, jenomže... je to naprosto šílený a sám nevím, jestli jsem na něco takového připravený. Opustil bych tady naprosto všechno a všechny... vím, chtěl jsem to už jednou udělat, když mi v New Yorku nabídli místo a nedovolil jsem, aby mi cokoliv stálo v cestě, ale teď jsou věci jinak... já jsem jiný... a zkrátka...
J: "Jako... jako na pár dní? Nebo... napořád?"
B: "Eh... ehm..."
Vůbec jsem nevěděl, co mu mám odpovědět, protože jsem jednoduše neznal odpověď. Nechtěl jsem mu říct něco, co bych si nakonec rozmyslel, protože jsem to teď řekl jen proto, že mě to zničehonic napadlo, tím bych Justinovi akorát ublížil, nechci mu dávat zbytečně naděje... ale to, jak se na mě teď dívá, je...
Melanie: "Tady jste vy dva!" Oh, bože, díky Mel, v životě jsem tě neviděl radši!
B: "Co se děje?"
Melanie: "Co by? Dneska se dost možná vidíme s Justinem na hodně dlouho naposled a ty sis ho ukradl pro sebe..."
J: "Promiň, Mel, jen jsme něco řešili."
Melanie: "No tak to vyřešíte potom, teď šup dovnitř."
Justin se nemohl nijak bránit, protože ho vzala za ruku a v podstatě odtáhla dovnitř. Vím, že ona stále žije v tom, že s Justinem budu mít víc času, než ona s Linds a dětma, ale jak se ukázalo, zítra neodjedou pouze oni, ale i Justin a já tomu nemůžu nijak zabránit. Jediné, co můžu udělat, je ho buď nechat jít a nevědět, kdy ho znovu uvidím... anebo se sebrat a jít s ním a tím pádem hodně ztratit.
Nakonec jsem se taky vydal dovnitř a snažil se nad tím teď nepřemýšlet, jen jsem si užíval pohled na všechny ty lidi, kteří pro mě znamenají ze všeho nejvíc, zítra o několik z nich zase přijdu a to je to poslední, na co chci teď myslet.
Tančili, pili jsme a cpali se jídlem skoro do rána, kdy jsme nakonec všichni odpadli, kde se jenom dalo. Ani jsme s Justinem nebyli u sebe, což mě pěkně vytáčelo, protože dnešní noc byla naše poslední... zatraceně! Proč musí odejít už dneska?!
Nějakým zázrakem jsem se vyšplhal na nohy z té země, na které jsem očividně usnul a ihned jsem se rozhlížel a hledal Justina, šel jsem dokonce do jeho starého pokoje, ale tam taky nebyl. Už jsem se hrozil toho, že někam zmizel, pak jsem ale zaslechl dva hlasy vycházející z verandy, byl to on a Debbie...
Debbie: "Ale, ale... dobré ráno."
B: "Dobrý."
Debbie: "Musíš být z té země pěkně rozlámaný."
B: "Nebylo to zrovna nejpohodlnější."
Debbie: "To věřím. No nechám vás dva o samotě..."
Nevím proč, ale měl jsem z toho zvláštní pocit, že tak najednou zmizela, aby nás nechala o samotě. Ale tuším, že měl Justin jen potřebu jí všechno říct a ona mu poradila, ať si o tom promluvíme.
B: "Kde jsi odpadl ty?" humorem jsem se snažil uvolnit napětí.
J: "Nějak jsem se dobelhal nahoru... doufal jsem, že přijdeš, ale asi jsem usnul dřív, než jsem se tě dočkal," zasmál se.
B: "Rozhodně ses vyspal líp, než já."
J: "To asi jo."
Chvíli jsme se na sebe jen přihlouple usmívali, ale pak nám asi nějak oběma došlo, že se nemůžeme usmívat donekonečna a náš výraz zvážněl. Šel jsem se proto posadit k němu...
J: "Tak je to tady... dneska se musím vrátit."
B: "Jo, já vím," chytil jsem ho za ruku.
J: "Řekl jsem to Debbie..."
B: "To mi došlo," pousmál jsem se.
J: "Byla z toho smutná, ale chápe, že tu práci potřebuju... požádal jsem ji, aby to řekla ostatním, až budu pryč, nemám na to se s nimi loučit už dneska, prostě bych to nezvládl..."
B: "Justine..."
J: "Já vím, co mi chceš říct... že bych se s nimi rozloučit měl, protože kdo ví, kdy je zase uvidím, ale já si chci pamatovat to super, to jak jsme si užívali poslední chvíle, smáli se a byli šťastní... ne ty slzy..."
Bál jsem se, že toho budu nakonec litovat, ale chápal jsem jeho rozhodnutí. Vždycky je lepší pamatovat si ty hezčí věci a ne ty špatné či smutné.
Věděl jsem ale, že je na čase probrat to, co jsem řekl, Justin se nechtěl zeptat sám, protože se asi bál toho, co mu řeknu, ale bylo znát, že to vědět chce a tak, i když jsem nevěděl, co mu vlastně povím, jsem se zhluboka nadechl a začal...
B: "Justine..."
J: "Ne, Briane, neříkej to."
B: "Co?"
J: "Stejně jako ty nechceš, abych se vzdal toho, co mám v New Yorku, nechci, aby ses vzdal toho, co máš ty tady... nechci tě ztratit, ale nikdy bych po tobě nechtěl, abys opustil svůj domov."
Naprosto jsem oněměl. V podstatě jsem ani nic neřekl a Justin už věděl, co chci říct a nedovolil mi to, protože ví, že by to byla stejná oběť, v jaké jsem zabránil já jemu. Ačkoliv... byla by to stejná oběť? On by se vzdal své budoucnosti kvůli mně, ale... já vím, co je má budoucnost a tou je on.
B: "Mohli bychom být spolu, Justine."
J: "A já nic nechci víc, ale sám jsi to řekl - budeme spolu, jen si na to musíme počkat."
Tak jo. štvalo mě, že proti mně používal moje vlastní slova, ale co jsem mu na to mohl říct? Sám jsem mu posledních několik dní říkal, jak spolu teď nemůžeme být, protože nechci, aby se vzdal svého snu, tak nemůžu čekat, že on mi teď budu tvrdit, že je skvělý nápad, abych se tu vzdal naprosto všeho.
A vím, že jsem to v podstatě jenom plácl a ani jsem o tom nijak nepřemýšlel a je to pravděpodobně ten nejšílenější nápad, co kdy měl, ale... vadí mi, že mi Justin ani nedává možnost mu k tomu říct svoje. I když pravda, já mu to možnost předtím taky zrovna nedával.
B: "Justine..."
J: "Ne, prosím, prostě nic neříkej. Teď musím jít za mámou, říct jí, že dneska odjíždím, tak za dvě hodiny budu v loftu, dobře?"
B: "Ale..."
J: "Miluju tě," dal mi rychlou pusu a pak odtamtud v podstatě utekl.
Upřímně netuším, co se právě teď stalo. Zůstal jsem tam stát naprosto v šoku a jen jsem čekal na to, až se probudím a zjistím, že se mi tohle jenom zdálo. Jenže nic takového se nedělo. A já tam tak jen stál s pocitem, že Justin podle všeho nechce, abych šel s ním.
No comments:
Post a Comment